Paul Krugman: Zaslechne někdo moje volání?

Jednou za čas pocítím zoufalství nad osudem planety. Pocit, že se řítíme do katastrofy, ale nikdo to nechce slyšet nebo nedělá dost, aby tomu zabránil. A nemyslím to v nadsázce. V dnešní době už varování ohledně změn klimatu nelze označit za bludné blouznění pomatenců. Jsou výsledkem nejuznávanějších klimatických modelů, které zkonstruovali přední vědci. Prognóza pro planetu se v posledních několika letech velmi, velmi zhoršila.

Co je hnacím motorem tohoto nového pesimismu? Zčásti skutečnost, že některé předpovídané změny - například tání ledu v Severním ledovém oceánu - probíhají rychleji, než se očekávalo. Zčásti jsou to sílící důkazy, že zpětná vazba zesilující dopady lidských emisí skleníkových plynů je silnější, než jsme si dosud uvědomovali. Například je nám již dlouho jasné, že globální oteplování způsobí tání tundry, při němž se uvolní oxid uhličitý, který vyvolá další oteplení, avšak nové výzkumy ukazují, že v trvale zmrzlé půdě je vázáno mnohem více uhlíku, než jsme si až dosud mysleli, z čehož vyplývá mnohem silnější efekt zpětné vazby.

Výsledkem toho všeho je, že se z klimatologů hromadně stávají Kasandry - jsou obdařeni schopností prorokovat budoucí katastrofy, ale prokleti neschopností přimět někoho, aby jim uvěřil.

Klimatické Kasandry

Nehovoříme zde přitom o katastrofách ve vzdálené budoucnosti. První velké zvýšení globální teploty pravděpodobně nenastane dříve než ve druhé polovině tohoto století, ale i do té doby napáchá rostoucí teplota spoustu škod.

Například vědecká práce zveřejněná v roce 2007 v časopise Science nese název "Modelové projekce bezprostředně se blížícího přechodu na vyprahlejší klima v jihozápadní části Severní Ameriky" - ano, "bezprostředně se blížícího". Klimatické modely se podle této studie "všeobecně shodují, že v časovém rámci jednotek až desítek let se novým klimatickým prostředím na americkém jihozápadě stane" trvalé sucho s četnými písečnými bouřemi.

Bydlíte-li tedy například v Los Angeles a minulý týden se vám líbily obrázky rudé oblohy a dusivého prachu v australském Sydney, už za nimi nemusíte cestovat. V dohledné budoucnosti přijdou ony za vámi. Samozřejmě ne každý jednotlivý jev lze připsat globálnímu oteplování. Faktem ovšem zůstává, že v důsledku klimatických změn budou události typu písečné bouře v Austrálii běžnější.

V racionálním světě by byla rýsující se klimatická katastrofa převládajícím politickým a strategickým tématem. V našem světě tomu tak evidentně není. Proč?

Částečně proto, že je těžké udržet pozornost celých národů. Počasí má výkyvy (obyvatelé New Yorku si možná vzpomenou na dubnovou vlnu veder, která vyhnala rtuť teploměru nad 30 stupňů Celsia) což i na globální úrovni způsobuje značné meziroční kolísání průměrné teploty. V důsledku toho po roce s rekordními vedry obvykle následuje několik chladnějších let: podle britského Meteorologického úřadu byl zatím nejteplejší rok 1998, avšak NASA - která má dost možná lepší údaje - tvrdí, že to byl rok 2005. Je tedy až příliš snadné dospět k falešnému závěru, že nebezpečí pominulo.

Příliš nepříjemná pravda

Významnějším důvodem, proč klimatické změny ignorujeme, je ovšem skutečnost, že se Al Gore v jednom nemýlil: tato pravda je zkrátka příliš nepříjemná. Reakce na klimatické změny s razancí, kterou si tato hrozba zaslouží, by navzdory povídačkám nezničila ekonomiku jako celek. Otřásla by však ekonomickým písečkem a poškodila něčí silné partikulární zájmy, přestože by zároveň vytvořila nové ekonomické příležitosti. A průmyslová odvětví minulosti mají právě nyní v akci armády lobbistů, zatímco odvětví budoucnosti je nemají.

A není to jen otázka partikulárních zájmů. Je to i otázka partikulárních idejí. Po tři desetiletí vynášela převládající politická ideologie v Americe do nebes soukromé soutěžení a špinila vládu, avšak klimatické změny jsou problémem, který lze řešit pouze prostřednictvím vládní akce. Ovšem místo aby lidé na pravici připustili limity své filozofie, mnozí z nich se raději rozhodli popírat, že problém vůbec existuje.

A tak jsme nakonec největší výzvu, jíž lidstvo čelí, jako politické téma přinejlepším upozadili. Já mimochodem netvrdím, že Obamova administrativa udělala chybu, když na první místo postavila zdravotnictví. Legislativa o klimatických změnách však měla následovat ihned po něm. A je to věc, kterou si nejen můžeme, ale také bychom si měli - dovolit.

Autoři klimatických modelů sice dospívají ke shodě, že hrozba je horší, než si uvědomujeme, avšak autoři ekonomických modelů dospívají ke shodě, že náklady na kontrolu emisí jsou nižší, než se mnozí dosud obávali.

Je tedy nejvyšší čas jednat. Přesněji řečeno je už dávno pozdě. Ale i pozdě je pořád o dost lepší než nikdy.


Paul Krugman
Autor, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, je sloupkařem deníku The New York Times