Auta na vodík bez úplného zázemí postrádají smysl
Palivové články, do nichž se přivádí jen vodík a kyslík, přičemž vzniká
elektřina, teplo a voda, nejsou ničím novým. Princip, jakým se v nich převádí
energie chemické reakce přímo na elektřinu, objevil už před nějakými 160 lety
velšský soudce William .Ještě donedávna však palivové články pracovaly jen v
laboratořích a v exotických aplikacích. Tak například na amerických a kosmických
výpravách se k výrobě elektřiny používají od roku 1965. \"Odpad\" z nich, tedy
voda, je tak čistý, že jej mohou pít i kosmonauti. MEZITITULEK: Palivo placené
elektřinou Konstruktéři na celém světě vyzkoušeli od poloviny 90. let na dvě
stovky automobilů s palivovými články plněnými vodíkem, kolem 1600 elektrických
generátorů na stejném principu a zhruba 1700 malých přenosných zdrojů. Uvedla to
americká agentura EV World. Silnice plné čistých automobilů, které k pohonu
nepotřebují deriváty ropy a z jejichž výfuků kape jen voda, však stále zůstávají
vzdáleným ideálem. Důvod? Jednak závažné, ale odstranitelné technické překážky,
jednak, jako vždy, peníze. Vodík je nejhojnější prvek ve vesmíru. Na planetě
Zemi to platí také, ale s nepříjemným dodatkem: V přírodě je vždy vázán v nějaké
sloučenině, například ve vodě. Oddělení vodíku a kyslíku vyžaduje energii,
přesněji elektřinu. A získávat ji spalováním fosilních paliv by znamenalo
prakticky negovat všechny přednosti plynu jako \"zeleného paliva\". S potřebou
velkého množství elektřiny na elektrolýzu při přechodu na vodíkovou ekonomiku se
vyrovnává jediný stát na světě - Island. Vděčí za to svým hojným zdrojům
geotermální a vodní energie. Ostatní země, které sní o ekologicky čisté výrobě
vodíku, budou muset investovat do rozvoje dalších vodních, slunečních nebo
větrných elektráren. Naskýtá se ovšem ještě jedna zajímavá cesta, jak oddělit
vodík z vody. Biotechnologie umožňují získat kultury mikroorganismů, které
vytvářejí vodík jako vedlejší produkt své látkové výměny. MEZITITULEK: Hlavolam
nabídky poptávky Další nesnáz spočívá v tom, že nádrž na plynný vodík, jež by
obsahovala stejnou energii jako benzínová, by zaujímala zhruba 3000krát větší
objem. Jediným řešením, jak vodík po rozlehlém území Spojených států přepravovat
do dostatečně husté sítě čerpacích stanic, je stlačovat jej a zkapalňovat. Tím
se však prodražuje jeho použití. Nabízejí se také alternativní technologie
distribuce vodíku. K neslibnějším patří slitiny některých kovů, které mohou
pojmout až tisíckrát více vodíku, než činí jejich objem. Jsou však těžké a
opakovaným používáním křehnou. Vědci také pracují na vývoji uhlíkových
nanotrubiček (drobounkých válečků uhlíkových atomů, které vstřebají ještě více
vodíku než hydridy kovů). Jejich použití v palivových nádržích však ještě
zůstává hudbou budoucnosti. Odborníci odhadují, že automobily s vodíkovým
pohonem zdomácní na amerických silnicích někdy v letech 2010 až 2020, jak
napsala agentura ABC. Do té doby je však třeba rozetnout bludný kruh poptávky a
nabídky. Automobilky sice staví první drahé vozy s palivovými články, ale
nehrnou se do sériové výroby. Potenciální zákazníci totiž nebudou kupovat vozy s
novým pohonem, dokud nebude fungovat hustá síť vodíkových čerpacích stanic. Ta
ovšem nevznikne, pokud poptávku po vodíkovém palivu nepodnítí hromadná výroba
vozidel. Těžko ovšem někoho přemlouvat, aby kupoval drahý, byť ekologicky velmi
šetrný vůz, a sháněl obtížně dostupné palivo, když si litr benzínu do svého
starého dobrého vozu s kouřícím výfukem koupí na každém rohu za nějakých 14
centů. ZDROJ: Zdraví Věda a lidé
Palivové články, do nichž se přivádí jen vodík a kyslík, přičemž vzniká elektřina, teplo a voda, nejsou ničím novým. Princip, jakým se v nich převádí energie chemické reakce přímo na elektřinu, objevil už před nějakými 160 lety velšský soudce William .Ještě donedávna však palivové články pracovaly jen v laboratořích a v exotických aplikacích.
