Také v národním parku je nutné mýtit

Vyhlášení Národního parku Šumava (19. února 1992) bylo velkým rozhodnutím na evropské úrovni. Svojí rozlohou i významem je park srovnatelný s největšími národními parky Evropy. Jeho zakladatelé si však nepřipouštěli myšlenku, že z původních pralesních celků kromě Národní přírodní rezervace Boubínský prales nezbyla než torza, začleněná do hospodářských monokulturních smrčin zařizovaných po dvě staletí. V roce 1991 pokrývaly většinu Šumavy hospodářské lesy dosahující mýtného věku. Jsou to smrčiny různé provenience někde i s nepůvodními druhy jehličnanů, vysázené po obrovských lesních kalamitách, které nastaly po roce 1870. Mezi tím jsou hospodářské porosty s charakteristickým fenotypem šumavského smrku a roztroušené zbytky pralesovitého charakteru. Toto byl a dosud je reálný základ, na němž měla být vytvořena realistická koncepce revitalizace lesních ekosystémů. V období popřevratové euforie ale převládly emoce, jak je příroda mocná a pomůže si sama. K tomu, aby nadšenci prosazovali bezzásahovost, napomohla mystifikace z Bavorského národního parku (BNP). V 70. letech došlo ke zlevnění dřeva. To vedlo bavorskou vládu k rozhodnutí netěžit dřevo na těžko přístupných lokalitách, neboť tím se výroba dříví prodražovala. Bylo ponecháno na vůli vedení parku, co dál. Ředitel BNP rozhodl nezasahovat a ponechat les svému osudu. Příroda si pomůže sama. Samozřejmě, že v důsledku takového rozhodnutí se rozšířil kůrovec, který nejen zlikvidoval většinu smrčin v BNP, ale stal se vydatným zdrojem biotického ataku na českou stranu, protože bavorská strana nerespektovala státní hranici a neprováděla a neprovádí žádné asanační zásahy v tzv. jádrovém území podél hranice s ČR. Kůrovec respektuje státní hranici tím méně. Proto už od 80. let přemnožený kůrovec přelétával a mnohdy byl převládajícími jihozápadními větry zanášen hluboko do české části Šumavy. Zatímco na bavorské straně příznivé proudění vzduchu a vyšší zastoupení listnáčů do jisté míry zpomaluje postup napadení směrem do vnitrozemí, stalo se šíření kůrovce ve smrkových monokulturách české Šumavy velkoplošným, nesmírně nebezpečným jevem. Nezasahování v prvních zónách by vedlo k likvidaci genetické základny smrku. Ostatně po letech zkušeností i v BNP po stížnostech německých vlastníků a správců lesů přehodnotili svoje stanoviska a vytvářejí ochranná asanační pásma, aby zabránili šíření kůrovce. Bohužel opomíjejí hranici s ČR. Nově připojená část parku už nemá stanoveny žádné bezzásahové zóny. Revitalizace hospodářských monokulturních porostů v mýtném věku měla vycházet z koncepce maximálního prodloužení doby rozpadu tak, aby v tomto přípravném období prosvětlováním a důslednou asanací se jednak uvolnily listnáče, umožnila podsadba i přirozená obnova původních druhů. Tak by hospodářské smrkové monokultury mohly překonat údobí mýtného věku, kdy bez zásahu člověka nevyhnutelně musí dojít ke stadiu poměrně náhlého rozpadu. Náhlého proto, že jde o umělý, člověkem vytvořený stejnověký les. Dnes se nashromáždilo dost průkazného materiálu pro zavržení hypotézy absolutní bezzásahovosti při revitalizaci šumavských lesů. Příkladem může být situace na Smrčině a na Trojmezné. Na Smrčině i po kůrovcové kalamitě zůstaly lesy stále zelené. Na Trojmezné, kde radikální aktivisté pod patronací Hnutí Duha přivazováním se ke kůrovcovým stromům zabránili asanačním zásahům, je situace velice smutná. Trojmezná je už zdálky rezavá a vše nasvědčuje tomu, že bude následovat osud uschlé bezzásahové zóny Modravského lesa. Potvrdilo se, že ministr Kužvart po konzultacích s odbornými kapacitami rozhodl správně, když přes všechnu nepřátelskou až nenávistnou mediální kampaň povolil asanační zásahy proti kůrovci v prvních zónách. Kůrovec v Národním parku Šumava byl zredukován na minimum, kůrovcová kalamita byla zvládnuta. Výčitky fundamentalistů se ukázaly jako neopodstatněné. Ochrana přírody má i svou socio-politickou stránku. Po otevřené vzájemné diskusi s obyvateli parku a jejich zastupiteli došlo ke spolupráci obcí a Správy NPŠ při formulování návrhu zákona o NPŠ. Všechny obce ležící uvnitř území chtějí být i nadále v národním parku a vyjádřily podporu jeho existenci v současných hranicích. Důsledkem obstrukcí opozice v rámci předvolebního politického boje nebyl zákon schválen. Důležité však je, že obyvatelé, obce a orgány státní správy v ochraně přírody našli společný jazyk, společný zájem a porozumění. Nevybíravé útoky proti Milošovi Kužvartovi byly zasazovány jako vypočtené zákeřné rány pro prosazování politických ambicí ctižádostivých jednotlivců a jako snaha o zrušení statutu národního parku, jeho privatizaci a exploataci zašetřeného dřeva v hodnotě vyšší než 10 miliard korun. Autor je členem Českého svazu ochránců přírody Zdroj: Hospodářské noviny