Proti renesanci atomu je pět argumentů...
Jeremy Rifkin
Jaderná energie je dnes módní záležitostí. Potvrdil to i poslední summit
nejvyspělejších zemí G8 v ruském Petrohradě. Právě během něj americký prezident
George W. Bush a jeho protějšek z hostitelské země Vladimir Putin ohlásili pevné
odhodlání spolupracovat na rychlém "rozšíření jaderné energie po celém světě". A
vyzvali ostatní země, aby se k nim připojili.
Toto prohlášení bylo zatím posledním v sérii celé řady počinů, kterými Bílý dům
dává jasně najevo, že podporuje jadernou energii. Prezident Bush totiž hájí
názor, že energetická bezpečnost Spojených států - a potažmo celého světa -
závisí na tom, zda budeme důvěřovat jaderné energii.
Jeremy Rifkin
Jaderná energie je dnes módní záležitostí. Potvrdil to i poslední summit nejvyspělejších zemí G8 v ruském Petrohradě. Právě během něj americký prezident George W. Bush a jeho protějšek z hostitelské země Vladimir Putin ohlásili pevné odhodlání spolupracovat na rychlém "rozšíření jaderné energie po celém světě". A vyzvali ostatní země, aby se k nim připojili.
Toto prohlášení bylo zatím posledním v sérii celé řady počinů, kterými Bílý dům dává jasně najevo, že podporuje jadernou energii. Prezident Bush totiž hájí názor, že energetická bezpečnost Spojených států - a potažmo celého světa - závisí na tom, zda budeme důvěřovat jaderné energii.
Nukleární apoštolové
Technologie, která po léta potupně pikala ve vědeckém očistci, teď zažívá vzkříšení. Její přednosti svorně propagují například britský premiér Tony Blair, známý vědec James Lavelock či několik přeběhlíků z řad zelených aktivistů.
Jaderná havárie, ke které došlo v roce 1979 na Three Mile Islands v americké Pensylvánii, stejně jako děsivé roztavení černobylského jaderného reaktoru v roce 1986 se proměnily jen ve vzdálené vzpomínky. A tváří v tvář rostoucím cenám ropy na světových trzích - a také hmatatelným důsledkům globálního oteplování - začíná klatba uvalená kdysi na jadernou energii ztrácet na síle.
Byla jí poskytnuta plastická operace a někteří lidé se ji teď pokoušejí představit jako alternativu pro éru, do níž svět vstoupí, až dojde ropa. Dříve než dáme volný průchod svému entuziasmu, ale nebude od věci střízlivě se zamyslet nad důsledky, které by světu přinesl opětovný příklon k atomu.
Daně a účtenky
Především: nukleární energetika není z nejlevnějších. Nelze najít jadernou elektrárnu nové generace, která by byla opatřena cenovkou nižší než dvě miliardy dolarů. Její stavba je tedy zhruba o polovinu dražší než provozování stávajících uhelných elektráren. A je podstatně nákladnější než budování elektráren na biomasu. Cena za zdvojnásobení podílu nukleárních reaktorů na výrobě elektřiny ve Spojených státech - v současnosti obstarávají pětinu tamní produkce - by tedy mohla překročit dva a půl biliónu dolarů.
Nelze se vyhnout otázce: Kde chce země, která se už teď potýká s rekordním rozpočtovým schodkem, najít peníze na stavbu nové generace atomových elektráren? A stejně tvrdě by se měly ptát i všechny další země, které pošilhávají po jádru a čelí přitom podobným fiskálním potížím jako Spojené státy.
Pokud to myslí vlády kdekoli na světě s jadernou energetikou vážně, měly by předstoupit před veřejnost a prozradit jí, že bude platit vyšší daně, aby stát měl z čeho dotovat stavbu nových atomových elektráren. A také, že musí počítat s vyššími měsíčními účty za elektřinu.
Za druhé. Období, které bychom mohli nazvat jadernou érou, trvá už šedesát let. Přesto si vědci ještě stále nevědí rady s bezpečnou přepravou, likvidací a skladováním jaderného odpadu. Výsledkem je, že vyhořelé palivo se hromadí v atomových zařízeních po celém světě.
Jen ve Spojených státech federální vláda potřebovala dvacet let a více než osm miliard dolarů, aby postavila hluboko v Yuccatanských horách uprostřed Nevady cosi, co mělo sloužit jako neprodyšná hrobka jaderného odpadu. Ačkoli krypta byla navržena tak, aby zabránila jakémukoli průsaku po dobu minimálně deseti tisíc let, byla bohužel americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) nucena připustit, že toto podzemní úložiště průsakům nezabrání.
Až dojde uran
Za třetí. Poroste-li poptávka po uranu, budou podle studie Mezinárodní agentury pro atomovou energii jeho ložiska vyčerpána někdy mezi roky 2026 až 2035. Samozřejmě je možné, že díky průzkumům se podaří objevit ložiska nová; případně, že se nám podaří snížit spotřebu uranu na minimum. Takové úvahy však dnes nejsou ničím více než pouhou spekulací.
