Ropa často přináší spíše represe a válečné konflikty
Mnozí Iráčané se utěšují tím, že přes veškeré současné problémy je možná nečeká
špatná budoucnost. Mají přece druhé největší zásoby ropy na světě. Až skončí
postsaddámovský chaos a export bude v plné míře obnoven, v prosperitě by zemi
nic zásadního nemělo bránit. \"V příštím roce by naše produkce měla vzrůst na
2,8 miliónu barelů za den. To znamená na úroveň z roku 1989, před Saddámovou
invazí do Kuvajtu a začátkem embarga OSN,\" tvrdí Samír Ghazbán, dočasný irácký
ministr ropného průmyslu, jmenovaný do této funkce americkou správou. Americká
organizace Freedom House, sledující stav dodržování lidských práv ve světě, však
ve své nejnovější studii varuje: Ropa často přináší místo bohatství spíše
mocenské represe, politicky motivované násilí a válečné konflikty. Freedom House
uvádí, že mezi nejrepresívnější a nejzkorumpovanější patří pravě režimy v zemích
bohatých na ropu - Saúdské Arábii, Libyi, Angole, Nigérii, Venezuele či
Indonésii. \"Tvrzení, že objevení zásob ropy znamená , že obyvatelé příslušné
země začnou bohatnout a mít spokojenější život, je falešným mýtem,\" řekl
agentuře AP Terry Lynn ze Stanfordské univerzity, který se zabývá vlivem
nerostného bohatství na ekonomiku a politiku rozvojových zemí. V některých
státech těžba ropy znamenala upevnění totalitních režimů, v některých dlouhodobé
války a v jiných zase po počátečním ekonomickém růstu pozdější hluboký propad.
Saúdská Arábie patří k zemím s nejnižší mírou politických a občanských svobod.
Obyvatelé království se jich v jakési neformální dohodě vzdali výměnou za to, že
jim vláda prostřednictvím příjmů z ropy zajistí materiální blahobyt. Tento model
však přestává fungovat. Tvrdá politika režimu vede přímou úměrou k aktivitám
islamistického disentu, z něhož vyrostla Al-Káida Usámy bin Ládina a atentátníci
11. září 2001. Patnáct z nich bylo občany Saúdské Arábie. A přísun peněz už není
zdaleka takový jako dříve. Průměrný roční příjem na osobu poklesl z 28 tisíc
dolarů v roce 1983 na současných osm tisíc. Libye je podobným příkladem.
Plukovník Muammar Kaddáfí \"utopil\" ropné bohatství v nákladných
megaprojektech, jakým byla například tzv. velká umělá řeka. Peníze šly také na
budování prestiže a vlivu Tripolisu v Africe či Asii, přičemž jakoukoli domácí
kritiku režim netoleruje. Po embargu OSN, uvaleném na zemi kvůli terorismu,
zbyly většině Libyjců na hospodářský boom osmdesátých let jen vzpomínky.
\"Libyjské vedení velkou část příjmů z přírodního bohatství země prohospodařilo.
Bude-li tento trend pokračovat, jsou ekonomické vyhlídky dosti chmurné,\" tvrdí
ve své knize Dramatický půlměsíc, vydané předloni, český arabista Eduard Gombár.
Další africký exportér ropy - Nigérie - je znám chronickým střídáním civilních a
vojenských vlád, které však měly jedno společné: Finance z vývozu suroviny šly
většinou do kapes ministrů a jejich spolupracovníků. Obyvatelům regionů, v nichž
se ropa těží, pak zbylo jen zdevastované životní prostředí. Do pozice třetího
největšího vývozce v Africe se v posledních letech vyšvihla Rovníková Guinea.
Přestože se životní úroveň většiny obyvatel nepochybně zvýšila, vojenský režim
stupňuje represe. Představitelé opozice nápadně často umírají ve vězení a vláda
prostřednictvím zvláštního úřadu kontroluje všechny e-maily, které občané státu
odesílají či dostávají. Venezuela je sice pátým největším vývozcem na světě,
přesto tam roste nezaměstnanost, inflace a zahraniční dluh činí 22 miliard
dolarů. Původ řady vleklých ozbrojených konfliktů tkví právě v zásobách ropy. V
Indonésii federální armáda krvavě potlačuje revoltu separatistů v provincii
Aceh, bohaté na tuto surovinu. Dlouholetá občanská válka v Súdánu se vede také o
ropná naleziště, které chce pro sebe získat jak vláda v Chartúmu, tak povstalci
z jižních oblastí. I válka v Angole se vedla z části kvůli ovládnutí ropného
bohatství, navíc režim v této zemi je organizací Transparency International
považován za jeden z nejzkorumpovanějších na světě. Další stát s perspektivou
rozsáhlé těžby - Svatý Tomáš a Princův ostrov - zažil před měsícem vojenský puč.
