Ve stopách Křižíka, i když ho neznají
La Rochellská aglomerace je líhní jedinečných nápadů, jak zkrotit dopravu, aby
byla přátelská k životnímu prostředí. Využívá k tomu elektřinu.
La Rochellská aglomerace je líhní jedinečných nápadů, jak zkrotit dopravu, aby byla přátelská k životnímu prostředí. Využívá k tomu elektřinu.
Kdo by neznal Tři mušketýry. Na rozdíl od povinné četby je četli snad všichni. Kdo nečetl, ten šel aspoň do kina na některé z nesčetných filmových zpracování. A kdo Tři mušketýry četl nebo viděl, nemůže si nevzpomenout na La Rochelle a jeho obléhání, když se vzepřelo kardinálu Richelieu. Kardinál město dobře znal. Svou církevní kariéru začínal jako biskup v Luconu v departementu Vendée, jen asi 50 km severněji od La Rochelle. Lucon byla díra, \"nejblbější biskupství ve Francii\", ráčil distinguovaně praviti budoucí kardinál, kdežto La Rochelle v té době bylo již kvetoucí přístavní město, které mělo styky s celým světem. A bohaté město.
Obojí zůstalo. Město se rozkládá na břehu dvou zálivů, což je jeho sláva, krása i prokletí. Sláva proto, že z několika přístavů v zálivu odplouvaly slavné výpravy do Afriky i Ameriky, startovaly i startují velké jachtařské závody, bohaté rejdařské rodiny budovaly honosné domy a vytvářely sbírky uměleckých předmětů. V jachtařském přístavu Les Minimes nyní kotví 1100 jachet, vůbec nejvíc z celého Atlantického pobřeží.
Krása proto, že starobylé věže, hlídající vjezd do starého přístavu, se zrcadlí v mořské hladině a světla majáků se odrážejí od moře a zpětně probleskují na molech i fasádách domů z mořského vápence. Krása La Rochelle každoročně přiláká tři miliony turistů. La Rochelle je tak třetím nejnavštěvovanějším městem ve Francii.
Prokletí proto, že město má v zádech oceán a muselo a musí tomu přizpůsobovat veškerý urbanismus. Ještě ve dvacátých letech minulého století bylo obkrouženo hradbami a teprve jejich zbourání městu umožnilo rozvoj. Rozvíjet se však může pouze do vnitrozemí.. Dálkový okruh kolem města není okruh, ale polokruh, začíná i končí na pobřeží. Kdo nechce záliv objíždět, musí použít převoz. Ale bez auta - převoz je pouze pro pěší. A tak při průjezdu ze severu na jih a opačně se jezdí městem. Po hlavním nábřeží Duperré projede denně 30 000 vozidel. Nebýt neustálého vánku od moře, který rozptyluje zplodiny, bylo by tam nedýchatelně.
Není tedy divu, že La Rochelle se stalo průkopníkem nových způsobů dopravy ve Francii. Začalo to regulací. V roce 1971 bylo La Rochelle jedním z prvních francouzských měst, která zavedla ve středu města pěší zónu. Přestože se obchodníci v centru bránili, radnice prosadila svou.
Následovalo nábřeží Duperré. Uzavřít ho po celý den nejde, je to skutečně jediná osa ze severu na jih, a tak je uzavřeno aspoň v létě každý večer od 20 hodin do rána, v sobotu a neděli dokonce již od 12 hodin. Auta vystřídají kejklíři, malíři, klauni, prodavači suvenýrů, cukrové vaty i různých mořských potvůrek, které čerstvě opražené chutnají fantasticky. A protože je v létě světlo až do 23 hodin, tam, kde jde ve dne o život, máme korzo, obyvatelé se mísí s turisty, očichávají se psíci a pouliční muzikanti střídají francouzské šansony s odrhovačkami všech možných světových hitparád.
V roce 1974 napadlo městské radní další opatření. Z městských prostředků zakoupili několik desítek kol, nechali je natřít výrazně na žluto a rozeseli po městě. Každý Rochellan si může půjčit kolo zdarma na 3 hodiny a pak za každou další hodinu zaplatí v přepočtu asi 1 Kč. Kolo si mohou půjčit i turisté, ti mají zadarmo pouze dvě hodiny.
