Příliš Dlouhá cesta k ropě

Česká vláda byla prozíravá a zajistila již počátkem devadesátých let jistou míru nezávislosti na ruské ropě. Ta dnes přijde vhod jako předpoklad suverenity, umožňující přijmout navzdory Rusům americký radar. To je jádro lichotivého článku z International Herald Tribune, který ve zkrácené podobě uveřejnily HN (25. července 2008). Zásluhy za to jsou připisovány prezidentu Václavu Havlovi, "sršatému a svéhlavému" předsedovi vlády Václavu Klausovi a ministru obchodu a průmyslu Vladimíru Dlouhému.

Se suverenitou to IHT trochu přehání,a pokud jde o zasloužilé, bylo to trochu jinak. Byla to česká vláda, ale ještě ta z dob federace, která začala hledat jiné než ruské zdroje a která o výstavbě ropovodu z Ingolstadtu rozhodla.

O náhradních zdrojích ropy jsme jednali poprvé již ve druhé polovině roku 1990. Zvažovali jsme tři varianty: severní cestu (ropovod přes severní Německo - Swechat), jižní cestu (napojení na ropovod TAL v Ingolstadtu do Kralup nad Vltavou a jako třetí možnost napojení na ropovod ADRIA a na rafinerii Slovnaft. Pověřili jsme poradenskou firmu PENSEN Ltd., aby uvedené alternativy vyhodnotila. Jako nejlepší se ukázala jižní cesta. Výsledky studie byly předloženy do vlády ČR, která svým usnesením 68/1992 ze 4. února 1992 rozhodla o zahájení příprav k realizaci výstavby ropovodu. V dubnu téhož roku byla podepsána Rámcová smlouva se společností TAL. 29. června 1992, čtyři dny před podáním demise (po prohraných volbách), vláda schválila usnesením 465/1992 poskytnutí státních záruk na úvěr pro financování ropovodu a doporučila nové vládě pokračovat v zahájených pracích.

Jako první problém závislosti na ruské ropě otevřel a do vlády pak předkládal všechny materiály průmyslu Jan Vrba.

O financování ropovodu bylo rozhodnuto usnesením nové vlády v květnu 1993.

Kromě toho všeho bylo třeba vyjednat s Bavorskem (vždycky podezíraném z nepřejícnosti vůči nám) záruky za možné škody na životním prostředí. Bavorsko samo na ropovodu žádný zájem nemělo a bez záruk by stavba nemohla být prohlášena za stavbu ve státním zájmu. Tímto prohlášením byla nesmírně urychlena - nemuselo se vyjednávat s obrovským množstvím bavorských vlastníků pozemků. Byl to tehdy čin neobvyklý a vůči nám mimořádně vstřícný, na který se bohužel brzy zapomnělo. Nejdůležitější jednání vedl v Bavorsku člen vlády ČR, posléze po volbách v červnu 1992 předseda Fondu národního majetku Tomáš Ježek. Rozhodující bylo nakonec rozhodnutí bavorského parlamentu - i ten oslovil Tomáš Ježek. Jen tak se mohlo stát, že ropovod byl postaven za mimořádně krátkou dobu.

Ministr hospodářství Vladimír Dlouhý dokázal cosi jiného: zdržel stavbu o několik měsíců tím, že zbytečně zadal ještě jednu studii (tuším, že společnosti Arthur D. Little) - sám totiž z důvodů, o kterých se tenkrát jen spekulovalo, podporoval severní cestu (Swechat); i nová studie však potvrdila správnost původního rozhodnutí vlády ČR. Nakonec to byl ovšem tento ministr, kdo slavnostně přestřihl pásku. Petr Pithart, senátor, byl předsedou vlády ČR v letech 1990 - 1992

AUTOR: Petr Pithart