ČEZ si věří

David Svojitka, finanční ředitel ČEZ, o energetické politice a dobrých vyhlídkách. OTÁZKA: Jak dělat energetickou politiku, když se budoucí vývoj obtížně předvídá a na současnost existují tak rozdílné názory? Energetická politika by měla zajistit přístup k jednotlivým zdrojům energie celému obyvatelstvu, a to v definovaném množství, jakémkoli čase a přesně definované kvalitě. Zní to dnes jako samozřejmost, ale když se podíváte do zemí jako Bělorusko, Ukrajina, tak tam by za takovou samozřejmost hodně poděkovali. Druhou premisou je, že stát si musí být vědom, že existují určité zdroje, na jejichž základní cenu nemá přímý vliv, ale má vliv na jejich spotřebu, a to prostřednictvím zdaňování. Proto například existuje rozdíl ve zdanění nafty jako pohonné hmoty a topného oleje pro vytápění. OTÁZKA: Mělo by se to sjednotit? Záleží na tom, jaké cíle zákonodárce má. Pochybuji, že by je dnes bylo možné formulovat nezávisle, např. jen z hlediska energetiky, nezbytné jsou i cíle fiskální. Neumím si představit, že by se kvůli změně energetické politiky např. snižovaly spotřební daně z pohonných hmot. Daně se převážně jenom zvyšují. Mám přitom osobně pochybnost o dlouhodobé racionalitě řízení jakékoliv politiky daňovými nástroji. ČR se v tomto smyslu v ničem neliší od západoevropských zemí. Prožil jsem část dětství v USA, ale převážně jsem žil v Německu, a nikdy jsem za dvacet let nezažil, že by se daně snižovaly. Jsou ovšem drobné výjimky, máme v Německu dobrý příklad v energetické politice, kde stát chce určité podsegmenty, jako jsou obnovitelné zdroje energie, podporovat. Můžeme ovšem diskutovat, zda je to ekonomicky relevantní. Ale v Německu věnovali poměrně velké částky od daňových poplatníků na podporu těchto alternativních zdrojů, takže to má logiku. V dohledné době, pokud se vstupy fosilních energií nezdvojnásobí či neztrojnásobí v ceně, čistě ekonomicky však zcela relevantní být nemohou. Pokládám to trochu za kosmetickou záležitost, protože technologie, která není schopna se prosadit v tržním prostředí bez subvencí, se nebude v širokém pásmu prosazovat nikdy. OTÁZKA: Energetická politika v ČR existuje, ale na skutečné otázky odpovídá většinou vágně. Změní se to? Politika je vždy vágní. Podívejme se na Německo, kde sami výrobci elektřiny ohlásili budoucí ukončení provozu jaderných elektráren, ale jsem osobně přesvědčen, že dojde k obratu. Pánové umějí počítat a vědí, co by to ekonomicky znamenalo pro cenu elektřiny a konkurenceschopnost jejich firem na energetickém trhu. Je hezké mít idealistické cíle, ale pragmatismus vždy vítězí. I Němci samozřejmě vědí, že když nebudou schopni za konkurenceschopné ceny vyrábět elektřinu, tak jejich trh zaplaví import. To by ovšem zároveň znamenalo export německých pracovních míst do okolních zemí. Ani z ekonomických, ale ani ekologických důvodů není možné Německu zajistit energii jen z uhlí či větru. OTÁZKA: Letos už u nás bude naplno vyrábět Temelín. Nadvýrobu elektřiny nesporně máte a doháníte to vývozem. Lze to tak dělat pořád? Jednou z komparativních výhod ČEZ je struktura jeho zdrojů. Jádro, klasické uhelné elektrárny a vodní. Tato struktura se nyní mění o zhruba 15 procent ve prospěch jádra, to ale přece nepřináší zcela zásadní strategickou změnu, protože většina zdrojů je stále uhelných. Proč by nám měl tedy prodej elektřiny klesat, to bych musel říci, že budeme špatní obchodníci! OTÁZKA: Ale co když bude extrémně teplý rok? Ten byl loni, v roce 2002, a to nás samozřejmě něco stálo na tržbách. Také jsme neuměli prodávat elektřinu do zahraničí tak, jak to umíme dnes. My tam ovšem jak nakupujeme, tak prodáváme, nejsme čistě prodejní společnost. Je důležité se na německém trhu uplatnit také jako obchodník, vidíte pak lépe pozadí tamních dějů, máte více informací o tom, co se dá očekávat. OTÁZKA: Není ale přece možné, aby se při plné výrobě v Temelíně zachovala výroba ve stejném rozsahu v uhelných elektrárnách? Optimální, i když ne úplně bez rizik, je prodej vlastní výroby do vlastní distribuce. Podle analýzy jedné z londýnských investičních bank např. firma Vatenfall vyrábí o 42 % víc elektřiny, než prodává do vlastní distribuce. E.ON je na tom jinak, 22 % prodeje do vlastní distribuce musí dokupovat na trhu. U EdF je to opačně, 23 % produkce mají navíc. Podle optimistických analytiků zůstane ČEZ s pěti distribučními společnostmi ve zdravém mezipoli. Silný ČEZ navíc může nakupovat např. distribuční společnosti v zahraničí, do nichž pak může prodávat přímo. OTÁZKA: Vlastnění distribuce ale přece neznamená jistý prodej. Distributor nemá automaticky zajištěno, že to, co koupí, také prodá! To je pravda, zvláště v tak konkurenčním prostředí, jaké je v ČR. Když se však podíváte na strukturu zákazníků distribučních společností, tak převážná část, tzn. kolem 70 procent prodaného objemu elektřiny, směřuje k středním a malým podnikům a domácnostem. Tento segment odbytu je velmi málo volatilní, ale naopak velmi konstantní, skýtá tedy značnou jistotu. OTÁZKA: Až si budou úplně všichni zákazníci moci volit svého dodavatele, což bude u nás už v roce 2006, nezmění se tato jistota v nejistotu? Při liberalizaci německého energetického trhu se ukázalo, že velké společnosti utratily miliardy eur na různé kampaně s cílem přetahovat si vzájemně retailové klienty. Konečný přesun však činil jen asi dvě až tři procenta. V ČR bychom se z toho mohli poučit. AUTOR: MILENA GEUSSOVÁ ZDROJ: EKONOM