Iniciativa vypadala jako naprosté bláznovství, ale třicet let poté je k dispozici 350 kol a některé dny by se jich půjčilo daleko víc. K dispozici jsou kola pro děti, kola s košíkem, kam lze dát i psa, dokonce i dvojkolo pro zamilované. Dva holandští manželé, kteří na něm projeli kolem, měli dohromady aspoň 130 let a nadšení z nich přímo zářilo.
Nejgeniálnější nápad však měl teprve přijít. Ne, nebyla to akce Dneska město bez aut, vymyšlená v roce 1997, která se pak rozšířila na všechny kontinenty. Dne bez aut se prý loni zúčastnilo už 180 měst! Teď však máme na mysli jiný nápad - zavést do města elektrická auta.
Nápad to byl skvělý, měl však dvě chyby - žádná elektrická auta neexistovala a jejich vývoj a výroba spolu s vytvořením infrastruktury představovaly nesmírně nákladný úkol. Město se však nevzdalo. Vydalo se hledat peníze a přesvědčovat výrobce.
Peníze se našly u Evropské unie. Shodou okolností byla na evropské komisi agenda energie a dopravy v jednom generálním ředitelství, takže nedocházelo k přetahování o kompetence. Eurokraty myšlenka nadchla. A hned do toho zapojili další města. V Německu se rozhodl zúčastnit Erlangen, ve Švédsku Stockholm, v Nizozemí Rotterdam, v Itálii Milán a nakonec i celý lombardský region. Zájem projevil i Stavanger v Norsku. Tato města vytvořila evropskou asociaci CITELEC, zájmové sdružení měst, zajímajících se o elektrická vozidla. Dnes má sdružení 60 členů, i když doprava skutečně funguje pouze v těch zakládajících.
Podařilo se vyřešit i problém, kdo vozidla vyrobí. PSA Peugeot Citroën se rozhodl vývoj financovat v rámci svého výzkumného programu. A přímo v La Rochelle se usídlilo malé s. r. o. Seer-Volta, které se rozhodlo upravovat elektrická auta. Poněvadž v La Rochelle sídlí i výrobce rychlovlaků TGV a tramvají Alcatel, zapojilo se také jeho vývojové oddělení. Město pak vybudovalo síť nabíjecích stanic. Vývoj trval tři roky. Šlo skutečně o plně elektrické auto, nešlo se tedy cestou, kterou se dali němečtí konstruktéři Mercedes a Audi, kteří vyvíjeli hybridní pohon. V roce 1999 začal PSA s výrobou.
Na parkovišti Verdunského náměstí stojí flotila dvaceti červených Peugeotů a Citroënů s nápisem LISELEC na boku. Liselec je firma 100 % finančně ovládaná aglomerací, která obhospodařuje pronájem vozidel. Na první pohled se auta ničím neliší od normálních aut, která jezdí i na našich silnicích. Teprve po pozorném pohledu si všimnete, že auto nemá výfuk. Zato má za zadním sklem jakousi krabičku.
Auta jsou určena pro Rochellany, kteří za 5,5 eura měsíčně dostanou kartičku a PIN. Na parkovišti si zájemce vybere auto, přiloží kartičku ke krabičce a odblokuje tak zámky dveří. Na klávesnici mezi sedadly naťuká svůj PIN a může nastartovat. Auto samo počítá ujetou trasu a vysílá ji do centrály. Jednou za měsíc přijde faktura podle počtu ujetých kilometrů. Auto lze zanechat na kterémkoliv ze sedmi stanovišť.
K dispozici je 50 aut, která měsíčně najedou dohromady 15 000 km při 2700 jízdách. Počet předplatitelů byl v prvním čtvrtletí tohoto roku 468, z toho činily firmy 10 procent.
Pro turisty jsou určena auta kanárkově žlutá, která provozuje místní dopravní podnik. Jestliže auta LISELEC fungují sedm dní v týdnu po celých 24 hodin, auta dopravního podniku RTCR jsou k dispozici pouze od 7.30 do 19.30 hodin a v neděli dokonce jen odpoledne. Zájemce musí složit kauci 500 eur a zaplatit 15 eur pojištění. Pak už se jen rozhodne, zda chce auto půjčit na půl dne nebo na celý den. Musí se také zavázat, že s ním neopustí rochellskou aglomeraci. To zas tak moc nehrozí, rozhodně to není vozítko na výlet za babičkou na druhém konci Francie. Auta totiž ujedou na jedno nabití pouze 50 km. Schválně jsem to měřil: je to z jednoho konce La Rochelle na druhý a zpět. Co by se stalo, kdyby mi došla elektřina a já nedojel zpátky, nebyl nikdo schopen říci. Pouze mě ujišťovali, že se to zatím nestalo.
