Jak udělat led v poušti

Známe se asi deset minut, ale to mu nebrání, aby mi po telefonu nezačal shánět nocleh ještě před tím, než se letadlo dotkne ranveje: na lince z Teheránu do Jazdu cizinci zjevně nejsou každodenními hosty.

Hejdar je lékař, zřetelně člen místní elity a taky ztělesnění zdejší nezištné pohostinnosti, na kterou ostatně v Íránu narazíte na každém kroku. Hejdarovým autem jsme během pár minut v centru města, a tím také v centru Íránu: "hliněné město" Jazd (Yazd) totiž leží téměř přesně ve středu země.

Věže větrů nad hliněným mořem

Přinutit se po dlouhé cestě vstát před šestou ranní chce kus přemáhání, ale stojí to za to. Před východem slunce panuje v ulicích starého Jazdu úplné ticho, neruší jej ani jinak všudypřítomné skútry. Uličky jsou široké tak na tři osoby vedle sebe a vlastně jde o koridory vymezené hliněnými zdmi, za které nedohlédnete. Zabloudit je tu víc než snadné.

Hliněný horizont narušují jen dvě věci: minaret některé z mešit, obvykle vyvedený v zelené či tyrkysové barvě, a (mnohem častěji) větší či menší badžír neboli "věž větrů". Odhlédneme-li od mešit, tak architektura přesvědčivě odráží nesnadný boj místních obyvatel o přežití ve zdejším tvrdém klimatu: hlína byla dlouho prakticky jediným dostupným stavebním materiálem a badžíry sloužily k alespoň částečnému chlazení interiérů budov za nesnesitelných letních teplot.

Když se slunce vyhoupne nad obzor, mění se barevné tóny každou minutou: tmavě hnědá nejprve dostává nažloutlý nádech a s přibývajícím časem kontrasty pozvolna slábnou, až zmizí úplně a ze starého Jazdu se stane jedno velké světle hnědé moře. Nejlepší pohled je na to ze střechy některé z budov: odtud přehlédnete nejen celou historickou část Jazdu, ale je vidět i daleko do okolí. Poušť a nic než poušť. Jak tady ti lidé mohli žít?

Jak se chladí v poušti

Klíčem k přežití byl v Jazdu a okolí vždy dostatek vody. Životodárné tekutiny se tu od nepaměti nedostávalo: při průměrných ročních srážkách kolem 50 milimetrů (asi desetina toho, co naprší v Praze) a letních teplotách běžně přesahujících 40 °C není divu. Nezbývalo proto než vodu dopravit z výše položených, na srážky bohatších horských oblastí. V oblasti Jazdu - a nejen tam - proto už od starověku vznikal obdivuhodně rozsáhlý systém tzv. kanátů, vodních kanálů přivádějících vodu z hor.

Voda se prostřednictvím kanátů dopravuje samospádem často na vzdálenost desítek kilometrů. Systém nevyžaduje žádné pumpování, funguje na bázi gravitace, ovšem jeho výstavba je poměrně náročná - hlavně v jímací části je třeba hloubit často hluboké a dlouhé podzemní štoly, aby se zajistila spolehlivá dodávka vody. Níže po toku jsou kanáty obvykle otevřené, aby umožnily snazší odběr.

Vedle běžné dodávky vody kanáty v minulosti sloužily též pro přísun materiálu pro tvorbu ledu, který se ukládal v tzv. jakčalech, jakýchsi obřích pouštních lednicích kónického tvaru. Díky kontinentálnímu charakteru podnebí totiž zimní teploty na vysoko položené plošině kolem Jazdu (1200 m n. m.) pravidelně klesají pod nulu. V zimě se část vody z kanátů odváděla do speciálních bazénů, kde přes noc zmrzla a led se poté odnosil do sousedícího jakčalu. Nahromaděný led se v letních měsících užíval pro chlazení v domácnostech. Celou službu zajišťovala obec a pro obyvatele byla zdarma.

Jedna taková "pouštní lednice" je k vidění ve městě Mejbod asi 50 kilometrů od Jazdu. Podobně jako jiné jakčaly i tento tvarem připomíná obří úl a má velmi silné stěny ze speciální směsi - při stavbě se do písku a jílu přidávaly třeba žloutky a popel, aby se zlepšily izolační vlastnosti. Jačkal v Mejbodu určitě nepřehlédnete - pěkný pohled je na něj z horní terasy místního hradu, samozřejmě též hliněného -, vejít se dá i dovnitř. Není to však nic pro klaustrofobiky, interiér jakčalu je stísněný a temný, a pod vámi se navíc otevírá hluboká jáma, vlastní prostor, v němž se skladoval led.

