Bohyně mizí z Bílých Karpat

Předpovídají budoucnost z karet nebo vosku, léčí různými bylinkami. Třebaže místní o nich tvrdí, že jsou šarlatánky a čarodějnice, už po staletí jsou tyto ženy z několika malých vesnic v Bílých Karpatech na moravsko-slovenském pomezí nazývány bohyněmi.

Bohyně hledají ztracené a ukradené věci, prorokují věčnou lásku či nevěru partnera, vědí, kolik dětí se komu narodí a koho naopak čeká nějaký velký problém. O zákazníky nemají nouzi. Postupně jich však ubývá, staré bohyně umírají a mladé už nemají schopnosti svých předchůdkyň.

Osud nelze obelstít

Na kraji vesničky Krhov stojí dům jednaosmdesátileté Marie Hrnčárové. Chalupa u lesa, obdělaná políčka s obilím, po dvoře pobíhají psi a slepice, před chalupou stojí starý trabant, kterým přijeli pomocníci naštípat dřevo na zimu. A právě tady žije jedna z místních věštkyň - bohyní.
V sobotu a v neděli před domem stojí auta nejenom místních, ale také lidí z Ostravy nebo slovenské strany hranice. K Marii Hrnčárové je vede touha vědět, co je čeká. \"A bacha ať vás neuhrane,\" říkají s trochu škodolibým úsměvem lidé z Krhova, když se jich zeptáme na cestu k věštkyni. Tomu se drobná žena, když vyjde ze svého domu na okraji lesa, jenom směje. \"Místní za mnou taky chodí a chtějí znát budoucnost. Ale jezdí sem lidi z celé republiky i ze Slovenska, teď jsem tu měla například mladou ženu z Ostravska, které utekl manžel a chtěla vědět, jestli se jí vrátí. A vrátil,\" říká s úsměvem.
Sama věští pouze z karet. Řemeslo se učila od své tety a taky od nejznámější kopanické věštkyně Irmy Gabrhelové, která umřela před třemi roky. Karty zalité ve folii, aby se tak neohmataly, chrání Marie Hrnčárová jako oko v hlavě. Když je míchá, dívá se vám přímo do očí. \"Musíte opravdu chtít vědět, co vás čeká, a být upřímný,\" říká a přitom rozdává karty.
\"Tady vidím nějakou závist, čeká vás nějaké dědictví, které vám druzí budou závidět,\" obrací jednotlivé listy. Nenechá se zmást ani tím, když to, co vyčte z karet, nesouhlasí, a má po ruce pohotově novou odpověď. Celá věštba trvá asi hodinu a bohyně vyvěští nejenom váš osud, ale také budoucnost vašich blízkých. \"Jenom na ně musíte moc myslet,\" dodává.
Mezi místními se tradují historky o lidech, kteří se dověděli svoji budoucnost a do roka se vrátili a chtěli, aby jim bohyně věštbu odvolaly a vyčetly jim z karet něco jiného. \"To ale přece nejde, to je osud,\" vysvětluje Marie Hrnčárová.