S jídlem roste chuť. PSA se vrhla na elektrifikaci dodávkových aut. Jakmile byl prototyp na světě, magistrát zadal studii o možnosti dodávek do vnitřního města. Výsledkem bylo uzavření centra pro všechny nákladní automobily a ustanovení, že zásobovací vozy nad 3,5 tuny mohou vjíždět do této zóny pouze od 06.00 do 07.30 hodin.
Vzhledem k tomu, že většina obchodů otevírá v 9 hodin, řada z nich dokonce až v 10, opatření žádné velké nadšení nevzbudilo. Jenže všichni, kdo nosili uniformu městské policie, vyrukovali do ulic. Každý den po celý měsíc rozdávali pokuty a odebírali dva body (Francouzi mají dvanáctibodový penalizační systém). Přitom provedli hned důkladnou kontrolu vybavení, dodacích listů i jízdních příkazů. Taková malá měsíční akce Kryštof.
Výsledek se dostavil. Každý den teď ze sběrného skladu za nádražím vyjíždějí Citro..eny Berlinga a rozvážejí balíky. Skříňový FAAM pak vozí palety. Prozatímní bilance od roku 2001, kdy celá akce začala, je 450 balíků a 5 až 10 palet denně. Okolo 58 % všech obchodů a služeb, které jsou v dané oblasti, je zapojeno do systému ELCIDIS, který dodávky zajišťuje.
Mezitím byl nahrazen převoz dieselových lodí loděmi na elektrický pohon. Když mi to Anne Chané, která má veškerou elektrickou dopravu v La Rochelle na starosti, s hrdostí v hlase sdělovala, suše jsem podotkl, že u nás na Brněnské přehradě jezdí lodi na elektrický pohon už 20 let. Jenže pýcha předchází pád, jak by řekla teta Kateřina.
\"Elektrický motor naší lodi je ale poháněn slunečními bateriemi!\" opáčila paní Chané. To mě samozřejmě dostala. A když už byli v elektrizaci převozu, hned nechali vyrobit několik mořských tramvají, které křižují záliv a zkracují cestu mezi marinou a středem starého města.
Nejnovějším nápadem je elektrický minibus. Tentokrát to není nápad původní, radní se inspirovali v Bordeaux a tam zase okopírovali Řím a Liverpool. Od ledna 2004 jezdí elektrominibus na třech trasách. Kupodivu nezačíná na ústředním náměstí, ale nedaleko turisticky nejzajímavějšího místa - vjezdu do starého přístavu. Jedna trasa vede na odstavné parkoviště (P & R), druhá na hlavní náměstí a třetí k univerzitnímu kampusu, muzeím, kinům a mediatéce.
Minibus nemá zastávky ani jízdní řád. Jezdí podle namalované modré čáry na silnici, kdekoliv na této trase lze mávnout a nastoupit. A zase vystoupit. Za půl eura jedna jízda, za jeden a půl eura celý den. Přitom za jednorázovou jízdenku na normální městský autobus je nutno zaplatit 1,20 eura. Kdo by tedy nedal přednost elektrickému minibusu? Nejen Skoti.
Zdálo by se, že je to přímo idylický obrázek, jak chránit životní prostředí a využívat elektřiny. Bohužel, obyvatelé své zvolené zástupce moc nenásledují. Počet předplatitelů elektrických aut Liselec za první čtvrtletí letošního roku klesl o 10 procent a podnik je hluboce ztrátový. Elcidis má hranici rentability 600 balíků a 20 palet denně a je dalek tohoto čísla. Minibus jezdí povětšině prázdný nebo se dvěma či třemi lidmi. Převoz využívají pouze turisté, a tak byl jeho provoz mimo turistickou sezónu zastaven.
Aglomerace musela na pokrytí nákladů a ztrát vypsat zvláštní dopravní daň, kterou platí všichni zaměstnavatelé, kteří na teritoriu aglomerace zaměstnávají více než 9 zaměstnanců. A žádný drobeček! Odvádí se 1,03 % z celkových hrubých mezd! V předloňském roce to dalo sumu k 10 milionům eur. Prostě životní prostředí něco stojí.
Je to ale sázka na budoucnost. To u nás věděl již inženýr Křižík, když prosazoval elektrickou tramvaj. Také mu tenkrát nevěřili a dnes si bez tramvaje nedokážeme dopravu představit. I když ho rochellští edilové neznají, kráčejí v jeho stopách.
