Hluk jako hromadné ohrožení

Zatímco některé neziskové organizace musejí své okolí přesvědčovat, že jejich téma je hodno širokého zájmu a občanského aktivismu, STUŽ mohla spoléhat na to, že hluk se týká a dotýká mnoha lidí. Přesto mne překvapilo, že semináře  o něm se zúčastnilo přinejmenším pět desítek zájemců/zájemkyň, většinou – jak se ukázalo při diskusi – znalých věci. 

Eva Tylová z pořádající STUŽ (která je také zastupitelkou hlavního města Prahy za Stranu zelených) na úvod konstatovala, že v České republice je hlukem negativně ovlivněno asi půl milionu obyvatel. Všichni se mohou bránit pomocí práva, které je v případě této škodliviny nastaveno vcelku transparentně – stanoví, že zodpovědnost nese provozovatel, určuje jasné limity a pojmenovává cílové (ohrožené) skupiny. Tylová také zmínila svoje konkrétní zkušenosti s kauzou z Říčan, kde se na rušné hlavní ulici podařilo hluk naměřit a určit tři adepty/adeptky k zažalování. Navíc upozornila na existenci Ekologického právního servisu (EPS), projektu STUŽ.

Pavel Doucha z EPS nazval problematiku hluku „zahnívajícím rybníčkem“ a vysvětlil, že zákonné úpravy jsou v praxi málo účinné. Poukázal na několik slabých či bílých míst, která úpravy mají. Tak například hlukové hodnoty se vyjadřují v průměru za jeden den; pokud je tedy hluk intenzivní pouze v určitých hodinách, celkové průměrné číslo nemusí limit překročit. Jinou vadou jsou takzvané korekce: u hlavní komunikace se jedná o 10 decibelů a u komunikace vystavěné pře rokem 2001 až o 20 decibelů; provozovatelé některých silnic tak snadno a navíc bezúhonně překročí limit 65 decibelů, považovaný za horní hranici únosnosti. Zákon lze legálně obcházet i pomocí výjimek, jež jsou zpravidla udělovány až do roku 2016. Doucha také nabídl nový, nestandardní nástroj obrany proti hluku – totiž soukromoprávní žaloby, které problém posouvají na úroveň sporu typu „soused proti sousedovi“. Jejich výhodou by mohlo být urychlení rozhodnutí o věci. Toho času se v České republice vedou tři spory tohoto druhu, zatím bez výsledku.

Lucia Bauerová, ředitelka odboru Ministerstva zdravotnictví ČR (MZČR) Ochrana veřejného zdraví představila takzvané strategické hlukové mapy. Přesahují rámec regulace konkrétních případů a jsou součástí dlouhodobých programů snižování hluku v životním prostředí. Sestavují se na principu pěti decibelových pásem, které se odvíjejí od zdroje. Ukážou, jaké objekty jsou vystaveny jakému hluku. Dnes jsou hotové hlukové mapy hlavních železničních tratí u nás. Na mapy budou navazovat akční plány, které by měly řešit, co s hlukem dál. Tyto plány má pořizovat Ministerstvo dopravy ČR nebo krajské úřady. Jejich smyslem je ochránit nejen jednotlivé objekty, ale celá zájmová území. Tak bude možné znovu a koncepčně řešit i sporné úseky s korekcemi a výjimkami. Tichá území budou moci zůstat tichými a průmyslové zóny se budou bezpečně rozrůstat... Mapy mají být k dispozici v listinné i elektronické podobě na MZČR, respektive na jeho serveru. Už dnes lze získat informace ve speciální sekci.

Z ministerské úrovně odvedl seminář na zem Aleš Ohrablo z občanského sdružení Eko Břevnov. Nejdříve poukázal na to, že strategické mapy i navazující akční plány nejsou iniciativou našeho státu, nýbrž požadavkem Evropské unie. Pak zevrubně popsal peripetie spojené s výstavbou a provozem takzvané břevnovské radiály, součásti pražského dopravního systému. Pro zdejší obyvatele/obyvatelky se po otevření tunelu Mrázovka  zásadně změnila životní situace, neboť tudy projíždí o patnáct tisíc aut víc než dřív. Sdružení naráží na administrativní překážky - například se muselo několik let domáhat výsledků měření hlučnosti. Ohrablo uváděl různé absurdní doporučení odpovědných orgánů jako například návrh zavést do bytů blízko silnice vzduch z bytů, které jsou od ní vzdáleny. Zpochybnil i běžná opatření jako výměnu oken za plastová: lidi nebudí hluk, ale horko. Z jeho vystoupení jsem si zapamatoval zvolání: „Zavíráme lidi do krabic místo abychom tam zavřeli auta!“

Emotivní struna se ještě více rozezněla při diskusi. Z pléna hovořili/y lidé, kteří řeší konkrétní kauzy ve svém bydlišti. Na jejich otázky odpovídala především jediná zástupkyně státní samosprávy – Lucia Bauerová z MZČR. Panel se pro ni v některých chvílích stal pranýřem. Diskutující ji konfrontovali s různými koncepčními nedostatky v obraně proti hluku, někdy i s těmi mimo její kompetenci. Kuriózní případ popsal seniorský pár z Prahy 6: na železniční trati Praha – Kladno pravidelně o víkendu přestává fungovat signalizační zařízení: zloději ukradnou kabely, takže vlakvedoucí musejí troubit, a tak budí ze spaní obyvatelé širokého okolí; protesty jsou bezvýsledné – ministerstvo dopravy, policie ani jiné orgány se nehlásí k odpovědnosti. Bauerová odpověděla, že výstražné signály jsou nadřazeny ochraně veřejného zdraví, a nabídla obrátit se na krajskou hygienickou stanici, která by mohla pomoci při jednání s úřady. Nic víc, neboť sama výkonnou funkci nemá. Pro mne měla tato kauza i tragikomický prvek: seniorka, která vystoupila se svou kritikou, totiž udivovala odbornou znalostí. Kolik občanů/občanek se jako ona při obraně proti hluku nechtěně vzdělá?

Seminář nepochybně odkryl jedno důležité občanské téma. Ukázal i paradox angažovanosti: hluk ohrožuje velké množství lidí, ale zabývají se jím – v zájmu všech ohrožených – jen nemnozí. Známe je?   

Martin Jára
Autor je externím redaktorem gitY.

Zdroj: www.ta-gita.cz - nezávislá, genderově citlivá tisková agentura nabízející genderově citlivé zpravodajství a publicistiku.