Jak dnes vidí Černobyl Bělorusko

Ve vyspělém světě dnes celkem není pochyb, že havárie, k níž před dvaceti lety došlo v černobylské atomové elektrárně, byla největší technickou katastrofou v dějinách lidstva. Bělorusko je ovšem výjimkou.
Aby potvrdil tezi o naprosté bezpečnosti života na zamořených územích, Alexandr Lukašenko s železnou pravidelností rok co rok navštěvuje postižené regiony Běloruska. Ti, kdo s ním nesouhlasí a odvažují se tvrdit, že život v podmínkách zvýšené radiace bezprostředně ohrožuje život, jak to činí například profesor Jurij Bandaževskij, sedí ve vězeních.


Na stronciu se dobře pase
Je tomu skutečně tak: oblasti, jež byly katastrofou v Černobylu nejvíce postiženy, byly dokonce vyhlášeny "zónami aktivní zemědělské výroby". Pěstuje se v nich pšenice, louky zamořené cesiem a stronciem jsou využívány jako pastviny pro dobytek.
Odtud je už jen krůček k výrobě masných a mléčných produktů a dalších takzvaně čistých zemědělských výrobků. V postižených oblastech probíhá urychlená plynofikace, rostou tu nové obytné domy, do nichž jsou posíláni mladí specialisté.
Navzdory veškerému úsilí zamořená území, stejně jako celý běloruský venkov, postupně upadají. Život odtud odchází pozvolna, zato však s neúprosnou vytrvalostí.
Přesto se rozorávají další a další pozemky a lidem je vnucována představa, že radiace není ničím než výmyslem zlovolné opozice a části vědecké elity, jež se přidala na její stranu.


Náš politický Černobyl
V tomto roce si mimochodem Bělorusko připomíná ještě jednu tragickou událost. Před deseti lety došlo v naší zemi k ústavnímu převratu, který nás přivedl k další, a dost možná ještě hrozivější katastrofě. Výkonná, zákonodárná i soudní moc dostaly do rukou Alexandra Lukašenka, který s nimi dodnes nakládá podle své libovůle.
Referendum v roce 1996 zlikvidovalo ústavní rozdělení mocí a vytvořilo předpoklady pro přeměnu země v současnou diktaturu.
Postoj státní moci ve vztahu ke kritikům režimu nelze označit jinak než jako politický Černobyl. Kritiku ze strany svých odpůrců vnímá Lukašenko výhradně jako rozvracení státu.
Místo spolupráce jsou opozici nabízeny dvě možnosti - buď se s realitou smíří a začne plnit roli poslušně přitakajícího komparsu, nebo bude zničena.
Pravda, propagandě pak nebude nikdo bránit v ideologickém mýtu, že Bělorusové jsou nejšťastnější lidé na světě.
Autor byl v nedávných prezidentských volbách v Bělorusku kandidátem sjednocené opozice