Vztah zákona o právu na informace o životním prostředí a správního řádu
Dva stěžejní právní předpisy, vydané před lety k provedení čl. 17 odst. 5
Listiny (zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím) a čl. 35
odst. 2 Listiny (zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o živ. prostředí)
byly veřejností přijaty se smíšenými pocity. Na jedné straně nelze než uznat
legitimní potřebu, aby osoby pobývající (sídlící) na území našeho státu měly
právo žádat informace od jeho orgánů (což díky zákonu o svobodném přístupu k
informacím mají) a především, aby toto jejich právo bylo realizovatelné v praxi
- tedy aby zákon jasně a určitě stanovil pravidla postupu při vyžadování a
poskytování informací. Na straně druhé se objevuje vcelku oprávněná kritika
legislativně-technické kvality obou zákonů. Jednou ze základních otázek je, proč
vlastně máme (nejméně1)) dva zákony o poskytování informací. S tím souvisí i
problém jejich vzájemného vztahu. Cílem mé stručné glosy není snaha o popis či
řešení všech problémů, které se po vydání zákona o právu na informace o životním
prostředí i zákona č. 106/1999 Sb. objevily. Zaměřím se pouze na jednu
specifickou oblast, a to na vztah zákona o právu na informace o životním
prostředí ke správnímu řádu. Ustanovení § 14 odst. 1 zákona o právu na informace
o životním prostředí stanoví, že předpisy o správním řízení [tj. dosud zákon č.
71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů] se
použijí při řízení podle ust. § 9 odst. 1, 3 a 4 tohoto zákona a k počítání
lhůt. MEZITITULEK: POUŽITÍ SPRÁVNÍHO ŘÁDU Zdá se to jasné. Každý, kdo se ocitne
v roli pracovníka orgánu, jemuž je adresována žádost o informaci o životním
prostředí , by na základě tohoto ustanovení měl vědět, kdy bude muset při
vyřizování žádosti použít správní řád: 1. V případě, že orgán odepře
zpřístupnění informace, musí o tom vydat rozhodnutí, a to do 30 dnů od doručení
žádosti (§ 9 odst. 1 zákona o právu na informace o životním prostředí ); 2. V
případě, že orgán ve stanovené lhůtě neposkytl informace, či nevydal rozhodnutí,
se má za to, že rozhodl informace odepřít. Konstruuje se zde fikce rozhodnutí (§
9 odst. 3 zákona o právu na informace o životním prostředí ); 3. Obdobně jako v
předchozím bodě se postupuje v případě, kdy žadatel nesouhlasí s vyloučením
utajovaných skutečností před zpřístupněním informace (§ 9 odst. 4 zákona o právu
na informace o životním prostředí ). \"Obdobným postupem\" se zřejmě myslí opět
konstrukce fikce rozhodnutí - ta však nenastává marným uplynutím lhůty, nýbrž
tak, že orgán informace zpřístupní, nikoliv však v plném rozsahu - část
informací neposkytne a o takovém zásahu a jeho důvodu žadatele uvědomí (§ 8
odst. 6 zákona o právu na informace o životním prostředí ). Aby nastoupila
zmíněná fikce rozhodnutí, je třeba ještě další právní skutečnosti - vyjádření
nesouhlasu žadatele. MEZITITULEK: NEJASNOSTI V ZÁKONĚ o právu na informace o
živ. prostředí Zákon neupravuje formu vyjádření nesouhlasu - podle mého názoru
tedy stačí, aby došlo k ústnímu prohlášení žadatele, učiněnému osobně před
orgánem nebo i telefonicky či elektronickými prostředky. Myslím si, že jde o
poněkud kostrbatou úpravu a v tom kterém případě nemusí být zcela jisté, v
kterém okamžiku fikce rozhodnutí nastala. Nejasností je však v zákoně o právu na
informace o životním prostředí více. Ustanovení § 3 odst. 1 stanoví mj.:
\"Žádost (o informace o životním prostředí ) lze učinit ústně, písemně,
telefonicky, telegraficky, faxem nebo jinou technicky proveditelnou formou. V
případech ústních, telegrafických, telefonických nebo faxovaných žádostí nebo
žádostí zaslaných jinou elektronickou formou si orgán vyžádá jejich písemné nebo
ústní doplnění do protokolu. Pro doplnění žádosti může orgán stanovit přiměřenou
lhůtu a přerušit řízení.\" Znamená to, že se může např. stát, že orgán obdrží
žádost zaslanou pouze \"jinou elektronickou formou\" (tedy mailem). V takovém
případě si vyžádá písemné doplnění žádosti (či doplnění ústní, do protokolu), k
tomu stanoví (přesněji řečeno \"může stanovit\") přiměřenou lhůtu a přeruší
(\"může přerušit\") řízení. A zde je problém. Ustanovení § 14 odst. 1 zákona o
právu na informace o životním prostředí neříká, že by se \"při řízení\" podle §
3 odst. 1 měl použít správní řád. Jde vůbec o správní řízení? Orgán obdrží
žádost o informaci a musí ji nějakým způsobem vyřídit. Vyhoví-li žádosti,
realizuje tím právo žadatele na informace přímo, bez toho, že by musel vydávat
rozhodnutí o právech, povinnostech či právem chráněných zájmech žadatele.
