Vládne atomu ve Francii
Sladká žena, která má úspěch ve světě dosud vyhrazeném převážně mužům a změnila
státní moloch v normálně fungující firmu. Tak charakterizoval týdeník Fortune
nyní 47letou Anne Lauvergeonovou, šéfku největší nukleární společnosti,
francouzské Arevy.
Když před pěti lety nastupovala, francouzské noviny se ošklíbaly nad jejím
politickým jmenováním a deník Libération upozorňoval, že řízení podniku
nezvládne, protože "nemá zkušenosti s průmyslem".
Lauvergeonová, která již před nástupem do Arevy působila v několika soukromých
firmách, ale nikdy nebyla ryzí politička. I když byla poradkyní socialistického
prezidenta Francoise Mitterranda, nikdy nebyla členkou žádné politické strany. V
čele státní Arevy dokázala nejen vyjít s pravicovými nástupci socialistů, ale
být ještě pravicovější než oni: s ministrem financí současné vlády Thierry
Bretonem se dokonce pohádala kvůli privatizace Arevy. Thierry byl pro její
odložení, Lauvergeonová naopak pro rychlý prodej části akcií společnosti na
burze.
"Když jsem přišla do Cogemy (z níž později vytvořila Arevu), dala jsem si dva
cíle. Za prvé, zlepšit ziskovost. A za druhé, průhlednost a komunikativnost,"
vzpomíná Lauvergeonová.
Kvůli zvýšení ziskovosti prosadila v roce 2001 sloučení Cogemy, která
zpracovávala uran a ukládala vyhořelé jaderné palivo, a firmy Framatome,
zabývající se stavbou reaktorů.
Vznikla Areva. Jméno prý vymyslela sama Lauvergeonová podle středověkého
cisterciáckého opatství Arevalo ve Španělsku. Zálibu v dávné architektuře si
manažerka přinesla z rodiny, její otec je profesorem historie.
Anne Lauvergeonová zjednodušila strukturu společnosti a dotázala ji rozhýbat
tak, že opravy reaktorů, které dříve trvaly měsíce, nyní zvládne v průběhu
týdnů. "Dnes bychom dokázali vyžít jenom z oprav a zpracování paliva," chlubí se
Lauvergeonová. To ale nehrozí. Stále více států se díky drahé ropě přiklání k
jaderné energii, a firma má tak peníze "navíc" ze zakázek na stavbu reaktorů od
Finska po Čínu.
Lauvergeonová se také pustila do budování "otevřeného podniku". Přestěhovala
sídlo z budovy připomínající bunkr do centra Paříže, symbolicky nedaleko burzy.
V továrně na přepracování jaderného odpadu v La Hague, největším úložišti
nukleárního paliva na světě, nechala instalovat webové kamery, aby ukázala, že
podnik před veřejností nic neskrývá (kamery zmizely "z bezpečnostních důvodů" po
11. září 2001). Začala diskutovat s ekologickými aktivisty z Greenpeace. A pod
heslem "jádro je zelené" propaguje jadernou energii jako jediné řešení
ekologických problémů.
Vždy přitom myslí na "svůj" podnik. Místo, aby se jako loajální úředník snažila
přizpůsobit své jednání politice vlády (ta vlastní prostřednictvím agentury pro
atomovou energii CEA 79 procent podniku), snaží se "nejmocnější žena
francouzského průmyslu" ovlivňovat kabinet ve prospěch firmy.
Ne vždy se jí to ale daří. Nejprve slavila vítězství, když odrazila v roce 2004
pokus vlády sloučit výdělečnou Arevu s krachujícím strojírenským gigantem
Alstom. Tehdy měla v zádech mocného spojence - Evropskou komisi. Ta tvrdila, že
by šlo o porušení unijních pravidel. O rok později ale vláda "ze strategických
důvodů" odmítla svůj původní plán prodat na burze přes 20 procent akcií podniku.
To byl i osobní neúspěch Lauvergeonové, která již připravovala další expanzi
firmy a chtěla na ni využít peníze z prodeje akcií. Přes neshody s vládou má ale
Lauvergeonová své místo v Arevě jisté. Politici oceňují její špičkové technické
vzdělání (vystudovala na prestižní Ecole Normale Superieure) i zkušenosti z
byznysu (působila v ocelářské firmě Usinor či ve správních radách Totalu a
Alcatelu).
Pokud jde o osobní život Lauvergeonové, ví toho o ní veřejnost jen málo. Stejně
tak tají, přesto že se přátelí s některými americkými politiky, i své politické
názory. Časopis Fortune pouze konstatuje, že Lauvergeonová si "našla čas" na dvě
děti. K porodu dcery ale odešla přímo ze zasedání správní rady podniku a za 12
dní již byla zpátky na své ředitelské židli.
