Pátek, 29. března 2024

Věk adrenalinového počasí

Zkusme se před vášně vzbuzujícím summitem v Kodani podívat na stav zemského klimatu nepoliticky, z věcného nadhledu a "nadstranické" perspektivy.

Věk adrenalinového počasí

Kdo se delší dobu pohybuje v jakémkoli oboru, obvykle dobře ví, jaký v něm panuje obecný konsensus. Koho je rozumné brát vážně a kdo produkuje jen mediální šum. Zkusme se tedy před vášně vzbuzujícím summitem v Kodani podívat na stav zemského klimatu nepoliticky, z věcného nadhledu a "nadstranické" perspektivy.

Podle Parkinsonova zákona připadá na každého experta s nějakým názorem jiný expert s názorem přesně opačným. Dobře to je patrné zejména na ekonomii nebo problematice klimatických změn. Pokud si na síti najdete stránku skeptického ekologa Bjorna Lomborga, vzápětí se otevře stránka Anti-Lomborg. Podobně je možné nalézt důležitou zprávu Mezinárodního panelu pro klimatického změny (IPCC), která je doprovázena skoro 900stránkovou studií Non-IPCC se stovkami citací, které první zpráva vesměs neobsahuje. Člověk pak má pocit, že žije v několika vzájemně nekompatibilních informačních světech.

Stále častěji se setkávám s lidmi, kteří odmítají číst ekonomické analýzy, protože jeden renomovaný ekonom tvrdí něco přesně opačného, než o den dřív tvrdil jiný slavný ekonom. K podobné situaci dochází i v klimatologii, zdravotnictví a obecně u všech skutečných problémů, které už z definice nemají jednoduchá řešení. Jedná se o stav obecného znejistění. V rámci jednotlivých oborů se však obvykle dobře ví, jaký panuje konsenzus, kdo to myslí vážně a kdo produkuje mediální šum. Zkusme se před summitem v Kodani podívat na světové klima z nadhledu - "nadstranické" perspektivy.

Problém je voda, ne teplota

Podle konsensu většiny klimatologů se svět otepluje, a to z větší části přičiněním člověka. Za posledních sto let stoupla globální teplota asi o 1,2 °C. Tento nárůst je však vztažen k lokálnímu teplotnímu minimu konce 19. století, takže skeptikové namítají, že tehdy bylo anomálně studené klima, které se teprve v posledních dekádách vrací do normálu. Oteplování sice závisí hlavně na obsahu skleníkových plynů v atmosféře, jejichž koncentraci prokazatelně zvyšuje člověk, ale velice důležitou roli hrají i aerosoly, sluneční aktivita či epizody El Nino.

Globální teplota v některých desetiletích - například ve 40. letech minulého století - ignoruje zvyšování koncentrace skleníkových plynů. Podobně i v uplynulých několika letech se významně zvyšoval obsah oxidu uhličitého v atmosféře, ale teplota stoupala méně, než očekávaly počítačové modely. Je to pravděpodobně způsobeno jednak nízkou sluneční aktivitou, jednak provozem špinavých asijských továren, které produkují velké množství smogu. Malé zvýšení teploty při velkém zvýšení obsahu skleníkových plynů můžeme podle svého založení interpretovat buď tak, že oxid uhličitý má menší vliv, než se mu přisuzuje, anebo, že při vyčištění ovzduší či nárůstu sluneční činnosti se teplota právě naopak zvýší mnohem rychleji, než bychom očekávali.

Teplota však nejspíš není největší klimatický problém - tím je proměna hydrologického režimu. Pokud celou planetu zahřejeme o jeden dva stupně (lhostejno zda "přírodou či člověkem"), projeví se to v různých částech země jiným rozdílem teplot mezi mořem a pevninou. Výsledek? Větry, které přinášejí vláhu změní směr a sílu, takže v různých ročních obdobích bude pršet jinak, než jsme byli zvyklí. V teplejším světě se odpaří víc vody, a někde tedy bude pršet o dost víc, zatímco jiné oblasti budou náchylnější k suchu. Tato situace již v posledních zhruba patnácti letech nastala. Dosvědčují ji nečekané povodně všech typů a ve všech ročních obdobích.

Až uschne a nezaprší

V kronikách a různých starých pramenech nalezneme všechny druhy anomálního počasí. Byly roky, kdy zamrzl nejenom Dunaj, ale také Nil. Udála se sucha, povodně, silné větry i nájezdy afrických kobylek. Ke každé současné katastrofě můžeme dohledat historickou analogii.