\"Situace má jediné řešení. Evropané, Američané i Japonci se musí dohodnout, že
nebudou v zemích bohatých na ropu investovat, pokud nebudou splněny některé
podmínky. Především průhledná politika režimů, podporující například rozvoj
školství či zdravotnictví,\" soudí politolog Michal Romancov ze Západočeské
univerzity v Plzni. ZDROJ: HN
Mnozí Iráčané se utěšují tím, že přes veškeré současné problémy je možná nečeká špatná budoucnost. Mají přece druhé největší zásoby ropy na světě. Až skončí postsaddámovský chaos a export bude v plné míře obnoven, v prosperitě by zemi nic zásadního nemělo bránit.
\"V příštím roce by naše produkce měla vzrůst na 2,8 miliónu barelů za den. To znamená na úroveň z roku 1989, před Saddámovou invazí do Kuvajtu a začátkem embarga OSN,\" tvrdí Samír Ghazbán, dočasný irácký ministr ropného průmyslu, jmenovaný do této funkce americkou správou.
Americká organizace Freedom House, sledující stav dodržování lidských práv ve světě, však ve své nejnovější studii varuje: Ropa často přináší místo bohatství spíše mocenské represe, politicky motivované násilí a válečné konflikty.
Freedom House uvádí, že mezi nejrepresívnější a nejzkorumpovanější patří pravě režimy v zemích bohatých na ropu - Saúdské Arábii, Libyi, Angole, Nigérii, Venezuele či Indonésii.
\"Tvrzení, že objevení zásob ropy znamená , že obyvatelé příslušné země začnou bohatnout a mít spokojenější život, je falešným mýtem,\" řekl agentuře AP Terry Lynn ze Stanfordské univerzity, který se zabývá vlivem nerostného bohatství na ekonomiku a politiku rozvojových zemí.
V některých státech těžba ropy znamenala upevnění totalitních režimů, v některých dlouhodobé války a v jiných zase po počátečním ekonomickém růstu pozdější hluboký propad.
Saúdská Arábie patří k zemím s nejnižší mírou politických a občanských svobod. Obyvatelé království se jich v jakési neformální dohodě vzdali výměnou za to, že jim vláda prostřednictvím příjmů z ropy zajistí materiální blahobyt.
Tento model však přestává fungovat. Tvrdá politika režimu vede přímou úměrou k aktivitám islamistického disentu, z něhož vyrostla Al-Káida Usámy bin Ládina a atentátníci 11. září 2001. Patnáct z nich bylo občany Saúdské Arábie.
A přísun peněz už není zdaleka takový jako dříve. Průměrný roční příjem na osobu poklesl z 28 tisíc dolarů v roce 1983 na současných osm tisíc.
Libye je podobným příkladem. Plukovník Muammar Kaddáfí \"utopil\" ropné bohatství v nákladných megaprojektech, jakým byla například tzv. velká umělá řeka.
Peníze šly také na budování prestiže a vlivu Tripolisu v Africe či Asii, přičemž jakoukoli domácí kritiku režim netoleruje. Po embargu OSN, uvaleném na zemi kvůli terorismu, zbyly většině Libyjců na hospodářský boom osmdesátých let jen vzpomínky.
\"Libyjské vedení velkou část příjmů z přírodního bohatství země prohospodařilo. Bude-li tento trend pokračovat, jsou ekonomické vyhlídky dosti chmurné,\" tvrdí ve své knize Dramatický půlměsíc, vydané předloni, český arabista Eduard Gombár.
Další africký exportér ropy - Nigérie - je znám chronickým střídáním civilních a vojenských vlád, které však měly jedno společné: Finance z vývozu suroviny šly většinou do kapes ministrů a jejich spolupracovníků.
Obyvatelům regionů, v nichž se ropa těží, pak zbylo jen zdevastované životní prostředí.
Do pozice třetího největšího vývozce v Africe se v posledních letech vyšvihla Rovníková Guinea. Přestože se životní úroveň většiny obyvatel nepochybně zvýšila, vojenský režim stupňuje represe. Představitelé opozice nápadně často umírají ve vězení a vláda prostřednictvím zvláštního úřadu kontroluje všechny e-maily, které občané státu odesílají či dostávají.
Venezuela je sice pátým největším vývozcem na světě, přesto tam roste nezaměstnanost, inflace a zahraniční dluh činí 22 miliard dolarů.
Původ řady vleklých ozbrojených konfliktů tkví právě v zásobách ropy. V Indonésii federální armáda krvavě potlačuje revoltu separatistů v provincii Aceh, bohaté na tuto surovinu. Dlouholetá občanská válka v Súdánu se vede také o ropná naleziště, které chce pro sebe získat jak vláda v Chartúmu, tak povstalci z jižních oblastí.
I válka v Angole se vedla z části kvůli ovládnutí ropného bohatství, navíc režim v této zemi je organizací Transparency International považován za jeden z nejzkorumpovanějších na světě. Další stát s perspektivou rozsáhlé těžby - Svatý Tomáš a Princův ostrov - zažil před měsícem vojenský puč.
\"Situace má jediné řešení. Evropané, Američané i Japonci se musí dohodnout, že nebudou v zemích bohatých na ropu investovat, pokud nebudou splněny některé podmínky. Především průhledná politika režimů, podporující například rozvoj školství či zdravotnictví,\" soudí politolog Michal Romancov ze Západočeské univerzity v Plzni.
ZDROJ: HN
Sdílet článek na sociálních sítích