Černé zlato aneb Jak čert pomohl Kubovi proti pánům

První pohádkový příběh, který vám chci vyprávět, se stal ve městě Kladně za vlády krále Karla IV.
Zčásti se také odehrál v malebné vesničce nedaleko Kladna, která má podivné jméno Hnidousy. Její název prý vznikl tak, že samotná kněžna Libuše, která tudy kdysi projížděla, křikla na vozku: „Hni do vsi.“ Lidé, kteří její zvolání uslyšeli, začali své vesničce říkat Hnidovsy. Později však tento název zkomolili a vznikly dnešní Hnidousy.
Jestli je tohle všechno pravda, to už se dnes asi nedozvíme, ale jako pověst je tenhle příběh docela pěkný, a tak u toho zůstaneme.
V dobách, kdy české země konečně nalezly mír a král Karel je zbavil všech nepřátel, zlodějů a vzpurných šlechticů, kteří je celé roky ožebračovali, začali být lidé znovu šťastní a země začala vzkvétat. Pole rodila obilí, do lesů se vracela zvěř a řeky byly plné ryb.
V těchto časech, které však neměly trvat dlouho, se v malé vesničce Hnidousy narodil uhlíři a jeho ženě chlapec. Byl krásný červencový podvečer, když chlapec přišel na svět a šťastní rodiče mu dali jméno Jakub.

Třetí noc po chlapcově narození se nad jeho kolébkou sešly tři sudičky v bílých šatech. Ta nejmladší se dotkla malého Jakuba a řekla:
„Já ti dávám, Jakube, do života lásku a soucit, aby z tebe vyrostl člověk se srdcem na pravém místě, abys pomohl druhým, bude-li třeba, a také ať dokážeš milovat a lásku přijímat.“
Druhá sudička, o mnoho let starší než ta první, se dotkla chlapcovy ruky a řekla: „Já ti, maličký, dávám sílu, kterou se vždy dokážeš ubránit nespravedl – nosti a zlobě a zastaneš se slabších.“
Třetí a nejstarší sudička s vrásčitou tváří a hřejivým pohledem pohladila Jakuba po vlasech a řekla: „Já ti, Kubíčku, dávám rozum a dobrou mysl – dary, které jsou v lidském životě nejcennější. Tomu, kdo je nemá, se raději vyhni.“
Potom se všechny tři sudičky dotkly chlapcova čela a jedním hlasem pro –
mluvily: „Poslední dar, který ti dáváme, je od nás od všech – ať vždy rozeznáš dobro od zla.“ Jakub ležel v postýlce, díval se na sudičky a tiše si žvatlal. Potom, co zmizely, usnul, aniž by tušil, jaké vzácné dary dostal.

Roky ubíhaly a Jakub vyrostl v chlapce. Pomáhal otci při pálení dřeva a výrobě uhlí a mamince nosit vodu a dříví. Pan farář ho i s dalšími dětmi učil v kostele číst a psát. Dělal to z dobré vůle a jedinou odměnou mu bylo, když některé z dětí přečetlo celou větu bez zadrhnutí.
Noc střídala den, léto zima a Jakub rostl v hezkého muže. Jeho příjemná tvář, hluboký pohled a upřímný úsměv dokázal okouzlit nejedno děvče. Chlapecké tělo se změnilo v dobře stavěného mládence s pevnými svaly, jehož sílu pocítil nejen ten, kdo ublížil slabšímu, ale i člověk, který potřeboval odnosit kameny z pole. Každý, kdo ho znal, by o něm řekl, že je to člověk se srdcem na pravém místě.
Jakub později převzal po otci uhlířské řemeslo a vracel rodičům lásku a péči, kterou ho i oni v mládí zahrnovali. Byl také velmi oblíbený mezi sousedy, proto-
že každou hádku a šarvátku sám hned rozsoudil, někdy rozumnou domluvou a jindy to spravilo pár facek. Aniž by sám chtěl, stal se Kuba smírčím soudcem. Nebyl na to žádný papír, ale všichni věděli, že by stejně lepšího nenašli, a tak si všichni po čase zvykli. Ostatně panské soudy byly daleko tvrdší a bolestivější i v dobách dobrého krále Karla IV.
Po čase se o uhlíři Kubovi začalo mluvit v sousedních vesnicích a netrvalo dlouho, než se začali sjíždět lidé z celého okolí, aby jim Kuba poradil v tom či onom sporu. Vždycky rozsoudil spor až tehdy, když si vyslechl celý příběh a dalo by se říci, že vždycky soudil správně. Každý dostal to, co mu patří - okradený dostal to, co mu bylo ukradeno, a zloděj dostal za vyučenou, aby ho chuť krást přešla.