Ale nemylme se. Situace, kdy na Zemi žije několik miliard lidí, kdy člověkem uvolňované množství sloučenin síry, uhlíku či dusíku převažuje nad přírodními toky či kdy zhruba 10 % souše je pokryto komunikacemi a stavbami, zatím nikdy nenastala. Podobně i znečištění oceánu je nejvyšší v lidské historii. Tyto změny se někdy ve svém účinku skládají, jindy ruší. Vadí však skoro vždycky, protože téměř všude žijí lidé. Dokonce vadí i zdánlivě pozitivní změny, jako je oteplení Finska - nejenom proto, že častěji hoří tajga, ale nezdá se, že by Finové měli nějakou velkou radost z toho, že se blíží doba, kdy u nich bude ekonomicky smysluplné pěstovat obilí. Nejsou na to zvyklí a neumějí to.

Průběh změn neumíme dobře předpovědět, protože většina složitých systémů je nelineárních. Dobře to je vidět na ekonomice, kde bychom například spočítali, že bude-li se cena ropy zvyšovat stejně rychle jako v tomto roce, bude za deset let barel stát 600 dolarů. Ve skutečnosti jsme si intuitivně vědomi toho, že situace je sice pro daný kvartál neodhadnutelná, ale že pro budoucí roky je nepravděpodobná cena pod 50 či nad 200 dolarů. A něco podobného platí i pro teplotu a další parametry.

Ale pokud bychom se přidrželi paralely mezi klimatem a ekonomií, jedno nebezpečí hrozí - náhlé anomální stavy. Stačí výbuch velké sopky, k jakému dochází jednou za pár desítek let, proprší léto a na rok či dva o něco klesnou nejen teploty, ale také sklizně. V prvním roce o 20 - 30 %, v druhém zhruba o desetinu. Státy mají potravinové zásoby na 26 dní (dřív to bývalo až 120 dní). Nějak to přežijeme, ale co to udělá s cenami potravin, inflací a obecně ekonomikou, si neumíme představit. K podobné situaci může dojít při poměrně běžné fluktuaci monzunu, na kterém závisí větší část Číny a Indie.

Bělit oblaka

Energetika nejsou jenom ložiska ropy, plynu a fosilních paliv, ale především infrastruktura budovaná celá desetiletí, kterou nelze rychle ani lacino změnit. Schází i vůle odepsat obrovské investice do ropovodů, flotil tankerů a přenosových soustav. Navíc v této době scházejí prostředky na drahé projekty. Lze tedy předpokládat, že energetika se ani za 20 let nebude příliš lišit od toho, jak vypadá dnes. Poroste sice podíl nových zdrojů a úspor, ale stěží překročí hranici 20 % celkové spotřeby. Navíc plynule roste podíl uhlí na výrobě elektřiny. Uhlí je dostupné, je ho dost a nová elektrárna se dá postavit za šest let. Je to jeden z nejvíc flexibilních energetických zdrojů, ale také z hlediska atmosféry ten nejšpinavější.

Pokud by se však globální energetika během příštích dvou desetiletí téměř neproměnila, museli bychom snížit emise ne o desetinu či pětinu, ale o šedesát či více procent, a to je velice pravděpodobně nerealistické.

Určitou naději vzbuzují nové technologie, jako je ukládání CO2 do horninového masivu. Bjorn Lomborg a další propagují také klimatické inženýrství v jehož rámci například nanočástice určitého typu vážou škodliviny v atmosféře či je do mraků rozstřikována mořská voda. Její sole vytvářejí nukleační jádra pro vodní páru, takže mraky jsou hustší, bělejší a odrážejí více slunečního záření. Žádná z těchto technologií však nebyla vyzkoušena ve velkém měřítku. Rovněž právní a politické dopady toho, že se například podaří ochladit Maďarsko, ale o to víc vody spadne na Slovensku, jsou příliš vysoké.