Čtvrté proti: vyhlídka, že v době šíření islamistického terorismu vyrostou stovky či dokonce tisíce nových jaderných elektráren, se zdá být poněkud uhozenou.
Ztratili jsme snad jakýkoli smysl pro realitu? Na jedné straně se Spojené státy, Evropská unie a velká většina světa bojí pouhé možnosti, že by Írán mohl díky svému programu výstavby atomových elektráren získat obohacený uran a použít jej k výrobě jaderné pumy. Na druhou stranu ale vlády řady z těchto zemí nadšeně vítají představu, že jaderné elektrárny vyrostou po celém světě, že na ně bude možné narazit v každém zapadlém koutě planety.
To ovšem neznamená nic jiného, než že transporty s radioaktivním odpadem budou cestovat světem křížem krážem a že se nebezpečný materiál bude hromadit v zařízeních, která jsou nezřídka umístěna v blízkosti hustě osídlených oblastí.
Atomové elektrárny jsou snadným cílem teroristických útoků. 8. listopadu 2005 australská vláda zatkla osmnáct islamistických teroristů, kteří připravovali útok na tamní jadernou elektrárnu. Pokud by bývali uspěli, Austrálie by dnes měla svou vlastní zkušenost s podobně děsivým útokem, jako byl ten, který 11. září 2001 zmrzačil tvář New Yorku.
Měli bychom být tedy velmi znepokojeni. Zvláště když studie americké Komise pro jadernou regulaci zjistila, že více než polovina prověřovaných amerických atomových elektráren propadla ve schopnosti zabránit simulovanému útoku na jejich zařízení.
Veškerá moc patří lidu
A je tu ještě jeden argument. Jaderná elektrárna dnes představuje typ vysoce centralizované a poněkud neohrabané technologie minulé éry. V časech technologií, které decentralizují moc, podlamují postavení hierarchie a dávají vzniknout sítím a otevřeným ekonomickým modelům, působí nukleární energetika jako staromódní a překonaná.
Jádro odráží geopolitické uspořádání světa po druhé světové válce. Dnes však musí geopolitika 20. století čelit výzvám, které před ní klade utvářející se "biopolitika" 21. století. Ve věku, kdy se heslo "veškerá moc patří lidu" stalo mantrou chudého a nesvobodného světa, je jaderná energie přežitkem. Snaha o její rehabilitaci nás vrací zpět.
Soustředěně usilovat bychom měli spíše o plné rozšíření decentralizovaných obnovitelných technologií založených na slunci, větru, vodě a biomase. A také o vybudování vodíkové infrastruktury, která by nám zajistila stálý a spolehlivý přísun energie.
Naše energetická budoucnost je skryta ve slunci, nikoli v uranu.
Autor, ekonom a politolog, napsal mimo jiné knihu Evropský sen: Jak evropská vize budoucnosti tiše zastiňuje americký sen.
Jaderná energie je dnes módní záležitostí. Potvrdil to i poslední summit nejvyspělejších zemí G8 v ruském Petrohradě. Právě během něj americký prezident George W. Bush a jeho protějšek z hostitelské země Vladimir Putin ohlásili pevné odhodlání spolupracovat na rychlém "rozšíření jaderné energie po celém světě". A vyzvali ostatní země, aby se k nim připojili.
Toto prohlášení bylo zatím posledním v sérii celé řady počinů, kterými Bílý dům dává jasně najevo, že podporuje jadernou energii. Prezident Bush totiž hájí názor, že energetická bezpečnost Spojených států - a potažmo celého světa - závisí na tom, zda budeme důvěřovat jaderné energii.
Nukleární apoštolové
Technologie, která po léta potupně pikala ve vědeckém očistci, teď zažívá vzkříšení. Její přednosti svorně propagují například britský premiér Tony Blair, známý vědec James Lavelock či několik přeběhlíků z řad zelených aktivistů.
Jaderná havárie, ke které došlo v roce 1979 na Three Mile Islands v americké Pensylvánii, stejně jako děsivé roztavení černobylského jaderného reaktoru v roce 1986 se proměnily jen ve vzdálené vzpomínky. A tváří v tvář rostoucím cenám ropy na světových trzích - a také hmatatelným důsledkům globálního oteplování - začíná klatba uvalená kdysi na jadernou energii ztrácet na síle.
Byla jí poskytnuta plastická operace a někteří lidé se ji teď pokoušejí představit jako alternativu pro éru, do níž svět vstoupí, až dojde ropa. Dříve než dáme volný průchod svému entuziasmu, ale nebude od věci střízlivě se zamyslet nad důsledky, které by světu přinesl opětovný příklon k atomu.
Daně a účtenky
Především: nukleární energetika není z nejlevnějších. Nelze najít jadernou elektrárnu nové generace, která by byla opatřena cenovkou nižší než dvě miliardy dolarů. Její stavba je tedy zhruba o polovinu dražší než provozování stávajících uhelných elektráren. A je podstatně nákladnější než budování elektráren na biomasu. Cena za zdvojnásobení podílu nukleárních reaktorů na výrobě elektřiny ve Spojených státech - v současnosti obstarávají pětinu tamní produkce - by tedy mohla překročit dva a půl biliónu dolarů.
