Boj o informace: Čína zvládá katastrofu líp než Barma

Dvě přírodní katastrofy na asijském kontinentu v krátkém časovém rozmezí ukazují také rozdílné přístupy vlád k referování médií o podobných událostech.

Konfrontována s nejsilnějším zemětřesením, jaké Čínu postihlo za posledních 32 let, postavila se komunistická strana této pohromě se směsí mobilizace, otevřenosti i kontroly.

Poté, co zemětřesení o síle 7,9 stupně zpustošilo jihozápadní částí země, kde si jen v provincii S´-čchuan vyžádalo nejméně 12 000 obětí, přispěchal na místo premiér Wen Ťia-pao, aby utěšil obyvatele a osobně řídil záchranné operace. Státní televize odvysílala záběry Wena klopýtajícího přes trosky k těm, kdo přežili.

Naopak vojenský režim v Barmě nechce deset dní po ničivém cyklonu Nargis, který podle OSN usmrtil nejméně 100 000 lidí a asi 2 miliony připravil o střechu nad hlavou, informovat téměř o ničem. Zahraničním médiím nebyl po katastrofě povolen vstup do země a místním novinářům hrozí za článek, který by mohl vyznít negativně pro režim, vězení.

Podle agentur Reuters a AP spočívá rozdíl mezi přístupy obou zemí hlavně ve faktu, že čínští komunisté mají se zvládáním informačního náporu po podobných katastrofách nesrovnatelně větší zkušenosti i technologický náskok.

"Doba internetu"

Čang Kuang-jou, bývalý reportér oficiální tiskové agentury Nová Čína, kdysi psal o ničivém zemětřesení v Tchang-šanu, při němž v roce 1976 zahynulo až 300 000 lidí. Nejvyšší straničtí představitelé se podle něj od té doby výrazně poučili, jak informovat otevřeněji o špatných zprávách.

"Dnes už nejde nic ututlat. V době internetu nezůstane tajemstvím vůbec nic. Nejvyšší oficiální představitelé také chápou, že musejí být vidět v akci a sdělit alespoň nějaká základní fakta. To není jako v případě Tchang-šanu, kde se všechno strašně dlouho tajilo," říká Čang.

V té době se Čína blížila ke konci radikální kulturní revoluce pod vedením Mao Ce-tunga, kdy sebemenší kritika Maa byla tabu. Omezené informace o neštěstí v Tchang-šanu byly baleny do povzbudivé propagandy, vzpomíná Čang.

Zemětřesení v Tchang-šanu dosáhlo síly 7,8 stupně, tedy o kousek slabší než pondělní otřesy. Zasáhlo ale centrum města na severovýchodě Číny uprostřed noci a mnoho lidí zabilo přímo v jejich postelích. Čang si tehdy vypůjčil starou německou limuzínu svého šéfa, odjel do Tchang-šanu a strávil tu celé týdny mezi hromadami mrtvých.

Dnes je Čangovi sedmasedmdesát a ve svých nedávných memoárech vzpomíná, jak psal v roce 1975 tajné zprávy pro čínské nejvyšší činitele o ničivých záplavách na řece Chuaj, při nichž zahynuly tisíce lidí. Aby byla tato zkáza maximálně utajena, nechala čínská vláda odklonit lety, vedoucí obvykle nad zatopenými planinami centrální Číny.

"To by dnes už nikomu neprošlo, ale tenkrát to bylo docela normální. Nikdo nechtěl Maa poplašit," říká Čang.

Nešířit nepodložené zvěsti

Ale i v nynější čínské reakci na ničivé zemětřesení se dají najít znaky charakteristické pro styl vlády, který komunistická strana přejala z Maových dob. Výkonný výbor strany se sešel hned v pondělí, aby vydal celou řadu příkazů a vyslal do akce tisíce činovníků, vojáků i obyvatel. Oficiální list People's Daily tuto razantní reakci na katastrofu v úterý oslavil coby důkaz síly čínské vlády jedné strany.

"Postavena před tak truchlivou přírodní katastrofu, jsou strana a vláda mocnou společenskou mobilizující silou socialistického státu. Všechny těžkosti se dají překonat," píše deník.

Mobilizující síla Číny po zemětřesení není podle agentury Reuters ojedinělým případem. Při sněhových bouřích, které letos v únoru paralyzovaly jižní část země, vyslala vláda tisíce vojáků, dobrovolníků i inženýrů, aby pomohly obnovit železniční trati a elektrická vedení. To bylo vzápětí propagováno jako důkaz národní jednoty, na kterou může být každý Číňan hrdý.

Druhou stranou mince je přetrvávající kontrola disentu a všech informací, které by mohly pečlivě budovaný obrázek Číny ohrozit. Vláda už varovala obyvatele, aby "nešířili nepodložené zvěsti" a "zajistili všeobecnou společenskou stabilitu".

