Přírodní kapitalismus: Nová průmyslová revoluce na obzoru?

Zdá se vám to jako utopie? Průkopnická kniha Přírodní kapitalismus (Natural Capitalism) amerických autorů Paula Hawkena, Amoryho Lovinse a L. Hunter Lovinsové uvádí stovky konkrétních příkladů, že to možné je. Seznamuje nás se základními principy, jak může už dnes zavádění technologií příznivějších pro životní prostředí přinášet průmyslu větší zisky. Podniky, které tuto novou filozofii přijmou, se v zásadě řídí čtyřmi hlavními vzájemně provázanými principy. Prvním z nich je radikálně zvýšit produktivitu využívání přírodních zdrojů. Nejzřetelněji jsou vidět možnosti úspor na poli energetiky. Po ropné krizi v roce 1973 poklesly výdaje na energii v USA o celých 200 mld $, ale stále ještě se vyplýtvá dalších 300 mld $ ročně. Jen energie vypuštěná \"do vzduchu\" (takzvaně pánubohu do oken) americkými elektrárnami se rovná veškeré energii, kterou spotřebovává Japonsko. Řada společností ale už ukázala, jak snížit toto plýtvání a zároveň si zvýšit zisky. Například Southwire Corporation, která vyrábí elektrické kabely a dráty, snížila spotřebu energie na kilogram výrobku za šest let na polovinu. Úspory se zhruba vyrovnaly ziskům společnosti a zřejmě znamenaly rozhodující výhodu, protože ve stejné době řada konkurentů zkrachovala. Tím, že firma přežila, zachránila navíc 4000 pracovních míst v deseti provozech. Mnoho energie se vyplýtvá v budovách. Instalace nejmodernějších technologií může zvýšit energetickou efektivitu starých budov třikrát až čtyřikrát, u nových budov desetkrát, a přitom se dají postavit levněji než konvenční budovy. Tak například budova Rocky Mountain Institute, kterou navrhli a kde pracují autoři knihy, stojí v drsném horském klimatu, ale její náklady na vytápění jsou přesto jen zlomkem toho, kolik by se spotřebovalo v konvenční budově. Stavba byla levnější než normální dům, je vybavena dokonalou \"superizolací\", \"superokny\" a výměníky tepla, ale zase se ušetřilo na systému vytápění. Také se tu podařilo uspořit 90% elektřiny, 99% energie k ohřevu vody a polovinu spotřeby vody. Podobně radikálně lze šetřit v průmyslu: tak například v typických průmyslových elektrických motorech lze obvykle pomocí několika jednoduchých a levných zlepšení uspořit půlku energie. Výzkumníci z Rocky Mountain Institute vyvinuli také automobil fungující na novém principu, takzvaný Hypercar, jehož pohonnou hmotou je stlačený vodík. V provedení velkého terénního vozu spotřebuje jen ekvivalent 2,5 litrů benzínu na 100 km, menší verze rodinného auta ekvivalent dvou litrů. Tato auta jsou konstruována z ultralehkých materiálů (nápadně připomínajících karoserii trabantu) a nevypouští žádné znečišťující emise, jen horkou pitnou vodu. Vodík se dá se ziskem vyrobit, aniž to ubližuje klimatu. Do této nové technologie bylo už výrobci investováno kolem 10 mld dolarů (např. firmami Honda a Toyota), a až se běžně rozšíří, což nastane podle autorů do deseti let, může ušetřit tolik nafty, kolik teď prodává OPEC. Druhým principem je přeměna průmyslových technologií tak, aby byly analogické koloběhu látek v přírodě, kde neexistuje žádný odpad a všechno se znovu využívá. Nejde pouze o snížení množství odpadů, ale o eliminaci samotného pojmu \"odpad\". Každý výrobní proces by měl vyústit v produkt vhodný k dalšímu zpracování, a pokud ne, neměla by se taková výroba vůbec navrhovat. Na univerzitě v Zurychu používali studenti v rámci chemických laboratorních praktik čisté, jednoduché látky, výsledkem pokusů byl nebezpečný odpad. Jejich profesora napadlo, že by v rámci výuky mohli tento odpad zase měnit v neškodné