Magie úspor

Začínají platit první opatření takzvané klimatické politiky, od průkazu energetické náročnosti u novostaveb po ekologickou daň u aut nesplňujících emisní limity. Krom toho zakoušíme nápor zpráv o růstu cen energií a rovněž se blíží obecný hospodářský útlum. Většina ekonomů proto vyzývá spotřebitele k útratám. Titíž ekonomové paralelně vysvětlují, jak nezřízenost lidí v zadlužování proběhnuvší krizi způsobila. Souběh jevů, jaký by člověk v dějinách pohledal. I přes neskonalou komplexitu uvedených obtíží je překvapivě znám magický proutek, jednoduché řešení, jež je může všechny zmírnit. Do té míry, do jaké může ovlivnit rozhodnutí zpočátku jen několika jednotlivců pohyb celé společnosti.

Je známo, že levnější výrobky mají vyšší spotřebu energií, jelikož neobsahují efektivnější (obvykle dražší) technologii. Při koupi proto porovnáváme – nepochybně vedle jiných charakteristik – cenu a budoucí výdaje na energie. Jsme- -li rozumní, neměly by vyšší budoucí náklady přesáhnout úsporu v nižší zaplacené ceně výrobku. Tedy, ušetříme-li tisíc korun koupí levnější mrazničky, ale za elektřinu vydáme o tři sta korun ročně více než u její dražší alternativy, ve čtvrtém roce už budeme tratit. Se zjednodušením jinými slovy řečeno: kdybychom onu ušetřenou tisícikorunu uspořili či investovali, řekněme, s pětiprocentním výnosem, vydělali bychom ročně padesát korun. Za vyšší energetické náklady platíme šestkrát více. Je patrné, že levnější mrazničku rozumný člověk koupí jen tehdy, může-li ušetřené peníze investovat s minimálně třicetiprocentním výnosem.

Jak by mohla vypadat nákupní rozhodnutí u dalších elektrických spotřebičů? Henry Ruderman s kolegy ve Spojených státech určili, že plynové kotle kupujeme, jako bychom mohli docílit stoprocentní výnosnosti (za dobu životnosti zaplatíme dvakrát více za spotřebu plynu, než jsme ušetřili koupí méně efektivnějšího kotle). U mrazáků jde o sto čtyřicet procent, u elektrických ohřívačů dvě stě čtyřicet, u ledniček se výnosové míry pohybují dokonce mezi pětačtyřiceti až třemi sty procenty. Takový výnos nikde pochopitelně nezískáme, jde dokonce o tak vysoká čísla, že vzít si jakýkoliv úvěr (včetně lichvářského) na koupi efektivnějšího výrobku by bylo výhodnější. Neobstojí argument, že na dražší úsporné spotřebiče nemáme finance, ani výstraha neodpovědného žití na dluh.

Kdybychom jen věděli…
Proč takto nepřemýšlíme a nekonáme už teď? Obecně nejsme psychologicky vybaveni uvalit na sebe okamžitou velkou nepříjemnost – vyšší cenu, delší zamyšlení – ve prospěch abstraktní, natož budoucí výhody. Výběru mobilního telefonu, jenž okamžitě přináší zábavu a mnohým vyšší sociální status, věnují lidé řádově více času než jakékoliv pojišťovací smlouvě. Dalším faktorem je zálohová forma plateb za energie – peníze od nás mizejí jaksi nepozorovatelně. Analogickou charakteristiku má, jak známo, i daňový systém. Zálohy na daně jsou bezbolestně strhávány během roku, aby se úředníci vyvarovali bouřlivé nelibosti, kterou bychom na finančním úřadě pocítili vědouce, že musíme zaplatit celou daňovou povinnost pohybující se v desetitisícových či statisícových sumách.

Nejdůležitější neblahá vlastnost je však souhrnná forma úhrad za energie. Není z ní patrné, kolik nás provoz jednotlivého spotřebiče stojí. Máme sice vágní představu, že bychom nižší výtopnou teplotou v bytě něco ušetřili, ale nepřikládáme tomu valný význam, protože netušíme, jak velká částka to je. Přičemž výsledky experimentů prováděných Vernonem Smithem, držitelem Nobelovy ceny za ekonomii pro rok 2002, ukazují, jak obrovský význam má povědomí o jednotlivých nákladech. Když se na jednotlivé spotřebiče nainstaluje elektroměr s displejem ukazujícím, kolik peněz se na jejich provoz každým okamžikem vydává, lidé si náklady rychle uvědomí a spotřebu významně omezí. Věřte, že rychlost výměny trička za svetr při pohledu na peněžní elektroměr je ohromující. A to bez propagace environmentálních hrozeb: postačuje, pocítí-li lidé okamžitě náklady svého jednání, které byly dříve jen tušené, a stanou se vášnivými zastánci úspor.

