Extrémy počasí? Bude jich víc a víc
Již dva měsíce sužují celou Evropu - jižní a jihozápadní Evropu již od května -
zcela neobvyklá horka a sucha. Teploty ve Francii byly v květnu o pět až sedm
stupňů Celsia vyšší než dlouhodobý průměr, ve Švýcarsku byl červen nejteplejším
měsícem za posledních 250 let. A u nás byly v červnu teploty o čtyři až pět
stupňů nad normálem. Ve Spojených státech se v květnu vyskytlo 562 tornád, která
přinesla smrt 41 lidem, zatímco dosavadním měsíčním rekordem bylo 399 tornád z
června 1992. Na východě a jihovýchodě Spojených států však byly ve stejné době
teploty až o šest stupňů pod průměrem.. V Indii se teploty před příchodem
monzunů vyšplhaly až na 50 stupňů Celsia, což je pět stupňů nad normálem, a 1400
lidí na to doplatilo svými životy. Naopak do Srí Lanky přinesl ve stejnou dobu
tropický cyklón silné srážky doprovázené záplavami a sesuvy půdy, při kterých
nalezlo smrt 300 lidí. Extrémní počasí se tedy nezaměřilo pouze na Evropu,
strádá téměř celý svět. A nemůžeme vyloučit, že v té části Země, kde se počasí
zatím chovalo vcelku mírumilovně, nastanou extrémy později. Je proto namístě se
ptát, co se to v atmosféře děje a není-li to jen předzvěst toho, co nás může
čekat v letech následujících. Je třeba říci, že během 20. století se Země
skutečně o šest desetin stupně oteplila. To se sice nezdá být tak mnoho, ale je
to dost na to, aby se nesmírně složitý a vzájemně provázaný klimatický systém
začal chovat jinak než dříve. Poslední desetiletí minulého století bylo
nejteplejší od doby, kdy byla na světě zahájena meteorologická měření. Osm z
těchto deseti let bylo absolutně nejteplejších. Pak přišel rok 2002, který
všechny dosavadní rekordy překonal, a letošní rok zatím naznačuje, že by mohly
být překonány i rekordy z minulého roku... Tají arktické, ale i alpské ledovce,
hladina moří a oceánů se za poslední století zvýšila o 10 až 20 centimetrů. I to
by se dalo přežít, ale varující je zesilující trend tání ledovců. Projekce
dalšího vývoje nejsou optimistické. Do konce 21. století můžeme očekávat další
nárůst teploty o 1,4 až 5,8 stupně, hladiny oceánů by měly vzrůst o dalších 10
až 90 centimetrů. Uvedená rozpětí jsou výsledkem modelových simulací za použití
řady předpokladů o budoucím sociálním, demografickém a ekonomickém vývoji světa.
Klimatický systém bude nárůstem teploty ještě více destabilizován, a co se
například stane s malými ostrovními státy a přímořskými aglomeracemi až hladina
oceánů stoupne o metr, to může být každému, kdo má základní zeměpisné znalosti,
jasné. Co se ale za takové situace stane s faunou či flórou, jak se změny
projeví v zemědělství a v hospodaření s vodou a následně v potravinovém řetězci,
na to je třeba urychleně hledat odpovědi. Dotčeny mohou být totiž téměř všechny
oblasti našeho života, sociální a ekonomické dopady nevyjímaje. Často slýcháme,
že za tyto změny může člověk. Ano, může, ale určitě ne za všechny. Klima se na
Zemi v historicky dlouhých periodách vždy měnilo, a proto nás nesmí překvapovat,
že k tomu zjevně dochází i nyní. K této přirozené změně klimatu však přistupuje
i složka, za kterou člověk svým egoistickým přístupem k řešení svých potřeb
skutečně může. Nadměrná spotřeba fosilních paliv produkuje zbytečně velké
množství oxidu uhličitého, který jako nejvýznamnější skleníkový plyn jednoznačně
k oteplování planety přispívá. Avšak specifikovat podíl člověka na celkové změně
klimatu detailněji je nesmírně obtížné, ne-li nemožné. Zatím se to vědcům
nepodařilo a zcela jistě ještě o několik desetin stupně průměrná teplota Země
vzroste a dost ledu z ledovců odtaje, než se to podaří. Zamýšlíme-li se však nad
otázkou, jak se s extrémy počasí vyrovnat, pak asi není zrovna podstatné
spekulovat nad tím, kdo či co za ně více může. Jedno je jisté: S takovými
projevy počasí je třeba v budoucnu stále více a více počítat, je třeba se na ně
připravit, je třeba se s nimi naučit žít. To není výraz rezignace - to je pouze
volání po tom, abychom se začali zcela vážně zabývat hledáním odpovídajících
adaptačních přístupů, které nám zajistí i při takovýchto změnách prosperitu.