Sladká žena, která má úspěch ve světě dosud vyhrazeném převážně mužům a změnila státní moloch v normálně fungující firmu. Tak charakterizoval týdeník Fortune nyní 47letou Anne Lauvergeonovou, šéfku největší nukleární společnosti, francouzské Arevy.
Když před pěti lety nastupovala, francouzské noviny se ošklíbaly nad jejím politickým jmenováním a deník Libération upozorňoval, že řízení podniku nezvládne, protože "nemá zkušenosti s průmyslem".
Lauvergeonová, která již před nástupem do Arevy působila v několika soukromých firmách, ale nikdy nebyla ryzí politička. I když byla poradkyní socialistického prezidenta Francoise Mitterranda, nikdy nebyla členkou žádné politické strany. V čele státní Arevy dokázala nejen vyjít s pravicovými nástupci socialistů, ale být ještě pravicovější než oni: s ministrem financí současné vlády Thierry Bretonem se dokonce pohádala kvůli privatizace Arevy. Thierry byl pro její odložení, Lauvergeonová naopak pro rychlý prodej části akcií společnosti na burze.
"Když jsem přišla do Cogemy (z níž později vytvořila Arevu), dala jsem si dva cíle. Za prvé, zlepšit ziskovost. A za druhé, průhlednost a komunikativnost," vzpomíná Lauvergeonová.
Kvůli zvýšení ziskovosti prosadila v roce 2001 sloučení Cogemy, která zpracovávala uran a ukládala vyhořelé jaderné palivo, a firmy Framatome, zabývající se stavbou reaktorů.
Vznikla Areva. Jméno prý vymyslela sama Lauvergeonová podle středověkého cisterciáckého opatství Arevalo ve Španělsku. Zálibu v dávné architektuře si manažerka přinesla z rodiny, její otec je profesorem historie.
Anne Lauvergeonová zjednodušila strukturu společnosti a dotázala ji rozhýbat tak, že opravy reaktorů, které dříve trvaly měsíce, nyní zvládne v průběhu týdnů. "Dnes bychom dokázali vyžít jenom z oprav a zpracování paliva," chlubí se Lauvergeonová. To ale nehrozí. Stále více států se díky drahé ropě přiklání k jaderné energii, a firma má tak peníze "navíc" ze zakázek na stavbu reaktorů od Finska po Čínu.
Lauvergeonová se také pustila do budování "otevřeného podniku". Přestěhovala sídlo z budovy připomínající bunkr do centra Paříže, symbolicky nedaleko burzy. V továrně na přepracování jaderného odpadu v La Hague, největším úložišti nukleárního paliva na světě, nechala instalovat webové kamery, aby ukázala, že podnik před veřejností nic neskrývá (kamery zmizely "z bezpečnostních důvodů" po 11. září 2001). Začala diskutovat s ekologickými aktivisty z Greenpeace. A pod heslem "jádro je zelené" propaguje jadernou energii jako jediné řešení ekologických problémů.
Vždy přitom myslí na "svůj" podnik. Místo, aby se jako loajální úředník snažila přizpůsobit své jednání politice vlády (ta vlastní prostřednictvím agentury pro atomovou energii CEA 79 procent podniku), snaží se "nejmocnější žena francouzského průmyslu" ovlivňovat kabinet ve prospěch firmy.
Ne vždy se jí to ale daří. Nejprve slavila vítězství, když odrazila v roce 2004 pokus vlády sloučit výdělečnou Arevu s krachujícím strojírenským gigantem Alstom. Tehdy měla v zádech mocného spojence - Evropskou komisi. Ta tvrdila, že by šlo o porušení unijních pravidel. O rok později ale vláda "ze strategických důvodů" odmítla svůj původní plán prodat na burze přes 20 procent akcií podniku. To byl i osobní neúspěch Lauvergeonové, která již připravovala další expanzi firmy a chtěla na ni využít peníze z prodeje akcií. Přes neshody s vládou má ale Lauvergeonová své místo v Arevě jisté. Politici oceňují její špičkové technické vzdělání (vystudovala na prestižní Ecole Normale Superieure) i zkušenosti z byznysu (působila v ocelářské firmě Usinor či ve správních radách Totalu a Alcatelu).
Pokud jde o osobní život Lauvergeonové, ví toho o ní veřejnost jen málo. Stejně tak tají, přesto že se přátelí s některými americkými politiky, i své politické názory. Časopis Fortune pouze konstatuje, že Lauvergeonová si "našla čas" na dvě děti. K porodu dcery ale odešla přímo ze zasedání správní rady podniku a za 12 dní již byla zpátky na své ředitelské židli.