O uhlířově počínání se, jak už to bývá, dozvěděli i kladenští páni radní a celí brunátní křičeli: „Kdo to kdy viděl, aby špinavý uhlíř soudil!? Od toho jsme tady přece my, radní města Kladna, kteří máme už po generace právo soudit.“ Rozhodli se, že takhle už to dál nesmí zůstat a uhlíř bude potrestán.
Poslali biřice, aby Kubu přivedl a oni se mohli podívat, kdo se to opovážil obcházet jejich úřední moc. Když biřic se dvěma strážemi Jakubovi řekl, že s nimi musí jít do Kladna na radnici, protože se na něho páni zlobí, neřekl ani slovo, vzal si čistou košili a kabát, rozloučil se s rodiči a vyrazil s doprovodem v patách ke Kladnu.

Když dorazili do Kladna, byla už skoro tma. Město bylo šedivé a ponuré, jen tu a tam se v okně domů objevilo světlo. Kuba slyšel řehtání koní, nadávky nějaké ženy svému muži za to, že pije, i to, jak se cinkání zbrojí strážných mísí se štěkotem psů. Jakub byl ve městě poprvé a na první pohled nechápal, jak na tomhle tmavém místě mohou lidé žít.
Po chvíli vstoupili do dveří radnice, ale stráže zůstaly venku, aby jim snad Kuba neutekl. Dlouhou chodbou osvětlenou loučemi došli k těžkým dubovým dveřím. „Tady počkáš,“ křikl na něho biřic a vklouzl do dveří. Kuba čekal a díval se na obrazy pověšené na stěnách. Byli na nich vykresleni hubení i vypasení páni v honosných starodávných šatech, někteří oškliví a jiní ještě ošklivější. Všem se ale ve tvářích odrážela pýcha a hloupost.
Kuba netušil, že všichni ti namalovaní hlupáci jsou bývalí radní, kteří tu sedávali před těmi, jež si ho zavolali. A tak byl překvapený, když věšel do velké místnosti, ve které za mohutným stolem sedělo šest, téměř na chlup stejných tváří, které se na něho dívaly ještě o trošku hloupěji a pyšněji než ty z obrazů venku.
Jakub nemohl uvěřit svým očím. „To snad není možné, to jsou ti lidé z obrazů na chodbě.“ Pletl se, nebyli to ti samí pánové, ale jejich potomci. Nemohl tušit, že kladenští radní jsou jediní, kteří svá křesla dědí z otce na syna. Snad o tom nevěděl ani sám král, jaká nespravedlnost panuje na této radnici. Nevěděl, že hloupí a omezení vynášejí rozsudky nad chudými, nevinnými a bezbrannými, že se až nepřirozeně vysoké tresty dávají za věci, které jsou tak hloupé a zbytečné, že dali radní useknout ruku krejčímu, který v hospodě ze vzteku, ale spravedlivě, nafackoval zlatníkovi, protože mu sváděl jeho mladou ženu. Zlatník ho žaloval, a protože byl bohatší než on, podplatil radní, a tak mistr jehly přišel neprávem o ruku a s ní i o živnost, protože jednoruký krejčí je k ničemu. Jeho žena se s ním ihned rozvedla, protože s mrzákem žít nechtěla a vzala si zlatníka. To byl její vděk za to, že mistr krejčí bránil jejich dobré jméno. Nezbylo mu tedy nic jiného, než se utopit v nedalekém rybníku.
Taková spravedlnost vládla na kladenské radnici. To však Jakub vědět nemohl, a tak tam stál a čekal, co bude dál.

Tlustý muž s velkou holou hlavou a zlým pohledem sedící uprostřed dalších sedmi radních na něho vykřikl: „Jak se jmenuješ?“
„Jakub,“ odpověděl klidně uhlíř.
„Víš, proč jsi tady, holomku?“
„Nevím.“
„Jsi tady proto, že se podvodně vydáváš za královského soudce, a za to je těžký žalář, ne-li smrt. Víš to vůbec?“
„Ne,“ odpověděl znovu Jakub klidně.
„Tak ti to povídám, špíno uhlířská,“ křičel ještě více tlustý pán až zcela zčervenal.
