Vstanou nové Temelíny
Strach ze tmy je přirozený. Až dojde uhlí, dojde na nové jaderné elektrárny?
Podle toho, co nový ministr průmyslu a obchodu Milan Urban vyprávěl v tisku
(MfD), je to vlastně hotová věc. Náhrada dosluhujících uhelných elektráren
lepšími uhelnými elektrárnami prý nemůže stačit, elektřina by nám chyběla. A jak
ji levněji a s menší závislostí na cizině vyrobit než v jaderné elektrárně?
Vždyť Temelín byl původně koncipován na čtyři jaderné bloky, stojí tam jen dva.
To, co může znít někomu šíleně, jinému jako velmi předčasné nastolování otázky,
která bude k řešení až tak kolem roku 2010, dalšímu pak jako netaktické a zcela
zbytečné kalení vztahů např. s Rakušany, má ovšem silné racionální jádro. I
kdybychom za patnáct až dvacet let měli pokryto 10 procent výroby elektřiny
obnovitelnými zdroji a dokázali přitom snížit energetickou náročnost ekonomiky i
spotřebu domácností, přesto by velmi pravděpodobně domácí elektřina na domácím
trhu chyběla. Asi by nebyl problém ji dovážet, to je však přesně to, na čem se
jak politikové, tak energetici v zásadě shodnou: zvyšovat závislost na dovozu je
podle nich cesta do pekel. Kromě uhlí a obnovitelných zdrojů ale všechny zdroje
pro výrobu elektřiny dovážíme. Týká se to i jaderného paliva, jeho předností
však je, že ho stačí mnohem menší množství než ropy či plynu a s postupným
zlepšováním jaderné technologie bude tento poměr pro jádro ještě výhodnější.
Oslabí se tak i dnes velmi bolavý problém jaderných odpadů . Z ekologického
hlediska však neobstojí ani uhelné elektrárny , které produkují emise, málo se
teď navíc klade důraz na to, co dělá s životním prostředím a krajinou samotná
těžba hnědého uhlí. Bohužel je třeba říci, že ani obnovitelné zdroje se bez
podpory zdrojů s využitím fosilních paliv či jádra ve skutečnosti neobejdou.
Když přestane foukat vítr, máme zase jen dvě volby - buď zhasnout, nebo zapnout
náhradní zdroj. Jak nedávno s nadsázkou konstatovala ředitelka České přenosové
Ludmila Petráňová: když postavíme šedesát větrníků v Krušných horách, budeme k
nim muset asi postavit jednu rezervní plynovou elektrárnu, která rychle naskočí
vždy, když nebude vítr. Právě Česká přenosová odpovídá za zajištění stability
dodávek, jinými slovy za to, že pro toho, kdo elektřinu podle plánu odebírá, jí
bude vždycky dostatek. Odpůrci jaderné elektrárny v Temelíně mohou na tomto
místě poznamenat, že ta se dnes od větrníků z tohoto hlediska řádově neliší.
Když \"vypadne\", jde o velký propad, který je nutné ihned nahradit z jiného
zdroje. Tzn. z toho, který v tu chvíli neběží, ale je rychle k dispozici. V ČR
jsou to především vodní elektrárny. Výpadek zdroje z energetické soustavy přijde
jeho vlastníka draho: odchylka od sjednaného diagramu se platí. Aby ČEZ jako
vlastník ne ještě zcela zaběhnutého Temelína ekonomicky tolik neriskoval, drží
si záložní zdroje za Temelín sám, což ovšem také není zadarmo. Výrobní
společnost, která má k dispozici rychlý zdroj, schopný zaskakovat v přenosové
soustavě při odchylkách v dodávce a odběru, tuto službu běžně prodává České
přenosové za slušné peníze (tzv. podpůrné služby). Pokud si ji drží sama pro
sebe, o tento výdělek zčásti přichází. Jaderná elektrárna v Dukovanech ovšem
takové zálohování nepotřebuje, je to velmi spolehlivý zdroj jak z českého, tak i
mezinárodního hlediska. Její životnost by ale měla skončit kolem roku 2025,
takže náhrada se bude muset řešit minimálně o deset let dřív. S širokou diskusí
o nové jaderné elektrárně proto nejvyšší šéf elektrárenské společnosti ČEZ
Jaroslav Míl počítá až v době, kdy začne elektrárna v Dukovanech dosluhovat.