AUTOR: ALEŠ BLUMA, La Rochelle
Kdo by neznal Tři mušketýry. Na rozdíl od povinné četby je četli snad všichni. Kdo nečetl, ten šel aspoň do kina na některé z nesčetných filmových zpracování. A kdo Tři mušketýry četl nebo viděl, nemůže si nevzpomenout na La Rochelle a jeho obléhání, když se vzepřelo kardinálu Richelieu. Kardinál město dobře znal. Svou církevní kariéru začínal jako biskup v Luconu v departementu Vendée, jen asi 50 km severněji od La Rochelle. Lucon byla díra, \"nejblbější biskupství ve Francii\", ráčil distinguovaně praviti budoucí kardinál, kdežto La Rochelle v té době bylo již kvetoucí přístavní město, které mělo styky s celým světem. A bohaté město.
Obojí zůstalo. Město se rozkládá na břehu dvou zálivů, což je jeho sláva, krása i prokletí. Sláva proto, že z několika přístavů v zálivu odplouvaly slavné výpravy do Afriky i Ameriky, startovaly i startují velké jachtařské závody, bohaté rejdařské rodiny budovaly honosné domy a vytvářely sbírky uměleckých předmětů. V jachtařském přístavu Les Minimes nyní kotví 1100 jachet, vůbec nejvíc z celého Atlantického pobřeží.
Krása proto, že starobylé věže, hlídající vjezd do starého přístavu, se zrcadlí v mořské hladině a světla majáků se odrážejí od moře a zpětně probleskují na molech i fasádách domů z mořského vápence. Krása La Rochelle každoročně přiláká tři miliony turistů. La Rochelle je tak třetím nejnavštěvovanějším městem ve Francii.
Prokletí proto, že město má v zádech oceán a muselo a musí tomu přizpůsobovat veškerý urbanismus. Ještě ve dvacátých letech minulého století bylo obkrouženo hradbami a teprve jejich zbourání městu umožnilo rozvoj. Rozvíjet se však může pouze do vnitrozemí.. Dálkový okruh kolem města není okruh, ale polokruh, začíná i končí na pobřeží. Kdo nechce záliv objíždět, musí použít převoz. Ale bez auta - převoz je pouze pro pěší. A tak při průjezdu ze severu na jih a opačně se jezdí městem. Po hlavním nábřeží Duperré projede denně 30 000 vozidel. Nebýt neustálého vánku od moře, který rozptyluje zplodiny, bylo by tam nedýchatelně.
Není tedy divu, že La Rochelle se stalo průkopníkem nových způsobů dopravy ve Francii. Začalo to regulací. V roce 1971 bylo La Rochelle jedním z prvních francouzských měst, která zavedla ve středu města pěší zónu. Přestože se obchodníci v centru bránili, radnice prosadila svou.
Následovalo nábřeží Duperré. Uzavřít ho po celý den nejde, je to skutečně jediná osa ze severu na jih, a tak je uzavřeno aspoň v létě každý večer od 20 hodin do rána, v sobotu a neděli dokonce již od 12 hodin. Auta vystřídají kejklíři, malíři, klauni, prodavači suvenýrů, cukrové vaty i různých mořských potvůrek, které čerstvě opražené chutnají fantasticky. A protože je v létě světlo až do 23 hodin, tam, kde jde ve dne o život, máme korzo, obyvatelé se mísí s turisty, očichávají se psíci a pouliční muzikanti střídají francouzské šansony s odrhovačkami všech možných světových hitparád.
V roce 1974 napadlo městské radní další opatření. Z městských prostředků zakoupili několik desítek kol, nechali je natřít výrazně na žluto a rozeseli po městě. Každý Rochellan si může půjčit kolo zdarma na 3 hodiny a pak za každou další hodinu zaplatí v přepočtu asi 1 Kč. Kolo si mohou půjčit i turisté, ti mají zadarmo pouze dvě hodiny.
Iniciativa vypadala jako naprosté bláznovství, ale třicet let poté je k dispozici 350 kol a některé dny by se jich půjčilo daleko víc. K dispozici jsou kola pro děti, kola s košíkem, kam lze dát i psa, dokonce i dvojkolo pro zamilované. Dva holandští manželé, kteří na něm projeli kolem, měli dohromady aspoň 130 let a nadšení z nich přímo zářilo.