Zatímco popadal dech, zeptal se jiný muž, tentokrát hubený a se zbytky černých vlasů a obrovským nosem, na kterém měl usazené kulaté brýle: „Co nám na to obvinění řekneš, uhlíři?“
„Co mám říct? Jen to, že jsem lidi nesoudil a nikdy se za soudce neprohlašoval, ale poradil jsem vždy a každému, kdo mě o pomoc požádal. Žádné tresty jsem neukládal, peníze za zradu nebral. Taková věc mi nepřísluší, to je vaše právo. Jestli někdo řekl, že jsem se prohlašoval za soudce, lidi trestal a peníze za to bral, tak je lhář. Zeptejte se v mé vesnici koho chcete a každý vám řekne, že mluvím pravdu.“
„My víme své,“ řekl s úšklebkem další radní a kostnatou rukou se začal přehrabovat v hromadě papírů. „Tady je jasně psáno, že jsi nebezpečný buřič a jako takový budeš potrestán. Nestrpíme nikoho, kdo se protiví našim nebo do –
konce královským nařízením, a ty jsi tato nařízení porušil, na to máme svědky.
Slyšeli jsme ale o tobě, uhlíři, že jsi chytrý a máš odvahu, proto tě hned nepověsíme. Dostaneš úkol, který když splníš, mluvil jsi pravdu a můžeš si klidně jít. Pokud ho ale nesplníš, je s tebou konec.“
Šest radních se udiveně podívalo po sedmém. Z jejich tázavých pohledů bylo snadné vyčíst, že o něčem takovém se nikdy neradili, ale kostnatý muž mluvil dál.
„Teď odejdi za dveře a my tě zavoláme hned, jak pro tebe najdeme ten správný úkol. Chci tě ještě jednou upozornit, že pokud ho nesplníš a nebo ho od-
mítneš splnit, budeš lámán v kole a ponechán v bolestech, dokud nezemřeš.“
Jakub se otočil a odešel ke dveřím, vzal za kliku a zmizel v chodbě. Tam si sedl na lavici a přemýšlel, kdo a proč ho do takové zatracené situace dostal. Že by mu snad někdo záviděl? Přece není co, vždyť nic nemá. Že by snad někomu špatně poradil a nebo nějaký spor chybně rozsoudil? Teď už je to stejně jedno, radní ho na pokoji stejně nenechají. A tak tam seděl a čekal, jaký úkol mu páni vymyslí.
Najednou se otevřely dveře a biřic Jakubovi posunkem ukázal, že má vejít. Znovu se ocitl před radními a z jejich samolibých úsměvů poznal, že úkol, který mu vybrali, nebude v lidských silách. Tlustý muž si nalil víno, usrkl a rozhlédl se napravo i nalevo. Když všichni radní kývli, promluvil ke Kubovi: „Být po mém, uhlíři, nechal bych tě lámat v kole ještě dnes, ale já sám o takových věcech bohužel rozhodovat nemůžu, a tak jsme se rozhodli, že ti dáme takovýto úkol: do jednoho dne najdeš v Kladně nebo jeho blízkém okolí zlatou žílu. Nesmíš mít žádné pomocníky a hlídat tě budou naše stráže, aby tě třeba nenapadlo utéct. Slyšel jsi, co se ti stane, pokud odmítneš splnit náš úkol?! Čas ti běží od dnešní půlnoci. Přespíš ve věži a strážní tě ráno vzbudí.“
Radní se dívali na Jakuba a čekali, co udělá. Snad si mysleli, že padne na kolena, ale i když Kuba věděl, že úkol není možné splnit, ani nezamrkal. Podrbal se na hlavě a řekl: „Je to sice těžký úkol, ale já ho přijímám. Zlato vám najdu. Chci však písemně, že pokud zlato najdu, můžu svobodně odejít.“
Svou rozhodnou odpovědí Jakub radní překvapil a tak poručili písaři, aby na pergamen napsal: Najde-li uhlíř do jednoho dne zlato, je volný a může si jít, kam chce. Jakub si prohlédl pergamen s úřední pečetí, otočil se a odcházel z místnosti. Slyšel ještě, jak mu tlustý muž připomíná, že ho bude hlídat stráž a při sebemenším pokusu o útěk bude viset.

