Než postavíme nový Temelín

Dosavadní vládní koncepce nakládání s radioaktivními odpady skončila fiaskem. Prohlášení ministra průmyslu a obchodu, že stát už neuvažuje o vybudování trvalého úložiště pro vyhořelé palivo z atomových reaktorů na našem území, znamená její konec. Milan Urban dost dobře neměl jiné východisko.
Úložiště během uplynulých deseti měsíců odmítly obce ve všech šesti oblastech vytipovaných pro jeho umístění. Víkend za víkendem se v jednotlivých místech lidé vydávali k volebním urnám, aby obecní nesouhlas stvrdili v obecních referendech - vždy drtivou většinou. V posledních několika týdnech se proti projektu krátce po sobě postavily i všechny kraje, na jejichž území leží vytipované oblasti.
Tváří v tvář masívní opozici místních lidí, obcí a krajských politiků vláda nakonec ustoupila. Jenomže to neznamená, že může celý problém prostě zabalit. V Dukovanech a Temelíně už leží téměř tisíc tun vyhořelého jaderného paliva a každým rokem jejich provozu vznikne dalších přibližně sto tun. Ministři se nemohou tvářit, jako by nebyly. De facto zrušenou koncepci musí nahradit nová.
Stejně tak kabinet nemůže přehodit horký brambor na někoho jiného. Občas se ozývají hlasy, ať atomový odpad prostě odvezeme do Ruska.
Ministr Urban naznačil, že bychom mohli počkat, až Evropská unie problém vyřeší za nás. Dokonce i pokud pomineme praktické překážky (riziko úniku nebezpečných materiálů do nepovolaných rukou a s ním související malá šance, že některý evropský stát bude ochoten vzít radioaktivní břemeno za ostatní), jsou takové plány eticky nepřijatelné.
Každá země, která se rozhodla pro jadernou energetiku, se musí o své zářící dědictví postarat. Není možné, abychom své problémy řešili na úkor obyvatel jiné země, jiné oblasti.
Nová vládní koncepce by však rozhodně měla být hned v několika ohledech odlišná od té dosavadní. Hlavně nesmí opakovat základní chybu: vyloučit z veškerého rozhodování postižené obce.
Zkušenosti zemí západní Evropy, kde se problémem nakládání s vyhořelým palivem zabývají o desítky let déle, ukazují, že právě demokratický deficit celého programu je zaručený recept na konflikt mezi úřady a místními lidmi. Ve Švédsku a Finsku nakonec obce získaly právo veta a přesto se s nimi stát umí úspěšně dohodnout.
Demokracie a průhlednost rozhodování totiž nevedou k zablokování, nýbrž naopak k civilizování diskuse. Je podmínkou důvěry mezi státem a lidmi, bez které se problém radioaktivního odpadu nepodaří vyřešit.
Pokud vláda nechce, aby další pokus skončil stejně jako první, musí podpořit právě projednávaný návrh sedmi senátorů: novelu atomového zákona, která dá obcím právo spolurozhodovat o umístění radioaktivního úložiště na jejich území.
Nový program musí dát přednost bezpečnosti a zaručenému technickému řešení před politicky motivovaným spěchem. Dosud spočíval v konceptu takzvaného uzavřeného hlubinného úložiště.
Úřady by ve druhé polovině tohoto století navezly kontejnery s atomovým odpadem do úložiště a pak jej na věky utěsnily bentonitem nebo podobným izolačním materiálem. Rozhodnutí by už nikdy nešlo změnit. Nedávno vydaná studie Hnutí DUHA varuje, že taková koncepce je velmi atraktivní, protože na první pohled problém navždy vyřeší. Jenomže nevyřeší.
Potíž tkví v tom, že vyhořelé jaderné palivo je nezbytné perfektně izolovat od okolního prostředí na zhruba 100 000 let. Až pak nebude představovat riziko. Ovšem dnešní technologie to zatím nedokáží zaručit.
Tvářit se, že známe definitivní řešení, když ve skutečnosti definitivním není, a navíc je a priori naordinovat příštím generacím, je nezodpovědné. Moudřejší by bylo zvažovat a vyvíjet i další alternativy a především nechat potomkům možnost rozhodnutí změnit, pokud dokáží vyvinout lepší technologie.
Nová koncepce by také měla zvýšit poplatky, které na státní účet, určený k uhrazení stavby úložiště, povinně posílá ČEZ a případní další provozovatelé atomových reaktorů. Dosavadní sazba je ve srovnání s jinými státy pozoruhodně nízká.
Ostatně odhady nákladů se původně dost lišily - a vláda nakonec vybrala částku u dolní hranice. Pokud vybrané množství peněz nebude stačit, rozdíl v řádu miliard korun zaplatí daňoví poplatníci.
Konečně uprostřed debaty o nové vládní energetické koncepci poznamenejme, že vyřešení osudu stávajících radioaktivních odpadů musí být zásadní podmínkou pro jakékoli rozhodnutí o zvyšování jejich produkce.
Je proto vrcholem nezodpovědnosti, pokud Milan Urban prosazuje stavbu dvou nových atomových reaktorů v okamžiku, kdy netuší, co bude dělat s vyhořelým jaderným palivem.
Autor pracuje v Hnutí DUHA, české ekologické organizaci