Geologie z člunu

projektu vědy a výzkumu Ministerstva životního prostředí o antarktické sezóně 2005/2006.

Bylo pro mne překvapení, když jsem zjistil, že se geologové v sezoně 2005/2006 na ostrově Jamese Rosse neobjeví.

Ale to není žádná senzace. Projekt byl tříletý a končil v roce 2005. V jeho rámci jsme měli naplánovanou i expedici na Antarktický poloostrov. Na něm ale začíná sezóna dřív než na ostrově Jamese Rosse - už v říjnu.

To je tam ale ještě vše pod nadvládou zimy.

Řekl bych pomalu končící zimy. Celá oblast je pokrytá ledovcem a tak je třeba vždy vyrazit v období, kdy je sníh pokrývající ledovcové trhliny pevný. Chceme udělat geologický profil od souostroví Jižní Shetlandy přes Antarktický poloostrov až na ostrov Jamese Rosse, protože je to unikátní příležitost studovat geologický vývoj v oblasti, kde se pod sebe podsouvají kontinentální desky.

V oblastech bez zalednění si tu práci čtenář dokáže představit. Ovšem na Antarktickém poloostrově máte šanci jen na nunatacích vyčnívajících z ledu.

Ano, ty jediné můžeme studovat. Jsme vázání na skály, nemůžeme zkoumat to, co je pod ledem a naše jediná šance jsou právě ty nunataky - skály, které vystupují nad led. Z těchto informací se poskládá obrázek geologické stavby celé oblasti.

Bude vám to stačit?

V případě poloostrova bude, severní část, kde začneme výzkum, je tvořena jedinou geologickou jednotkou - tzv. flyšem. Jde o komplex silně zvrásněných pískovců, břidlic a drob.

Jak obtížný je takový výzkum nunataků?

Geologicky to bude stejně obtížné nebo jednoduché jako zkoumat flyš na Ostravsku, obtížnost antarktického výzkumu spočívá spíše v logistice a fyzických nárocích. Ledovec, který nunataky obtéká, tvoří pole ledovcových trhlin a dostat se úplně k němu je obtížné. Vyžaduje to maximální bezpečnost, navázaní na lano, jištění. Dalším problémem je, že skála se nahřívá odlišně než led, a kolem nunataků vznikají propasti, hluboké desítky metrů. Na nunatak se proto musíte obvykle dostávat vždy z opačné strany, než odkud ledovec teče. Jakoby odspodu přes morénu. Fyzicky to bude obtížné, ale geologicky je to standardní práce.

Jak měla expedice 2005 vypadat?

Předpokládali jsme přílet na chilskou antarktickou stanici Bernardo O' Higgins, která je na západním pobřeží poloostrova a pak přejezd na východní pobřeží na sněžných skůtrech. Je to asi 25 km k malé terénní základně View Point. To jsou dva malé domečky - jeden na bydlení a druhý sklad. Obytná část má dvě místnosti. Malou kuchyňku a místnost s osmi postelemi. V tomto předsunutém táboře jsme měli pobývat asi 20 dnů.

Říkáte měli pobývat…

Měli, ovšem události nabraly trochu jiný směr, když asi 14 dnů před naším odletem (už jsme měli do Chile odesláno kargo, nakoupeny zásoby, letenky a nic se nedalo zastavit) tam došlo k mimořádné události. Právě na trase mezi základnou Bernardo O'Higgins a View Point, kde jsme se měli pohybovat, se propadla do ledovcové trhliny chilská rolba se sedmičlennou posádkou a tři muži zahynuli. Za této situace bylo zahájeno armádou rozsáhlé vyšetřování neštěstí. My jsme mezitím přiletěli do Santiaga, kde nás zastihl fax, že se naše povolení pro přelet na Antarktický poloostrov a pobyt na stanici O´Higgins ruší.

Prekérní situace.

