Z Česka Rakušané znají hlavně Temelín

Co si průměrný Rakušan myslí o Češích? To z veliké míry závisí na tom, co o nich ví. A kolik toho průměrný Rakušan o svém severním sousedu ví, závisí do značné míry na jeho stáří a bydlišti.

Mladé zajímá Temelín

Čím dál na západ a jih Rakouska, tím menší je o Čechy zájem. V Horních a Dolních Rakousích a zejména ve Vídni je to ovšem jiné.

Řekne-li se Česko, napadne většinu mladé a střední generace Rakušanů především Temelín. Až po něm následují levné nákupy i služby v českém pohraničí a fotbalisté, kteří už od dob Antonína Panenky přispívají k zlepšení úrovně rakouské ligy.

A právě kontroverzní jaderná elektrárna v jižních Čechách bude jedním z témat, o kterých dnes bude nový rakouský kancléř Alfred Gusenbauer jednat v Praze s českým premiérem Mirkem Topolánkem.

Starší generace Rakušanů si ovšem ještě ráda s nostalgií zavzpomíná na české kuchařky a krejčí, ale i na "idylku" c. k. monarchie, kterou ti "zrádní Češi" rozbili. Zdá se vám toto tvrzení přehnané? Není, přesně tuto výtku si musela před několika dny vyslechnout na okraji diskuse ve vídeňském parlamentu socioložka českého původu.

Škálu podobných absurdit vede výtka, že Čechům se ve srovnání s Rakušany vždycky vedlo lépe, vždyť dokonce ani nemuseli s Němci táhnout na Stalingrad.

To jsou samozřejmě tvrzení, kterým se člověk může koneckonců i smát. O vyprávění příslušníků této generace, která zažila odsun ze Sudet, se to bohužel říci nedá. Takovéto zážitky, ať už naprosto nereflektované či podbarvené upřímnou snahou zasadit je do historického kontextu, postoj Rakušanů k Čechům stále ještě ovlivňují.

Z médií se toho průměrný Rakušan o Česku dozví poměrně málo. Konkrétně asi jen to, že se v Praze více než půl roku nemohli politici dohodnout na nové vládě, že milenka premiéra je s ním v jiném stavu a že česká média "už opět" s nevolí reagují na protitemelínské komentáře svých rakouských protějšků a na další blokády odpůrců jaderné energie na česko-rakouských hranicích.

Čechy vzdálené

Někdy se zdá, že mnozí Rakušané pád komunismu ve východní Evropě a s ním spojené otevření hranic nevzali příliš na vědomí.

Jak jinak by se dal vysvětlit fakt, že například čtyřicetiletá rakouská akademička, navíc učitelka jazyků na gymnáziu, která žije asi třicet kilometrů jižně od Břeclavi, nepovažuje za nutné rozeznat češtinu od albánštiny? A to běžně tráví dovolenou na Maledivách, v Indii či v Peru. Na návrh zajet si třicet kilometrů na sever na dobrou večeři, reaguje však téměř panicky.

Stejný postoj lze ostatně vyčíst i oficiálnímu Rakousku. Téměř dvacet let po pádu železné opony se teprve nyní začíná konkrétně plánovat stavba dálnice mezi Vídní a Mikulovem. Přesněji mezi Vídní a Mistelbachem, dálniční úsek mezi Mistelbachem a Mikulovem nemá zatím konkrétní podobu.

Řečeno bez nároku na kvalitu sociologické studie: jsou to právě Češi, ke kterým mají Rakušané ze všech svých sousedů nejvíce ambivalentní postoj.