Evropu čeká akutní nedostatek elektrické energie

Redakce HN žádala Pavla Tykače o rozhovor, to ale podnikatel odmítl. Proto jsme mu alespoň nabídli, aby svou motivaci k investici do energetiky popsal ve vlastním článku. Pavel Tykač přijal. Je to jeho první veřejné vystoupení po několika letech, proto se redakce HN rozhodla jeho text publikovat.
Pavel Tykač

Evropu čeká ve středně i dlouhodobém horizontu akutní nedostatek elektrické energie. Pokud poroste spotřeba elektrické energie tempem alespoň dvě procenta ročně, což považuji při stoupající životní úrovni a spotřebě za spíše konzervativní odhad, bude nám v Evropě za dvacet let chybět výrobní kapacita kolem 250 tisíc megawatthodin, to znamená přibližně 125 temelínských elektráren.
Naprostá většina evropských zemí podcenila v posledních dvou desetiletích výstavbu nových zdrojů. Životní úroveň, a tedy spotřeba všemožných zdrojů, obnovitelných i neobnovitelných, roste nejen v Evropě, ale zejména v třímiliardové Asii. Přímým důsledkem této skutečnosti je značný růst cen neobnovitelných surovin, zejména fosilních paliv, na kterých je celá moderní euroatlantická společnost významně závislá.
Mám za to, že současný stav energetiky v České republice je lepší než ve většině okolních zemí. O to větší rizika se však skrývají v budoucím vývoji, protože energetika je oblast, ve které se plánuje a uvažuje v desetiletích.

Pohled na svět očima roku 2006
České nebezpečí spatřuji v tom, že většina odpovědných osob, politiků i publicistů, se dívá na svět a jeho potřeby očima roku 2006, očima období, které se zdá být bezproblémové, kdy například jsme ještě vývozcem elektrické energie.
Odhaduji, že nejpozději do konce desetiletí se naše energetická bilance vyrovná. Poté se staneme dovozcem, tedy zemí, která více spotřebuje, než vyrobí. To je dáno zejména stářím a strukturou našich současných zdrojů. Během příštích deseti let skončí životnost poloviny našich hnědouhelných elektráren. Postavit novou elektrárnu velikosti Počerad či Mělníka stojí skoro 50 miliard korun a trvá déle než pět let. Předpokládejme - a to považuji za příklad až nemístného optimismu - že potřebná rozhodnutí padnou v horizontu měsíců, že se rychle vyřeší vlastnické vztahy k nově stavěným zdrojům, padnou těžební omezení, vyřeší se ekologické otázky. Ani v takovém případě však nebude možné obnovit víc než 70 procent současných uhelných kapacit. Víc uhlí prostě nedokážeme vytěžit.
Všechna ostatní řešení, postavená na jiném použitém palivu, mají jednu velikou nevýhodu, jsou totiž nesrovnatelně dražší. Cena nové jaderné elektrárny, o které jsem přesvědčen, že ji budeme tak jako tak potřebovat, se pohybuje v řádech stovek miliard korun. Náhrada hnědého uhlí plynem má také svá omezení. Palivové náklady na výrobu stejného množství tepla z plynu jsou přibližně pětinásobné oproti palivovým nákladům hnědého uhlí, o bezpečnostních aspektech závislosti na dodavateli plynu ani nemluvě. Úvaha o využití obnovitelných zdrojů v takovém rozsahu je zcela mimo realitu.

Změny na trhu změnily poměr sil
Za poslední dva roky došlo na hnědouhelném trhu k několika významným změnám, které podstatně změnily poměr sil a vztahů. První je převzetí největšího hnědouhelného producenta - Severočeských dolů - dominantním domácím výrobcem elektřiny. Zásoby v Severočeských dolech jsou samozřejmě konečné, a není tudíž v zájmu ČEZ prodávat uhlí jako surovinu, pokud ho může přeměnit v elektřinu a inkasovat o dost vyšší marži na elektřině.
Druhou změnou je dokončení konsolidace hornictví. Tento déle než deset let trvající proces, v jehož průběhu klesl počet zaměstnanců na méně než třetinu původního počtu a objem vytěženého uhlí zhruba na polovinu, způsoboval na trhu významnou cenovou anomálii. Manažeři státních uhelných společností podléhali tlaku sociálních aspektů dramatického propouštění. Orientovali se tudíž místo na rentabilitu, a tedy cenu prodaného uhlí, na potřebu umístit na trh - za téměř jakýchkoliv podmínek - co největší množství uhlí, a tím zpomalit dramatickou redukci počtu zaměstnanců. Třetí změnou je dokončení privatizace těžebních společností, které postupně vedlo k normalizaci chování a rozhodování jejich vlastníků i manažerů.
Všechny tyto změny dnes přirozeně působí na postupné odstraňování cenové anomálie, kdy cena konečného produktu - tedy elektřiny - prudce rostla, ceny ostatních paliv stoupaly v řádech stovek procent a cena hnědého uhlí zůstávala dlouhé roky téměř beze změny.
Konečným důsledkem všech těchto faktorů je standardizace vztahů uvnitř odvětví, postupná změna orientace z boje o odběratele uhlí na boj o jeho dodavatele a významné posílení pozice uhelných společností, zejména Mostecké uhelné, která se stala víceméně jediným subjektem trhu, disponujícím "volným" uhlím, tedy uhlím bez předem určeného zákazníka.

Nezávislým výrobcům vadí nedostatek uhlí
Je přirozené, že s tímto vývojem jsou mnozí nespokojeni, že manažerům nezávislých výrobců energie či tepla nevyhovuje stav, kdy uhlí začíná být nedostatek. Je logické, že manažeři majoritního výrobce elektřiny nejsou nadšeni, když jim během krátké doby vyrostl sebevědomý partner, uvažující o výstavbě vlastního zdroje. Jde však o nezvratný a přirozený vývoj který nemá mnoho alternativ.
Na závěr mi dovolte, abych odpověděl na zřejmě nejčastější otázku, kterou během posledních týdnů a měsíců dostávám. Ano, jsem jedním z investorů, kteří investovali prostřednictvím speciální společnosti do menšinového podílu v Mostecké uhelné společnosti. Zajímá Vás proč? Tak čtěte znovu ...