Ano, najít náhradní řešení nebylo jednoduché. Nakonec jsme se rozhodli pokusit se dostat na některý z ostrovů v Patagonii, který měl mít, podle literatury, podobnou stavbu jako Antarktický poloostrov. Profesor Hervé ze santiagské univerzity - legenda antarktické geologie - nám doporučil ostrov Desolacion. Vystupují tam podobné horniny jako v Antarktidě a velmi pravděpodobně v době jejich vzniku /v triasu/ vznikaly v jednom sedimentačním bazénu. Až potom se oba kontinenty vzdálily, Jižní Amerika byla driftována na sever a postupně vznikl 800 km široký Drakeův průliv.

Telefonicky jsme s Dr. Dadákem - odborným garantem projektu z Ministerstva životního prostředí - tuto situaci konzultovali a získali povolení k této změně projektu. Teprve potom jsme mohli odjet na jih Chile do Punta Arenas a pronajmout si loď pro cestu na ostrov Desolacion.

Jak dlouho trvala plavba?

Náš škuner Foam se dvěma dva muži posádky a naší pětičlennou geologickou skupinou to k Desolacion zvládl za 4 dny. Přistáli jsme v absolutně liduprázdné oblasti. Ostrov má na délku 70 km a asi 15 km na šířku. Pobřeží má rozčleněno do fjordů jako třeba v Norsku, je to hornatá, skalnatá, bizarní a překrásná krajina.

Nedovedu si představit místní klima.

Je tak nehostinné, že na ostrově nikdo nikdy nežil. Ani místní indiáni. Přistáli jsme na v období ranného jara, denní teploty dosahovaly 5 až 10°C. Během měsíčního pobytu jsme měli dva slunečné dny, jinak skoro neustále prší a fičí od západu z Pacifiku. Díky větru roste vegetace pouze na místech krytých před větrem - v údolích a na závětrných svazích hor. Většina ostrova je ale bez vegetace. Vítr od Pacifiku všechno spolehlivě uhladí a vymete až na skálu.

Kde jste se vylodili?

Měli jsme sebou stany a počítali s tím, že budeme stanovat na pevnině, ale ukázalo se, že podmínky jsou tak drsné (zejména kvůli dešťům), že bude výhodnější zůstat na lodi. Každý den jsme vyráželi na geologické tůry ze škuneru na gumovém člunu Zodiak.

Jak vypadal váš pracovní den?

Vstávali jsme pravidelně v 7 ráno, lodník připravil snídani a v 8 hodin jsme vyráželi na pevninu. Vraceli jsme se mezi 6 - 7 večer, následovala večeře, tak do deseti se zpracovávala data, přepisovali se dokumentace do notebooku, ukládali vzorky a pak byl čas na karty a klábosení. Kolem půlnoci se chodilo spát a v sedm ráno zase vztyk. Celý měsíc, den za dnem s výjimkou přesunů lodí, kdy byl konečně čas si trochu odpočinout a něco usušit. Během terénních dnů nebyla šance na nějakou osobní "údržbu", všechno bylo mokré, jak člověk večer svlékl terénní oblečení, tak ho zase ráno na sebe mokré natáhl. Pět minut zahříval a pak už to šlo.

Jak se tam pracovalo geologicky?

Terén byl náročný - skalnatý a v závětrných místech a podél pobřeží porostlý neprostupnou vegetací. Často jsme narazili na dvou, třímetrové keře, které měly na korunách i 30 cm mechu a dalo se po něm chodit! Bizarní vegetace. Jinak vše nedotčená příroda, ráj pro botaniky a ornitology. Geologicky to byly flyšové vrstvy deformované do několikakilometrových vrás, krásné vztahy mezi žulami, které intrudovaly do flyše a horniny změněné kontaktní metamorfózou.

K našemu velkému překvapení jsme tam narazili i na radiolarity, červené provrásněné křemenné horniny se schránkami. Jasný důkaz, že zde kdysi bylo hlubokomořské dno.

Zkrátka na to, jak celá expedice byla v jednu chvíli ohrožena, jsme se vraceli s naprosto jedinečnými vzorky a poznámkami v zápisnicích.