Podnikatelský plán ČEZ vyčísluje, že v období 2010-2120 dojde k obnově 60 %
dnešních uhelných elektráren na severu Čech, a to nejlépe opět na bázi uhlí.
\"To povede k většímu podílu jaderných elektráren v naší struktuře, nicméně to
udrží poměr klasických a jaderných zdrojů na akceptovatelné úrovni,\" říká Míl.
S dostavbou Temelína prý ČEZ v dnešních plánech zatím nepočítá. Evropa se obává,
že s rostoucí závislostí na dovážené ropě a plynu bude stále víc politicky i
ekonomicky vydíratelná. Na semináři Česká energetika před vstupem do Evropské
unie, který se konal koncem května na mělnickém zámku, o tom hovořila Nina
Commeau-Yannoussis z Evropské komise (oddělení EURATOM). Nedá se přitom
očekávat, že spotřeba energie, a tedy i elektřiny v Evropě poklesne, již nyní se
však projevuje trend určitého poklesu výroby elektřiny, markantní je ústup od
jaderných elektráren. V roce 2020 dojde v Evropě černé uhlí, alternativou je
dovoz zdaleka (Austrálie nebo Čína). V roce 2050 už na kontinentě nebude vlastní
ropa ze Severního moře. U zemního plynu to bude trochu lepší - dnes se do Evropy
dováží 40 %, v roce 2020 to bude ale již 70 %. Závislost na dovozu ropy se
přiblíží 90 procentům. Pokud se současná energetická politika nezmění, celková
spotřeba energie vzroste v té době o 0,4 %, elektrické energie však o 2 % ročně.
Spolu s tím vzrostou emise CO2 mezi roky 2000-2030 o 18 %. Soběstačnost v
energetických zdrojích není v Evropě možná, i kdyby byly všechny přímořské
nížiny posety větrníky. Evropská energetická politika má tedy hlavní heslo:
bezpečnost dodávek, čímž se míní dostatek energie pro odběratele za přijatelné
ceny. A s tím související požadavek udržitelného rozvoje - jde především o
úspory energie a využití obnovitelných energetických zdrojů. Protože jedním z
hlavních žroutů energie v budoucnu je resort dopravy, hodlá Evropská komise
podpořit alternativní paliva, a to případně pomocí daňových úlev. Evropa chce
posílit svůj vnitřní energetický trh, což se nás také týká. Pracuje se na
společných pravidlech trhu, vytvoření podmínek pro společné energetické sítě,
pravidel nukleární bezpečnosti apod. Nadřazeným cílem je diverzifikace dodávek
energie - aby to nebyl např. jen Střední východ, ale souběžně Rusko či země
Středomoří. Jen tak je možno snížit volatilitu (nepředvídatelné kolísání) cen,
např. u ropy a zemního plynu, která má neblahé ekonomické účinky a ruší
standardní ekonomická očekávání. Širší okruh dodavatelů lze snáze zajistit u
zemního plynu než u ropy, kde se zásoby soustřeďují především na Střední východ.
Energetikům v Evropské komisi ze všech těchto prognóz vychází, že ústup od
jaderné energie v Evropě bude zřejmě jen dočasný. Počítají samozřejmě s tím, že
to budou poněkud jiné jaderné elektrárny, než jsme byli dosud zvyklí, na nové
úrovni jaderné bezpečnosti a se zajištěním nakládání s jaderným odpadem .