Nejsou-li na druhé straně výsledky jednání bezprostředně viditelné, máme sklon je ignorovat. Zvažme například slavnou úvahu ministra Bursíka o nehospodárnosti žárovek na Hradě a o možnostech snížení emise skleníkových plynů při jejich nahrazení efektivnějšími typy. Ano, modernizace má zřejmé a viditelné výhody. Úspornými žárovkami lze snížit spotřebu elektrické energie na svícení až o osmdesát procent. Běžná rodina může uspořit asi čtyři sta kilowatthodin ročně, což značí o padesát kilogramů méně exhalací oxidu uhličitého. Nyní odbočme: ministr letí na konferenci o životním prostředí do New Yorku a přichází na řadu nezřejmý fakt. Při jediném zpátečním letu je v přepočtu na jednoho pasažéra vyprodukováno jeden a půl tuny oxidu uhličitého. Tedy potenciální celoroční úspora třiceti rodin (jednoho Hradu?) v produkci tohoto skleníkového plynu.

Nejde pochopitelně o ministra ani o žárovky; recykluje- li kdokoliv odpady či jinak koná ve snaze snížit produkci odpadů nebo skleníkových plynů, ale dvakrát do roka si zaletí k Jadranu, je jeho činnost fakticky smysluprázdná. Racionální člověk musí zvažovat nejen přímé důsledky, ale i ty skryté, obvykle mnohem důležitější.

Nikoliv ideje, ale zájmy
Dalším významným kritériem v ekologickém chování jsou společenské normy. Člověk je tvor konformní, málokdo se chce odchylovat od obecně přijímaných pravidel. Profesor psychologie z Kalifornské státní univerzity Wesley Schultz ukázal, že mají-li lidé s nadprůměrnou spotřebou energií možnost srovnání se sousedy, v dalším období svou spotřebu sníží. K výrazné úspoře postačila jediná kolonka na výpisu od energetické společnosti, v níž byla uvedena průměrná spotřeba podobných bytů v dané oblasti. Nastalo však, čeho se vědci obávali: ti s podprůměrnými výdaji svou spotřebu naopak zvýšili. Ve světle úvodní zmínky o normách je to pochopitelné. Ze stejných důvodů selhávají kampaně cílené na snížení spotřeby alkoholu, udávající jeho denní optimální množství – způsobí, že pijáci své chutě poněkud omezí, naopak začnou pít lidé dříve alkoholu neholdující.

Pro vyhnutí se nežádoucímu efektu bylo nutné některým občanům zdůraznit, že normou je spotřebovávat méně. Toho lze docílit mnoha způsoby, od usměvavého obličeje na nižším účtu za energie, kteroužto metodu úspěšně užil profesor Schultz, po uvedení částky uspořených peněz či kilogramů oxidu uhličitého, jenž nebyl vypuštěn do atmosféry. Často stačí jen zdůraznit, co bylo zprvu skryté, a člověk již sám dosáhne žádoucích cílů.

Nyní je nabíledni, proč článek začíná metaforou magického proutku. Pohříchu závisí na vykročení směrem, jenž je pro člověka zprvu protivný, ale povede k nutnosti, aby stejnou orientaci nabrali i druzí a nezůstalo jen u pár kroků. Má však nespornou výhodu: nespoléhá na důvody, ale na motivy. Všeobecnou chybou lidí, snažících se o nápravu věcí veřejných, je předpoklad, že občany přesvědčí silou rozumného argumentu. Proto málokdy uspějí. Ovlivnit člověka je nezbytné též skrze jeho zájmy, skrze kulturní univerzálii co-z-toho-budu-mít-já. A koupě, byť na dluh, šetrnějších spotřebičů a pozornost ke svým energetickým nákladům je v zájmu většiny lidí – vydělají na tom.

Autor: Petr Houdek

• Petr Houdek je student Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a Fakulty financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické.
• Text vyšel v Literárních novinách 2009-3 na straně 6.
• Publikováno online 19.1.2009