Jakub práskl dveřmi a vyšel před radnici, kde na něho čekali zbrojnoši, kteří ho odvedli do věže. Cestou dokonce pomyslel i na to, že uteče. Stráže by zvládl, ale co potom? Co by bylo dál? Mohli by ublížit těm, které má rád a to nechtěl. Jenže co teď? Kde, proboha, hledat zlato? Tady v lesích je jen divoká zvěř a kamení a strže. To jsem se dostal do pěkné šlamastiky, pomyslel si. Dostat tak do rukou toho, kdo to na mě upekl, dal bych mu takových pár facek, že by na to do smrti nezapomněl. Jenže nadávat a láteřit, k ničemu není. Jakub chodil po místnosti a přemýšlel, jestli někde od někoho neslyšel, že by se tady v okolí tě –
žilo zlato. Tentokrát si doopravdy nevěděl rady. Kde se těží sůl, to věděl, kde je nejlepší dřevo taky, i stříbro by dokázal najít, ale zlato ne.
Kuba si povzdychl: „To snad ví jen čert, kde je na Kladně zlato.“ Jen to však dořekl, v místnosti se zablesklo. Z rohu vyšlehl plamen, objevil se kouř a hned potom, kde se vzal, tu se vzal, stál tam malý mužík v zeleném mysliveckém kabátku. Tvář měl kulatou, obočí husté a v očích se mu honily plamínky. Pod hnědým kloboukem s bažantím perem mu vykukovaly kudrnaté vlasy černé jako havraní peří a pod nosem měl stejně tak tmavý pěstěný knírek. Měl hnědé kal –
hoty utažené koženým páskem, na kterém visel bohatě zdobený lovecký tesák. Na nohou měl vysoké černé holínky vyleštěné tak, že se v nich Jakub viděl. V pravé ruce držel parádní vyřezávanou hůlku ze vzácného tmavého dřeva.
Přistoupil ke Kubovi, ale ten se ani nepohnul. „Ty se mě nebojíš?“ zeptal se.
„Nebojím. Proč bych se tě měl bát?“ odpověděl Kuba.
„Víš přece, kdo jsem?“
„Vím, ty jsi čert.“
„Volal jsi mě, a když mě někdo volá, tak to já přijdu.“
Jakub se zamračil. „Já tě nevolal.“
„Ale volal, Jakube, řekl jsi mé jméno. Doslova jsi řekl, že jen čert ví, kde je na Kladně zlato a já to vím. Proto jsem taky tady a pomůžu ti, když budeš chtít. Jestli ale o mé služby nemáš zájem a nepotřebuješ mou pomoc, můžu zase jít.“
Čert se otočil a vykročil ke dveřím. „Ne, počkej.“, vykřikl Jakub. „Počkej, nikam nechoď, když už jsi tady a nabízíš mi svou pomoc, tak já ji přijímám. Ale co za to budeš chtít?“
Čert se usmál, posadil si na židli a řekl: „Copak asi tak čert může chtít od člověka?“
Jakub se zamračil. „Duši, přece. Každý čert chce vždycky od člověka duši. Já ti ale svoji nedám, to ať mě radši pověsí. A vůbec, jestli je to tak, můžeš zase jít. Se mnou obchod neuděláš!“
Čert vstal a stoupl si před Jakuba. „Počkej, Kubo, já nechci tvojí duši. Mě tvoje duše vůbec nezajímá. Na tu já nárok nemám, protože ty jsi člověk poctivý. Já chci jiné duše, ty, které patří mně a na které se celé peklo už dlouho těší. Jsou tak hříšné, že udělají-li ještě jeden zlý skutek, musel by si pro ně přijít sám Lucifer. Jenže tomu se na zem nechce a tak raději poslal mě, ať je přinesu dřív, než stačí znovu uškodit. Já pomůžu tobě a ty mně, platí?“ zeptal se čert a podal Kubovi svou ruku. Ten se zamyslel, podíval se na podivného myslivce a zeptal se: „Moji duši tedy nechceš, ale jak ti mám pomoct s těmi tvými hříšníky a jak vůbec poznám, že jsou to špatní lidé?“ Čert vyskočil oběma nohama na stůl a zachechtal se: „Ty už jsi je ale Jakube poznal – jsou to kladenští páni radní. Ti radní, co pro peníze krejčího zmrzačili, až si sám na život sáhl, ti, co tě křivě obvinili a zamkli sem do věže. Celá léta škodí lidem a okrádají je stejně jako jejich otcové a dědové, kteří se u nás v pekle smaží už dlouho. Teď přišel čas i na tyhle chytráky a ty jsi ten poslední, komu se snažili ublížit. Nechci tě podvést, jen mi oplať svou službu. Věř mi, Jakube!“
„Dobrá,“ řekl Kuba, „pomůžu ti.“ Podali si ruce a čert pověděl Jakubovi svůj plán. Řekl mu, že pod Kladnem je spousta černého kamene, který v ohni hoří. Má dokonce takovou sílu, že dokáže roztavit ocel, a na Kladně je ho tolik, že si to nikdo nedokáže představit. Lidé ho neznají, ale v pekle ho prý mají už dlouho a topí s ním v pecích, ve kterých taví vzácnou rudu. Čert mu také pověděl, že tenhle kámen už zítra úderem desáté hodiny večerní promění ve zlato a kdykoliv Jakub zarazí lopatu do země, narazí na něj. Radní pak budou kámen dychtivě sbírat, ale až budou mít dost, budou se chtít Jakuba zbavit. Hned, jak poruší dané slovo, kouzlo zmizí, zlato se změní zpátky v černý kámen a čert si vezme radní s sebou do pekla.
