Spory o životní prostředí přetrvávají

Kdo by nechtěl žít ve zdravém prostředí, dýchat čistý vzduch, koupat se v průzračných řekách? A kdo by byl ochoten se kvůli tomu vzdát se byť i jen malé části výdělku - nebo dokonce návyku jezdit všude autem?
Tyto a další rozpory jsou příznačné i pro rozhodování vlád. Jako příklad uvedu nedávno schválenou státní energetickou koncepci, v níž jakoby ožil duch myšlení 70. a 80. let minulého století. Tehdy ještě mnozí věřili, že čím větší, tím efektivnější a pokrokovější.
A přitom jsme měli začátkem 90. let docela dobře našlápnuto - především díky federálnímu ministru životního prostředí Josefu Vavrouškovi, dalším ekologickým aktivistům, ale i kvůli zjitřenému vědomí lidí, otřesenému enormní devastací prostředí čtyřicetiletou orientací ekonomiky na energeticky a surovinově náročný průmysl (a zprůmyslněné zemědělství).
Co se tehdy podařilo? Mezi lety 1990 a 1992 bylo přijato čtrnáct environmentálně orientovaných zákonů (včetně zákona o hodnocení vlivů na prostředí), vzniklo republikové Ministerstvo životního prostředí a federální Výbor pro životní prostředí, byla vyhlášena nová velkoplošná chráněná území.
Investice do ochrany prostředí přesáhly dvě procenta hrubého domácího důchodu. Byly využity například pro odsíření zplodin tepelných elektráren a výstavbu čističek odpadních vod. Kolem poloviny 90. let se ovšem změněné priority vlády promítly do poklesu výdajů. Narůstaly tlaky na změkčení zákonů a nebyly přijímány zákony nové. Ministerstvo ztratilo kompetence v územním plánování.
Vlády po roce 1998 se přihlásily ke konceptu sociálně a ekologicky orientovaného tržního hospodářství. Výsledky, jichž od té doby dosáhly, však budí rozpaky.
Určitě se dále zlepšila kvalita ovzduší a povrchových vod. Jinde ovšem situace stagnovala, nebo se zhoršila (zplodiny individuální automobilové dopravy, ohrožení lesních porostů kvůli starým zátěžím, zacházení s odpady), vodní a větrná eroze v zemědělství.
Postavení ministerstva a jeho vyjednávací pozice nebyly nikterak posíleny. V praktickém rozhodování dostával ekonomický růst, vycházející z překonaného konceptu podpory energeticky a surovinově náročných odvětví, téměř vždy přednost před ohledy na prostředí. Překvapivě došlo i k dalšímu poklesu výdajů na péči o prostředí.
Přímo krizová je situace při přípravě strategických dokumentů vztažených k udržitelnému rozvoji. Poté, co odborníci a občanská veřejnost nepřijali dvě po sobě nezávisle zpracované strategie udržitelného rozvoje, byla vypracována a mezitím vzniklé Radě pro udržitelný rozvoj nedávno předložena třetí. Ani ta však zatím nesplňuje nároky na dokument tohoto typu, takže byla vrácena k dopracování.
Ústřední státní správa se zatím nevyrovnala s klíčovým úkolem, při jehož realizaci může být strategie udržitelného rozvoje užitečnou pomůckou: respektovat ve svém rozhodování vzájemné vztahy mezi environmentálními, sociálními a ekonomickými cíli a důsledky přijímaných rozhodnutí.
Strategická volba nové vlády přitom nemusí být motivována jenom ekologickou citlivostí a ohledy na zdraví lidí; ozdravující se příroda například otevírá prostor pro ekologičtější zemědělskou výrobu či pro ještě dynamičtější rozvoj cestovního ruchu.
Před jakými rozhodnutími vláda stojí? Nejzávažnějším krokem by byla příprava ekologické daňové reformy. Ta by vedla k šetrnějšímu využívání přírodních zdrojů a k zavádění efektivních a úsporných technologií v podnicích i domácnostech. Neměla by však být přijímána na úkor příspěvků do (už nyní deficitních) fondů zdravotního a sociálního pojištění: těžko ji tudíž bude možno navrhnout jako výnosově neutrální.
A co my, občané? Dokážeme žít podle zásad udržitelného rozvoje? Aspoň jeden den v roce?
Autor vede Centrum pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociální věd Univerzity Karlovy