Velští horníci konkurují drahé ropě

Na zavřené velšské doly si léta nikdo nevzpomněl, teď prožívají nečekanou renesanci. Stoupající ceny ropy přinesly nový zájem o dříve nerentabilní těžbu. Horníci, už jednou nohou na odpočinku, jsou zpět u těžebních jam.

Mnozí Velšané chtějí věřit, že se vracejí slavné časy. V dolech si přijdou na slušné peníze.

"Kdybych se nevrátil k hornictví, mohl bych tak nanejvýš montovat regály v supermarketech," říká horník Brian Thomas, který si přijde týdně téměř na 1000 liber, tedy přinejmenším dvojnásobek platu, který dostával jako dělník v obchodním řetězci.

Doceněné doly

Před nějakými sto lety bylo v jižním Walesu otevřeno 600 uhelných dolů, ve kterých pracovalo 200 tisíc horníků. Pak přišly chudší roky, nakonec razantní premiérka Margaret Thatcherová, která se zasloužila o privatizaci dolů, které se postupně zavíraly.

Ropa na 130 dolarech za barel ale pozapomenutou oblast probudila k nové aktivitě. Podle týdeníku Newsweek by se měla celková britská těžba zvýšit v průběhu deseti let ze 16 na 20 milionů tun. Je to jen desetina toho, co v Británii těžili před sto lety.

Perspektiva stovek nových pracovních míst ale přinesla Velšanům nový optimismus. Snaha britské vlády podpořit v chudé oblasti nové technologie či centra zábavního průmyslu, se setkala jen s omezeným úspěchem. Nové filmové ateliéry či softwarové firmy neměly očekávaný úspěch, vzhledem k levnější zahraniční konkurenci. Znovu otevřené uhelné doly přicházejí jako spása.

Ovšem jen pro horníky. Mnoho usedlíků si stěžuje, že uhelný boom přinesl i kolabující dopravu, hluk a znečištění. "Ten nesnesitelný prach je všude, 24 hodin denně, sedm dnů v týdnu," řekl stanici BBC Terry Evans, který žije poblíž jednoho z uhelných dolů.

Perspektiva dobře placených míst je ale pro mnoho lidí důležitější. Velšské úřady se jim snaží vyjít vstříc. Nabízejí jim rekvalifikace, kterých už využilo přes tisíc zájemců. Vedle hornické profese je to i zaměstnání v související administrativě či dopravě.

"Je to úžasný pocit," říká Miriam Daviesová, která usedla k administrativní práci na počítači po dlouhých šesti letech, kdy byla bez práce. Podobně na tom bylo ve Walesu deset procent lidí. Míra nezaměstnanosti v uvadajícím regionu, postiženém úpadkem těžkého průmyslu, tradičně přesahovala celostátní průměr.

Investice s rizikem

Wales má před sebou nadějné vyhlídky pro příští roky. Ale současně i daleko k tomu, aby se stal důležitým exportérem uhlí jako kdysi.

Dodávky uhlí jsou výhodné - vzhledem k levné dopravě - pro blízké elektrárny a metalurgické firmy. Na domácí půdě může velšské uhlí konkurovat zahraniční nabídce. Dopravit jednu tunu australského uhlí je přibližně sedmkrát dražší než dopravit jednu tunu z Walesu.

Odborníci předpokládají, že zájem o uhlí ve světě hned tak neopadne. Dnes pokrývá uhlí zhruba ze čtvrtiny světovou spotřebu energie. Od roku 2001 vzrostl podíl uhlí o dvě procenta. A nic na tom nemění ani to, že se šplhají vzhůru jeho ceny.

V jihoafrických a australských přístavech se střídají v rychlém sledu nákladní lodě, aby důležitá surovina dorazila k zájemcům v Číně nebo Indii. Těžební společnosti se zajímají o další perspektivní lokality, například v Africe nebo Jižní Americe. Tam se ale bojí investoři politické nestability. V tom je šance Walesu.

"Tradiční oblasti už jsou dobře zmapovány a využity," citovala agentura Reuters Michaela Lynch-Bella, konzultanta ze společnosti Ernst & Young. "Nehrozí tam ale neodhadnutelné politické otřesy jako v některých zemích, bohatších na žádané suroviny."

Každý investor si dopředu velmi dobře spočítá, že při současných cenách ropy se vyplatí doly otevřít. Riziko spočívá v tom, že při jejím nenadálém poklesu už by to neplatilo.

"Investoři touží mít jistotu, že ceny ropy budou nějaký čas na dnešní úrovni," míní David Brewer z profesní asociace CoalPro.