Jakub se díval na čerta a moc mu nevěřil, že existuje kámen, který hoří. Kolem druhé hodiny ranní však čert zmizel a Kuba si lehl na tvrdou postel. Spal klidně a když ho ráno stráže vzbudily, odbyl je, že si chce přispat a ať mu koukají přinést nějakou snídani. Když posnídal spálený chleba a nakyslou vodu, poplácal stráže po rameni a řekl: „Tak, chlapci, můžeme vyrazit.“ Stráže se na sebe nevěřícně podívaly a následovaly Jakuba, který s lopatou na rameni zamířil k městské bráně a odtud rovnou do lesa. Občas se Kuba někde zastavil, nabral na lopatu hlínu a díval se pod kameny. Zlato ale nikde nenašel, a tak vždy jen pokrčil rameny a šel dál. Tak chodil se stráží celý den, oba zbrojnoši už sotva pletli nohama a prosili Kubu, aby se na chvíli zastavil. Chtěli si odpočinout, ale Kuba si jich nevšímal a šel stále dál.
Prochodili okolí Kladna křížem krážem, chodili do kopce i z kopce, brodili se vodou i močálem, až konečně padla tma. Jakub zaslechl, jak v dálce ponocný ohlásil devátou hodinu, a tak přidal do kroku, aby se dostal co nejdříve k městu. Když došli k bráně, Jakub znovu zarazil lopatu do země a tentokrát z pukliny vyšlehlo zlaté světlo. Zasunul lopatu hlouběji a odházel zem a zlatá záře osvítila místo, kde kopal. Jakub nemohl uvěřit svým očím – čert opravdu mluvil pravdu, pomyslel si.
Jakmile stáže spatřily, že Jakub opravdu našel zlato, zapomněly na únavu a začaly se hrabat v zemi. Jeden z nich se po chvilce rozběhl do města s kapsami plnými zlata a druhý si nepřestával cpát oblečení falešným zlatem. Klečel na nohou, smál se jako šílený a nahlas přemýšlel, co všechno si za to zlato koupí.
Kuba si ho nevšímal a jen čekal, až přivede pány radní. Náhle se před ním objevil černý kocour, otíral se mu o nohy a vrněl. Jakub si vzal kocoura na klín a chvíli ho hladil. Vtom se zablesklo a na klíně mu seděl čert. Chechtal a Kuba si odplivl: „To jsou ale hloupé vtipy, čerte. Co tady děláš? Měl jsi přijít, až radní zruší svůj slib.“
Čert vstal, oprašoval si kalhoty a na tváři měl úsměv od ucha k uchu. „No nebyl to povedený vtípek, Jakube? Tak už se nezlob, všechno jde tak, jak jsem řekl. Jen jsem ti přišel říct, že až uvidíš záblesk, lehni si na zem a lež jako přikovaný. Za žádnou cenu nesmíš vstávat, jinak se ocitneš v pekle a z něj už se na zem nikdy nevrátíš.“
Čert ukázal směrem k městu: „Podívej se, jak radní běží a jsou celí nedočka-
ví, aby si mohli nahrabat co nejvíc.“ Jen to dořekl, Kuba otočil hlavu a čert zmizel.

Radní a několik vojáků doběhli s loučemi v rukou k Jakubovi. Sotva spatřili zářící kov v zemi, začali poskakovat a plácat se do rukou. Objímali se a blahopřáli si k tomu úžasnému nápadu poslat uhlíře, aby našel zlato. Hrabali se prsty v zemi a zkoušeli jeho kvalitu. Čert však vyčaroval zlato tak ryzí, že i zlatník, kterého s sebou radní přivedli, aby potvrdil jeho pravost, musel přiznat, že nikdy nic podobného neviděl. Po jeho slovech se radní začali radovat ještě víc. Zlatník byl sice jejich starý kumpán a také pěkná potvora, ale své práci rozuměl.