Tak například na amerických a kosmických výpravách se k výrobě elektřiny používají od roku 1965. \"Odpad\" z nich, tedy voda, je tak čistý, že jej mohou pít i kosmonauti.
MEZITITULEK: Palivo placené elektřinou
Konstruktéři na celém světě vyzkoušeli od poloviny 90. let na dvě stovky automobilů s palivovými články plněnými vodíkem, kolem 1600 elektrických generátorů na stejném principu a zhruba 1700 malých přenosných zdrojů. Uvedla to americká agentura EV World.
Silnice plné čistých automobilů, které k pohonu nepotřebují deriváty ropy a z jejichž výfuků kape jen voda, však stále zůstávají vzdáleným ideálem. Důvod? Jednak závažné, ale odstranitelné technické překážky, jednak, jako vždy, peníze.
Vodík je nejhojnější prvek ve vesmíru. Na planetě Zemi to platí také, ale s nepříjemným dodatkem: V přírodě je vždy vázán v nějaké sloučenině, například ve vodě. Oddělení vodíku a kyslíku vyžaduje energii, přesněji elektřinu. A získávat ji spalováním fosilních paliv by znamenalo prakticky negovat všechny přednosti plynu jako \"zeleného paliva\".
S potřebou velkého množství elektřiny na elektrolýzu při přechodu na vodíkovou ekonomiku se vyrovnává jediný stát na světě - Island. Vděčí za to svým hojným zdrojům geotermální a vodní energie.
Ostatní země, které sní o ekologicky čisté výrobě vodíku, budou muset investovat do rozvoje dalších vodních, slunečních nebo větrných elektráren. Naskýtá se ovšem ještě jedna zajímavá cesta, jak oddělit vodík z vody. Biotechnologie umožňují získat kultury mikroorganismů, které vytvářejí vodík jako vedlejší produkt své látkové výměny.
MEZITITULEK: Hlavolam nabídky poptávky
Další nesnáz spočívá v tom, že nádrž na plynný vodík, jež by obsahovala stejnou energii jako benzínová, by zaujímala zhruba 3000krát větší objem. Jediným řešením, jak vodík po rozlehlém území Spojených států přepravovat do dostatečně husté sítě čerpacích stanic, je stlačovat jej a zkapalňovat. Tím se však prodražuje jeho použití.
Nabízejí se také alternativní technologie distribuce vodíku. K neslibnějším patří slitiny některých kovů, které mohou pojmout až tisíckrát více vodíku, než činí jejich objem. Jsou však těžké a opakovaným používáním křehnou.
Vědci také pracují na vývoji uhlíkových nanotrubiček (drobounkých válečků uhlíkových atomů, které vstřebají ještě více vodíku než hydridy kovů). Jejich použití v palivových nádržích však ještě zůstává hudbou budoucnosti.
Odborníci odhadují, že automobily s vodíkovým pohonem zdomácní na amerických silnicích někdy v letech 2010 až 2020, jak napsala agentura ABC. Do té doby je však třeba rozetnout bludný kruh poptávky a nabídky.
Automobilky sice staví první drahé vozy s palivovými články, ale nehrnou se do sériové výroby. Potenciální zákazníci totiž nebudou kupovat vozy s novým pohonem, dokud nebude fungovat hustá síť vodíkových čerpacích stanic. Ta ovšem nevznikne, pokud poptávku po vodíkovém palivu nepodnítí hromadná výroba vozidel.
Těžko ovšem někoho přemlouvat, aby kupoval drahý, byť ekologicky velmi šetrný vůz, a sháněl obtížně dostupné palivo, když si litr benzínu do svého starého dobrého vozu s kouřícím výfukem koupí na každém rohu za nějakých 14 centů.
ZDROJ: Zdraví Věda a lidé
Sdílet článek na sociálních sítích