Evropská komise nebude ovšem členským zemím nic předepisovat. Každá si rozhodne
sama. Jak řekla paní Commeau-Yannoussis v Mělníku: Evropská unie nezavírá dveře
před žádným existujícím zdrojem energie. Může dost přispět k růstu využití
obnovitelných zdrojů. Jaderná energetika však není mrtvá, lze po ní za změněných
podmínek opět sáhnout. V Česku máme paradoxně odklad energetického hladu v
podobě problematického, špinavého hnědého uhlí, kterého je tu na třicet let
určitě dost, možná ještě na dvacet i více dalších, jak vyznívají optimistické
předpoklady uhelných společností. Tedy když se vytěží téměř vše, co se dá, tzn.
víc, než dnes povolují limity těžby. S tím jsou srozuměni téměř všichni, nejen
ti, které hnědé uhlí přímo živí. Domácí surovina je přece ta, kterou je třeba
využít, nekupovat zbytečně zdroje v zahraničí a nechat přitom upadat regiony,
které dnes na těžbě uhlí sociálně závisejí! Žádný vyšší princip se v těchto
úvahách neuplatňuje: např. ten, že uhlí je naší prakticky poslední domácí
surovinou a že stejně jednou dojde, takže problém jen přesouváme na bedra
příštích generací. Ty by ho zřejmě dokázaly využívat lépe než spalováním v
topeništi (uhlí je také cenná chemická surovina), ale už pro ně žádné nezbude.
Spoléháme na to, že problém vyřeší věda, technika, případně nějaká jiná vyšší
moc. Slabou útěchou je, že v tomto ohledu jsme typickými Evropany - ohledy na
vzdálené potomky se berou jen tehdy, když to moc nestojí. Dnes se elektrická
energie v ČR vyrábí z 97 % z vlastních zdrojů. Dovážíme jen plyn a ropu. Po
ukončení těžby uranu a očekávaném poklesu těžby uhlí v příštích třiceti letech
vzroste i naše dovozní závislost v celé energetice z dnešních 35 % na 60-65
procent. MAXIMÁLNĚ DO KONCE STOLETÍ budeme mít k dispozici uhlí, ropu či plyn.
Říká to náměstek ministra průmyslu a obchodu Martin Pecina, který zde převzal
štafetu prací na státní energetické koncepci ČR. Obnovitelné zdroje tento
výpadek zdrojů nahradit nemohou, i když je třeba je rozšiřovat. Podle náměstka
Peciny potřebujeme v době, kdy fosilní paliva skončí, jeden základní energetický
zdroj, který zajistí rovnoměrnou dodávku elektřiny v základním režimu - ten pak
doplní obnovitelné zdroje. Základním režimem nebude přitom ten, který se dnes
odehrává na minimální úrovni odběru elektřiny, ale naopak ten, který se pohybuje
v horní části odběrových diagramů, aniž by se přitom musel přizpůsobovat
energetickým špičkám či poklesu odběru. Zdroj, který to bude splňovat, tak bude
moci být v provozu ve fixním režimu, bez kolísání výkonu, což nejsnáze plní
právě jaderná elektrárna. Vyřeší to také problém občasných výpadků obnovitelných
zdrojů - ty budou elektřinu produkovat dle svých možností. Logická otázka:
dosáhli bychom tak značné nadvýroby elektrické energie, co s ní? Protože
náměstek Pecina tuto vizi líčí v horizontu mnoha desítek let do budoucna, i jeho
odpověď na tuto otázku dnes zní poněkud futuristicky. \"Nadbytečná elektřina
poslouží pro výrobu vodíku, který je očekávaným palivem budoucnosti a má
nahradit fosilní paliva např. v dopravě.\" Takové technologie už jsou dnes
známé, ekonomicky však jsou zatím nepoužitelné. Dokud bude dostatek ropy a
plynu, ani tomu být jinak nemůže. Samotní producenti těchto zdrojů si dávají
záležet na definování jejich cen tak, aby byly dostatečně konkurenceschopné.