Mnohdy budou náklady na adaptace nižší než náklady, které jsou spojeny pouze se
snižováním emisí skleníkových plynů. Samozřejmě je naší povinností vůči planetě
respektovat princip předběžné opatrnosti, respektovat principy Kjótského
protokolu a nadále emise skleníkových plynů maximálně snižovat - ne však za
jakoukoliv cenu a ne s jakýmikoliv náklady. V posledních týdnech se často hovoří
o obchodování s emisemi, byť řada informací, která proniká na veřejnost, je
silně zavádějící. Někteří ekonomové či zprostředkovatelé takových obchodů vidí v
jejich realizaci zejména možnost zisku, ale málokdo se zabývá otázkou jeho
následného využití. Vrátí se nám tyto peníze zpět do životního prostředí, budou
investovány do nových technologií, nebudou předmětem následného přerozdělování?
Na všechny tyto otázky je třeba urychleně hledat odpovědi. A musí zbýt i na
adaptace - riziko dalších extrémů počasí v blízké budoucnosti je příliš vysoké a
naše paměť nesmí skončit povodněmi roku 2002 či 1997 a 1998. Autor je vedoucím
oddělení změny klimatu Českého hydrometeorologického ústavu ZDROJ: HN
Již dva měsíce sužují celou Evropu - jižní a jihozápadní Evropu již od května - zcela neobvyklá horka a sucha. Teploty ve Francii byly v květnu o pět až sedm stupňů Celsia vyšší než dlouhodobý průměr, ve Švýcarsku byl červen nejteplejším měsícem za posledních 250 let. A u nás byly v červnu teploty o čtyři až pět stupňů nad normálem.
Ve Spojených státech se v květnu vyskytlo 562 tornád, která přinesla smrt 41 lidem, zatímco dosavadním měsíčním rekordem bylo 399 tornád z června 1992. Na východě a jihovýchodě Spojených států však byly ve stejné době teploty až o šest stupňů pod průměrem..
V Indii se teploty před příchodem monzunů vyšplhaly až na 50 stupňů Celsia, což je pět stupňů nad normálem, a 1400 lidí na to doplatilo svými životy. Naopak do Srí Lanky přinesl ve stejnou dobu tropický cyklón silné srážky doprovázené záplavami a sesuvy půdy, při kterých nalezlo smrt 300 lidí.
Extrémní počasí se tedy nezaměřilo pouze na Evropu, strádá téměř celý svět. A nemůžeme vyloučit, že v té části Země, kde se počasí zatím chovalo vcelku mírumilovně, nastanou extrémy později. Je proto namístě se ptát, co se to v atmosféře děje a není-li to jen předzvěst toho, co nás může čekat v letech následujících.
Je třeba říci, že během 20. století se Země skutečně o šest desetin stupně oteplila. To se sice nezdá být tak mnoho, ale je to dost na to, aby se nesmírně složitý a vzájemně provázaný klimatický systém začal chovat jinak než dříve.