Když před pěti lety nastupovala, francouzské noviny se ošklíbaly nad jejím politickým jmenováním a deník Libération upozorňoval, že řízení podniku nezvládne, protože "nemá zkušenosti s průmyslem".
Lauvergeonová, která již před nástupem do Arevy působila v několika soukromých firmách, ale nikdy nebyla ryzí politička. I když byla poradkyní socialistického prezidenta Francoise Mitterranda, nikdy nebyla členkou žádné politické strany. V čele státní Arevy dokázala nejen vyjít s pravicovými nástupci socialistů, ale být ještě pravicovější než oni: s ministrem financí současné vlády Thierry Bretonem se dokonce pohádala kvůli privatizace Arevy. Thierry byl pro její odložení, Lauvergeonová naopak pro rychlý prodej části akcií společnosti na burze.
"Když jsem přišla do Cogemy (z níž později vytvořila Arevu), dala jsem si dva cíle. Za prvé, zlepšit ziskovost. A za druhé, průhlednost a komunikativnost," vzpomíná Lauvergeonová.
Kvůli zvýšení ziskovosti prosadila v roce 2001 sloučení Cogemy, která zpracovávala uran a ukládala vyhořelé jaderné palivo, a firmy Framatome, zabývající se stavbou reaktorů.
Vznikla Areva. Jméno prý vymyslela sama Lauvergeonová podle středověkého cisterciáckého opatství Arevalo ve Španělsku. Zálibu v dávné architektuře si manažerka přinesla z rodiny, její otec je profesorem historie.
Anne Lauvergeonová zjednodušila strukturu společnosti a dotázala ji rozhýbat tak, že opravy reaktorů, které dříve trvaly měsíce, nyní zvládne v průběhu týdnů. "Dnes bychom dokázali vyžít jenom z oprav a zpracování paliva," chlubí se Lauvergeonová. To ale nehrozí. Stále více států se díky drahé ropě přiklání k jaderné energii, a firma má tak peníze "navíc" ze zakázek na stavbu reaktorů od Finska po Čínu.
Lauvergeonová se také pustila do budování "otevřeného podniku". Přestěhovala sídlo z budovy připomínající bunkr do centra Paříže, symbolicky nedaleko burzy. V továrně na přepracování jaderného odpadu v La Hague, největším úložišti nukleárního paliva na světě, nechala instalovat webové kamery, aby ukázala, že podnik před veřejností nic neskrývá (kamery zmizely "z bezpečnostních důvodů" po 11. září 2001). Začala diskutovat s ekologickými aktivisty z Greenpeace. A pod heslem "jádro je zelené" propaguje jadernou energii jako jediné řešení ekologických problémů.
Vždy přitom myslí na "svůj" podnik. Místo, aby se jako loajální úředník snažila přizpůsobit své jednání politice vlády (ta vlastní prostřednictvím agentury pro atomovou energii CEA 79 procent podniku), snaží se "nejmocnější žena francouzského průmyslu" ovlivňovat kabinet ve prospěch firmy.
Ne vždy se jí to ale daří. Nejprve slavila vítězství, když odrazila v roce 2004 pokus vlády sloučit výdělečnou Arevu s krachujícím strojírenským gigantem Alstom. Tehdy měla v zádech mocného spojence - Evropskou komisi. Ta tvrdila, že by šlo o porušení unijních pravidel. O rok později ale vláda "ze strategických důvodů" odmítla svůj původní plán prodat na burze přes 20 procent akcií podniku. To byl i osobní neúspěch Lauvergeonové, která již připravovala další expanzi firmy a chtěla na ni využít peníze z prodeje akcií. Přes neshody s vládou má ale Lauvergeonová své místo v Arevě jisté. Politici oceňují její špičkové technické vzdělání (vystudovala na prestižní Ecole Normale Superieure) i zkušenosti z byznysu (působila v ocelářské firmě Usinor či ve správních radách Totalu a Alcatelu).
Pokud jde o osobní život Lauvergeonové, ví toho o ní veřejnost jen málo. Stejně tak tají, přesto že se přátelí s některými americkými politiky, i své politické názory. Časopis Fortune pouze konstatuje, že Lauvergeonová si "našla čas" na dvě děti. K porodu dcery ale odešla přímo ze zasedání správní rady podniku a za 12 dní již byla zpátky na své ředitelské židli.
Zdroj:Podniky a trhy
Sdílet článek na sociálních sítích