Dříve nebo později ale podle Čanga některé otázky stejně vyplavou na povrch a lidé na ně budou chtít znát odpovědi. Budou se ptát třeba na to, jak je možné, že se při zemětřesení zřítily školy a nemocnice, zatímco sídla komunistické strany zůstala pevně stát.

"Každý z rodičů bude chtít vědět, kdo nese odpovědnost za jejich děti," dodal Čang.

Katastrofa proti vládě

Zcela odlišná situace vládne v Barmě po cyklonu Nargis. Povědět příběh Barmánců, kteří se snaží přežít po úderu ničivého cyklonu, je podle agentury AP obtížný a nebezpečný úkol. Režim nechává odposlouchávat telefony, perzekvuje domácí novináře a pořádá hony na těch pár zahraničních reportérů, kterým se do Barmy podařilo proklouznout.

Psát o přírodních katastrofách, které zasáhly a ještě více ožebračily beztak již chudé rozvojové země, je vždycky z mnoha důvodů obtížné. V Barmě je to však o to složitější, že izolovaný a svou brutalitou nechvalně proslulý vojenský režim nechce, aby se svět dozvěděl podrobnosti o utrpení svých obyvatel.

"Tahle vláda je hodně paranoidní, xenofobní a myslí si, že cyklon by mohl podkopat její důvěryhodnost," říká Aun Zo, editor exilového listu Iravadi, vydávaného v Thajsku. "Vojenský režim chce utajit rozsah škody. A netouží po tom, aby Barmánci řekli cizincům, jak to skutečně bylo," dodává.

Agentura AP uvádí příklad nejmenovaného barmského reportéra, který hovořil s thajskou redakcí Iravadi. V telefonu se ozývalo dobře známé cvakání, naznačující, že policie linku odposlouchává. Tentýž den úřady dotyčného novináře varovaly, že jsou znepokojeny jakýmsi nepříliš pochvalným detailem z článku, který napsal. Žurnalista se nyní bojí, že bude zatčen.

Ostře kontrolovaná státní média se nyní snaží lidu ukázat juntu v roli dobrodince. V listech jako Nové světlo Myanmaru se objevují pouze fotografie zachycující vládní pracovníky při distribuci pomoci potřebným. Fotky či údaje o zahraniční pomoci samozřejmě scházejí.

Novináři v utajení

Úředníci barmské ambasády v Thajsku už minulý týden sdělili několika zahraničním reportérům, že nemají šanci obdržet vstupní víza. Dostali se totiž na černou listinu poté, co loni na podzim vstoupili do země na turistická víza a psali o protivládních demonstracích vedených buddhistickými mnichy, které režim tvrdě potlačil.

Usvědčující snímky plné násilí, jež se ihned dostaly do světových médií, pak vedly k tomu, že junta ještě víc zpřísnila beztak již tvrdá omezení svobody tisku.

Po úderu cyklonu Nargis se tak do země dostalo jen několik málo zahraničních novinářů. Ti do země propašovali satelitní telefony, náhradní baterie a generátory, které potřebují pro práci v poničených oblastech.

Ale dostat se do země je jen prvním krůčkem na cestě plné obtížných překážek. Tajní policisté hlídají hotely v Rangúnu, v nichž se ubytovávají zahraniční novináři. Podle londýnské humanitární organizace PLAN nyní chodí policisté v Rangúnu po hotelích a prohledávají pokoj po pokoji, zdali se v něm neukrývají západní cizinci.

Úřady vytvářejí nátlak také na mezinárodní humanitární organizace, jejichž představitelé přiznávají, že se ostýchají hovořit s médii, protože by jim junta mohla zakázat distribuovat pomoc.

Na silnicích mezi Rangúnem a deltou řeky Iravadi, kterou cyklon zasáhl nejsilněji, policisté údajně zastavují auta a kontrolují doklady.

Reportér CNN Dan Rivers se dostal na venkov jen díky tomu, že se ukryl pod dekou v jedné dodávce. Dostal totiž tip od informátora, že ho úřady hledají. Po pětidenním pobytu v Barmě odjel do Thajska, kde se nechal slyšet, že měl "z pekla štěstí a že bylo na čase zemi opustit".

Pro místní novináře však možnost vyjet ze země neexistuje, protože na každou takovouto cestu potřebují povolení. I když je jejich práce maximálně obtížná, dělají, co mohou. Těsně poté, co cyklon udeřil, odjeli do iravadské delty a nafotili, co se dalo, ještě před příjezdem zahraničních reportérů.

"Všichni domácí novináři pracují v utajení. Neodváží se říct lidem, že jsou novináři. Riskují hodně," dodává Aun Zo.