Panství mrazu ledu a větru

Krkonoše jsou geologicky velmi starým pohořím, nicméně jejich geomorfologický vývoj a modelaci lze sledovat teprve v období třetihor a čtvrtohor. Nejstaršími dochovanými zbytky někdejšího reliéfu jsou třetihorní zarovnané povrchy (parovina, peneplén, etchplén) v podobě dvou rozlehlých náhorních planin západních a východních Krkonoš.

Výzdvih pohoří po třetihorním alpínském vrásnění vedl k mohutné říční erozi, vodní toky se začaly zpětnou erozí zahlubovat a rozčlenily povrch Krkonoš do podoby krkonošských rozsoch a dnešní členité sítě hlubokých říčních údolí. V modelaci severních a jižních svahů Krkonoš jsou však velké rozdíly.

Nejvíce svědectví pochází z nejmladšího geologického útvaru - čtvrtohor. Během střídání několika ledových a meziledových dob došlo k přemodelování výše položených partií Krkonoš do podoby ledovcových karů, sněžníků, trogů a řady ledovcových údolí (např. Labský a Obří důl). Svědectvím opakovaného zalednění některých částí Krkonoš jsou ledovcové morény a jezera (např. Wielki a Mały Staw). Ledovcová, mrazová a říční eroze se podílela i na vzniku charakteristického jehlancovitého tvaru Sněžky (karling).

Nejvyšší hřebeny Krkonoš nebyly nikdy zaledněny, ale účinky mrazu, ledu, sněhu a větru daly vzniknout unikátní kolekci mrazem tříděných forem reliéfu, která nemá v ostatních evropských středohorách obdoby. Kryoplanační terasy, mrazové půdy, tory a skalní hradby, thufury, girlandy, putující kamenné bloky, periglaciální sutě či soliflukční valy představují geodiverzitu, kterou jsou Krkonoše daleko široko prosluléKrkonoše spolu s Jizerskými horami tvoří geologický komplex tzv. krkonošsko-jizerského krystalinika, který je budován starohorními a prvohorními krystalickými břidlicemi (zejména svory, fylity a ortorulami) o stáří 600 milionů až jedné miliardy let. Z dalších hornin se na stavbě Krkonoš podílejí křemence, krystalické vápence a v menší míře i třetihorní čedič, které i přes malý rozsah mají velký význam pro utváření reliéfu a vegetace. Na jižním okraji Krkonoš se krkonošsko-jizerské krystalinikum noří pod zemský povrch a je překryto různými sedimenty mladšího geologického stáří, zejména usazenými permokarbonskými horninami (podkrkonošský permokarbon).

Půdy jsou přírodním útvarem, který se vyvinul vlivem dlouhodobých půdotvorných procesů z povrchových zvětralin zemské kůry a z organické hmoty.

Krkonoše mají výraznou výškovou půdní zonaci a kvalitu půd zde ovlivňuje zejména kyselé, minerálně chudé geologické podloží a chladné, velmi vlhké klima. Převážná většina krkonošských půd je kyselá. V nejnižších polohách převládají hnědé lesní půdy, výše mají převahu humusové a rašelinné podzoly a podzolové rankery, na výchozech vápenců jsou vzácně vyvinuté rendziny a na nejvyšších vrcholech převládají mrazem tříděné kamenité a velmi mělké alpínské půdy. Podél vodních toků bývají různě mocné nivní a glejové půdy. Na lesních rašeliništích a subarktických rašeliništích obou náhorních plošin se vyskytují rašelinné půdy, jejichž mocnost nepřesahuje 2-3 metry. Je to vyhraněné přírodní prostředí, které umožnilo existenci unikátních severských ekosystémů. Patří k nejvýznamnějším přírodním fenoménům Krkonoš. Svahy Krkonoš modelují na některých místech mohutné sesuvy půdy a zvětralin - zemní laviny (Obří důl, Dlouhý důl, údolí Lomničky aj.). Kyselost krkonošských půd se zhoršila během imisní kalamity v závěru 20. století a velkoplošné těžby odumírajících lesních porostů začaly ohrožovat půdy tzv. introskeletovou erozí.

Krkonoše patří mezi důležité pramenné oblasti, kde mají svůj počátek významné středoevropské toky. Hraniční Slezský hřbet tvoří rozvodí mezi Baltským a Severním mořem.

Voda, která je výhradně srážkového původu, odtéká z převládající západní části hor povodím Labe do Severního moře, vody stékající z polské strany míří do řeky Odry a s ní do Baltu.

Říční síť Krkonoš má stromovité (epigenetické, mřížovité) uspořádání a její prapůvod spadá již do období třetihor. Pro krkonošské toky je charakteristický jejich prudký spád a nevyrovnaný podélný profil, kde se střídají úseky s větším a menším sklonem. Na české straně tvoří říční síť přes 140 vodních toků, jejichž vody sytí sedm velkých krkonošských řek - Jizeru, Mumlavu, Jizerku, Labe, Bílé Labe, Malé Labe a Úpu. Říční síť polských Krkonoš je chudší a kratší a tvoří ji 31 vodních toků. Mezi hlavní patří Kamienna, Podgórna, Wrzosówka, Łomniczka, Łomnica a Jedlica.

Jedním z hlavních evropských veletoků je Labe, pramenící na Labské louce v západních Krkonoších ve výšce 1 386,6 m n. m. Od pramene až k ústí do Severního moře má Labe délku 1 062 km.

Krkonoše jsou pověstné svými vodopády (např. Pančavský a Labský vodopád, Horní Úpský vodopád, na polské straně Wodospad Kamieńczyka a Szklarki). Blízko Sněžky se třpytí dvě ledovcová jezera - Wielki a Mały Staw (s hloubkou 24 m a 7 m). V korytech Mumlavy, Jizery a Labe vymodelovala prudce vířící voda obří hrnce a kotle.

Wielki Staw (Velký Stav)

Pančavský vodopád

Labská soutěska