Nejgeniálnější nápad však měl teprve přijít. Ne, nebyla to akce Dneska město bez aut, vymyšlená v roce 1997, která se pak rozšířila na všechny kontinenty. Dne bez aut se prý loni zúčastnilo už 180 měst! Teď však máme na mysli jiný nápad - zavést do města elektrická auta.
Nápad to byl skvělý, měl však dvě chyby - žádná elektrická auta neexistovala a jejich vývoj a výroba spolu s vytvořením infrastruktury představovaly nesmírně nákladný úkol. Město se však nevzdalo. Vydalo se hledat peníze a přesvědčovat výrobce.
Peníze se našly u Evropské unie. Shodou okolností byla na evropské komisi agenda energie a dopravy v jednom generálním ředitelství, takže nedocházelo k přetahování o kompetence. Eurokraty myšlenka nadchla. A hned do toho zapojili další města. V Německu se rozhodl zúčastnit Erlangen, ve Švédsku Stockholm, v Nizozemí Rotterdam, v Itálii Milán a nakonec i celý lombardský region. Zájem projevil i Stavanger v Norsku. Tato města vytvořila evropskou asociaci CITELEC, zájmové sdružení měst, zajímajících se o elektrická vozidla. Dnes má sdružení 60 členů, i když doprava skutečně funguje pouze v těch zakládajících.
Podařilo se vyřešit i problém, kdo vozidla vyrobí. PSA Peugeot Citroën se rozhodl vývoj financovat v rámci svého výzkumného programu. A přímo v La Rochelle se usídlilo malé s. r. o. Seer-Volta, které se rozhodlo upravovat elektrická auta. Poněvadž v La Rochelle sídlí i výrobce rychlovlaků TGV a tramvají Alcatel, zapojilo se také jeho vývojové oddělení. Město pak vybudovalo síť nabíjecích stanic. Vývoj trval tři roky. Šlo skutečně o plně elektrické auto, nešlo se tedy cestou, kterou se dali němečtí konstruktéři Mercedes a Audi, kteří vyvíjeli hybridní pohon. V roce 1999 začal PSA s výrobou.
Na parkovišti Verdunského náměstí stojí flotila dvaceti červených Peugeotů a Citroënů s nápisem LISELEC na boku. Liselec je firma 100 % finančně ovládaná aglomerací, která obhospodařuje pronájem vozidel. Na první pohled se auta ničím neliší od normálních aut, která jezdí i na našich silnicích. Teprve po pozorném pohledu si všimnete, že auto nemá výfuk. Zato má za zadním sklem jakousi krabičku.
Auta jsou určena pro Rochellany, kteří za 5,5 eura měsíčně dostanou kartičku a PIN. Na parkovišti si zájemce vybere auto, přiloží kartičku ke krabičce a odblokuje tak zámky dveří. Na klávesnici mezi sedadly naťuká svůj PIN a může nastartovat. Auto samo počítá ujetou trasu a vysílá ji do centrály. Jednou za měsíc přijde faktura podle počtu ujetých kilometrů. Auto lze zanechat na kterémkoliv ze sedmi stanovišť.
K dispozici je 50 aut, která měsíčně najedou dohromady 15 000 km při 2700 jízdách. Počet předplatitelů byl v prvním čtvrtletí tohoto roku 468, z toho činily firmy 10 procent.
Pro turisty jsou určena auta kanárkově žlutá, která provozuje místní dopravní podnik. Jestliže auta LISELEC fungují sedm dní v týdnu po celých 24 hodin, auta dopravního podniku RTCR jsou k dispozici pouze od 7.30 do 19.30 hodin a v neděli dokonce jen odpoledne. Zájemce musí složit kauci 500 eur a zaplatit 15 eur pojištění. Pak už se jen rozhodne, zda chce auto půjčit na půl dne nebo na celý den. Musí se také zavázat, že s ním neopustí rochellskou aglomeraci. To zas tak moc nehrozí, rozhodně to není vozítko na výlet za babičkou na druhém konci Francie. Auta totiž ujedou na jedno nabití pouze 50 km. Schválně jsem to měřil: je to z jednoho konce La Rochelle na druhý a zpět. Co by se stalo, kdyby mi došla elektřina a já nedojel zpátky, nebyl nikdo schopen říci. Pouze mě ujišťovali, že se to zatím nestalo.