\"Problém je, jak vyrobit levně energii v průběhu dalšího tisíciletí,\" říká
Pecina. \"Jediná šance jsou rychlé reaktory - dnes by nám uran vydržel pár
století, v tzv. množivých reaktorech statisíce let.\" Státní energetická
koncepce ČR je v podstatě zpracovaná, ještě v červnu by měla jít do ohně diskusí
a připomínek. Již předem však lze říci, že se zřejmě přikloní k prioritám,
kterými jsou maximalizace nezávislosti, bezpečnosti a spolehlivosti. Nezávislost
nám přinese, pokud bude mít maximum vyráběné energie původ na území našeho
státu. Obavy ze závislosti na cenách dovážených surovin, případně na výkyvech
typu ropného šoku ze sedmdesátých let, jsou stále příliš živé. Úkolem
hospodářské politiky jako celku musí být snížení energetické náročnosti tvorby
HDP, která je v ČR téměř dvojnásobná ve srovnání s průměrem EU a nejde to na
vrub zastaralosti technologií, ale spíš energeticky náročné skladby průmyslu.
Náměstek Pecina Ekonomu řekl: \"Na energetickou politiku je možné uplatnit dva
základní pohledy: buď efektivnost, nebo samostatnost, já preferuji to druhé.
Nežijí kolem nás samí Mirkové Dušínové...\" Je tu však několik velkých
neznámých. Uvažujeme-li na desetiletí dopředu, měli bychom tvořit i scénáře,
které zahrnují hlavní myslitelné změny v energetice nejen v ČR, ale ve světovém
a zejména pak evropském rámci. Evropa bude řešit řadu problémů společně, protože
jí nic jiného nezbude. My se pokoušíme si vyřešit svůj problém víceméně sami,
protože máme zmíněné hnědé uhlí navíc. Nebude však prostor, v němž se naše
koncepce během příštích dvou tří desetiletí ocitnou, přece jen jiný?
Liberalizaci evropského trhu v této perspektivě zřejmě neujde žádná země, ani
ty, které se tomu dnes úspěšně brání. A co naše dominantní elektrárenská
společnost se svými distributory? Tato vláda ji prodávat nechce a do jisté míry
se ji snaží podpořit proti \"zlé konkurenci\". Zůstane ale ČEZ navždy polostátní
firmou? Je to velmi nepravděpodobné. Bude pak možné udržet proklamovanou
nezávislost? MILENA GEUSSOVÁ ZDROJ: EKONOM
Strach ze tmy je přirozený. Až dojde uhlí, dojde na nové jaderné elektrárny?
Podle toho, co nový ministr průmyslu a obchodu Milan Urban vyprávěl v tisku (MfD), je to vlastně hotová věc. Náhrada dosluhujících uhelných elektráren lepšími uhelnými elektrárnami prý nemůže stačit, elektřina by nám chyběla. A jak ji levněji a s menší závislostí na cizině vyrobit než v jaderné elektrárně? Vždyť Temelín byl původně koncipován na čtyři jaderné bloky, stojí tam jen dva.
To, co může znít někomu šíleně, jinému jako velmi předčasné nastolování otázky, která bude k řešení až tak kolem roku 2010, dalšímu pak jako netaktické a zcela zbytečné kalení vztahů např. s Rakušany, má ovšem silné racionální jádro.
I kdybychom za patnáct až dvacet let měli pokryto 10 procent výroby elektřiny obnovitelnými zdroji a dokázali přitom snížit energetickou náročnost ekonomiky i spotřebu domácností, přesto by velmi pravděpodobně domácí elektřina na domácím trhu chyběla. Asi by nebyl problém ji dovážet, to je však přesně to, na čem se jak politikové, tak energetici v zásadě shodnou: zvyšovat závislost na dovozu je podle nich cesta do pekel.
Kromě uhlí a obnovitelných zdrojů ale všechny zdroje pro výrobu elektřiny dovážíme. Týká se to i jaderného paliva, jeho předností však je, že ho stačí mnohem menší množství než ropy či plynu a s postupným zlepšováním jaderné technologie bude tento poměr pro jádro ještě výhodnější. Oslabí se tak i dnes velmi bolavý problém jaderných odpadů . Z ekologického hlediska však neobstojí ani uhelné elektrárny , které produkují emise, málo se teď navíc klade důraz na to, co dělá s životním prostředím a krajinou samotná těžba hnědého uhlí.
