Komuže tedy patří architektura?
Spojit aktuální a atraktivní téma do jednoho celku se podařilo České televizi,
která dnes večer od 21.00 na druhém kanálu odvysílá dokument Komu patří
architektura? Režisér a autor scénáře, sociální ekolog Bohuslav Blažek, se v něm
dívá na produkty současné architektury z trochu jiného úhlu, než je obvyklé.
\"Není náhodou, že snímky novostaveb mívají stejné nasvícení jako pornografické
fotky,\" vymezuje se vůči obvyklému způsobu prezentace architektury v polovině
filmu Blažek. Tvůrci - spolu s režisérem byl natáčení přítomen kameraman Martin
Mareček - si vybrali tři příklady života s architekturou. Za prvním se vydali do
Tábora, který se nechal svázat hned sedmi obchodními řetězci. Ve druhé části
porovnali funkčnost Tančícího domu s jeho mediálním obrazem a v závěrečném
příspěvku přiblížili osud mladé rodiny, která si staví dům v Sudetech. V první
části Blažek za vydatné pomoci Marečkovy rýpavé kamery odhaluje dopady
sebestředné politiky velkých firem na okolní prostředí. \"Neekologické je myslet
pouze o samotném objektu. Je třeba uvažovat v kontextech,\" připomíná zcela
správně Blažek při pohledu na neutěšenou krajinu, která by mohla být ideální
odpočinkovou zónou. Ovšem při existenci vůle řetězců, města nebo aspoň většího
tlaku občanských iniciativ. Diskutabilnější je autorův přístup k pražskému
Tančícímu domu. Opět je chvályhodné, že se nespokojil s pouhým vnějším popisem a
se suchopárnou polemikou o urbanistickém celku nábřeží, na kterou je trochu
pozdě. Ptá se každodenních uživatelů domu, ptá se servisních pracovníků, sám
přispívá několika v důsledku zarážejícími postřehy (nemožnost otevírat okna
směrem k Vltavě). Jde tedy o portrét \"zdola\", který vyvažují postřehy
spolutvůrce Tančícího domu, Vlada Miluniče. Bohuslav Blažek se podivuje nad
skutečností, že i interiéry \"Ginger a Freda\" jsou zdobeny kresbami a
fotografiemi domu samého. \"Jako kdyby si jeho uživatelé měli vštípit, že dům je
symbolem,\" usuzuje Blažek. On ale symbolem skutečně je - symbolem svobodného
přístupu k architektuře, symbolem průniku zahraničního kapitálu (i s negativními
důsledky) do ČR, symbolem současné architektury. Na pováženou je spíše to, že se
k němu jiná pražská novostavba esteticky ani nepřiblížila... Nejrozpačitěji
působí příspěvek o mladých stavitelích, kteří poté, co překonali byrokracii
úřadů, postupně doplácejí na chyby v projektu. Zde se hledání odpovědi na otázku
Komu patří architektura? přechyluje na mapování sanace následků závažných
profesních opomenutí. A komu, že tedy patří architektura? Obávám se, že otázka
je špatně položena. Neboť takto lze odpovědět jediným způsobem: architektům. A k
ideálnímu stavu dochází ve chvíli, kdy patří architektům, kteří nejsou jen
schopni uvažovat v kontextech, ale i naslouchat hlasům nearchitektů. ZDROJ: HN
Spojit aktuální a atraktivní téma do jednoho celku se podařilo České televizi, která dnes večer od 21.00 na druhém kanálu odvysílá dokument Komu patří architektura? Režisér a autor scénáře, sociální ekolog Bohuslav Blažek, se v něm dívá na produkty současné architektury z trochu jiného úhlu, než je obvyklé. \"Není náhodou, že snímky novostaveb mívají stejné nasvícení jako pornografické fotky,\" vymezuje se vůči obvyklému způsobu prezentace architektury v polovině filmu Blažek.
Tvůrci - spolu s režisérem byl natáčení přítomen kameraman Martin Mareček - si vybrali tři příklady života s architekturou. Za prvním se vydali do Tábora, který se nechal svázat hned sedmi obchodními řetězci. Ve druhé části porovnali funkčnost Tančícího domu s jeho mediálním obrazem a v závěrečném příspěvku přiblížili osud mladé rodiny, která si staví dům v Sudetech.
V první části Blažek za vydatné pomoci Marečkovy rýpavé kamery odhaluje dopady sebestředné politiky velkých firem na okolní prostředí. \"Neekologické je myslet pouze o samotném objektu. Je třeba uvažovat v kontextech,\" připomíná zcela správně Blažek při pohledu na neutěšenou krajinu, která by mohla být ideální odpočinkovou zónou. Ovšem při existenci vůle řetězců, města nebo aspoň většího tlaku občanských iniciativ.
Diskutabilnější je autorův přístup k pražskému Tančícímu domu. Opět je chvályhodné, že se nespokojil s pouhým vnějším popisem a se suchopárnou polemikou o urbanistickém celku nábřeží, na kterou je trochu pozdě.
Ptá se každodenních uživatelů domu, ptá se servisních pracovníků, sám přispívá několika v důsledku zarážejícími postřehy (nemožnost otevírat okna směrem k Vltavě). Jde tedy o portrét \"zdola\", který vyvažují postřehy spolutvůrce Tančícího domu, Vlada Miluniče.
Bohuslav Blažek se podivuje nad skutečností, že i interiéry \"Ginger a Freda\" jsou zdobeny kresbami a fotografiemi domu samého. \"Jako kdyby si jeho uživatelé měli vštípit, že dům je symbolem,\" usuzuje Blažek. On ale symbolem skutečně je - symbolem svobodného přístupu k architektuře, symbolem průniku zahraničního kapitálu (i s negativními důsledky) do ČR, symbolem současné architektury. Na pováženou je spíše to, že se k němu jiná pražská novostavba esteticky ani nepřiblížila...
Nejrozpačitěji působí příspěvek o mladých stavitelích, kteří poté, co překonali byrokracii úřadů, postupně doplácejí na chyby v projektu. Zde se hledání odpovědi na otázku Komu patří architektura? přechyluje na mapování sanace následků závažných profesních opomenutí.
A komu, že tedy patří architektura? Obávám se, že otázka je špatně položena. Neboť takto lze odpovědět jediným způsobem: architektům. A k ideálnímu stavu dochází ve chvíli, kdy patří architektům, kteří nejsou jen schopni uvažovat v kontextech, ale i naslouchat hlasům nearchitektů.
ZDROJ: HN
Sdílet článek na sociálních sítích