Návštěva jeskyně Naica v Mexiku

Jde prostě o souhru náhod. Důležité je taktéž být ve správný čas na správném místě a nebát se zeptat. Protože líná huba je holé neštěstí.

Zvesela do dolu

To se tak jednou stane, že člověk při hledání jedné konkrétní věci najde něco, co původně vůbec nehledal. A tak kolega při hledání informací o aragonitových jeskyní v ČR, a to ještě úplnou náhodou, narazil na informace o jisté mexické jeskyni (spíše však o hlubinném dolu) Naica, kde podle powerpointové prezentace měly být objeveny obrovské selenitové krystaly. Prostě to podle obrázků vypadalo jako v rodišti Supermana na planetě Krypton.
Čistě náhodou míří naše pracovní cesty párkrát do roka právě do Chihuahuai v Mexiku. A jeskyně Naica je v dolu u stejnojmenného města, kde se těží zinek, stříbro a olovo plus malé množství dalších kovů, jako zlato, měď a molybden.

Po tomto zjištění byl plán na volný víkend mezi pracovními týdny jasný, co však bylo kritické byl čas do odletu do Mexika. O jeskyních jsme se dozvěděli zhruba měsíc před plánovanou cestou, což je celkem pozdě na to, že návštěvu nezařizuje zádná oficiální agentura a vstup je pouze pro vědecké účely.

Během emailové korespondence jsme získali chvíli před odletem nějaké telefony, na kterých si máme zkusit domluvit návětěvu, nicméně prý se objednává velmi dopředu, takže nám nemohou nic slíbit. Odletěli jsme tedy s tím, že je akce nejistá a když se to povede, bude dobře. Až přímo z Mexika jsme volali na uvedené telefony, první nefungoval vůbec, na druhém byl potom rozhovor náročný, protože druhá strana uměla ještě méně anglicky než my, nakonec jsme se však domluvili na tom, že daný víkend v neděli máme být v jedenáct hodin dopoledne na místě, budeme absolvovat nějakou zdravotní prohlídku a máme mít kalhoty, dlouhé rukávy a pevné boty. Ze změti informací na netu byla velmi důležitá ta o vysoké teplotě a vlhkosti uvnitř. Navzdory tomu jsem si s sebou vzal z domu videokameru a předpokládal jsem i použití fotoaparátu. Na fotografiích na oficiálních stránkách byli vyfotogravováni lidé v kraťasích a krátkých rukávech, jak stojí na obřích krystalech, nicméně v telefonu nám druhá strana sdělila, že se dostaneme jen k nějakému oknu, kudy bude z dolu do jeskyně vidět, ale ke krystalům nás prý nepustí. S těmito informacemi jsme tedy v neděli ráno v sedm hodin vyrazili do města Naica.

První zakufrování se podařilo již přímo v Chihuavě. Nicméně silnici 45 směrem na Mexiko (které je mmj. vzdálené z Chihuavy asi 17 hodin jízdy) jsme našli a vyrazili tak vstříc zážitkům. Zhruba asi 10km směrem z města vede vedle silnice po pravé straně ve směru jízdy taková polní cesta, která je plná jdoucích (někdy i běžících) lidí s batůžky, nebo aspoň lahvemi na vodu. Přemýšlíme, kam se tak asi v neděli brzo ráno hrnou ? Cesta končí v osadě, či snad vesničce Tomas García, pravděpodobně nějakém poutním místě, neboť je zde pomenší kostelík a dále už cesta nevede. První město na dálnici v našem směru má být Meoqui, po té následuje Delicias pořád na stejné silnici. Ovšem v Delicias má dojít k odbočení směrem na Naica. Směr sice máme, ale opět se netrefíme a dojedeme do Rosasles, kde je na konci cesty takové klasické čtveraté náměstíčko. Jak už se nám stalo několikrát v těchto malých vesničkách, obkroužíme za všeobecného veselí místních "kruhový" objezd a vyrážíme po stejné silnice, jak jsme přijeli, zpět. Volíme odbočku dle intuice, nicméně zastavujeme u party místních zedníků, co opravují dům. Naštěstí jsme směr trefili, takže pokračujeme kolem basebalového stadiónu dále. Ukazatel hlásí Naica 45km.

Naicu projedeme po místní "hlavní" silnici celou napříč, samozřejmě ukazatel k dolu žádný. Důl je však vidět v kopci, jen k němu najít vhodnou cestu. Prohlížíme bedlivě okolí, zda nepojede nějaký náklaďák naložený stříbrem, ale v neděli tady prostě chcípl pes. Vracíme se ke kruhovému objezdu, v němž tušíme místní nepsané centrum kultury a vyrážíme přímo do kopce do hor. Času je dost, je teprve půl desáté, takže do prohlídky zbývá ještě hodina a půl. Opravdu, po cca půl kilometru následuje oplocecný areál s braánou a plotem, bohužel však bez vrátnice; není se tedy kde zeptat. Parkujeme zde a vcházíme do areálu připraveni i na střelbu, v níž ovšem vzhledem našim mírumilovným xichtům moc nedoufáme. Přicházíme k další vrátnici, kde už je shromážděna skupinka asi 12 lidí.

