Jak řídit Zemi

James Trefil o vědeckém pokroku měnícím vztah člověka a přírody.

Někdy v příštích dvaceti letech se hluboce a navždy změní vztah mezi lidskými bytostmi a světem přírody. Nestane se tak ze dne na den, ale vědecký pokrok si změny vynutí. Ať se nám to líbí, nebo ne, ať jsme na to připraveni, nebo ne, pokrok vědy přibližuje okamžik, kdy už nebudeme pouhými účastníky globálního ekosystému, nýbrž jeho manažery.

Rád o této nadcházející revoluci přemýšlím z historického hlediska. Po většinu z oněch tří a půl milionu let, co se po zeměkouli procházejí bytosti, jež můžeme označit za \"lidské\", byli tito tvorové jednoznačně součástí řádu přírody. Jejich přežití ovládaly železné zákony evoluce a ti, kdo neobstáli v konkurenci, nežili dlouho a rychle upadali do zapomnění. Jedinou obranou, kterou jsme proti nepřátelskému světu měli, byly primitivní kamenné nástroje a oheň, což je ochrana při nejlepším chabá.

Pak se asi před deseti tisíci lety stalo něco pozoruhodného. Kdesi v pohoří Taurus na území dnešního Turecka začala skupinka lidí, zřejmě žen, vytvářet nové technologie, jež měly změnit způsob interakce mezi člověkem a jeho okolím. Tyto technologie nazýváme \"zemědělstvím\" a právě ony daly lidským bytostem poprvé schopnost vymanit se ze zákonů přirozené selekce. Naši předci už si nemuseli vystačit s potravou, již jim nabídla příroda - mohli začít pěstovat svou vlastní, která daleko předčila hubené příděly přírody.

Od zrodu zemědělství se lidské dějiny soustavně krok za krokem osvobozovaly od omezujících faktorů přírody. Energii už negenerovaly svaly lidí či zvířat, místo toho jsme sestrojili stroje, které umějí uvolňovat sluneční svit z uhlí a ropy. Místo spoléhání na přirozenou obranyschopnost organismu jsme vyvinuli antibiotika a další prostředky moderního lékařství.

Výsledkem je, že lidské bytosti už skutečně nejsou součástí přírody - přežití našeho druhu už nezávisí na schopnosti soupeřit v darwinovské džungli. Jsme odkázáni spíše na sociální strukturu a technologie než na své vlastní geny.

Dnes se pomalu, ale jistě blížíme k dalšímu obrovskému kroku, který nás přírodní soustavě naší planety nevzdálí, ale naopak nás k ní opět přiblíží. Poprvé v dějinách začínáme totiž chápat, jak všechny ty živé organismy kolem nás fungují. Stejně jako to, jak do sebe jednotlivé články celého systému zapadají.

Něco z vývoje vědy je jen teorií, která nám umožňuje vytvářet počítačové modely komplexních systémů, jako jsou celokontinentální pralesy nebo celé oceány. Jiné jsou všednější, jako třeba dlouhodobé experimenty a pozorování menších ekosystémů, například nevelkých ploch prérijních travin či mokřin. Konečně se rovněž ohromně rozvinula genomika, věda, která nás učí chápat základní mechanismy, jež se uplatňují uvnitř všech živých soustav, včetně člověka.

Tyto nové oblasti vědy dohromady nám umožní na naší planetě řídit ekosystémy, neboť budeme umět předpovídat dopady lidských zásahů a předjímat průběh jednotlivých přírodních cyklů. Skutečně máme schopnost stát se manažery planety Země.

Jde o zodpovědnost, které se v žádném případě nemůžeme vyhnout. Analogie, již rád používám, spoléhá na prachobyčejný příklad údržby trávníku na předměstí. Můžeme se rozhodnout trávu sekat, čímž vytvoříme jistý ekosystém, jistou budoucnost. Nebo se rozhodneme trávu nesekat a vytvoříme jiný ekosystém, jinou budoucnost. Ať tak, či onak, naše jednání určuje, co se s oním trávníkem stane.

Jinými slovy, není možné se nerozhodnout. Ať uděláme cokoliv, třeba se i rozhodneme neudělat nic, budoucnost trávníku závisí na nás.

Ve skutečnosti bude náš vztah k planetě obdobou vztahu zahradníka k zahradě. Žádný zahradník neničí rostliny bez rozmyslu, ale pravidelně a systematicky vytrhává plevel. Rostliny si nepodrobuje, nýbrž je studuje, aby vytvořil zahrádku, jakou si přeje. Nejdůležitější však je, že zahradu nespravuje jenom kvůli samotným rostlinám, ale z nějakého jiného důvodu - aby získal úrodu, vypěstoval květiny, nebo zcela prostě, aby měl hezkou zahrádku.

Obdobně platí, že lidé budou zanedlouho schopni zeměkouli spravovat a naše rozhodnutí budou tedy určovat budoucnost této planety. Vzhledem k mimořádnému tempu, jímž v současnosti věda postupuje, není vůbec předčasné začít přemýšlet, jak se svou ohromnou odpovědností naložíme.

(c) Project Syndicate, červenec 2004

James Trefil vyučuje fyziku na Univerzitě George Masona ve Virginii. Jeho poslední kniha nese titul Human Nature:

A Blueprint for Managing the Planet by and for Humans. Česky vyšly knihy 1000 a 1 věc, kterou byste měli vědět o vědě a Hranice neznáma.