Poslední desetiletí minulého století bylo nejteplejší od doby, kdy byla na světě zahájena meteorologická měření. Osm z těchto deseti let bylo absolutně nejteplejších. Pak přišel rok 2002, který všechny dosavadní rekordy překonal, a letošní rok zatím naznačuje, že by mohly být překonány i rekordy z minulého roku... Tají arktické, ale i alpské ledovce, hladina moří a oceánů se za poslední století zvýšila o 10 až 20 centimetrů. I to by se dalo přežít, ale varující je zesilující trend tání ledovců.
Projekce dalšího vývoje nejsou optimistické. Do konce 21. století můžeme očekávat další nárůst teploty o 1,4 až 5,8 stupně, hladiny oceánů by měly vzrůst o dalších 10 až 90 centimetrů. Uvedená rozpětí jsou výsledkem modelových simulací za použití řady předpokladů o budoucím sociálním, demografickém a ekonomickém vývoji světa.
Klimatický systém bude nárůstem teploty ještě více destabilizován, a co se například stane s malými ostrovními státy a přímořskými aglomeracemi až hladina oceánů stoupne o metr, to může být každému, kdo má základní zeměpisné znalosti, jasné. Co se ale za takové situace stane s faunou či flórou, jak se změny projeví v zemědělství a v hospodaření s vodou a následně v potravinovém řetězci, na to je třeba urychleně hledat odpovědi. Dotčeny mohou být totiž téměř všechny oblasti našeho života, sociální a ekonomické dopady nevyjímaje.
Často slýcháme, že za tyto změny může člověk. Ano, může, ale určitě ne za všechny.
Klima se na Zemi v historicky dlouhých periodách vždy měnilo, a proto nás nesmí překvapovat, že k tomu zjevně dochází i nyní. K této přirozené změně klimatu však přistupuje i složka, za kterou člověk svým egoistickým přístupem k řešení svých potřeb skutečně může. Nadměrná spotřeba fosilních paliv produkuje zbytečně velké množství oxidu uhličitého, který jako nejvýznamnější skleníkový plyn jednoznačně k oteplování planety přispívá.
Avšak specifikovat podíl člověka na celkové změně klimatu detailněji je nesmírně obtížné, ne-li nemožné. Zatím se to vědcům nepodařilo a zcela jistě ještě o několik desetin stupně průměrná teplota Země vzroste a dost ledu z ledovců odtaje, než se to podaří.
Zamýšlíme-li se však nad otázkou, jak se s extrémy počasí vyrovnat, pak asi není zrovna podstatné spekulovat nad tím, kdo či co za ně více může. Jedno je jisté: S takovými projevy počasí je třeba v budoucnu stále více a více počítat, je třeba se na ně připravit, je třeba se s nimi naučit žít. To není výraz rezignace - to je pouze volání po tom, abychom se začali zcela vážně zabývat hledáním odpovídajících adaptačních přístupů, které nám zajistí i při takovýchto změnách prosperitu. Mnohdy budou náklady na adaptace nižší než náklady, které jsou spojeny pouze se snižováním emisí skleníkových plynů.
Samozřejmě je naší povinností vůči planetě respektovat princip předběžné opatrnosti, respektovat principy Kjótského protokolu a nadále emise skleníkových plynů maximálně snižovat - ne však za jakoukoliv cenu a ne s jakýmikoliv náklady.
V posledních týdnech se často hovoří o obchodování s emisemi, byť řada informací, která proniká na veřejnost, je silně zavádějící. Někteří ekonomové či zprostředkovatelé takových obchodů vidí v jejich realizaci zejména možnost zisku, ale málokdo se zabývá otázkou jeho následného využití.
Vrátí se nám tyto peníze zpět do životního prostředí, budou investovány do nových technologií, nebudou předmětem následného přerozdělování? Na všechny tyto otázky je třeba urychleně hledat odpovědi. A musí zbýt i na adaptace - riziko dalších extrémů počasí v blízké budoucnosti je příliš vysoké a naše paměť nesmí skončit povodněmi roku 2002 či 1997 a 1998.
Autor je vedoucím oddělení změny klimatu Českého hydrometeorologického ústavu
ZDROJ: HN
Sdílet článek na sociálních sítích