Prokletí i naděje ropy z Afriky

Po obou stranách silnice z měst v deltě řeky Niger v Nigérii, Port Harcout a Wari je živo. Potloukají se tu vyhublé postavy, v rukách nesou kanystry i plechovky. Zloději. Krádeže se tady staly v podstatě veřejnou záležitostí. V nejednom případě zloději navrtávají potrubí s ropou. Zvláště si cení trubek, které vedou z rafinérií a je v nich benzín. Místní orgány odhadují, že v rukách černých obchodníků s ropou končí až patnáct procent produkce. Ropa se hodí k lecčemu. Například končí jako topivo v kamnech. A černý kouř za prastarými nákladními auty naznačuje, že je spalována i v těžce zkoušených motorech.
"Nejde o krádež," brání se jeden z obchodníků," citovaný týdeníkem Der Spiegel. "Koneckonců, ropa patří nám, ne nějakým cizím koncernům."
Ve vodách u západoafrického pobřeží, kolem Guinejského zálivu, se má skrývat podle odhadů agentury EIA až 105 miliard barelů (barel je 159 litrů) ropy. Možná je to podstatně více, možná i méně. V každém případě, Spojené státy už prohlásily pobřežní pás od Pobřeží slonoviny až k Angole za zónu "národního zájmu". Nejpozději do roku 2015 má ropa z černé Afriky krýt až čtvrtinu spotřeby USA.
"Afrika nám leží na srdci. Považujeme za svou morální povinnost šířit naději tam, kde dosud vládne jen zoufalství," vyznal se prezident George Bush při své cestě po Africe v roce 2003.
Je to pochopitelné. Blízký východ se svými největšími ropnými rezervami je nestabilní. Ropa od Kaspického moře si teprve hledá cestu na světové trhy. Takže ropné bohatství v Africe je pro americké ropné koncerny, a nejen pro ně, přímo darem z nebes.
Jistě, zdroje kolem Guinejského zálivu nemohou nahradit surovinu z Blízkého východu. Ale pomohou přinejmenším snížit závislost na dodávkách z krizového regionu. Takže šedesát miliard dolarů, které hodlají americké ropné koncerny investovat v následujících letech do průzkumu a těžby, není zase až tak velká částka.
Přitom africká ropa má pro Spojené státy samé výhody. Obsahuje nízký podíl síry, takže její zpracování je snadnější a levnější. Také zeměpisné poměry jsou příznivé. Z Guinejského zálivu dopluje tanker do ropného přístavu Galveston v Texasu za polovinu času, který potřebuje na přepravu suroviny z Perského zálivu.
Důležité je také, že většina afrických ropných zemí není, vyjma Nigérie, členem Organizace zemí vyvážejících ropu. Cenu tedy neurčují kvóty a ceny sjednané v rámci ropného kartelu, ale prostá nabídka a poptávka. Navíc, s vládami těchto států se dá jednat snadněji než se vzpurnými Araby.
A zatímco ropná horečka v Západní Africe teprve stoupá, je už na obzoru další boom. Odhaduje se, že Nigérie má na pět biliónů krychlových metrů zemního plynu. Zatím ho jen tak spalovali. Ovšem do roku 2010 by si měl nigerijský zemní plyn najít cestu na trh. Pro ten účel vzniklo na ostrově Bonny konsorcium tvořené koncerny Shell, Agip, Total a Nigerian National Petroleum Corporation (NPC). Chce postavit obří zařízení na zkapalňování zemního plynu.
Pravdou je, že se materiální a životní podmínky na ostrově podstatně zlepšily. Koncerny, poučené mezinárodními protesty z nedávné minulosti, dokonce dbají i na jisté standardy pro ochranu životního prostředí. Tady už ropa a její "rodný bratr", zemní plyn, ukázaly vlídnou tvář. Oproti tomu ale dvě třetiny Nigerijců žijí stále za méně než jeden dolar na den. Podle definice Světové banky či Organizace spojených národů tedy žijí v hořké bídě. Na zisky z přírodního bohatství nedosáhnou.
V létě roku 2002 došlo k protestní akci, která na sebe stáhla pozornost médií. Skupina domorodých žen obsadila největší těžební zařízení společnosti Chevron Texaco a donutila zaměstnance k opuštění pracovišť. Koncern se neuchýlil k povolání policie a vojáků. To by přineslo negativní zprávy. Slíbil, a slib také dodržel, elektrifikaci vesnic a stavbu škol.
V Čadu se ropné koncerny pokusily o něco podobného. Konsorcium Esso Chad složené z koncernů Exxon Mobil, Chevron Texaco a malajské společnosti Petronas vypracovalo plán, jak přiblížit zisky z prodeje obyčejným lidem. Na sedmdesát procent výnosů z ropného pole Doba na jihozápadě země jde do fondu, ze kterého mají být financovány školy, zdravotnictví a infrastruktura. Ovšem ještě předtím, než mohla smlouva nabýt účinnosti, nakoupil prezident za první šek ve výši čtyř a půl miliónů dolarů, které měly jít na nákup čerpadel, generátorů a stavbu nemocnic, zbraně, které vláda potřebuje, aby mohla potírat rebely na severu země. Prostě "africká cesta". Menší zdroje (řeč není o severní, ale o subsaharské Africe), jsou i v dalších zemích. Ale ty nemají velký význam. Ovšem na řadě míst černého kontinentu ještě ani nezačal cílený geologický průzkum. Velké části Afriky byly - a stále ještě jsou - uzavřeny kvůli nepokojům, občanským válkám.
Jisté je, že ani těm státům, které už jsou v průsečíků světových ropných zájmů, jejich nerostné bohatství zatím moc štěstí nepřineslo.