Česká energetika: Uhlí nebo uran?

Dvaatřicetiletý Bohdan Zronek nastoupil na budující se jihočeskou jadernou elektrárnu hned po promoci na pražské technice. Prošel při jejím dokončování všemi operátorskými posty a uvádění do provozu se už účastnil jako šéf bloku. O znalosti a zkušenosti z jaderné energetiky se dělí mj. při četných besedách na českých základních a středních školách. Besedoval mj. se studenty gymnázia na plzeňském Mikulášském náměstí. Překvapili vás něčím? V podstatě se chovali stejně jako kdekoli jinde. Trošku ostýchaví, ale na konci pak přišlo asi deset kluků a vyptávali se. Myslím, že bychom mohli po právě skončené dvojhodinovce debatovat ještě další dvě hodiny. V Rakousku a Bavorsku, kde také podobné besedy o jaderné energetice pořádáme, jsou gymnazisté podstatně aktivnější a vystupují sebevědoměji. Přinejmenším v Rakousku asi proto, že jadernou energii a zejména Temelín tam nemají moc rádi. Po ukončení výstavby jaderné elektrárny však tento odpor poněkud zeslábl... Přesto se nadále v tamním tisku a ve vyjádřeních protiatomových organizací mluví o Temelínu jako o reaktorovém šrotu nebo o nebezpečném spojení ruské a americké technologie. Jaká je ale skutečnost? Devadesát pět procent veškerého zařízení vyrobily české nebo československé podniky, z Ruska, respektive Sovětského svazu pochází původní, u nás však zásadně přepracovaný projekt a řídicí a zabezpečovací systém od americké firmy Westinghouse se dá bez přehánění označit za světovou špičku. Jaderná elektrárna Temelín běží už druhý měsíc na plný výkon, zatím stále ve zkušebním provozu. Co nám to přináší? Dva tisíce megawattů laciné elektřiny. Náklady na výstavbu činily neuvěřitelných 100 miliard korun, které se však zaplatí za pětadvacet až třicet let. Kdybychom tuto kapacitu chtěli nahradit větrnými turbínami, třeba takovými, jaké před časem postavili v severočeských Jindřichovicích pod Smrkem, muselo by jich být 3300. Dovedete si představit takový les? A všechny dohromady by přišly na stejnou částku. Zato však neprodukují žádné odpady a stejně jako další obnovitelné zdroje neničí přírodu. Proč se tedy místo velkých elektráren nestavějí třeba sluneční, vodní nebo na spalování biomasy? Dnes stojíme na křižovatce. Plných osmdesát procent energie spotřebovává dvacet procent obyvatelstva ve vyspělých zemích. Těžko předpokládat, že zbývajících osmdesát procent lidstva se bude trvale smiřovat s \"energetickou chudobou\". Takže spotřeba energií vůbec a elektřiny především ve světě v horizontu desetiletí poroste. Vyspělý svět, ke kterému se řadíme i my, může volit: Obnovitelné zdroje, které jsou dnes podstatně dražší než tzv. klasické, a to za cenu, že sníží spotřebu energií, anebo uvažovat, jak co nejekologičtěji provozovat tepelné, tedy uhelné, plynové, mazutové a jaderné elektrárny. Mimochodem, co voda? V naší zemi je její potenciál prakticky plně využíván. Nejsme Rakousko, kde z vodních zdrojů vyrábějí téměř dvě třetiny proudu. Vaše slova vyznívají, jako by se nad obnovitelnými zdroji mělo mávnout rukou. Na Temelín přece stejně nemají... Ale vůbec ne! Každý zdroj, pokud je jeho využití jen trochu ekonomicky opodstatněné, by se měl využít. Dnes na vodní elektrárny připadají tři procenta tuzemské výroby proudu. Spolu s větrnými, případně slunečními a dalšími by to mohlo být až deset procent. O zbytek se dnes zhruba napůl dělí uhelné a jaderné elektrárny. Temelín měl, jak prohlašovali představitelé společnosti ČEZ při jeho výstavbě, nahradit severočeské uhelné elektrárny. Nyní se zdá, že kapacit přibylo