Uhlí místo jádra
V německém Sasku se bez velkých protestů stěhují lidé už z poslední obce, která
překáží postupu těžby uhlí.
V německém Sasku se bez velkých protestů stěhují lidé už z poslední obce, která překáží postupu těžby uhlí.
Mezi Krušnými horami a Baltem krajina zářila žlutými lány řepky. Čím blíže moři, tím větší jsou lesy větrných elektráren. Země obnovitelným zdrojům zaslíbená, zdá se. Ve středoněmeckém revíru, zhruba mezi městy Halle a Berlínem, jsou ovšem pod zemí zásoby uhlí na stovky let. Dvě miliardy tun, říká Lutz Dornberg, mluvčí hnědouhelné elektrárny Lippendorf poblíž Lipska. Ta je údajně nejmodernější ve světě a uhlí sem teče přímo z lomu čtrnáctikilometrovým pásovým dopravníkem.
HNĚDÉ UHLÍ SE V NĚMECKU TĚŽÍ ve třech revírech. Nejvíce - 55 procent - v okolí Kolína nad Rýnem, druhý největší revír je v Lužici na východě Německa ( 30 %). Ve Středoněmecké pánvi je to asi 11 % uhlí vytěženého v Německu. I kdyby v zemi skončily provoz jaderné elektrárny, jak naplánovali politici, pro výrobu elektřiny bude dostatek uhlí. Dnes ovšem nevíme, jakou technologií se bude jednou těžit. Nové povrchové doly v blízkosti měst se už prý určitě otevírat nebudou. Podle výzkumů v oboru se předpokládá, že uhlí ve slojích by se zřejmě zplynovalo, hledají se i další metody.
Ve 20. století pocházela ze středního Německa většina uhlí, v okolí Lipska a Halle bylo až do devadesátých let minulého století využíváno k těžbě 22 lokalit. Znamenalo to tvrdé ničení krajiny, ovzduší i vody, což bylo stále méně přijatelné. Těží se tu však již jen na dvou místech, dvacet povrchových dolů bylo po sjednocení Německa zcela uzavřeno a místo nich vznikají jezera obklopená lesy. "Krajině ukončení těžby a rekultivace prospívají," říká Lutz Dornberg, "ale co se týče zaměstnanosti, té to neprospělo. Restrukturalizace těžby a energetiky připravila o práci 55 tisíc lidí a nezaměstnanost se drží na 22-25 procentech."
Kolik vesnic padlo v bývalém východním Německu za oběť těžbě? V minulosti už se stěhovaly desítky tisíc lidí, nyní zbývá ve středoněmeckém revíru poslední obec na ložisku uhlí, z velké části již vylidněná.
Z hlediska výhřevnosti je to ovšem nejlepší německé hnědé uhlí (10 500 kJ na kilogram, jinde v Německu je to jen kolem 7500 kJ na kg).
Poslední obcí je Heuersdorf. O alternativách přestěhování obyvatel se uvažovalo deset let. Závěr, který posvětila saská zemská vláda, zněl: uhlí je natolik cenné, že se i posledních 320 lidí musí odstěhovat. Za každý vlastní dům jim bude postaven nový, pokud bydlí v nájmu, dostanou peníze na zakoupení bytu do vlastnictví. Někteří místní občané chtěli zůstat poblíž svého bývalého bydliště, kde vznikla nová vesnice, někteří se však stěhovali úplně jinam. Zhruba 40 posledních mohykánů zatím odolává, s těmi doly jednají. Institut vyvlastnění v Německu existuje, je to však až úplně poslední cesta. Přestěhování obyvatel prý stojí řádově desítky milionů eur. Velké protesty proti zániku poslední vesnice tu však ve skutečnosti nebyly, protože v regionu je velká nezaměstnanost. Těžba uhlí a elektrárna, napojená přímo na důl, zajišťují několik tisíc pracovních míst.
Poslední lidé z Heuersdorfu odejdou v příštím roce. Ve velkolomu Böhlen se tak uvolní 50 milionů tun uhlí, což odpovídá téměř pětiletému provozu elektrárny Lippendorf. Ta stojí na místě staré uhelné elektrárny, která měla v provozu osm malých bloků o celkovém výkonu 600 MW. Uhlí kupuje od společnosti MiBRAG (Středoněmecká uhelná), obě firmy jsou vzájemně spjaty, jedna potřebuje ke své existenci druhou.