Naproti tomu, hodlá-li žádosti (byť i jen zčásti) nevyhovět a informaci (její
část) nezpřístupnit, musí (měl by) o tom vydat rozhodnutí - akt, kterým zasáhne
do práv žadatele. Taková je pravděpodobně filozofie, z níž tvůrci zákona
vycházeli. Pak je ovšem poněkud zarážející, když § 3 odst. 1 věta pátá zákona o
právu na informace o životním prostředí používá pojem \"přerušení řízení\" -
vždyť z uvedeného vyplývá, že zákon počítá s tím, že bude vedeno správní řízení
pouze v případech, kdy se rozhoduje o odepření zpřístupnění informace. Podá-li
někdo žádost, která vyžaduje doplnění, žádné řízení ještě neprobíhá (nejde tedy
o klasické návrhové řízení a \"žádost\" v tomto případě nemá zásadně povahu
podání podle § 19 správního řádu), a to bez ohledu na to, jestli orgán po
obdržení písemného (ústního, učiněného do protokolu) doplnění žádosti této bez
dalšího vyhoví či dospěje k závěru, že jsou dány podmínky pro odepření
zpřístupnění informace (teprve pak je řízení zahájeno, a to v podstatě z
vlastního podnětu orgánu). Pokud ovšem od okamžiku podání žádosti řízení neběží,
není jej ani možné přerušit - nelze přerušit něco, co není. V tomto ohledu vidím
v § 3 odst. 1 větě páté zákona o právu na informace o životním prostředí logický
rozpor, který má i praktické důsledky. Hypotetický případ: orgán obdrží žádost
e-mailem a žadatele vyzve k jejímu doplnění a k tomu \"stanoví přiměřenou
lhůtu\" a rozhodne se, že \"přeruší řízení\". Ale jakou formou to udělá? Má
vydat rozhodnutí o přerušení řízení podle § 29 správního řádu? Podle § 14 odst.
1 zákona o právu na informace o životním prostředí k tomu zřejmě nemá pravomoc.
Avšak jak jinak lze přerušit řízení? Vždyť toto přerušení má povahu aktu, kterým
jsou dotčena procesní práva žadatele (minimálně v tom smyslu, že to, o co žádal,
obdrží o něco později než zamýšlel). Jenomže ve fázi, kdy je žádost podle zákona
o právu na informace o životním prostředí , jež vyžaduje doplnění, podána, de
iure nemohou být žádná procesní práva žadatele dotčena, protože tu není žádný
proces, žádné řízení. Točíme se v bludném kruhu, způsobeném patrně jen tím, že
si zákonodárce neuvědomil, co užitím pojmu \"řízení\" (resp. \"přerušení
řízení\") v § 3 odst. 1 zákona o právu na informace o životním prostředí myslí a
co jím může způsobit. Další nejasnou otázkou je vliv výše popsaného \"přerušení
řízení\" na běh lhůty stanovené v § 7 zákona o právu na informace o životním
prostředí . Pokud by přerušení mělo formu rozhodnutí podle § 29 správního řádu,
ke stavění lhůty by patrně nedošlo, neboť s tímto důsledkem správní řád počítá
jenom u lhůt, které jsou stanoveny jím samotným (arg. \"Pokud je řízení
přerušeno, lhůty podle tohoto zákona neběží\" - § 29 odst. 5 správního řádu).