a elektřiny je nadbytek, takže se vyváží? ČEZ skutečně během 90. let odstavil uhelné elektrárny, jejichž výkon se rovnal výkonu Temelína. Jenže na zdejším trhu působí i další soukromé firmy, které tuto \"díru\" zaplnily svými zdroji. Takže se může zdát, že temelínská elektrárna je dnes zbytečná. Ta doba však může rychle pominout - a elektrárnu nepostavíte ze dne na den. Ministerstvo průmyslu předložilo v těchto dnech návrh několika verzí české energetické politiky na nejbližších třicet let, která nabízí odpovědi na tento problém. Která z nich podle vás zvítězí? Společné mají to, že rozhodovat se můžeme mezi uhlím a uranem jako hlavními zdroji, zatímco všechny ostatní budou v nejlepším případě jen doplňkové. Pak jde jen o poměr - zda se přikloníme k francouzskému modelu, kde se v jaderných elektrárnách vyrábějí tři čtvrtiny proudu, anebo americkému, kde na uran připadá necelých dvacet procent elektřiny. Cena nových uhelných i jaderných elektráren je dnes už přibližně stejná. Liší se náklady na provoz a množstvím odpadů - jaderné v tomto směru vycházejí podstatně lépe. A hlavně: Neprodukují oxid uhličitý ani další skleníkové plyny. Zato nebezpečný jaderný odpad. Dodnes se neví, co s ním. Máme řadu možností, přičemž nás ani trochu netlačí čas. Jeden temelínský blok vyprodukuje za rok 20 tun vyhořelého paliva, které má objem něco málo přes krychlový metr. Deset let je budeme skladovat v bazénu vedle reaktoru a pak dalších padesát šedesát roků v meziskladu, který se vbrzku začne stavět. Konečné úložiště tedy bude potřebné ve druhé polovině století - a v té době už zřejmě budou vyvinuty dostatečně hospodárné technologie, díky nimž se nynější vyhořelé palivo stane surovinou pro reaktory nového typu. Budovat hlubinné úložiště - rozhodnout o něm se má podle požadavku Evropské unie během více než deseti let - možná nebude ani zapotřebí. Takže sázíte na uran? Když to tak porovnám, jeví se jako nejvhodnější. Pochopitelně od dob, kdy se temelínská elektrárna začala projektovat nebo stavět, udělala jaderná energetika obrovský krok kupředu, především v bezpečnostní oblasti. Paradoxně tomu napomohla havárie v Černobylu, po níž na jedné straně zesílily protiatomové nálady v řadě zemí, avšak současně si vědci a provozovatelé uvědomili, že bezpečnost provozu potřebuje mnohem, mnohem víc. Bude-li se tedy v České republice stavět nová jaderná elektrárna, může mít třeba ruský reaktor třetí generace s vylepšenou pasivní bezpečností, nabízejí se také americké a řada dalších. Rozhodovat budou, jako ostatně i v jiných oborech, peníze, tedy kolik budou stát. Kdy vznikne akutní potřeba nových zdrojů? Do deseti let doslouží dvě třetiny uhelných elektráren, takže už dnes musíme uvažovat, čím je nahradíme. Řekněme, že jadernou elektrárnou. Kde by se měla stavět? Nabízí se samozřejmě Temelín, kde se počítalo se čtyřmi bloky a základy, i podstatná část zázemí je připravena, může to však být i jinde. Výkon? Zřejmě po tisíci megawattech. Ohledně turbín se nabízejí různé varianty počínaje opakováním temelínských tisícovek a konče dvěma pětisetmegawattovými. Postavit elektrárnu trvá několik let, Temelín se budoval dokonce dvě desetiletí. Dá se do té doby připravit i personál? Musí. Je fakt, že na každou operátorskou pozici to trvá řekněme dva roky. A protože projít se musí řízení sekundární části, tedy turbíny, pak primární části, to je reaktoru, následuje postup na šéfa směny a nakonec to lze dopracovat na vedoucího bloku, počítejme s nějakými pěti šesti roky. Zdroj: Plzeňský deník Autor: PETR HORSKÝ