Péče o honitby stojí hodiny práce, kterou někteří nedokáží ocenit

Naše myslivost má díky dlouholetému úsilí mnoha generací ve světě zvuk. Rád bych navázal na článek, který pojednával o svévolném ničení a bourání mysliveckých posedů a zařízení. I v naší školní honitbě Střední zemědělské školy v Písku, kde vykonávám funkci mysliveckého hospodáře, došlo v té době k lidvidaci posedů a dalších zařízení pro přikrmování zvěře. Moje myslivecká duše mi nedá spát, abych se k tomuto a dalším problémům dnešní myslivosti ještě jednou nevrátil v několika následujících řádcích. Naše škola myslivecky hospodaří na výměře 665 ha pozemků. Hospodaříme se zhruba 20 ks srnčí zvěře, 30 zajíci a bažanty a lze v naší honitbě spatřit dnes už pomalu vzácné koroptve a křepelky. Normované stavy černé zvěře máme šest kusů, i když i u nás, stejně jako v jiných honitbách, se černá vyskytuje často ve větším počtu. Pro řádné myslivecké hospodaření s touto zvěří je nutno mít a udržovat v honitbě trvale nejméně sedm krmelců pro srnčí zvěř, sedm zásypů pro bažanty a čtyři zaječí krmelce. Každou zimu zakládáme pro koroptve koroptví boudy, vždy na jiném místě, podle toho, kde se hejnko právě zdržuje. Na několika rybnících máme vybudovaná malá krmeliště pro divoké kachny. Každý tento krmelec nebo zásyp musel někdo postavit a někdo ho musí stále udržovat v provozuschopném stavu. Stovky hodin práce a nachozených kilometrů To je ale pouze malá část práce myslivců, řádově několik hodin v mysliveckém roce. Kde jsou další desítky a stovky hodin poctivé práce a nachozených kilometrů při zimním přikrmování zvěře a její ochraně. Zabezpečit poctivě rozvoz a zasypání krmiva do zařízení trvá v naší honitbě za účasti dvou myslivců a traktoru přibližně 6 - 7 hodin. Při délce krmného období sedm měsíců a v průměru 4 x měsíčně čítá tato doba téměř 200 hodin. A to se rozlohou honitby řadíme mezi ty nejmenší. V extrémních zimách může být frekvence přikrmování ještě větší. A určitě každý poctivý myslivec nebude v tuto dobu hledět na nějakou tu hodinu navíc a zvěři se bude snažit přilepšit. Kde zůstali samozvaní ochránci přírody? A ruku na srdce. Viděli jste v mrazivých dnech na vysoké sněhové pokrývce zanášet do krmelců ty samozvané ochránce přírody a zvěře, kteří v létě v teple kácí myslivcům posedy a pálí u táboráků krmelce určené pro zvěř . . .? Možná, že jste měli více štěstí než já. Já jsem za svou téměř dvacetiletou mysliveckou praxi neviděl ani jednoho. Krmivo na zimu si musí myslivci zajistit a připravit z velké části sami, což stojí další úsilí a finanční prostředky, kterých není nikdy nazbyt. Když potom přijdete k posedu, který někdo zřejmě s velkou rozkoší rozsekal na kousky, není vám dobře u srdce. A když popojdete o kus dál, kde stál pěkný srnčí krmelec a na jeho místě najdete jen kopičku popela. . . Co říci víc! Těžko pochopitelné i pro člověka, který nemá s myslivostí a zvěří vůbec co do činění. Ale myslivce trápí v současnosti ještě mnoho dalších věcí. Nebudu zde vzpomínat na určitě veřejnosti dobře známou kampaň okolo tvorby nového zákona o myslivosti a následné úkoly z ní vyplývající. S těmi se budeme muset jako myslivci se ctí vyrovnat. Nebudu zde rozebírat ani dnešní problémy znečištění životního prostředí, ekologie, rozvoje turistiky, houbaření, cyklistiky v lesích apod.. Poslední jmenované nás trápí asi nejvíce. Jsme honitbou příměstskou, kde ruch a pohyb obyvatel Písku bude vždycky větší než v honitbách více vzdálených. Věřte, že stejně jako člověk i zvěř potřebuje odpočinek a klid. A kde jinde ho má najít než ve svém přirozeném prostředí - v lese, na poli, u vody. Ale zároveň také v honitbě. A naší povinností jako myslivců je zvěř v honitbě chránit. Chci proto apelovat na všechny z vás, kteří se při svých procházkách, houbaření nebo koupání pohybujete v naší honitbě - chovejte se vždy tak, abychom mohli říci, že jste si odpočinuli nejen vy, ale i naše zvěř. Na prvním místě je a bude zvěř Naše myslivost měla vždycky ve světě to nejlepší jméno. Ať už množstvím nebo druhovou pestrostí zvěře či vysokou odbornou úrovní českých myslivců. Všeho bylo dosaženo dlouholetou prací mnoha generací. Nekažme proto svou byť dobře míněnou činností odkaz našich otců a dědů i všech těch, kteří po desítky a stovky let vytvářeli a budovali naši krásnou českou myslivost. Mějme vždy na paměti, že na prvním místě byla, je a bude zvěř, její potřeby a všeobecný růst a nikoliv osoba myslivce a jeho nálady, finanční zisk nebo osobní prospěch a zviditelnění. Veďme naše mladé adepty k zachování nefalšované myslivecké cti a dodržování mysliveckých zvyků a tradic. A naše děti a přátele k lásce ke zvěři a k přírodě vůbec. (Autor je mysliveckým hospodářem školní honitby Střední zemědělské školy v Písku.) Zdroj: Listy Písecka Autor: PAVEL VAINAR