Oheň, co hoří už 1500 let

V dominantně šíitském Íránu nepřekvapí, že nejnápadnější stavbou města je mešita - v případě Jazdu jde o nádhernou mešitu Džamé, jejíž dva minarety, vysoké 48 metrů, se tyčí k nebi jako vztyčené prsty islámu. Jenže oblast Jazdu je svého druhu výjimkou: jde o jedno z historických center zoroastrismu, původního perského náboženství, jehož kořeny sahají snad až do druhého tisíciletí před Kristem. Zoroastriáni dodnes tvoří asi pět procent obyvatel města.

Ústřední zoroastriánskou svatyní v Jazdu je ateškade neboli chrám ohně, zvenčí dosti nenápadná budova, v jejímž interiéru hoří nepřetržitě posvátný oheň snad již od roku 470. Spatřit jej můžete za sklem v centrální části svatyně. Uctívání ohně odráží zoroatriánskou víru v čistotu živlů, která se v minulosti projevovala i v nakládání se zemřelými.

Mrtví na kopci

Mrtví se v zoroastriánské tradici totiž nepohřbívali do země ani se nespalovali, aby se zabránilo znečištění vzduchu či země; místo toho se zemřelí ukládali do tzv. věží mrtvých, kde těla záhy oklovali draví ptáci a zbyly jen kosti.

Tato praxe se dnes sice už neužívá, ale dvě (prázdné) zoroastriánské věže mrtvých můžete stále spatřit při jižním okraji Jazdu. Nízké, fortelné konstrukce připomínají malé pevnosti a spočívají na vrcholech holých kopců, na které lze vyběhnout během deseti minut. Když tu zafouká vítr a krajina se ponoří do hnědého prašného závoje, dostává místo mystickou až nadpozemskou atmosféru.

Svébytné prostředí panuje i v dalším zoroastriánském posvátném místě Čak Čak asi 70 kilometrů od Jazdu. Stísněný chrám ve skalní stěně nad zcela pustým pouštním údolím se snad stal útočištěm zoroastriánů za arabské invaze kolem roku 637. Ze skalní stěny v interiéru chrámu neustále kape voda - ta voda, která se tu podle tradice zoroas-
triánům, zahnaným arabskými nájezdníky do úzkých, zázračně naskytla. Jiná interpretace hovoří o posvátné vodě jako o symbolu slz princezny Nikbanu, dcery posledního sásánovského vládce.

Autem se dá dojet k úpatí skalní stěny, nahoru ke svatyni ale budete muset zdolat stovky schodů po svých. Po většinu roku tady panuje téměř mrtvolný klid, výjimkou je období kolem poloviny června, kdy se do Čak Čaku sjíždějí zoroastriáni z celého světa.

Jak se tam dostat
Letecky

Z Prahy jen s přestupem. Např. se spol. Pegasus z Vídně s přestupem v Istanbulu (5000 - 8000 Kč).

Jak na to
Vízum přes agenturu

Prostřednictvím některé íránské agentury si nejprve sežeňte tzv. referenční číslo, to ukažte při nástupu do letadla v Evropě. V Teheránu doufejte, že vám vízum udělí. Celkový náklad asi 100 eur.

Jak na to
Doprava po Íránu

Hustá síť leteckých linek, pohodlných dálkových autobusů i spořádaných vlaků dělá z cestování po Íránu příjemnou zkušenost. Vnitrostátní letenky koupíte až na místě, cena je asi 20 USD za úsek.

Kde se ubytovat
Silk Road hotel

Bývalý karavanseráj přeměněný v jednoduchý hotel najdete kousek od hlavní mešity Džamé. Pokoje jsou seskupené kolem centrálního nádvoří a snídaně skvostné. Nocleh vyjde asi na 15 USD.

Užitečné internetové stránky

www.tourismiran.ir oficiální íránské stránky, též anglicky
www.yptio.com turistické informace o Jazdu a okolí
www.key2persia.com spolehlivá agentura, pomůže i s vízem
www.irpedia.com informace o turistických atrakcích Íránu

AUTOR: Štěpán Vítek