NA MODERNIZACI UHELNÝCH ELEKTRÁREN došlo po sjednocení Německa díky finanční pomoci ze západních spolkových zemí. V nových spolkových zemích působí především společnost Vattenfall Evropa (má zde 60procentní podíl). Jejím předchůdcem byly elektrárenské společnosti Bayernwerk, EnBW a VEAG, které po pádu NDR převzaly jak přenosové a distribuční sítě, tak bývalé elektrárny. Ty byly neodsířené, takže jejich provoz už skončil. Z osmdesáti elektráren jich dnes funguje jen osm. Tam, kde nestačila modernizace, vyrostly nové. V Boxbergu v Lužici stojí nový blok o výkonu 900 MW, přibude ještě 700 MW. V Lippendorfu jsou dva bloky po 920 MW. Jeden z nich patří společnostem E.ON a EnBV.
Bloky na hnědé uhlí pokrývají základní zátěž elektroenergetické sítě. Pro uspokojení střední zátěže byla v Rostocku vybudována elektrárna na černé uhlí o výkonu 500 MW, špičkovou zátěž pokrývají plynové turbíny umístěné u Berlína. Společnost intenzivně využívá i vodní energii, např. největší přečerpávací elektrárnu v Evropě Goldisthal o výkonu 1060 MW.
Supermoderní elektrárna v Lippendorfu má účinnost necelých 43 procent. V Ledvicích se podle sdělení Jiřího Feista, ředitele pro rozvoj společnosti ČEZ, připravuje výstavba uhelné elektrárny s účinností 47 %.
Z CHLADICÍCH VĚŽÍ ELEKTRÁRNY Lippendorf stoupá pára, na jejich úpatí tryská voda: pára změnila skupenství a může se pustit znovu do práce. Ročně se spotřebuje 25 milionů krychlových metrů vody, která se zčásti recykluje, zčásti dočerpává ze zásobníku. Na "druhém konci" elektrárny se míchá a rozbíjí uhlí, posléze se mele na prach. Denně je to 34 tisíc tun, za rok 11 milionů. Uhlí je synonymem špinavosti, současnou moderní elektrárnu však lze projít v bílém saku, aniž by změnilo barvu.
K odsíření spalin se používá vápno, a to v množství 400 tisíc tun za rok - část se dováží z českého Berouna, část z pohoří Harz. Denně elektrárna vyrobí 44 GWh elektřiny, což stačí pro víc než 4 miliony domácností. Do Lipska dodává také horkou vodu k vytápění bytů, což pokrývá dvě třetiny této spotřeby ve městě. Efektivita elektrárny při společné výrobě elektřiny a tepla stoupá na 47 procent.
Z elektrárny však pocházejí i další produkty. Tím prvním je sádrovec, který vzniká při odsiřování spalin, a to v objemu jednoho milionu tun ročně. Proto hned v sousedství vybudoval svůj závod na výrobu sádrokartonu francouzský koncern Lafarge. Posledním produktem je popel, který zbude po spálení uhlí. Obsahuje zhruba 20 % vápence, takže s přimísením vody vznikne látka podobná betonu. Využívá se proto ve stavebnictví a k rekultivaci ploch po těžbě.
Kromě uhlí se spalují také kaly z čističek vod: splňují jak technické, tak administrativní předpoklady, elektrárna má povoleno spalovat 3 % kalu společně s uhlím.
Každou hodinu se vhání do 163 metrů vysokých kotlů 50 tun uhelného prachu, v jejich horní části se přehřívá napájecí voda. Páru lze díky použití zcela nových druhů žáruvzdorné oceli přehřát na vyšší teploty, než bylo možné ve starších elektrárnách, konkrétně na 550 stupňů Celsia. Na padesát dva metry dlouhé hřídeli se otáčí turbína a v připojeném generátoru se mechanická energie mění na elektrickou. V elektrárně fungují tři stupně odsíření. První je přímo v kotli, druhým stupněm jsou elektrofiltry za kotlem. Před chladicí věží je umístěn třetí stupeň, kde dochází k chemické přeměně oxidu siřičitého na sádrovec.
První elektrárna na tomto místě, která měla účinnost jen 17 %, vypouštěla do ovzduší 60 gramů popílku na jednu vyrobenou kilowatthodinu elektřiny. Dnes znečišťuje životní prostředí jen nepatrně. A oxid uhličitý? I jeho množství pokleslo novou technologií o třetinu. "Povolenek jsme dostali tolik, kolik jsme potřebovali," říká mluvčí elektrárny. Na burzu s nimi nemají daleko. Právě v Lipsku se totiž velmi úspěšně rozvíjí energetická burza EEX, která se obchodováním s povolenkami také zabývá a má velké ambice ovládnout tento trh ve střední Evropě.