Když se radní nabažili pohledu na lesklý kov, začali se ohlížet po Jakubovi. Ten celou dobu seděl opodál na pařezu a sledoval je. „Zlato jsem vám našel,“ řekl, když viděl, že na něj radní zírají, „dejte mi pergamen a svobodu, kterou jste mi slíbili a já půjdu domů.“
„Co si to dovoluješ, uhlíři?“ křikl na něho tlustý radní s krocaním krkem.
„Co po mě ještě chcete?“ zeptal se Kuba. „Chtěli jste zlato, tak tady ho máte a já chci jít pryč.“
„Jak si to představuješ? Tohle zlato je městské, věděli jsme o něm!“, začali všichni najednou lhát. „Ty jsi dostal úkol najít zlato všude jinde, jen ne před branami.“
Jakub popadl lopatu a louč a řekl: „Dobrá, když je tohle zlato městské, tak pojďte se mnou.“ Jakub vykročil k lesu.
Zbrojnoši spolu s radními, kterým chamtivost zatemnila rozum i srdce, klopýtali za Jakubem a při každém zahoukání sovy se k sobě páni tiskli víc a víc. Báli se. Dávat nařízení ke krádežím a vraždám z vyhřáté místnosti radnice, na to měl odvahu každý z nich, ale tmavý les je děsil. Báli se svého vlastního stínu, ale vidina mamonu a hrabivost jim do jisté míry pomáhala překonat i strach.
Po chvíli chůze se zastavili a křikli na Jakuba, že tohle místo už městu nepatří a ať tady najde zlato. Jakub hodil louči na zem a zabodl bedle ní lopatu. Země se rozestoupila a vydala zlato stejně tak zářivé a ryzí jako před branami města. Radní nemohli uvěřit vlastním očím. Zlatník i teď potvrdil pravost kovu a Jakub měl tedy být konečně volný. Kostnatý muž s velkým nosem ale najednou poručil vojákům, aby Kubu svázali. Ti neváhali ani minutu a vrhli se na něho. I když se Jakub bránil a rozdával ránu za ránou, nakonec ho přemohli. Ležel svázaný na zemi, z úst mu tekla krev a žebra ho od kopanců z vojenských bot bolela tak, že se mu chtělo křičet. Radní nad ním stáli a chechtali se, že on, smradlavý uhlíř, Šalamoun z Nemanic, chtěl pány přechytračit, ale to se přepočí- tal. Na ně je krátký i sám král, natož takový otrapa.
Jakub se stěží posadil a opřel se zády o mohutný dub. Na zemi vedle něho ležel zmuchlaný pergamen, který mu zaručoval svobodu. Snažil se k němu dos –
tat, ale jeden z vojáků list rychle popadl a podal ho tlustému radnímu. Ten se zle podíval na Jakuba a řekl: „Tím si život nezachráníš. Nebylo možné tady najít zlato, nikdy tu žádné nebylo, a proto jediné vysvětlení, proč jsi ho tady našel, je, že jsi spolčený s ďáblem. Tím, že jsi ho našel, ses sám usvědčil a mezi slušnými lidmi nemáš místo.“ Radní vůbec netušil, že vše, co říká, je pravda. Chtěl Kubu jen očernit a najít důvod pro jeho potrestání. „Není čas na řádný soud a mohl bys spáchat ještě nějaké další zločiny. Proto tě odsuzuji, tady na tomto místě, ke ztrátě života a to tak, že budeš pověšen za krk, dokud nezemřeš. Správně bys měl bát upálen, ale na to není čas. Rozsudek bude vykonán tady a ihned. Zlato bude zabaveno ve prospěch města a podle toho s ním také bude naloženo.“ Všichni radní souhlasně pokyvovali hlavami, když tlustý radní vyřkl Jakubův ortel.