Pokud by přerušení nemělo formu rozhodnutí (o jakou by šlo vlastně formu?),
myslím si, že tím spíše by účinek stavění lhůty nemohl nastat - ptám se opět,
proč zákonodárce o tomto přerušení vlastně mluvil, když nejenže nevyjasnil jeho
formu, ale ani si neuvědomil, jaký může či spíše nemůže mít význam. V zákoně o
právu na informace o životním prostředí je i spousta dalších nepřesností -
namátkou zmíním § 3 odst. 2 ve vztahu k § 9 odst. 2 (ve spojení s § 14 odst. 1).
Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o právu na informace o životním prostředí hovoří o
upřesnění žádosti (na rozdíl od § 3 odst. 1, kde se mluví o doplnění žádosti).
Říká: \"V případě nesrozumitelné nebo příliš obecně formulované žádosti je
žadateli do 15 dnů od obdržení žádosti zaslána výzva k jejímu upřesnění. Ve
výzvě musí být určeno, v jakém směru je třeba žádost upřesnit. Žadatel je
povinen tuto žádost bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů, v požadovaném
rozsahu upřesnit. Pokud žadatel do 15 dnů od doručení výzvy žádost v požadovaném
směru neupřesní, má se za to, že od své žádosti upustil.\" Ustanovení 9 odst. 2
zákona o právu na informace o životním prostředí (při jehož aplikaci se podle §
14 odst. 1 nepostupuje podle správního řádu) pak stanoví, že \"Rozhodnutí se
nevydává v případě anonymní žádosti, nebo pokud žadatel podle § 3 odst. 2 tohoto
zákona nedoplnil svou žádost, ač k tomu byl řádně a včas vyzván\". Zákonodárce
tu nepoužil pojmu, který byl v témže zákonném textu ve stejném významu již
jednou použit - naopak, naprosto nelogicky použil pojmu, který se v zákonném
textu objevil ve zcela jiné souvislosti, se zcela jiným významem (\"doplnění\"
žádosti ve smyslu § 3 odst. 1). Poznámky: 1) O zodpovězení otázky, které z
dalších právních předpisů lze kvalifikovat jako upravující poskytování informací
ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., se pokusil Krajský soud v Ostravě
v rozhodnutí č. j. 22 Ca 551/2000-21 (publikováno na www.ostosest.cz). AUTOR:
Martin Hansel právník, Brno ZDROJ: PRÁVNÍ RÁDCE
Dva stěžejní právní předpisy, vydané před lety k provedení čl. 17 odst. 5 Listiny (zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím) a čl. 35 odst. 2 Listiny (zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o živ. prostředí) byly veřejností přijaty se smíšenými pocity.
Na jedné straně nelze než uznat legitimní potřebu, aby osoby pobývající (sídlící) na území našeho státu měly právo žádat informace od jeho orgánů (což díky zákonu o svobodném přístupu k informacím mají) a především, aby toto jejich právo bylo realizovatelné v praxi - tedy aby zákon jasně a určitě stanovil pravidla postupu při vyžadování a poskytování informací. Na straně druhé se objevuje vcelku oprávněná kritika legislativně-technické kvality obou zákonů.
Jednou ze základních otázek je, proč vlastně máme (nejméně1)) dva zákony o poskytování informací. S tím souvisí i problém jejich vzájemného vztahu.
Cílem mé stručné glosy není snaha o popis či řešení všech problémů, které se po vydání zákona o právu na informace o životním prostředí i zákona č. 106/1999 Sb. objevily. Zaměřím se pouze na jednu specifickou oblast, a to na vztah zákona o právu na informace o životním prostředí ke správnímu řádu.
Ustanovení § 14 odst. 1 zákona o právu na informace o životním prostředí stanoví, že předpisy o správním řízení [tj. dosud zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů] se použijí při řízení podle ust. § 9 odst. 1, 3 a 4 tohoto zákona a k počítání lhůt.