Bohužel je třeba říci, že ani obnovitelné zdroje se bez podpory zdrojů s využitím fosilních paliv či jádra ve skutečnosti neobejdou. Když přestane foukat vítr, máme zase jen dvě volby - buď zhasnout, nebo zapnout náhradní zdroj. Jak nedávno s nadsázkou konstatovala ředitelka České přenosové Ludmila Petráňová: když postavíme šedesát větrníků v Krušných horách, budeme k nim muset asi postavit jednu rezervní plynovou elektrárnu, která rychle naskočí vždy, když nebude vítr. Právě Česká přenosová odpovídá za zajištění stability dodávek, jinými slovy za to, že pro toho, kdo elektřinu podle plánu odebírá, jí bude vždycky dostatek.
Odpůrci jaderné elektrárny v Temelíně mohou na tomto místě poznamenat, že ta se dnes od větrníků z tohoto hlediska řádově neliší. Když \"vypadne\", jde o velký propad, který je nutné ihned nahradit z jiného zdroje. Tzn. z toho, který v tu chvíli neběží, ale je rychle k dispozici. V ČR jsou to především vodní elektrárny. Výpadek zdroje z energetické soustavy přijde jeho vlastníka draho: odchylka od sjednaného diagramu se platí.
Aby ČEZ jako vlastník ne ještě zcela zaběhnutého Temelína ekonomicky tolik neriskoval, drží si záložní zdroje za Temelín sám, což ovšem také není zadarmo. Výrobní společnost, která má k dispozici rychlý zdroj, schopný zaskakovat v přenosové soustavě při odchylkách v dodávce a odběru, tuto službu běžně prodává České přenosové za slušné peníze (tzv. podpůrné služby). Pokud si ji drží sama pro sebe, o tento výdělek zčásti přichází.
Jaderná elektrárna v Dukovanech ovšem takové zálohování nepotřebuje, je to velmi spolehlivý zdroj jak z českého, tak i mezinárodního hlediska. Její životnost by ale měla skončit kolem roku 2025, takže náhrada se bude muset řešit minimálně o deset let dřív. S širokou diskusí o nové jaderné elektrárně proto nejvyšší šéf elektrárenské společnosti ČEZ Jaroslav Míl počítá až v době, kdy začne elektrárna v Dukovanech dosluhovat. Podnikatelský plán ČEZ vyčísluje, že v období 2010-2120 dojde k obnově 60 % dnešních uhelných elektráren na severu Čech, a to nejlépe opět na bázi uhlí. \"To povede k většímu podílu jaderných elektráren v naší struktuře, nicméně to udrží poměr klasických a jaderných zdrojů na akceptovatelné úrovni,\" říká Míl. S dostavbou Temelína prý ČEZ v dnešních plánech zatím nepočítá.
Evropa se obává, že s rostoucí závislostí na dovážené ropě a plynu bude stále víc politicky i ekonomicky vydíratelná. Na semináři Česká energetika před vstupem do Evropské unie, který se konal koncem května na mělnickém zámku, o tom hovořila Nina Commeau-Yannoussis z Evropské komise (oddělení EURATOM). Nedá se přitom očekávat, že spotřeba energie, a tedy i elektřiny v Evropě poklesne, již nyní se však projevuje trend určitého poklesu výroby elektřiny, markantní je ústup od jaderných elektráren.
V roce 2020 dojde v Evropě černé uhlí, alternativou je dovoz zdaleka (Austrálie nebo Čína). V roce 2050 už na kontinentě nebude vlastní ropa ze Severního moře. U zemního plynu to bude trochu lepší - dnes se do Evropy dováží 40 %, v roce 2020 to bude ale již 70 %. Závislost na dovozu ropy se přiblíží 90 procentům. Pokud se současná energetická politika nezmění, celková spotřeba energie vzroste v té době o 0,4 %, elektrické energie však o 2 % ročně. Spolu s tím vzrostou emise CO2 mezi roky 2000-2030 o 18 %.