Boj o zákazníky

O schopnostech nejznámější kopanické věštkyně Irmy Gabrhelové, která i v tom největším letním horku nosila zimní kabát, věštit z karet nebo vosku, ale také léčit bylinkami, se v kopanických obcích povídají dodnes úplné legendy. Stará věštkyně, matka sedmi dětí, neměla rádio ani televizi, neuměla číst ani psát a žila na samotě v obci Žítková. Na sklonku života se už cítila opuštěná a bezmocná, vzpomínkami žila v dobách první republiky. Více než dvacet let vůbec nesešla ze své chalupy na samotě dolů do Starého Hrozenkova, střediska celých Kopanic.
\"Viděla jsem na vlastní oči, co Irma dokázala s bylinkami, věděla přesně, co na kterou bolístku dát, lidé od ní odcházeli jako znovuzrození,\" vzpomíná Marie Hrnčárová. Lidé, kterým Irma Gabrhelová někdy pomohla, dodnes jezdí k jejímu upravenému hrobu ve Starém Hrozenkově a radí se s ní.
Marie Hrnčárová je jednou z mála věštkyň, která je ochotná o svém řemesle hovořit. Ostatní ženy už tak sdílné nejsou, třebaže najít si cestu ke kopanickým bohyním není nic složitého a skoro každý obyvatel tohoto kraje jich dokáže vyjmenovat hned několik.
Často jsou to ženy, které mají svoje civilní povolání a \"věštecké řemeslo\" zdědily po předcích. \"To víte, peníze, které berou za věštění, nikde nepřiznávají, proto o nich nerady mluví,\" říkají místní. Jenom pár jich ale už léčí bylinkami, málo také čte budoucnost z vosku. Bohyně v jednadvacátém století využívají spíše praktických a moderních metod, kterými lákají nové zákazníky.
Například při tradičních folklorních Kopaničářských slavnostech konaných každoročně v červenci, čeká pár děvčat na autobusové zastávce na návštěvníky. Pak ochotně poradí lidem, ve kterých chalupách bohyně najdou. Cestou vyzvědí od dotyčného všechno možné včetně toho, co ho trápí, a nenápadně to předají samotné bohyni. Ta pak návštěvníka překvapí informacemi o něm.
\"Bohyně prostě mají takové náhončí, bojují o kšefty,\" popisuje \"náborovou\" akci jeden ze starousedlíků ze Starého Hrozenkova. Proto se také bohyně soustřeďují na přespolní zákazníky, místní už na jejich triky nenaletí.
\"Možná to některé dělají, ale rozhodně ne všechny. Věštění, to není žádný podvod, je to prostě schopnost, která se dědí z generace na generaci,\" odmítá rozčíleně tyhle hlasy zpochybňující kvality bohyní Marie Hrnčárová. Kolik si za předpověď budoucnosti věštkyně říkají, je velmi obtížné se dovědět. \"Někdo mi jenom poděkuje, někdo přinese čokoládu, někdo chce dát peníze. Já nikomu nic neříkám, ať si každý dá, co chce,\" vysvětluje Marie Hrnčárová.
Věštkyň už podle ní není v bělokarpatských obcích tolik jako dřív. \"Dcery sice mám, ale žádná se už věštěním nezabývá. Teď mám ale osmiletou vnučku a ta má talent, už jsem ji začala učit,\" říká.

Kořeny čarodějnického umění

Legendy o čarodějnickém umění kopanických žen živila od 15. století především chudoba kraje. Pro většinu lidí v obcích moravských kopanic, pojmenovaných podle charakteristického způsobu osídlení, kdy samoty na úbočích kopců obklopovala motykou obdělávaná políčka, takzvané kopanice, byla lékařská péče finančně nedostupná. Lidé proto vyhledávali bylinkářky, které žily na samotách, věděly, které rostliny kdy sbírat, a znaly jejich účinky.
U kopaničářských chalup byly zahrádky, kde se pěstovaly rostliny - boží drevco (pelyněk brotan), maří list (vratič maří list), marunka (kopretina řimbaba). Boží drevco a marunku dávaly matky do první koupele malých děvčátek, aby později chlapcům voněla. Nejpěstovanější rostlinou byla myrta, muškáty a rozmarýn. Zvláště rozmarýnu, který měla vetknutý v šatech nevěsta, se přisuzovala magická moc. Kouzelnou silou prý oplývalo i luční kvítí. Například laskavec (sleziník červený) či milovnik (třezalka tečkovaná) mohl prý děvčatům zajistit milence. Věřilo se, že když děvče, oblečené pouze ve spodničce, vytlačí červenou šťávu z milovniku, dostane milence, na kterého si myslí.
Stejného účinku prý bylo dosaženo, když chlapec snědl koláček, do kterého se zapekl laskavec. Krásu měla děvčatům zajistit i bylina něcík, natrhaná na Velký pátek ráno. Před východem slunce se ovšem muselo děvče vykoupat v místě, kde se stékalo několik pramenů, a třikrát oběhnout stavení se šípkovým prutem v ruce...
K léčení se používal podběl, petrklíč, devětsil, plicník lékařský či květy a plody černého bezu.
Časem bohyně zjistily, že mohou vydělat víc peněz, když k tomu přidají nějaké zaříkávání a věštění. A ještě v první polovině dvacátého století sem za nimi jezdili lidé nejen z celé Moravy, ale také z Vídně, Prahy, Bratislavy nebo Varšavy, tak daleko sahala jejich proslulost.
Lydia Petráňová z Ústavu pro etnografii a folkloristiku Akademie věd v jedné ze svých prací mimochodem připomíná nápadnou shodu receptu na odstranění nenáviděné sokyně, zaznamenaného právě na kopanicích, s praktikami některých australských a afrických národů: \"Z hlíny nabrané na hřbitově se ulepí lepenec (lidská figurka), píchá se jehlami pod žebra, pak se zatopí v peci osikovým dřevem a vloží se figurka do ohně. Pak ji vytáhnou, oblévají vodou a suší v komíně. Sokyně má při tomto obřadu nejprve pocítit píchání, pak je rozpálená, pak jí třese zima a konečně uschne.\"
V místním informačním centru ve Starém Hrozenkově mají složku s názvem \"Bohyně\" a v ní všechny dostupné informace o kopanických věštkyních včetně knihy katolického faráře Josefa Hofera ze začátku minulého století. Složku si ale většinou půjčují přespolní, místní dají spíš na ústní podání některých legend.
Farář Hofer proslul zpočátku jako nesmiřitelný odpůrce věštkyň, aby nakonec zemřel jako člověk, který je vzal na milost. Na stará kolena dokonce vystoupil z církve a začal bojovat proti tmářství. Muži ze Starého Hrozenkova, kteří Hofera po jeho smrti oblékali, vypověděli, že celý zčernal, což prý ukazuje na použití magických praktik. Tuto historku ale už většina lidí nezná...