MEZITITULEK: POUŽITÍ SPRÁVNÍHO ŘÁDU
Zdá se to jasné. Každý, kdo se ocitne v roli pracovníka orgánu, jemuž je adresována žádost o informaci o životním prostředí , by na základě tohoto ustanovení měl vědět, kdy bude muset při vyřizování žádosti použít správní řád:
1. V případě, že orgán odepře zpřístupnění informace, musí o tom vydat rozhodnutí, a to do 30 dnů od doručení žádosti (§ 9 odst. 1 zákona o právu na informace o životním prostředí );
2. V případě, že orgán ve stanovené lhůtě neposkytl informace, či nevydal rozhodnutí, se má za to, že rozhodl informace odepřít. Konstruuje se zde fikce rozhodnutí (§ 9 odst. 3 zákona o právu na informace o životním prostředí );
3. Obdobně jako v předchozím bodě se postupuje v případě, kdy žadatel nesouhlasí s vyloučením utajovaných skutečností před zpřístupněním informace (§ 9 odst. 4 zákona o právu na informace o životním prostředí ). \"Obdobným postupem\" se zřejmě myslí opět konstrukce fikce rozhodnutí - ta však nenastává marným uplynutím lhůty, nýbrž tak, že orgán informace zpřístupní, nikoliv však v plném rozsahu - část informací neposkytne a o takovém zásahu a jeho důvodu žadatele uvědomí (§ 8 odst. 6 zákona o právu na informace o životním prostředí ). Aby nastoupila zmíněná fikce rozhodnutí, je třeba ještě další právní skutečnosti - vyjádření nesouhlasu žadatele.
MEZITITULEK: NEJASNOSTI V ZÁKONĚ o právu na informace o živ. prostředí
Zákon neupravuje formu vyjádření nesouhlasu - podle mého názoru tedy stačí, aby došlo k ústnímu prohlášení žadatele, učiněnému osobně před orgánem nebo i telefonicky či elektronickými prostředky. Myslím si, že jde o poněkud kostrbatou úpravu a v tom kterém případě nemusí být zcela jisté, v kterém okamžiku fikce rozhodnutí nastala.
Nejasností je však v zákoně o právu na informace o životním prostředí více. Ustanovení § 3 odst. 1 stanoví mj.: \"Žádost (o informace o životním prostředí ) lze učinit ústně, písemně, telefonicky, telegraficky, faxem nebo jinou technicky proveditelnou formou. V případech ústních, telegrafických, telefonických nebo faxovaných žádostí nebo žádostí zaslaných jinou elektronickou formou si orgán vyžádá jejich písemné nebo ústní doplnění do protokolu. Pro doplnění žádosti může orgán stanovit přiměřenou lhůtu a přerušit řízení.\"
Znamená to, že se může např. stát, že orgán obdrží žádost zaslanou pouze \"jinou elektronickou formou\" (tedy mailem). V takovém případě si vyžádá písemné doplnění žádosti (či doplnění ústní, do protokolu), k tomu stanoví (přesněji řečeno \"může stanovit\") přiměřenou lhůtu a přeruší (\"může přerušit\") řízení.
A zde je problém. Ustanovení § 14 odst. 1 zákona o právu na informace o životním prostředí neříká, že by se \"při řízení\" podle § 3 odst. 1 měl použít správní řád. Jde vůbec o správní řízení? Orgán obdrží žádost o informaci a musí ji nějakým způsobem vyřídit. Vyhoví-li žádosti, realizuje tím právo žadatele na informace přímo, bez toho, že by musel vydávat rozhodnutí o právech, povinnostech či právem chráněných zájmech žadatele.
Naproti tomu, hodlá-li žádosti (byť i jen zčásti) nevyhovět a informaci (její část) nezpřístupnit, musí (měl by) o tom vydat rozhodnutí - akt, kterým zasáhne do práv žadatele. Taková je pravděpodobně filozofie, z níž tvůrci zákona vycházeli. Pak je ovšem poněkud zarážející, když § 3 odst. 1 věta pátá zákona o právu na informace o životním prostředí používá pojem \"přerušení řízení\" - vždyť z uvedeného vyplývá, že zákon počítá s tím, že bude vedeno správní řízení pouze v případech, kdy se rozhoduje o odepření zpřístupnění informace.
Podá-li někdo žádost, která vyžaduje doplnění, žádné řízení ještě neprobíhá (nejde tedy o klasické návrhové řízení a \"žádost\" v tomto případě nemá zásadně povahu podání podle § 19 správního řádu), a to bez ohledu na to, jestli orgán po obdržení písemného (ústního, učiněného do protokolu) doplnění žádosti této bez dalšího vyhoví či dospěje k závěru, že jsou dány podmínky pro odepření zpřístupnění informace (teprve pak je řízení zahájeno, a to v podstatě z vlastního podnětu orgánu). Pokud ovšem od okamžiku podání žádosti řízení neběží, není jej ani možné přerušit - nelze přerušit něco, co není.
