Televizní putování za stromy vede i Vysočinou

Druhý díl TV seriálu Paměť stromů, který Česká televize v premiéře odvysílala v neděli 12. ledna, jsme se prostřednictvím průvodce Luďka Munzara seznámili s památnými stromy pražskými. Praha má více než 250 parků, 57 památných stromů a 110 čekatelů na vyhlášení za památný strom. Nejtajemnější z nich Munzar objevil v samém centru města v uzavřené klášterní zahradě. Není podivuhodný ani tak svým věkem či svými rozměry, ale tím, že do jeho středu někdo zasadil sochu. Ve třetím dílu, vysílaném tuto neděli, divákům průvodce vysvětlí, odkud pochází označení lípy za strom Slovanů a dubu za strom Germánů. \"Tradiční\"dělení stromů na \"slovanskou lípu\"a \"germánský dub\"je sotva dvě stě let staré a vzniklo zcela uměle za národního obrození. V našem tištěném seriálu, mapujícím památné stromy Vysočiny, se podívejme nejprve na prastaré zástupce Germánie. Paradoxně však mnohé z nich nesou jména českých velikánů. Náměšť nad Oslavou O pravděpodobně největším a nejstarším žijícím dubu Moravy, jenž roste v Náměšti, jsme se již letmo zmínili minule. Skutečně si zaslouží naši úctu. Náměšťský dub nebyl zasazen při nějaké slavnostní příležitosti, je naopak pozůstatkem původních dubin, které zde při řece Oslavě rostly. Kdysi dávno rostl v podhradí náměšťského hradu, který střežil důležitý brod přes řeku. Později, když páni z Žerotína hrad přestavěli na zámek, ocitl se v podzámčí. Měnily se doby, měnily se styly, jenom dub zůstával. To, co poutník vidí nahoře v koruně stromu je důmyslná ochrana, kterou stárnoucímu stromu poskytli lidé. Strom je sice jako ve šněrovačce, ale bez ní by už asi neexistoval. Pověst řadí náměšťský dub k řadě Žižkových dubů, které rostou v celé zemi. Odlišuje se od nich pouze tím, že slavný hejtman pod ním prý nejen poseděl, ale přivázal si k němu i koně. Ale o tomto stromu s desetimetrovým obvodem nelze mluvit s ironií. Je to opravdový bohatýr, velikán, živý pomník, před kterým bychom se měli my, lidé, ztišit a snažit se zaslechnout jeho melodii... Žehušická obora Ne každý strom, který si lidé oblíbili, dopadl tak dobře jako náměšťský dub či lípa v Kamenici, o níž jsme se již zmínili také. V Žehušické oboře ležící na kraji Českomoravské vrchoviny směrem ke Kutné Hoře, která proslula chovem jelena bílého, rostl kdysi náš vůbec nejsilnější dub. Měl obvod 12 metrů 36 centimetrů a byl z původních dubů, které daly jméno řece Doubravě tekoucí na úpatí Železných hor. A co z něj zbylo? Pahýl pařezu. Měl bohužel smůlu, na rozdíl od těch velikánů, o něž se jejich okolí stará s příkladnou pečlivostí. Lidé do jeho rozložité koruny umístili pódium, na kterém seděli hudebníci při pořádání loveckých slavností. Váha pódia s muzikanty však strom rozlomila a způsobila jeho zkázu. Tak to dopadá, když si stromy připustí lidi příliš k tělu. Lichnice Vlastně na dohled od žehušické obory můžeme najít další památný strom. Kdo projíždí mezi Chrudimí a Čáslaví musí překonat Železné hory. Z jedné strany povodí Chrudimky, z druhé řeka Doubrava. A nad nimi, na hřebeni, stojí do daleka viditelná zřícenina hradu Lichnice. Pod hradem roste další z krásných dubů, jenž má obvod kmene přes devět metrů. Husité Lichnici dvakrát dobývali a strom nese opět Žižkovo jméno. Je však dokázáno, že Žižka s nimi ani jednou nebyl. Někdy kolem roku 1490, kdy Lichnici dostal darem od krále Ladislava II. prchlivý Mikuláš Trčka z Lípy, došlo pod tímto stromem k milostné tragédii. Trčka musel odjet náhle z Prahy do Vídně a zprávu o tom přinesl mladý rytíř Vilém, který se zamiloval do krásné paní Kateřiny. Ta jeho lásce odolávala, svolila pouze ke schůzce na rozloučenou u starého dubu v podhradí. Právě tady. Mladý rytíř, mladá žena, šumění starého stromu... Tak je přistihl manžel. Kateřinu dal zaživa zazdít na Lichnici a rytíře Viléma nechal stít. Strom je stále živý, i když v roce 1969 jeho kmen hořel a strom přijeli hasit hasiči až z Chrudimě. Nějakou dobu byla jeho dutina vyzděná, tíha kamenů ale stromu škodila a tehdy ochranáři z nedaleké Třemošnice a odborníci z CHKO Železné hory zasáhli. Odstranili vyzdění a prořezali větve. Strom omládl. Opět příklad toho, že ne vždy je příroda lidem lhostejná. Spíš než Žižkův dub by se měl tento strom jmenovat \"dub milenců\"nebo \"dub lásky a smrti\". Za zmínku možná stojí i to, že nedaleko od dubu má svůj dům pan Cyprián, řemeslný dřevorubec, který posledních deset let svýma šikovnýma rukama a s pomocí chladného kovu přetváří dřevo padlých stromů do tvarů tajemných postav a pohádkových figur. Proseč - Obořiště u Pelhřimova Tento dub nese jméno jiného českého velikána - novináře, spisovatele a satirika. \"Čekám tady a vciťuju se do pocitu, který měl Karel Havlíček Borovský, když tady před více jak 150 lety čekával na svou milou Julii Sýkorovou,\"říká v TV seriálu průvodce Luděk Munzar. Lze se tu dívat se na strom a uvědomovat si, že se za léta asi ani moc nezměnil. Byl mohutný už tenkrát, když pod ním Havlíček sedával a krátil si čekání hrou na kytaru. Julie byla dcerou hraběcího lesníka a Karel, redaktor a známý vlastenec ji poznal, již v Praze studiích. Jezdil pak za ní sem, na Proseč, a roku 1848 si ji vzal za ženu. Jezdili sem i pak, když se jim narodila dcera Zdenička. Lehali pod tímto stromem, dívali se jeho korunou do modra nebe a snili. Nemohli tušit, že za pár let bude jejich Zdenička sirotek a bude se na ni pořádat sbírka jako na \"Dceru národa\". Kochánov Máme na Vysočině také stromy, které nesou jména malířů. Přitom jich není mnoho. Je to zvláštní, právě u malířů. Jejich obrazy jsou plné stromů, ale až na výjimky nejsou s žádným konkrétním stromem spojováni. Až na Slavíčkův dub v Kraskově a ten kochánovský. Kraji středního toku řeky Sázavy dominuje už od 14. století silueta hradu Lipnice. A právě tu si malíř Jaroslav Panuška, žák Julia Mařáka, zamiloval a přivedl sem v roce 1921 i svého přítele Jaroslava Haška. Místní lidé často vídali, jak Panuška maluje lipnický hrad a Hašek diktuje písaři Štěpánkovi další Švejkova dobrodružství. Malíř si později koupil srub poblíž hradu, u vsi Kochánov. Častým námětem mu byl oblíbený strom, který rostl přímo u jeho plotu. Zdroj: Vysočina