Vodík nás nespasí
V článku Vodík, prosím (Respekt č. 7/2003) připomíná Marek Fak rozhodnutí
amerického prezidenta Bushe výrazně podpořit výzkum vodíkových palivových
článků. Rozvoj a případné rozšíření vodíkové technologie přitom dává do
souvislosti s ekologicky šetrným hospodářstvím a dopravou. Ačkoli je pravda, že
jedinou zplodinou, která vzniká při spalování vodíku, je destilovaná voda, bylo
by chybou považovat jej automaticky za jakousi energetickou spásu. V žádném
případě totiž nejde o primární zdroj, který by nás dokázal zázračně zbavit všech
potíží. Jak získat energii Sloučenin vodíku - především vody - je v zemské kůře
k dispozici skutečně nepřeberně. Volný vodík jako takový však ve významném
množství dostupný není. Musí se dosti pracně a nákladně získávat. A v tom je
právě Achillova pata celého vodíkového projektu. Možností výroby čistého
hydrogenia je totiž sice hned několik, všechny však potřebují primární energii.
A ta se zase dnes nejčastěji získává prostřednictvím plynu či uhlí. Takže jsme
opět tam, kde jsme byli na začátku - u nijak zázračných fosilních paliv. Tvrdit
tedy, že budoucí energetiku můžeme založit na vodíku, je stejně krátkozraké jako
říkat, že elektrickou energii budeme odebírat z akumulátorů, aniž bychom se
přitom zajímali o to, jak a z čeho je budeme dobíjet. Přesto je dobře, že se o
vodíku začíná zase stále častěji hovořit. Naši pozornost si totiž zaslouží
zejména proto, že je vynikajícím akumulačním a dokonale recyklovatelným médiem,
z něhož lze - jak již bylo řečeno - získat teplo a elektrickou energii bez
dopadu na životní prostředí. Podstatné však je, jak budeme energii pro výrobu
tohoto skvělého akumulačního média získávat: zda bude pocházet z posledních
armádami hájených zbytků fosilních zdrojů, z jádra, nebo zda dokážeme využít
všech možností, které nám nabízejí například vítr, biomasa a Slunce. Vodík sám o
sobě tedy žádné řešení nepředstavuje. Jakkoli je takřka geniálním řešením
akumulace energie v rámci ekologicky šetrné energetiky, získáván ze současných
konvenčních zdrojů zůstává jenom škodlivou a pozornost odvádějící hrou
fosilně-jaderné lobby. Tajuplný ostrov V našich krajích ještě stále vyvolává
představa energetického hospodářství založeného na obnovitelných zdrojích na
tvářích většiny lidí shovívavé úsměvy. Neznamená to však, že by k ní měli
podobně bohorovný a přezíravý postoj i jinde. Důkazem může být například dánský
ostrov Samso. Ten je již dnes energeticky plně zásobován výlučně obnovitelnými
zdroji energie - především přímým slunečním teplem, větrem a biomasou. V této
souvislosti stojí za připomínku zejména fakt, že nejde o ostrov, který by ležel
ve slunném Středomoří. Je tedy zřejmé, že přechod na ekologicky šetrnou
energetiku závisí nejen na geografických podmínkách, ale z velké části především
na politické vůli. Milan Smrž Autor je předsedou české sekce sdružení EUROSOLAR
a člen Světové rady pro obnovitelné zdroje. Zdroj: Respekt
V článku Vodík, prosím (Respekt č. 7/2003) připomíná Marek Fak rozhodnutí amerického prezidenta Bushe výrazně podpořit výzkum vodíkových palivových článků. Rozvoj a případné rozšíření vodíkové technologie přitom dává do souvislosti s ekologicky šetrným hospodářstvím a dopravou. Ačkoli je pravda, že jedinou zplodinou, která vzniká při spalování vodíku, je destilovaná voda, bylo by chybou považovat jej automaticky za jakousi energetickou spásu. V žádném případě totiž nejde o primární zdroj, který by nás dokázal zázračně zbavit všech potíží.
Jak získat energii
Sloučenin vodíku - především vody - je v zemské kůře k dispozici skutečně nepřeberně. Volný vodík jako takový však ve významném množství dostupný není. Musí se dosti pracně a nákladně získávat. A v tom je právě Achillova pata celého vodíkového projektu. Možností výroby čistého hydrogenia je totiž sice hned několik, všechny však potřebují primární energii. A ta se zase dnes nejčastěji získává prostřednictvím plynu či uhlí. Takže jsme opět tam, kde jsme byli na začátku - u nijak zázračných fosilních paliv. Tvrdit tedy, že budoucí energetiku můžeme založit na vodíku, je stejně krátkozraké jako říkat, že elektrickou energii budeme odebírat z akumulátorů, aniž bychom se přitom zajímali o to, jak a z čeho je budeme dobíjet. Přesto je dobře, že se o vodíku začíná zase stále častěji hovořit. Naši pozornost si totiž zaslouží zejména proto, že je vynikajícím akumulačním a dokonale recyklovatelným médiem, z něhož lze - jak již bylo řečeno - získat teplo a elektrickou energii bez dopadu na životní prostředí. Podstatné však je, jak budeme energii pro výrobu tohoto skvělého akumulačního média získávat: zda bude pocházet z posledních armádami hájených zbytků fosilních zdrojů, z jádra, nebo zda dokážeme využít všech možností, které nám nabízejí například vítr, biomasa a Slunce. Vodík sám o sobě tedy žádné řešení nepředstavuje. Jakkoli je takřka geniálním řešením akumulace energie v rámci ekologicky šetrné energetiky, získáván ze současných konvenčních zdrojů zůstává jenom škodlivou a pozornost odvádějící hrou fosilně-jaderné lobby.
Tajuplný ostrov
V našich krajích ještě stále vyvolává představa energetického hospodářství založeného na obnovitelných zdrojích na tvářích většiny lidí shovívavé úsměvy. Neznamená to však, že by k ní měli podobně bohorovný a přezíravý postoj i jinde. Důkazem může být například dánský ostrov Samso. Ten je již dnes energeticky plně zásobován výlučně obnovitelnými zdroji energie - především přímým slunečním teplem, větrem a biomasou.
V této souvislosti stojí za připomínku zejména fakt, že nejde o ostrov, který by ležel ve slunném Středomoří. Je tedy zřejmé, že přechod na ekologicky šetrnou energetiku závisí nejen na geografických podmínkách, ale z velké části především na politické vůli.
Milan Smrž
Autor je předsedou české sekce sdružení EUROSOLAR a člen Světové rady pro obnovitelné zdroje.
Zdroj: Respekt
Sdílet článek na sociálních sítích