V tomto ohledu vidím v § 3 odst. 1 větě páté zákona o právu na informace o životním prostředí logický rozpor, který má i praktické důsledky. Hypotetický případ: orgán obdrží žádost e-mailem a žadatele vyzve k jejímu doplnění a k tomu \"stanoví přiměřenou lhůtu\" a rozhodne se, že \"přeruší řízení\". Ale jakou formou to udělá? Má vydat rozhodnutí o přerušení řízení podle § 29 správního řádu? Podle § 14 odst. 1 zákona o právu na informace o životním prostředí k tomu zřejmě nemá pravomoc. Avšak jak jinak lze přerušit řízení? Vždyť toto přerušení má povahu aktu, kterým jsou dotčena procesní práva žadatele (minimálně v tom smyslu, že to, o co žádal, obdrží o něco později než zamýšlel). Jenomže ve fázi, kdy je žádost podle zákona o právu na informace o životním prostředí , jež vyžaduje doplnění, podána, de iure nemohou být žádná procesní práva žadatele dotčena, protože tu není žádný proces, žádné řízení. Točíme se v bludném kruhu, způsobeném patrně jen tím, že si zákonodárce neuvědomil, co užitím pojmu \"řízení\" (resp. \"přerušení řízení\") v § 3 odst. 1 zákona o právu na informace o životním prostředí myslí a co jím může způsobit.
Další nejasnou otázkou je vliv výše popsaného \"přerušení řízení\" na běh lhůty stanovené v § 7 zákona o právu na informace o životním prostředí . Pokud by přerušení mělo formu rozhodnutí podle § 29 správního řádu, ke stavění lhůty by patrně nedošlo, neboť s tímto důsledkem správní řád počítá jenom u lhůt, které jsou stanoveny jím samotným (arg. \"Pokud je řízení přerušeno, lhůty podle tohoto zákona neběží\" - § 29 odst. 5 správního řádu).
Pokud by přerušení nemělo formu rozhodnutí (o jakou by šlo vlastně formu?), myslím si, že tím spíše by účinek stavění lhůty nemohl nastat - ptám se opět, proč zákonodárce o tomto přerušení vlastně mluvil, když nejenže nevyjasnil jeho formu, ale ani si neuvědomil, jaký může či spíše nemůže mít význam.
V zákoně o právu na informace o životním prostředí je i spousta dalších nepřesností - namátkou zmíním § 3 odst. 2 ve vztahu k § 9 odst. 2 (ve spojení s § 14 odst. 1).
Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o právu na informace o životním prostředí hovoří o upřesnění žádosti (na rozdíl od § 3 odst. 1, kde se mluví o doplnění žádosti). Říká: \"V případě nesrozumitelné nebo příliš obecně formulované žádosti je žadateli do 15 dnů od obdržení žádosti zaslána výzva k jejímu upřesnění. Ve výzvě musí být určeno, v jakém směru je třeba žádost upřesnit. Žadatel je povinen tuto žádost bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů, v požadovaném rozsahu upřesnit. Pokud žadatel do 15 dnů od doručení výzvy žádost v požadovaném směru neupřesní, má se za to, že od své žádosti upustil.\"
Ustanovení 9 odst. 2 zákona o právu na informace o životním prostředí (při jehož aplikaci se podle § 14 odst. 1 nepostupuje podle správního řádu) pak stanoví, že \"Rozhodnutí se nevydává v případě anonymní žádosti, nebo pokud žadatel podle § 3 odst. 2 tohoto zákona nedoplnil svou žádost, ač k tomu byl řádně a včas vyzván\". Zákonodárce tu nepoužil pojmu, který byl v témže zákonném textu ve stejném významu již jednou použit - naopak, naprosto nelogicky použil pojmu, který se v zákonném textu objevil ve zcela jiné souvislosti, se zcela jiným významem (\"doplnění\" žádosti ve smyslu § 3 odst. 1).
Poznámky:
1) O zodpovězení otázky, které z dalších právních předpisů lze kvalifikovat jako upravující poskytování informací ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., se pokusil Krajský soud v Ostravě v rozhodnutí č. j. 22 Ca 551/2000-21 (publikováno na www.ostosest.cz).
AUTOR: Martin Hansel
právník, Brno
ZDROJ: PRÁVNÍ RÁDCE
Sdílet článek na sociálních sítích