Soběstačnost v energetických zdrojích není v Evropě možná, i kdyby byly všechny přímořské nížiny posety větrníky.
Evropská energetická politika má tedy hlavní heslo: bezpečnost dodávek, čímž se míní dostatek energie pro odběratele za přijatelné ceny. A s tím související požadavek udržitelného rozvoje - jde především o úspory energie a využití obnovitelných energetických zdrojů. Protože jedním z hlavních žroutů energie v budoucnu je resort dopravy, hodlá Evropská komise podpořit alternativní paliva, a to případně pomocí daňových úlev.
Evropa chce posílit svůj vnitřní energetický trh, což se nás také týká. Pracuje se na společných pravidlech trhu, vytvoření podmínek pro společné energetické sítě, pravidel nukleární bezpečnosti apod. Nadřazeným cílem je diverzifikace dodávek energie - aby to nebyl např. jen Střední východ, ale souběžně Rusko či země Středomoří. Jen tak je možno snížit volatilitu (nepředvídatelné kolísání) cen, např. u ropy a zemního plynu, která má neblahé ekonomické účinky a ruší standardní ekonomická očekávání.
Širší okruh dodavatelů lze snáze zajistit u zemního plynu než u ropy, kde se zásoby soustřeďují především na Střední východ.
Energetikům v Evropské komisi ze všech těchto prognóz vychází, že ústup od jaderné energie v Evropě bude zřejmě jen dočasný. Počítají samozřejmě s tím, že to budou poněkud jiné jaderné elektrárny, než jsme byli dosud zvyklí, na nové úrovni jaderné bezpečnosti a se zajištěním nakládání s jaderným odpadem .
Evropská komise nebude ovšem členským zemím nic předepisovat. Každá si rozhodne sama. Jak řekla paní Commeau-Yannoussis v Mělníku: Evropská unie nezavírá dveře před žádným existujícím zdrojem energie. Může dost přispět k růstu využití obnovitelných zdrojů. Jaderná energetika však není mrtvá, lze po ní za změněných podmínek opět sáhnout.
V Česku máme paradoxně odklad energetického hladu v podobě problematického, špinavého hnědého uhlí, kterého je tu na třicet let určitě dost, možná ještě na dvacet i více dalších, jak vyznívají optimistické předpoklady uhelných společností. Tedy když se vytěží téměř vše, co se dá, tzn. víc, než dnes povolují limity těžby.
S tím jsou srozuměni téměř všichni, nejen ti, které hnědé uhlí přímo živí. Domácí surovina je přece ta, kterou je třeba využít, nekupovat zbytečně zdroje v zahraničí a nechat přitom upadat regiony, které dnes na těžbě uhlí sociálně závisejí! Žádný vyšší princip se v těchto úvahách neuplatňuje: např. ten, že uhlí je naší prakticky poslední domácí surovinou a že stejně jednou dojde, takže problém jen přesouváme na bedra příštích generací. Ty by ho zřejmě dokázaly využívat lépe než spalováním v topeništi (uhlí je také cenná chemická surovina), ale už pro ně žádné nezbude. Spoléháme na to, že problém vyřeší věda, technika, případně nějaká jiná vyšší moc. Slabou útěchou je, že v tomto ohledu jsme typickými Evropany - ohledy na vzdálené potomky se berou jen tehdy, když to moc nestojí.
Dnes se elektrická energie v ČR vyrábí z 97 % z vlastních zdrojů. Dovážíme jen plyn a ropu. Po ukončení těžby uranu a očekávaném poklesu těžby uhlí v příštích třiceti letech vzroste i naše dovozní závislost v celé energetice z dnešních 35 % na 60-65 procent.
