Záludné argumenty o superbouři Sandy

Kromě toho také znovu vzkřísila nepodložené tvrzení, že podobné události způsobuje globální oteplování, a zároveň i morálně nezodpovědný argument, že bychom měli budoucím potenciálním obětem hurikánu pomoci snížením emisí CO2.

Bezpočet rozumbradů od Billa Clintona po Roberta Redforda přičetl superbouři Sandy klimatickým změnám. Snad nejvíce bila do očí obálka týdeníku Bloomberg Businessweek, kde se nad fotografií zaplaveného Manhattanu skvěl obří titulek "JE TO V GLOBÁLNÍM OTEPLOVÁNÍ, HLUPÁKU".

Předčasné závěry

Globální oteplování je reálné a snižování emisí kysličníku uhličitého je dobrý nápad, pokud jsou náklady na snížení nižší než rozsah škod, jimž se tím podaří předejít. Zrnko pravdy je i na spojitosti mezi hurikány a globálním oteplováním: mezivládní panel OSN pro změny klimatu (IPCC) očekává ke konci tohoto století nižší počet hurikánů, ale s vyšší intenzitou.

Do konce století však zbývá ještě 88 let a obviňování globálního oteplování je jednoduše nepřesvědčivé (prvním zdrojem týdeníku Bloomberg Businessweek pro jeho tvrzení byl tweet o délce 134 znaků). Ve své letošní zprávě o extrémním počasí IPCC konstatoval, že příliš nevěří jakémukoliv připisování hurikánů globálnímu oteplování.

Autoři jedné ze stěžejních studií časopisu Science pro odhady hurikánů ze strany OSN to formulovali jasně: "Je předčasné vyvozovat závěr, že lidská činnost... už má prokazatelný dopad na aktivitu hurikánů v Atlantiku." Tento následek nebudeme schopni detekovat dříve než "na sklonku století".

Ve skutečnosti nezažily USA od hurikánu Wilma v roce 2005 žádný další hurikán kategorie 3 nebo vyšší. Oněch sedm let bez silných hurikánů je nejdelším takovým obdobím za poslední století (Sandy, která ještě předtím, než zasáhla New York, přestala splňovat parametry hurikánu, byla v médiích označována za "superbouři").

Bloomberg Businessweek sice tvrdí, že Sandy je nejnákladnější bouře v amerických dějinách a má důsledky pro "přežití lidstva", avšak to je jednoduše omyl, což by prokázal jakýkoliv rozbor škod po hurikánu Katrina. Očistíme-li hodnoty o inflaci a odečteme-li nově vzniklé komunity na pobřeží, řadí se Sandy mezi americkými bouřemi až na 17. místo. Navíc počet i intenzita hurikánů, které zasáhnou americkou pevninu, se od roku 1900 nezvyšují, ale mírně klesají.

Také v globálním měřítku platí, že celková energie hurikánů vzniklých během posledních čtyř let (včetně Sandy) byla nižší než v kterémkoliv období od 70. let. A přestože hurikány možná do konce století o 2-11 % zesílí, budou zároveň méně četné. Zároveň do té doby zřejmě celkově posílí bohatství států, takže globální škody se v tomto období podle všeho sníží z 0,04 % na 0,02 % světového HDP.

CO2 a lidské utrpení

Skutečné škody z tvrzení o Sandy a klimatických změnách však pramení z toho, co často následuje: ze záludného argumentu, že pokud tuto destrukci způsobilo globální oteplování, měli bychom pomoci budoucím obětem hurikánů tím, že už dnes snížíme emise CO2. Jak se vyjádřil Robert Redford, potřebujeme "snížit uhlíkové znečištění, které tyto bouře přiživuje". A stejně jako řada dalších Redford vzápětí odsoudil ty, kteří o jeho závěrech pochybují: "Ignorováním vědeckých fakt tito lidé znevažují lidské utrpení způsobené klimatickými změnami."

Ve skutečnosti bohužel znevažujeme lidské utrpení tím, že se zaměřujeme na odbourávání CO2, protože jakékoliv reálné uhlíkové škrty nezpůsobí v příštích 50-100 letech prakticky nic.

Vezměme si vzestup mořské hladiny, který v New Yorku napáchal zdaleka největší škody. Modely ukazují, že nejambicióznější klimatická politika na světě, totiž plán "20-20-20" Evropské unie, bude mít až do konce století čisté náklady zhruba 250 miliard dolarů ročně, tedy asi 20 bilionů dolarů celkem. Přesto do roku 2100 sníží mořskou hladinu o pouhých devět milimetrů. Kdyby podobný plán přijaly Spojené státy, náklady a přínosy by se pravděpodobně příliš nelišily: tedy celkem dvoucentimetrové snížení vzestupu mořské hladiny do konce století při čistých nákladech zhruba 500 miliard dolarů ročně.

Skutečné řešení je levnější

Zamysleme se nad tímto krajně nerealistickým scénářem: i kdyby se nám téměř okamžitě podařilo přimět celý svět - včetně Číny a Indie - k přijetí drastických uhlíkových škrtů a i kdybychom ke konci století vysáli CO2 z atmosféry, dokázali bychom do této doby snížit vzestup mořské hladiny o pouhých 18-45 centimetrů. Modely ukazují, že by nás to všechny stálo nejméně 40 bilionů dolarů ročně.

Postavme tyto údaje do protikladu k tomu, čeho se město New York právem obává: tedy k pravděpodobnosti 3,3 % ročně, že hurikán kategorie 3 (zcela bez vlivu globálního oteplování) zasáhne New York. Takový vichr by zvedl mořskou hladinu až o 7,5 metru (asi o tři metry výše než Sandy), takže by se Kennedyho letiště ocitlo šest metrů pod vodou. Velká část tohoto rizika by se dala zvládnout budováním protipovodňových bariér, osazováním vchodů do metra dveřmi odolnými proti bouřkám a jednoduchými úpravami, jako jsou vodopropustné chodníky - to vše za zhruba 100 milionů dolarů ročně.

Sandy zdůraznila jednu základní otázku pro všechny kouty světa postižené hurikány. Chceme-li snížit škody po hurikánech, máme se zaměřit především na velmi levné řešení. To nám umožní zvládat přívalové bouřky mnohem lépe během několika let. A pak je tu ještě jedno, neuvěřitelně drahé řešení, které by trvalo téměř sto let a ubralo by devět milimetrů z předpokládaného vzestupu hladiny moří o 7,5 metru. Morálně ospravedlnitelná odpověď je zřejmá a nijak nesouvisí s bezprostředním snižováním emisí CO2.

AUTOR: Bjorn Lomborg
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor je mimořádným profesorem Kodaňské obchodní fakulty, založil a řídí Centrum Kodaňského konsenzu. Napsal knihy Skeptický ekolog a Zchlaďte hlavy.