látky, to jest učit se ho zneškodňovat. Tím se studenti učili myslet v uzavřených cyklech, tak jak to chodí v přírodě, a zneškodňování odpadu je nesmírně bavilo. Až začnou pracovat v chemickém průmyslu, budou už pravděpodobně uvažovat novým způsobem. Třetím principem je změnit vztah mezi prodejcem (který se snaží prodat určitý kus zboží co nejdráž) a zákazníkem (který má opačný zájem) tak, aby odpadl tento souboj, kdo s koho, a z výsledného řešení měli prospěch oba. Tedy posun spíše ke službám, ke kontinuálnímu proudu toho, co zákazník chce. Například společnost Schindler neprodává výtahy jako takové, ale služby: výtah zůstane majetkem firmy a zákazník platí pouze nájem. Výrobce výtahy udržuje, má zájem, aby sloužily co nejdéle (nikoli aby je zákazník musel co nejdřív vyhodit a nahradit novými), a zároveň se snaží, aby spotřebovávaly co nejméně elektřiny. Podobně se to dá udělat s dalšími službami (dodávky tepla, praní prádla, úklid). Konečně čtvrtý princip spočívá v tom, že budeme znovu ínvestovat do přírodního kapitálu, který je základem budoucí prosperity. Obnova celých ekosystémů (kde se jednotlivé prvky vzájemně podporují) bývá poměrně levná, někdy stačí téměř jen samo pochopení, jak ekosystémy fungují. Příkladem může být způsob pastvy stád afrických kopytníků, který co nejvíce napodobuje původní přírodní migraci. Najednou nedochází k přílišnému vypásání a ničení pastvin a uživí se na nich víc zvířat. Jinou podobnou inovací je změna původních zvyklostí kalifornských pěstitelů, kteří vypalovali po sklizni rýžovou slámu. Místo toho začali rýžová pole zaplavovat a získali mnohonásobný zisk z vodního ptactva, které se na nich samo začalo usazovat, takže produkce rýže se stala druhotnou záležitostí. Tyto čtyři principy přírodního kapitalismu umožňují, aby se firmy chovaly tak, jako by přírodní zdroje byly správně ohodnoceny už dnes, tj. jako by za jejich čerpání bylo třeba přiměřeně platit. Autoři mají ovšem do budoucna ještě odvážnější vize, založené na zajímavé teorii: V době, kdy vznikl průmyslový kapitalismus, byla ještě lidská pracovní síla relativně vzácná a její potřeba byla velká. Proto bylo logické zavádět stroje, které šetřily pracovní síly a vyráběly levněji, než to dokázali lidé ručně. Dnes ale máme nadbytek pracovních sil a nedostatek přírodních zdrojů. Je tedy třeba celou logiku otočit a využívat lidi a jejich mozky k tomu, abychom získali z určitého, stále se tenčícího množství energie, vody nebo suroviny několikrát (třeba i stokrát) větší užitek. Ten, kdo v tom v nastávajících desetiletích uspěje, obstojí v konkurenci nejlépe. Autoři se vyjadřují o \"neviditelné ruce trhu\" takto: \"Trh je dobrý sluha, ale špatný pán, a ještě horší je jako náboženství.\" Z jejich studie je také zřejmé, že argument prezidenta Bushe, že USA si nemůže dovolit snižovat emise skleníkových plynů z ekonomických důvodů, není pravdivý. Zřejmě se tu prosazuje vliv naftových lobby v kombinaci s ustrnulým, konzervativním způsobem myšlení. Pokud dojde k politickému konsenzu, vlády mohou používat k prosazování inovativních přístupů jako nástroj daně. Radikální krok by spočíval v přenesení daňové zátěže z práce a kapitálu na přírodní zdroje. Neplatili bychom potom daně z příjmu, ale z čerpání přírodních zdrojů, energie, surovin, a také z produkce odpadů. Nejmocnějšími ekonomickými entitami dneška ovšem nejsou státy, ale nadnárodní korporace - a ty je třeba přimět, nejlépe tlakem trhu, aby začaly chápat svoji odpovědnost novým způsobem. V některých případech se to už daří. Více se dovíte na websitu www.natcap.org Eva Hauserová Zdroj: www.inzine.cz