S jídlem roste chuť. PSA se vrhla na elektrifikaci dodávkových aut. Jakmile byl prototyp na světě, magistrát zadal studii o možnosti dodávek do vnitřního města. Výsledkem bylo uzavření centra pro všechny nákladní automobily a ustanovení, že zásobovací vozy nad 3,5 tuny mohou vjíždět do této zóny pouze od 06.00 do 07.30 hodin.
Vzhledem k tomu, že většina obchodů otevírá v 9 hodin, řada z nich dokonce až v 10, opatření žádné velké nadšení nevzbudilo. Jenže všichni, kdo nosili uniformu městské policie, vyrukovali do ulic. Každý den po celý měsíc rozdávali pokuty a odebírali dva body (Francouzi mají dvanáctibodový penalizační systém). Přitom provedli hned důkladnou kontrolu vybavení, dodacích listů i jízdních příkazů. Taková malá měsíční akce Kryštof.
Výsledek se dostavil. Každý den teď ze sběrného skladu za nádražím vyjíždějí Citro..eny Berlinga a rozvážejí balíky. Skříňový FAAM pak vozí palety. Prozatímní bilance od roku 2001, kdy celá akce začala, je 450 balíků a 5 až 10 palet denně. Okolo 58 % všech obchodů a služeb, které jsou v dané oblasti, je zapojeno do systému ELCIDIS, který dodávky zajišťuje.
Mezitím byl nahrazen převoz dieselových lodí loděmi na elektrický pohon. Když mi to Anne Chané, která má veškerou elektrickou dopravu v La Rochelle na starosti, s hrdostí v hlase sdělovala, suše jsem podotkl, že u nás na Brněnské přehradě jezdí lodi na elektrický pohon už 20 let. Jenže pýcha předchází pád, jak by řekla teta Kateřina.
\"Elektrický motor naší lodi je ale poháněn slunečními bateriemi!\" opáčila paní Chané. To mě samozřejmě dostala. A když už byli v elektrizaci převozu, hned nechali vyrobit několik mořských tramvají, které křižují záliv a zkracují cestu mezi marinou a středem starého města.
Nejnovějším nápadem je elektrický minibus. Tentokrát to není nápad původní, radní se inspirovali v Bordeaux a tam zase okopírovali Řím a Liverpool. Od ledna 2004 jezdí elektrominibus na třech trasách. Kupodivu nezačíná na ústředním náměstí, ale nedaleko turisticky nejzajímavějšího místa - vjezdu do starého přístavu. Jedna trasa vede na odstavné parkoviště (P & R), druhá na hlavní náměstí a třetí k univerzitnímu kampusu, muzeím, kinům a mediatéce.
Minibus nemá zastávky ani jízdní řád. Jezdí podle namalované modré čáry na silnici, kdekoliv na této trase lze mávnout a nastoupit. A zase vystoupit. Za půl eura jedna jízda, za jeden a půl eura celý den. Přitom za jednorázovou jízdenku na normální městský autobus je nutno zaplatit 1,20 eura. Kdo by tedy nedal přednost elektrickému minibusu? Nejen Skoti.
Zdálo by se, že je to přímo idylický obrázek, jak chránit životní prostředí a využívat elektřiny. Bohužel, obyvatelé své zvolené zástupce moc nenásledují. Počet předplatitelů elektrických aut Liselec za první čtvrtletí letošního roku klesl o 10 procent a podnik je hluboce ztrátový. Elcidis má hranici rentability 600 balíků a 20 palet denně a je dalek tohoto čísla. Minibus jezdí povětšině prázdný nebo se dvěma či třemi lidmi. Převoz využívají pouze turisté, a tak byl jeho provoz mimo turistickou sezónu zastaven.
Aglomerace musela na pokrytí nákladů a ztrát vypsat zvláštní dopravní daň, kterou platí všichni zaměstnavatelé, kteří na teritoriu aglomerace zaměstnávají více než 9 zaměstnanců. A žádný drobeček! Odvádí se 1,03 % z celkových hrubých mezd! V předloňském roce to dalo sumu k 10 milionům eur. Prostě životní prostředí něco stojí.
Je to ale sázka na budoucnost. To u nás věděl již inženýr Křižík, když prosazoval elektrickou tramvaj. Také mu tenkrát nevěřili a dnes si bez tramvaje nedokážeme dopravu představit. I když ho rochellští edilové neznají, kráčejí v jeho stopách.
AUTOR: ALEŠ BLUMA, La Rochelle
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