Nelze se vyhnout otázce: Kde chce země, která se už teď potýká s rekordním rozpočtovým schodkem, najít peníze na stavbu nové generace atomových elektráren? A stejně tvrdě by se měly ptát i všechny další země, které pošilhávají po jádru a čelí přitom podobným fiskálním potížím jako Spojené státy.
Pokud to myslí vlády kdekoli na světě s jadernou energetikou vážně, měly by předstoupit před veřejnost a prozradit jí, že bude platit vyšší daně, aby stát měl z čeho dotovat stavbu nových atomových elektráren. A také, že musí počítat s vyššími měsíčními účty za elektřinu.
Za druhé. Období, které bychom mohli nazvat jadernou érou, trvá už šedesát let. Přesto si vědci ještě stále nevědí rady s bezpečnou přepravou, likvidací a skladováním jaderného odpadu. Výsledkem je, že vyhořelé palivo se hromadí v atomových zařízeních po celém světě.
Jen ve Spojených státech federální vláda potřebovala dvacet let a více než osm miliard dolarů, aby postavila hluboko v Yuccatanských horách uprostřed Nevady cosi, co mělo sloužit jako neprodyšná hrobka jaderného odpadu. Ačkoli krypta byla navržena tak, aby zabránila jakémukoli průsaku po dobu minimálně deseti tisíc let, byla bohužel americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) nucena připustit, že toto podzemní úložiště průsakům nezabrání.
Až dojde uran
Za třetí. Poroste-li poptávka po uranu, budou podle studie Mezinárodní agentury pro atomovou energii jeho ložiska vyčerpána někdy mezi roky 2026 až 2035. Samozřejmě je možné, že díky průzkumům se podaří objevit ložiska nová; případně, že se nám podaří snížit spotřebu uranu na minimum. Takové úvahy však dnes nejsou ničím více než pouhou spekulací.
Čtvrté proti: vyhlídka, že v době šíření islamistického terorismu vyrostou stovky či dokonce tisíce nových jaderných elektráren, se zdá být poněkud uhozenou.
Ztratili jsme snad jakýkoli smysl pro realitu? Na jedné straně se Spojené státy, Evropská unie a velká většina světa bojí pouhé možnosti, že by Írán mohl díky svému programu výstavby atomových elektráren získat obohacený uran a použít jej k výrobě jaderné pumy. Na druhou stranu ale vlády řady z těchto zemí nadšeně vítají představu, že jaderné elektrárny vyrostou po celém světě, že na ně bude možné narazit v každém zapadlém koutě planety.
To ovšem neznamená nic jiného, než že transporty s radioaktivním odpadem budou cestovat světem křížem krážem a že se nebezpečný materiál bude hromadit v zařízeních, která jsou nezřídka umístěna v blízkosti hustě osídlených oblastí.
Atomové elektrárny jsou snadným cílem teroristických útoků. 8. listopadu 2005 australská vláda zatkla osmnáct islamistických teroristů, kteří připravovali útok na tamní jadernou elektrárnu. Pokud by bývali uspěli, Austrálie by dnes měla svou vlastní zkušenost s podobně děsivým útokem, jako byl ten, který 11. září 2001 zmrzačil tvář New Yorku.
Měli bychom být tedy velmi znepokojeni. Zvláště když studie americké Komise pro jadernou regulaci zjistila, že více než polovina prověřovaných amerických atomových elektráren propadla ve schopnosti zabránit simulovanému útoku na jejich zařízení.
Veškerá moc patří lidu
A je tu ještě jeden argument. Jaderná elektrárna dnes představuje typ vysoce centralizované a poněkud neohrabané technologie minulé éry. V časech technologií, které decentralizují moc, podlamují postavení hierarchie a dávají vzniknout sítím a otevřeným ekonomickým modelům, působí nukleární energetika jako staromódní a překonaná.
Jádro odráží geopolitické uspořádání světa po druhé světové válce. Dnes však musí geopolitika 20. století čelit výzvám, které před ní klade utvářející se "biopolitika" 21. století. Ve věku, kdy se heslo "veškerá moc patří lidu" stalo mantrou chudého a nesvobodného světa, je jaderná energie přežitkem. Snaha o její rehabilitaci nás vrací zpět.
Soustředěně usilovat bychom měli spíše o plné rozšíření decentralizovaných obnovitelných technologií založených na slunci, větru, vodě a biomase. A také o vybudování vodíkové infrastruktury, která by nám zajistila stálý a spolehlivý přísun energie.
Naše energetická budoucnost je skryta ve slunci, nikoli v uranu.
Autor, ekonom a politolog, napsal mimo jiné knihu Evropský sen: Jak evropská vize budoucnosti tiše zastiňuje americký sen.
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