MAXIMÁLNĚ DO KONCE STOLETÍ budeme mít k dispozici uhlí, ropu či plyn. Říká to náměstek ministra průmyslu a obchodu Martin Pecina, který zde převzal štafetu prací na státní energetické koncepci ČR. Obnovitelné zdroje tento výpadek zdrojů nahradit nemohou, i když je třeba je rozšiřovat. Podle náměstka Peciny potřebujeme v době, kdy fosilní paliva skončí, jeden základní energetický zdroj, který zajistí rovnoměrnou dodávku elektřiny v základním režimu - ten pak doplní obnovitelné zdroje. Základním režimem nebude přitom ten, který se dnes odehrává na minimální úrovni odběru elektřiny, ale naopak ten, který se pohybuje v horní části odběrových diagramů, aniž by se přitom musel přizpůsobovat energetickým špičkám či poklesu odběru. Zdroj, který to bude splňovat, tak bude moci být v provozu ve fixním režimu, bez kolísání výkonu, což nejsnáze plní právě jaderná elektrárna. Vyřeší to také problém občasných výpadků obnovitelných zdrojů - ty budou elektřinu produkovat dle svých možností.
Logická otázka: dosáhli bychom tak značné nadvýroby elektrické energie, co s ní? Protože náměstek Pecina tuto vizi líčí v horizontu mnoha desítek let do budoucna, i jeho odpověď na tuto otázku dnes zní poněkud futuristicky. \"Nadbytečná elektřina poslouží pro výrobu vodíku, který je očekávaným palivem budoucnosti a má nahradit fosilní paliva např. v dopravě.\" Takové technologie už jsou dnes známé, ekonomicky však jsou zatím nepoužitelné. Dokud bude dostatek ropy a plynu, ani tomu být jinak nemůže. Samotní producenti těchto zdrojů si dávají záležet na definování jejich cen tak, aby byly dostatečně konkurenceschopné.
\"Problém je, jak vyrobit levně energii v průběhu dalšího tisíciletí,\" říká Pecina. \"Jediná šance jsou rychlé reaktory - dnes by nám uran vydržel pár století, v tzv. množivých reaktorech statisíce let.\"
Státní energetická koncepce ČR je v podstatě zpracovaná, ještě v červnu by měla jít do ohně diskusí a připomínek. Již předem však lze říci, že se zřejmě přikloní k prioritám, kterými jsou maximalizace nezávislosti, bezpečnosti a spolehlivosti. Nezávislost nám přinese, pokud bude mít maximum vyráběné energie původ na území našeho státu. Obavy ze závislosti na cenách dovážených surovin, případně na výkyvech typu ropného šoku ze sedmdesátých let, jsou stále příliš živé. Úkolem hospodářské politiky jako celku musí být snížení energetické náročnosti tvorby HDP, která je v ČR téměř dvojnásobná ve srovnání s průměrem EU a nejde to na vrub zastaralosti technologií, ale spíš energeticky náročné skladby průmyslu.
Náměstek Pecina Ekonomu řekl: \"Na energetickou politiku je možné uplatnit dva základní pohledy: buď efektivnost, nebo samostatnost, já preferuji to druhé. Nežijí kolem nás samí Mirkové Dušínové...\"
Je tu však několik velkých neznámých. Uvažujeme-li na desetiletí dopředu, měli bychom tvořit i scénáře, které zahrnují hlavní myslitelné změny v energetice nejen v ČR, ale ve světovém a zejména pak evropském rámci. Evropa bude řešit řadu problémů společně, protože jí nic jiného nezbude. My se pokoušíme si vyřešit svůj problém víceméně sami, protože máme zmíněné hnědé uhlí navíc. Nebude však prostor, v němž se naše koncepce během příštích dvou tří desetiletí ocitnou, přece jen jiný? Liberalizaci evropského trhu v této perspektivě zřejmě neujde žádná země, ani ty, které se tomu dnes úspěšně brání. A co naše dominantní elektrárenská společnost se svými distributory? Tato vláda ji prodávat nechce a do jisté míry se ji snaží podpořit proti \"zlé konkurenci\". Zůstane ale ČEZ navždy polostátní firmou? Je to velmi nepravděpodobné. Bude pak možné udržet proklamovanou nezávislost?
MILENA GEUSSOVÁ
ZDROJ: EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích