Stačí pár set milionů let

Je to otázka života a smrti celé civilizace: za jak dlouho vyčerpáme zásoby fosilních paliv, za něž zatím stále ještě nemáme plnohodnotnou náhradu? Odborníci se nemůžou shodnout. "Odhady světových zásob ropy se provádějí už více než sto let, pokaždé však byly chybné," vyvracel už koncem 90. let názory skeptiků Julian Chisholm, mluvčí Světové rady pro energetiku. "Zásob je dost, ale bez investic se nedostanou na trh. Do otevírání nových ložisek by měly investovat vlády," prohlásil v podobném duchu pro BBC Cristophe de Margiere, šéf gigantu Total.

Zdaleka ne všichni s tím ale souhlasí. Podle jiných expertů se krize neblíží - už v ní žijeme. Na palubě Titaniku se ještě tančí, ale strojovnu zaplavuje voda: lidé řeší kvality nových typů vozů, zatímco zásoby tradičních paliv pro jejich nádrže docházejí. A téměř žádná z nabízených cest, jak z toho ven, při kritičtějším pohledu neobstojí.

Civilizace ve finále

Například Mathew David Savinar ve své knize Konec ropného věku říká: "Civilizace, tak jak ji známe, dospěla do finále. To není proklamace sekty vzývající příchod Soudného dne nebo další konspirační teorie - je to stále rozšířenější názor mnoha přírodovědců i finančníků po celém světě. Příčinou je fenomén nazývaný ropný vrchol."

Pesimisté tvrdí, že příznaky zániku jsou nenápadně setrvalé, takže už je považujeme za stejně neškodnou samozřejmost jako jarní rýmu: každoroční zvyšování cen energií, vytrvale naskakující čísla na stojanech benzinových pump, neustálý neklid v oblastech s ropnými poli...

Zásoby ropy se dnes nejčastěji odhadují přibližně na 40 až 50 let při současné úrovni těžby a za předpokladu hypotetické existence dalších 550 miliard barelů, které dosud nebyly objeveny, leč optimističtí odborníci v jejich existenci věří. Tento údaj je ale napadnutelný z mnoha důvodů: neznáme nejen skutečné zásoby, ale ani budoucí vývoj spotřeby, ani příští politický a ekonomický vývoj v hlavních produkčních i spotřebních oblastech.

Ve skutečnosti ale nejsou ani tak důležité samotné zásoby jako ekonomika jejich těžby: zatímco ještě na počátku 20. století ropa vytékala na povrch sama nebo se nacházela pár metrů pod povrchem, dnes se pracně těží z kilometrových hloubek a stále více pod mořským dnem. Nejhlubší vrty už se blíží deseti kilometrům.

Průměrný ropný vrt do hloubky moře 200 metrů přijde na pět až osm milionů dolarů, což je desetkrát víc než na pevnině. Ale náklady na několikakilometrový podmořský vrt se už blíží stovce milionů dolarů. Podobně rostou i náklady na přepravu ze stále odlehlejších nových nalezišť, cenu navíc bude vyhánět hlad po energii v explozivně rostoucích asijských ekonomikách. Přitom už od roku 1980 lidstvo každoročně spotřebovává víc ropy, než objevuje v nových nalezištích, a celková světová potřeba energie se ve srovnání s rokem 2000 do roku 2040 zdvojnásobí. Dříve nebo později dosáhne cena ropy hodnoty, kdy bude lacinější pohánět automobily spalováním bankovek...

Zlověstný ropný vrchol

Už roku 1956 americký geolog Marion King Hubbert (1903-1989), pracující pro laboratoře společnosti Shell, zveřejnil teorii, podle které objem těžby sleduje tzv. Gaussovu křivku: zpočátku zvolna a pak prudce narůstá, dosáhne vrcholu a přibližně stejným způsobem vzápětí klesá v důsledku rostoucích nákladů na těžbu a růstu tržních cen. I když se už Hubbertova teorie potvrdila pro jednotlivá ropná naleziště, stále ještě mnoho odborníků nevěří v její celosvětovou platnost.

Další spor se vede o tom, kde zlověstný horský štít známý pod označením ropný vrchol stojí. Nikoliv na mapě, ale v časovém horizontu. Nechybí totiž tvrzení, že se při jeho hledání nemáme dívat před sebe, ale udělat čelem vzad - ropný vrchol už máme za sebou a teď začíná jízda z kopce.

Sám Hubbert v 70. letech minulého století předpovídal, že vrchol nastane okolo roku 1995. To se zjevně nestalo - krizi oddálil nástup úspornějších automobilových motorů a vytápění plynem či elektřinou. Ale jen o pár let. Maximum těžby přinesl rok 2005 s 73 720 000 barely za den. O čtyři roky později už je pokles nepřehlédnutelný: 72 260 000 barelů za den (podle údajů ministerstva energetiky USA).

Mnozí věří, že následky budou nedozírné. Obrovský rozmach vědy a techniky a s tím související dramatický růst životní úrovně se v čase přesně shodují s využíváním ropy. Dosud se nenašel zdroj energie, který by ji mohl nahradit - zejména v pohonu automobilů. Jedním z důvodů je, že mocné petrolejářské lobby na tom neměly zájem.

Příznivci ropy ale věří, že nebude tak zle. Nová ložiska se stále ještě objevují, i když jejich těžba je nejen drahá, ale také nebezpečná, jak ukázala loňská katastrofa plošiny Deepwater Horizon. Nechybí ale ani teorie, podle které jsou zásoby ropy téměř nevyčerpatelné.

Společenstvo hlubin

Většina geologů je pevně přesvědčená, že ropa vznikla z organických zbytků dávných rostlin a živočichů díky vysokým teplotám a tlakům v hlubinách země. Proti této hypotéze stojí skupina zastánců tzv. teorie abiogeneze, tedy nebiologického původu. Je nepočetná, ale najdeme v ní slavná jména: Alexander von Humboldt, Dimitrij Mendělejev...

Zatím posledním známým propagátorem abiogeneze byl americký astrofyzik Thomas Gold (1920-2004). Vycházel z toho, že nejrozšířenějším prvkem ve vesmíru je vodík a ani uhlíku není o mnoho méně. Uhlovodíky se běžně vyskytují v mračnech mezihvězdné hmoty i v materiálu, z něhož vznikla naše sluneční soustava. Kam se tedy poděly po zrození Země?

Gold tvrdí, že nikam. Pořád jsou v horkých hlubinách planety a puklinami geologických vrstev vzlínají k povrchu, aby doplňovaly zásoby ropy a zemního plynu. Právě tento proces podle něj vedl ke vzniku života v pórech minerálů. V několikakilometrových hlubinách tedy je mnohonásobně víc biomasy než na povrchu. Život se tam neuchýlil z nouze, jak se dosud soudilo, ale prostě proto, že tam je jeho kolébka. Podle Golda je ve sluneční soustavě možná až deset těles, na kterých existuje takové hlubinné společenství.

Goldova teorie se proslavila pod označením "hluboká horká biosféra" a v odborných kruzích dodnes vzbuzuje vášně nikoliv nepodobné sporům o Darwina. Někteří vědci se dokonce pokoušeli zabránit jejímu zveřejnění. Není divu: hypotéza by mohla od základů rozvrátit nejen řadu vědních oborů (včetně klíčové otázky vzniku života), ale i perspektivy civilizace stojící tváří v tvář hrozbě ropné krize.

Gold se proto rozhodl, že svou hypotézu dokáže: roku 1986 začala skupina soukromých investorů s podporou švédské vlády a pod jeho dohledem razit hlubinný vrt poblíž švédského jezera Siljan s cílem dosáhnout hloubky přes šest kilometrů. Pokus za 25 milionů dolarů nakonec přinesl podivné výsledky. V říjnu 1987 začala v hloubce 6100 metrů náhle mizet kapalina, jíž se vrt proplachuje, a Gold věřil, že výzkumníci dosáhli nějaké větší dutiny plné metanu. Práce musely být zastaveny, mezitím se ale dole začala hromadit jakási těžká hmota, kterou se nedařilo vyčerpat ani výkonnými pumpami.

Analýza ukázala, že jde o směs uhlovodíků podobnou ropě, ale neobvyklého složení. Navíc v ní bylo velké množství jemnozrnného magnetitu, jaký bývá produktem metabolismu některých bakterií. Našly se také primitivní mikroorganismy skupiny Archea.

Siljanský experiment přesto nakonec vyzněl do ztracena. Černou kapalinu nešlo efektivně čerpat ani komerčně využít. Goldovi oponenti tvrdili, že organické látky se mohly do podloží v místě vrtu dostat z relativně nedalekých norských ložisek zemního plynu. Úlovek malého množství mikroorganismů pak šlo snadno svést na kontaminaci nebo jinou metodickou chybu.

Vrt nicméně dokázal, že z praktického hlediska nemá Goldova teorie větší význam. I kdyby hluboká horká biosféra existovala, její poklady jsou pro nás téměř nedostupné. Mělká ložiska jsme téměř vyčerpali - a jejich doplňování může trvat celé geologické epochy. Dopředu vede jen jedna cesta: hledání nových zdrojů energie kombinované úsporami při jejím využívání.