Po kratší rozpravě a ukazování jmen na papíru je vše v pořádku a prohlídka prý bude o půl jedenácté. OK. Máme ještě cca hodinu čas. Tak prý nám změří tlak. Protože jsem viděl, že tlak měřili lidem z čekající skupinky, nijak se nevzpouzíme a bereme to jako proceduru nutnou. Mám 110/70, můžu klidně pít kafe, kdyby mně chutnalo :) Chceme se ještě na tu hodinku projít, když najednou vrátný zavelí, že jdeme. Jsem však hrubě nepřipraven, kameru a foťák mám v autě. Následuje zběsilý úprk na parkoviště pro věci, vracím se však už k prázdné vrátnici. Vrátný ukazuje směr, snaží se vysvětlovat, ale když vidí, že to nikam nevede, odchytává nějakého klučinu, jež jde pravděpodobně správným směrem, ať nám to ukáže. Od klučiny ses dozvídáme, že ač tady žije a chodí pracovat do dolu (asi administrativa), na krystaly se nikdy ještě podívat nešel. Přivádí nás do jedné z budov, která má uvnitř takové malé muzeum.

Malé muzeum nalezených nerostů a minerálů v dole Naica

Tak již čekají všichni ostatní. Docela mě překvapuje, že navzdory našim instrukcím nemají dlouhé rukávy a boty taktéž moc pevné nejsou, polovina z nich má normální "slavnostní" polobotky, nekteří mají bílé košile (ještě jim chybí kravata :)

Píšeme se na papír, před námi je asi 12 jmen, předpokládám, že budeme tvořit jednu skupinu. Máme prý počkat na auto.

Za asi 15 minut přijíždí větší dodávka Ford a z ní vyskakují nějací dva poměrně slušně oblečení pánové. Jdeme k nim, dostáváme nějaké krátké a povídání a začínají rozdávat hornické helmy se svítilnami. Každému pomáhají, protože nikdo si není schopen sám zapnout bezpečnostní opasek. Dostávám se na řadu jako poslední, pracně si připevňuji opasek, protože mi v tom brání popruhy od brašen na kameru a foťák a pak ještě batoh. Až to všechno mám, tak mě napadne svítilnu vyzkoušet a ono ouha. Svítí jako bludička, prostě vybitá. Takže celá procedura s opaskem znaova. Ale ne, jeden z průvodců mi odepíná pouze baterii a dává novou. Uff!

Jak jsem se stal horníkem

Příprava na exkurzi - instruktáž před sestupem do dolu Naica
V pozadí Ford, jenž nás vezl.

Začínáme se soukat do auta. To má po stranách přidělané dřevěné lavice, plus 3 místa za řidičem a spolujezdcem. Při 14 lidem mám celkem obavy, že se tam vlezeme. Jdu jako první a s obavami sleduji, jak se tam postupně lidi vmačkávají. Jsem naprosto nalepen na zadních dveřích, tak aspoň uvidím dozadu. Vlezli jsme se. Poslední zabouchnutí a jedeme. Mám za to, že nás povezou někam vysoko do kopce a pak polezeme sami nějakými úzkými a klikatými chodbami. Všechno je jinak. Vracíme se mírně po cestě směrem k vrátnici, když v tom autro prudce zatočí a vjede jakýmsi tunelem do země.

Otvor s denním světlem se postupně zmenšuje, před námi je jenom tma přerušovaná odrazkami v asi metrové výši přilepených ke skále. Dívám se přes čelní sklo a cesta vede poměrně příkře dolů. V autě začíná bát dusno, nevím, jestli pouští klimatizaci, nebo otvírají přední okno, ale najednou na mě dýchla jeskynní zatuchlina. Cestou dolů potkáváme "mostrum" v provedení nějakého plochého důlního mohutného stroje - snad bagru. Asi máme přednost, protože netvor začíná couvat a je vidět, že zajel do jedné z odboček. Cestou míjíme několik křižovatek, cesta začíná mít poměrně prudký spád, takže se chtě nechtě natlačím na souseda. Končí i pěkný asfalt, jedeme po uježděné šotolině, pekelně to houpe. Po straně chodby vede obrovská roura, asi vzduchotechnika. V dole je poměrně malý provoz, protože se ctí neděle. Proto jsou prohlídky možné jen v neděli. Po cca 15 minutách jízdy jsme na místě.