AUTOR: MILENA GEUSSOVÁ
Lippendorf
Mezi Krušnými horami a Baltem krajina zářila žlutými lány řepky. Čím blíže moři, tím větší jsou lesy větrných elektráren. Země obnovitelným zdrojům zaslíbená, zdá se. Ve středoněmeckém revíru, zhruba mezi městy Halle a Berlínem, jsou ovšem pod zemí zásoby uhlí na stovky let. Dvě miliardy tun, říká Lutz Dornberg, mluvčí hnědouhelné elektrárny Lippendorf poblíž Lipska. Ta je údajně nejmodernější ve světě a uhlí sem teče přímo z lomu čtrnáctikilometrovým pásovým dopravníkem.
HNĚDÉ UHLÍ SE V NĚMECKU TĚŽÍ ve třech revírech. Nejvíce - 55 procent - v okolí Kolína nad Rýnem, druhý největší revír je v Lužici na východě Německa ( 30 %). Ve Středoněmecké pánvi je to asi 11 % uhlí vytěženého v Německu. I kdyby v zemi skončily provoz jaderné elektrárny, jak naplánovali politici, pro výrobu elektřiny bude dostatek uhlí. Dnes ovšem nevíme, jakou technologií se bude jednou těžit. Nové povrchové doly v blízkosti měst se už prý určitě otevírat nebudou. Podle výzkumů v oboru se předpokládá, že uhlí ve slojích by se zřejmě zplynovalo, hledají se i další metody.
Ve 20. století pocházela ze středního Německa většina uhlí, v okolí Lipska a Halle bylo až do devadesátých let minulého století využíváno k těžbě 22 lokalit. Znamenalo to tvrdé ničení krajiny, ovzduší i vody, což bylo stále méně přijatelné. Těží se tu však již jen na dvou místech, dvacet povrchových dolů bylo po sjednocení Německa zcela uzavřeno a místo nich vznikají jezera obklopená lesy. "Krajině ukončení těžby a rekultivace prospívají," říká Lutz Dornberg, "ale co se týče zaměstnanosti, té to neprospělo. Restrukturalizace těžby a energetiky připravila o práci 55 tisíc lidí a nezaměstnanost se drží na 22-25 procentech."
Kolik vesnic padlo v bývalém východním Německu za oběť těžbě? V minulosti už se stěhovaly desítky tisíc lidí, nyní zbývá ve středoněmeckém revíru poslední obec na ložisku uhlí, z velké části již vylidněná.
Z hlediska výhřevnosti je to ovšem nejlepší německé hnědé uhlí (10 500 kJ na kilogram, jinde v Německu je to jen kolem 7500 kJ na kg).
Poslední obcí je Heuersdorf. O alternativách přestěhování obyvatel se uvažovalo deset let. Závěr, který posvětila saská zemská vláda, zněl: uhlí je natolik cenné, že se i posledních 320 lidí musí odstěhovat. Za každý vlastní dům jim bude postaven nový, pokud bydlí v nájmu, dostanou peníze na zakoupení bytu do vlastnictví. Někteří místní občané chtěli zůstat poblíž svého bývalého bydliště, kde vznikla nová vesnice, někteří se však stěhovali úplně jinam. Zhruba 40 posledních mohykánů zatím odolává, s těmi doly jednají. Institut vyvlastnění v Německu existuje, je to však až úplně poslední cesta. Přestěhování obyvatel prý stojí řádově desítky milionů eur. Velké protesty proti zániku poslední vesnice tu však ve skutečnosti nebyly, protože v regionu je velká nezaměstnanost. Těžba uhlí a elektrárna, napojená přímo na důl, zajišťují několik tisíc pracovních míst.
Poslední lidé z Heuersdorfu odejdou v příštím roce. Ve velkolomu Böhlen se tak uvolní 50 milionů tun uhlí, což odpovídá téměř pětiletému provozu elektrárny Lippendorf. Ta stojí na místě staré uhelné elektrárny, která měla v provozu osm malých bloků o celkovém výkonu 600 MW. Uhlí kupuje od společnosti MiBRAG (Středoněmecká uhelná), obě firmy jsou vzájemně spjaty, jedna potřebuje ke své existenci druhou.