Pokud se tedy na celou situaci podíváme realisticky, získáme poněkud chmurný dojem. Emise skleníkových plynů budou dál pokračovat, prostě proto, že radikálně změnit energetickou infrastrukturu trvá třicet a více let. Bude-li dál stoupat obsah skleníkových plynů v atmosféře, promění se jednou i klima. Pravděpodobně nedojde k nějaké plynulé změně, ale čas od času ke skokovému vyrovnání teplot, a to nejspíš v kombinaci přirozených klimatických cyklů a lidského vlivu. Teplota přitom bude hrát nižší roli než množství srážek. Již dnes se na Zemi chce 700 milionů lidí přestěhovat do jiných zemí, zejména do Evropy, Kanady a Spojených států. Nejčastěji o vystěhování uvažují lidé ze severní Afriky a asijských islámských zemí. Klimatická změna - ať nastane kdekoliv - se tak dotkne i nás. Zejména v podobě environmentálních běženců a vysokých cen potravin.

Kodaňský summit, jak se dnes zdá, bude poněkud bezzubý a klimatické změně nezabrání. Přesto je nutné zdůraznit, že každé snížení emisí, každá úspora či rozpracování nových technologií mají velký význam. Pokud se navíc klimatické změny projeví nějakou skutečně velkou humanitární katastrofou, lidé sami začnou volat po změně. Dvě tři ekonomické krize a pár klimatických katastrof může způsobit mentální proměnu.

Něco jako návrat feudalismu

Kromě úspor a nových technologií je nutné zabývat se i chytrou integrovanou přenosovou soustavou v Evropě. Je evidentní, že by se nám spíš vyplatilo postavit větrnou farmu někde na pobřeží Dánska, kde to fouká, a pak odtud dovážet elektřinu než stavět větrné elektrárny ve středních Čechách. Australské uhlí v Hamburku je zhruba stejně drahé anebo i levnější než polské uhlí na Moravě. Jeho zdroj je však vzhledem k výši zásob stálý a dodávky asi nebudou kolísat. Pokud by to legislativa dovolila, vyplatilo by se postavit novou tepelnou elektrárnu ne v severních Čechách, ale v severním Německu. Tím by odpadlo jednání o prolomení limitů.

Jinou velkou nadějí je projekt DESERTEC, který počítá s vybudováním slunečních elektráren na Sahaře. Plocha zhruba 200 x 200 kilometrů by mohla pokrýt evropskou spotřebu elektřiny, ale je nutné vybudovat přenosovou soustavu pro stejnosměrný proud o vysokém napětí. Představme si však, že střední Evropa by byla zásobována dejme tomu z Fajúmské oázy a vedení by dál procházelo přes Izrael, Sýrii a Turecko na Balkán. To je možné jenom za jiné bezpečnostní situace.

Ve snaze čelit potížím, bude dobré vydat se dvojí cestou. První linii představují velké, globálně koordinované kroky domluvené na mítincích, jako je ten Kodaňský. Je však zřejmý důvod k obavám, že jen tohle nás před dopady klimatických změn neochrání. Druhá linka je lokální a představují ji drobné kroky, které souvisejí nejenom se všemi druhy úsporných opatření a alternativních energetických zdrojů, ale zejména vodním hospodářstvím včetně modernizace infrastruktury vodovodů, zvyšování kapacity vodních zdrojů; úpravou krajiny, tak aby zachytila co nejvíc srážek, i uvážlivým budováním menších vodních nádrží.

Bude-li klimatickými změnami něco skutečně ohroženo, pak to je zásobování potravinami. Můžeme po letech zjistit, že úrodná půda a vcelku vhodné klima je naším největším ekonomickým bohatstvím.

AUTOR: Václav Cílek
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor je geolog

Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích

Partneři

Asekol - zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení
Ekolamp - zpětný odběr světelných zdrojů
ELEKTROWIN - kolektivní systém svetelné zdroje, elektronická zařízení
EKO-KOM - systém sběru a recyklace obalových odpadů
INISOFT - software pro odpady a životní prostředí
ELKOPLAST CZ, s.r.o. - česká rodinná výrobní společnost která působí především v oblasti odpadového hospodářství a hospodaření s vodou
NEVAJGLUJ a.s. - kolektivní systém pro plnění povinností pro tabákové výrobky s filtry a filtry uváděné na trh pro použití v kombinaci s tabákovými výrobky
E.ON Energy Globe oceňuje projekty a nápady, které pomáhají šetřit přírodu a energii
Ukliďme Česko - dobrovolnické úklidy
Kam s ním? - snadné a rychlé vyhledání míst ve vašem okolí, kde se můžete legálně zbavit nechtěných věcí a odpadů