Za tímto umělým předělem už prudce stoupá teplota

Pomalu vyskakujeme z auta v 200 metrech pod úrovní vstupu. Tak teď to teprve začne. Prý má jít první půlka. Hádáme, jak asi půjdeme daleko. Očekáváme, že tak aspoň kilometr a pak už ten přírodní zázrak uvidíme. Teplota je celkem normální, spíše je tepleji, odhaduji max. 30. stupňů. Čekáme tedy na první skupinku. Přicházejí ze dveří poměrně brzo, asi po 5 minutách. Každý má košili promáčenou, obličej totálně zlitý a snaží se uírat, čím to jen jde. Po posledním vyrážíme. Za dveřmi se teplota prudce zvedne. Jdeme asi 20 metrů, pak následují 4 schody a skleněná ochranná stěna

Přístupová chodba od betonového předělu k místu s výhledem přes oddělovací plexistěnu

Nevnímám teplotu. Za zástěnou jsou obrovské krystaly. Ani si je podrobně neprohlížím a zkouším je fotografovat. Nejde to. Ruce se potí, objektiv je neustále zamlžený. Foťák je od rukou naprosto mokrý. Tričko mám zatím suché, takže vždy nějak ušmudlám objektiv a udělám obrázek. Snad se nějaký povede. Zkouším kameru. Stejná situace - objektiv je zamlžený, a protože je menší, špatně se mi utírá. Kamera má bohužel při zamlženém objektivu problém s ostřením. Hledám v menu manuální ostření, ale v tom horku se nemůžu soustředit. Je to jako v sauně. Zhruba 50 stupňů. Lije ze mě jako z vola. Helma padá, ruce se potí, snažím se udělat aspoň nějaké obrázky. Už chápu, proč jsou na webu všechny obrázky tak nějak rozmazané. Vlhkost 100% prostě dělá to, co se očekává.

Stojím před ochranným plexi a snažím se filmovat
Autor: Michal Nikl

Jeden z obrovských selenitových krystalů.
Je oddělen stěnou z plexiskla.
Díky zamlženému plexi a objektivu je fotografie míně "máznutá"

Ač to nevypadá, krystaly jsou dlouhé několik metrů

Jeden z krátkých okamžiků k focení, když objektiv nebyl zamlžen ve 100% vlhkosti

Ještě jeden těžce vyfocený snímek

Když už to nejde, scházím po schodem dolů, kde je mírně nižsí teplota a nižší vlhkost. Po ošetření objektivu jdeme znovu na "zteč". Už vím, proč se všude na webu píše, že tam člověk vydrží jen deset minut. Ale i za tu krátkou dobu je to opravdu úžasný pohled. Jako by se zřítil kus nějakého skleněného chrámu a sloupy zůstaly. Po čase potom srostly do sebe. Díky jednoduchému osvětelní jsou vidět různé barvy, těřko říct, zda přírodní, nebo je to tím, že jiné krystaly jsou osvětlené odraženým, popř. barevně rozloženým světlem z halogenového reflektoru. Ještě jednou do "výhně" a pak spěchám za záchranou stěnu ven k autu. Výměna skupinek. Lijeme do sebe přinesenou vodu, je mi přesně jako když vylezu ze sauny. Tady jsem se ale zapomněl převléct.

Část naší skupiny. Propocení jsou úplně všichni.
Vlevo je vidět ochranná stěna

Byl jsem tam. Za mnou je plexi stěna oddělující vlastní jeskyni s krystaly

Hliník taktéž

Následuje ještě jedna návštěva. Snažíme se vydržet co nejdéle. Je slyšet zvuk motoru. Naštěstí nikdo neujíždí, pouze průvodci otáčejí auto, aby se mohlo už jet. POslední pokusy něco vyfotografovat a natočit. Objektivy jsou stále stejně zamlžené, tak se fotíme naposledy v chodbě, kde vlhkost není tak vysoká a jdeme k autu. Ještě pár fotek v důlní chodbě a opět se cpeme do auta. S nástupem tentokrát otálím, abych se dostal dopředu a mohl tak případně filmovat něco málo přes přední sklo.

Každý kdo se vrátil z horkého pekla se musel dávat dohromady
a odpočívat před dalším pokusem o vstup.

Vyrážíme zpět. Cesta v chodbě se postupně zlepšuje, přichází poměrně prudký stoupací úsek, nicméně minimálně 350HP silný motor s tím prostě nemá problém. Akorát já se začínám díky sklonu auta lepit na stejně propoceného nebohého souseda.

Vjezd do dolu. Tudy nás vezla dodávka k jeskyni s krystaly.

A je po všem. Vracíme helmy se svítidly a děkujeme za prohlídku. Ptáme se, zda je možno tady ještě někde vyrazit na výlet, ale dívají se na nás nechápavě. Mexičani prostě na výlety moc nechodí. Ještě si chvíli zapózujeme u vjezdu do dolu, odkud sem tam vyletí pravděpodobně hejno netopýrů a vracíme se k vrátnici. Nad bránou u našeho parkoviště je při opouštění areálu nápis: "POZOR! Tvoje rodina je na Tobě závislá." Hezké.

Zdař Bůh !

Powerpointová prezentace - v češtině
Video z jeskyně I
Video z jeskyně II
Oficiální stránky průzkumného projektu jeskyně