NA MODERNIZACI UHELNÝCH ELEKTRÁREN došlo po sjednocení Německa díky finanční pomoci ze západních spolkových zemí. V nových spolkových zemích působí především společnost Vattenfall Evropa (má zde 60procentní podíl). Jejím předchůdcem byly elektrárenské společnosti Bayernwerk, EnBW a VEAG, které po pádu NDR převzaly jak přenosové a distribuční sítě, tak bývalé elektrárny. Ty byly neodsířené, takže jejich provoz už skončil. Z osmdesáti elektráren jich dnes funguje jen osm. Tam, kde nestačila modernizace, vyrostly nové. V Boxbergu v Lužici stojí nový blok o výkonu 900 MW, přibude ještě 700 MW. V Lippendorfu jsou dva bloky po 920 MW. Jeden z nich patří společnostem E.ON a EnBV.
Bloky na hnědé uhlí pokrývají základní zátěž elektroenergetické sítě. Pro uspokojení střední zátěže byla v Rostocku vybudována elektrárna na černé uhlí o výkonu 500 MW, špičkovou zátěž pokrývají plynové turbíny umístěné u Berlína. Společnost intenzivně využívá i vodní energii, např. největší přečerpávací elektrárnu v Evropě Goldisthal o výkonu 1060 MW.
Supermoderní elektrárna v Lippendorfu má účinnost necelých 43 procent. V Ledvicích se podle sdělení Jiřího Feista, ředitele pro rozvoj společnosti ČEZ, připravuje výstavba uhelné elektrárny s účinností 47 %.
Z CHLADICÍCH VĚŽÍ ELEKTRÁRNY Lippendorf stoupá pára, na jejich úpatí tryská voda: pára změnila skupenství a může se pustit znovu do práce. Ročně se spotřebuje 25 milionů krychlových metrů vody, která se zčásti recykluje, zčásti dočerpává ze zásobníku. Na "druhém konci" elektrárny se míchá a rozbíjí uhlí, posléze se mele na prach. Denně je to 34 tisíc tun, za rok 11 milionů. Uhlí je synonymem špinavosti, současnou moderní elektrárnu však lze projít v bílém saku, aniž by změnilo barvu.
K odsíření spalin se používá vápno, a to v množství 400 tisíc tun za rok - část se dováží z českého Berouna, část z pohoří Harz. Denně elektrárna vyrobí 44 GWh elektřiny, což stačí pro víc než 4 miliony domácností. Do Lipska dodává také horkou vodu k vytápění bytů, což pokrývá dvě třetiny této spotřeby ve městě. Efektivita elektrárny při společné výrobě elektřiny a tepla stoupá na 47 procent.
Z elektrárny však pocházejí i další produkty. Tím prvním je sádrovec, který vzniká při odsiřování spalin, a to v objemu jednoho milionu tun ročně. Proto hned v sousedství vybudoval svůj závod na výrobu sádrokartonu francouzský koncern Lafarge. Posledním produktem je popel, který zbude po spálení uhlí. Obsahuje zhruba 20 % vápence, takže s přimísením vody vznikne látka podobná betonu. Využívá se proto ve stavebnictví a k rekultivaci ploch po těžbě.
Kromě uhlí se spalují také kaly z čističek vod: splňují jak technické, tak administrativní předpoklady, elektrárna má povoleno spalovat 3 % kalu společně s uhlím.
Každou hodinu se vhání do 163 metrů vysokých kotlů 50 tun uhelného prachu, v jejich horní části se přehřívá napájecí voda. Páru lze díky použití zcela nových druhů žáruvzdorné oceli přehřát na vyšší teploty, než bylo možné ve starších elektrárnách, konkrétně na 550 stupňů Celsia. Na padesát dva metry dlouhé hřídeli se otáčí turbína a v připojeném generátoru se mechanická energie mění na elektrickou. V elektrárně fungují tři stupně odsíření. První je přímo v kotli, druhým stupněm jsou elektrofiltry za kotlem. Před chladicí věží je umístěn třetí stupeň, kde dochází k chemické přeměně oxidu siřičitého na sádrovec.
První elektrárna na tomto místě, která měla účinnost jen 17 %, vypouštěla do ovzduší 60 gramů popílku na jednu vyrobenou kilowatthodinu elektřiny. Dnes znečišťuje životní prostředí jen nepatrně. A oxid uhličitý? I jeho množství pokleslo novou technologií o třetinu. "Povolenek jsme dostali tolik, kolik jsme potřebovali," říká mluvčí elektrárny. Na burzu s nimi nemají daleko. Právě v Lipsku se totiž velmi úspěšně rozvíjí energetická burza EEX, která se obchodováním s povolenkami také zabývá a má velké ambice ovládnout tento trh ve střední Evropě.
AUTOR: MILENA GEUSSOVÁ
Lippendorf
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