Sotva Jakuba postavili vojáci na nohy, odplivl si k nohám prvního radního a řekl: „Tak taková tedy vládne spravedlnost na Kladně?!! Pro falešné udání a ze zloby jste mi dali úkol, který nebyl v lidských silách. Já ho splnil. U nohou vám leží zlato, které jste po mě chtěli a namísto volnosti mi dáváte na krk oprátku, protože jsem prý spolčený s ďáblem. Nacpěte si kapsy falešným zlatem, ale dlouho si ho neužijete, protože na takové, jako jste vy, si dávno sám kníže pekel brousí drápy.“
„Zacpěte mu hubu!“ zakřičel jeden z radních a další Jakubova slova umlčela vojákova tvrdá rána do obličeje. Kuba se svezl po kmeni dolů a přemáhal bolest z rozbité tváře, která mu vystřelovala do celé hlavy. Za celou dobu ani jednou nezasténal bolestí. Posadil se, krev mu stékala po tváři a z očí mu zářila nenávist a zloba. Těšil se na okamžik, kdy se poslední kousky pergamenu s jeho svobodou, který jeden z radních roztrhal na kousky za obrovského smíchu ostatních, dotknou země. V tu chvíli, protože jestli čert dodrží své slovo, zbaví se radních město i on navždy. Pokud ho ale ďábel zradil, je s ním navždy amen.
Najednou se nad lesem zablesklo. Jakub si vzpomněl na čertovu radu, zavřel oči a lehl si do trávy. Po celém těle ucítil takové teplo, že měl na chvíli pocit, jako by mu hořely šaty. Vzduchem se neslo ohlušující hřmění, které doprovázelo strašlivé vytí a smích. Slyšel praskání větví a nářek radních i vojáků mísící se s nejrůznějšími modlitbami. Země se začala chvět, náhle jako by pukla a všude kolem byla cítit síra. Náhle se zvedl vítr, znovu zahřmělo a nářek a modlitby utichly.
Teplo z Kubova těla sice ustoupilo, ale ještě chvíli ležel a čekal, jestli je už doopravdy konec. Najednou ho někdo chytil za rameno. Kuba otevřel a oči a uviděl čerta, který mu pomáhal na nohy. Provazy, kterými měl svázané ruce a nohy, byly spálené na uhel. Když zabral, rozpadly se na prach. S velikou námahou vstal a držel si pravý bok. Šaty měl propálené a špinavé. Čert si ho prohlížel, jako by ho viděl poprvé. „Co si mě tak prohlížíš?“ zeptal se Jakub. „Dívám se jen, jestli jsi pořádku, ale vypadá to, že ti nic vážného není. Snad jen pár modřin, ale za pár dní budeš v pořádku. Pamatuj si, že ten, kdo jednou pomohl čertovi, se o sebe nemusí bát! Děkuji ti za pomoc, uhlíři a budeš-li mě někdy potřebovat, stačí vyslovit mé jméno a já přijdu. Už ti ale nikdy nemohu poct zadarmo. Tentokrát bys mi musel dát svou duši, Jakube.“
„Nic ve zlém, pekelníku, ale doufám, že tvou pomoc už potřebovat nebudu. Jsem rád, že jsi mi pomohl a děkuji ti za všechno. Nejsi takový, jak se o tobě říká, a každému u nás povím, že jsi docela dobrý chlapík.“
„To bys tomu dal, ty Kubo. Nikomu neříkej a o naší dohodě už vůbec ne. Nikdo by ti nevěřil a mojí pověst už stejně nezměníš.“ Potom zvážněl, zadíval se Jakubovi do očí řekl: „Nemysli si, uhlíři, nejsem vždycky takový, jakého jsi mě poznal. Bát se mě nemusí jen ten, kdo má čisté svědomí a duši. Radní nikomu chybět nebudou, stejně jako ostatní hříšné duše. Když se tě budou lidé ptát, co ti ve městě radní chtěli, řekni, že si tě jenom s někým spletli a pomlácený jsi proto, že tě cestou domů přepadli lapkové. Nech si všechno pro sebe a jednou to můžeš vypravovat svým dětem, třeba jako pohádku před spaním.
Ještě jednu věc ti ale musím říct. Doufám, že jsi nezapomněl na to, co jsem ti říkal o falešném zlatě? Vezmi si pár kusů toho černého kamene do kapsy a doma ho hoď do ohně. Uvidíš sám, co se stane. To je dárek ode mě za to, že jsi mi pomohl. Jsi chytrý a určitě s ním dobře naložíš.“
Čert poplácal Jakuba po rameni a zmizel.

Kuba si nabral kapsu plnou černého kamene, který byl ještě před chvílí zla –
tem, ovázal si rány kusem košile a odešel pomalu domů.