Zdravý život. Ale těžký...

Obyvatelům obcí ukrytých mezi vrcholy Bílých Karpat, oblasti, která je kvůli neporušené přírodě se vzácnými orchidejovými loukami zařazená na prestižní seznam biosférických rezervaci UNESCO, není spojování kraje s čarodějnickým uměním moc po chuti. \"Byli bychom raději, aby lidé vnímali, že je tu krásná krajina, nijak nepoznamenaná turistickým ruchem,\" říká starostka Žítkové Eva Hargašová.
Lidé na kopanicích, které jsou nyní známé především díky románům brněnské spisovatelky Květy Legátové a filmu Želary, mluví podobně, ale jedním dechem dodávají, jak těžce se ve zdejší krásné krajině žije. Chybí tu práce, v každé z obcí je hodně nezaměstnaných. Kdo práci má, musí dojíždět mnohdy i desítky kilometrů. A proto je v kopanických vesnicích nejživěji v pátek, kdy se party mužů vrací \"ze světa\", staveb a montáží po celé zemi.
Domy na samotách kupují lidé z měst jako víkendová sídla, na stará kolena se kvůli zdravému a čerstvému vzduchu vracejí lidé, kteří se tu narodili. Díky neporušené krajině se tu totiž umírá později než v okolních krajích.
Tam, kde zůstali bydlet místní, je pořád u domů vidět krávy nebo ovce, malé políčko, ošetřované ovocné stromy a kdo má štěstí a ví kam jít, tak taky může okusit doma pálenou slivovici. Spory o její kvalitu patří mezi nejčastější témata v místních hospodách, běda, když se dobrou pálenkou nemůže pochlubit starosta, ředitel školy nebo šéf policejního okrsku.

čas nezastavil Ani Tady

Když přijde zima, je problém se k některým samotám dostat, o tom už se několikrát přesvědčili lékaři z uherskobrodské záchranky. Ale lidé jsou tu nepoddajní a neradi ustupují. A mají ještě jednu zvláštnost: sousedské účty si často vyřizují sami. Známy jsou případy, kdy si se zbraní v ruce vysvětlovali rozdílné názory muži podezřelí z pytláctví, kvůli sousedským sporům jeden z obyvatel Starého Hrozenkova rozstřílel svému sousedovi v noci autobus...
Ale ani na kopanicích se čas úplně nezastavil. Vyrostly tu první  ekologické  farmy, síť cyklostezek vedoucí přes lesy a louky  chráněné   krajinné   oblasti  , buduje se první rozhledna placená z fondů Evropské unie, v každé z vesnic působí folklorní soubor. Do kraje míří především turisté z rovinatého Nizozemska, Češi a Moravané kouzlo bělokarpatské krajiny objevují až v posledních letech.
Obyvatelé kopanic většinou mluví zvláštní směsí češtiny a slovenštiny a dodnes se nesmířili s rozdělením Československa, mnozí mají rodiny na druhé straně hranice. A počet česko-slovenských sňatků je tu jeden z nejvyšších v zemi, po letech dokonce takových svateb začalo přibývat.
Ale taky si tu museli zvyknout na skupiny uprchlíků z celého světa, pro které se Bílé Karpaty staly místem, kudy se nejčastěji dostávají přes zelenou česko-slovenskou hranici... Přes to všechno nedá kopanická bohyně Marie Hrnčárová na svůj kraj dopustit: \"Je tu přece krásně, ať každý přijede a přesvědčí se o tom.\"

ZDROJ: Víkend