Když se objevil ve vesnici, všichni ho vítali, děti se kolem něho seběhly a křičely: „Jakub se nám vrátil!!“ Všichni byli šťastní, že je konečně zase mezi nimi. Přivítal se s rodiči a postupně s každým z vesnice a sousedé se ho jeden přes druhého vyptávali, cože mu kladenští páni chtěli. Jeden kupec dokonce ří –

kal, že už se prý Jakub nikdy nevrátí, protože ho radní nechali zavřít do věže a tam bude tak dlouho, dokud ho nepopraví.
Kuba jen mávl rukou a řekl sousedům všechno tak, jak mu poradil čert. Když se umyl v rybníku a maminka mu ovázala rány, vzpomněl si na černý kámen v kapse. Vzal ho a hodil ohně. Z kamene se nejdřív zakouřilo, ale po chvilce zahořel jasným plamenem. Hořel dlouho. Kuba se usmívala a šeptal do plamenů: „Děkuji ti, pekelníku.“
Oblékl se a zašel ke kováři. Chvilku spolu seděli, popíjeli a potom mu Jakub řekl o hořícím kameni. Kovář se smál, ale nevěřil mu. Když ale Kuba hodil kámen do výhně a rozfoukal ho tak, že kámen zrudl, bylo po smíchu. Kovář vzal kus železa a vložil ho do žhavého kamene. Železo po chvilce zrudlo a kovář chytl Kubu za ramena: „Kde jsi vzal ten kámen? Máš ho ještě? Přines ho klidně celý pytel, všechno od tebe koupím. Takový kámen jsem ještě neviděl, je sice pravda, že smrdí jako čert, ale jde od něj teplo mnohokrát větší než od dřevěného uhlí, déle hoří a železo také taví rychleji. A když by ve výhni to uhlí nedělalo dobrotu, tak do kamen na zimu bude přece dobré, ne?“
„Uhlí?“, zeptal se Jakub.
„No, přinesl jsi ho ty, uhlíři, nebo ne?“
„Ano, já.“
„Tak vidíš. A jsi uhlíř?“
„Ano, jsem.“
„Tak je to přece uhlí!“
Jakubovi teď všechno došlo. Potřásl si s kovářem rukou, slíbil, že mu další uhlí brzy přinese a vydal se domů.
Nikdo nevěděl, odkud Jakub podivný kámen, kterému lidé začali říkat kamenné uhlí, nosí. Pokoušeli se dokonce i sledovat, ale nebylo jim to nic platné. Kuba vždycky zmizel někde v houští a když se vracel, měl už pytel plný uhlí. Chudým ho dával zadarmo, ale bohatým ho prodával. Později si koupil dva koně a vůz a vozil uhlí po celém Kladně a okolí. Nikomu nikdy neřekl, kde uhlí bere, ale když se mu narodil syn a dospěl, předal mu své tajemství, a ten pak pokračoval v jeho práci. A po něm další a další a další.
Čerta už Jakub nikdy nezavolal, neměl k tomu důvod. Když ale byla tma a uhlíř se díval do plamínků ohně, měl občas pocit, jako by zahlédl jeho tvář.

Po nějaké době bylo zahájeno šetření záhadného zmizení kladenských radních. Vojáci ještě dlouho po tom pročesávali lesy a rybníky, ale radní už nikdo nikdy nespatřil. Lidé si začali vypravovat, že prý odešli i s městskou pokladnou do sousední země, kde je chytili vojáci a pověsili je. Král po nějaké době dosadil na místo kladenských radních jiné pány a o těch by se dalo říct, že byli daleko spravedlivější než jejich předchůdci. Nebyli to sice žádní svatoušci, ale když nic jiného, měli smysl pro spravedlnost a té tehdy bylo potřeba nejvíce.
Pokaždé, když Jakub zaryl lopatu do země a nabral uhlí, říkal si, že je to vlastně takové černé zlato. Netřpytí se ani nezáří, ale přesto má svou cenu. To však ještě netušil, jak obrovskou cenu bude jednou mít a že bez uhlí nebude možné dělat téměř nic, protože nás bude pohánět kupředu, dávat nám teplo a vůbec nám usnadňovat život. Nevěděl, že jednou budou uhlobaroni, uhloknížata a uhlohrabata, kteří budou toužit po černém zlatě daleko víc než po zlatě skutečném.

Tak takhle prý lidé našli na Kladně uhlí daleko dřív než ostatní. Snad právě proto se říká uhlí černé zlato, protože prý kdysi skutečně na okamžik čert proměnil ve zlato. Nakonec, jestli to je nebo není pravda už se dneska stejně nedozvíme, ale jako pohádka je to docela hezké, ne?

Zdroj: www.liter.cz