Sociolog Jan Keller shrnuje, jak neviditelná technologická rizika proměňují společnost, ale povzbuzují zároveň i poptávku, a listuje při tom posledními knížkami Ulricha Becka.
O ekonomii rizik a polovičaté racionalitě
Když tak sledujeme statistiky narůstajícího počtu alergií, neplodnosti, promořenosti zbytky antibiotik, zmocňuje se člověka bezmoc z rizik, která ho obklopují, ale neví přesně, jak moc a kde to je. Co to dělá se společností?
Zneviditelněním technických rizik se normální člověk posouvá do minulosti. Je na tom stejně, jako když byli lidé ohrožováni duchy a iracionálními strachy, na které si nemohli sáhnout. Dříve je chránil šaman a dnes na sebe tu roli bere vědec, že dovede neviditelné vidět a může s ním komunikovat. Člověk laik je tak rukojmím vědce, protože musí věřit, že to s ním vědec myslí dobře. Je odkázán na to, že vědec dokáže svou aparaturou zviditelnit to, co je neviditelné. Že to umí správně diagnostikovat a bude o tom navíc i pravdivě informovat. Žádný z těchto předpokladů si přitom laik nemůže ověřit.
Může se bránit. Pokud vědec upozorní na nějaké riziko, stává se veřejným statkem. Už víme, co nás zajímá, a můžeme nechat zapůsobit tržní síly. Vznikne poptávka po různých indikátorech, měřidlech, protože vystrašení lidé budou chtít sami kontrolovat, jak jsou na tom. Bubáci jsou pod kontrolou a monopoly rozežene konkurence. Vědec, který nebezpečí osloví, je zároveň paralyzuje - je v tom i voodoo.
Je velká otázka, nakolik může trh laikovi pomoci. Věda je schopna - na požádání sféry trhu a průmyslu - zviditelňovat ta rizika, jejichž zvládání je výnosnější než zvládání jiných rizik. Tím, že věda na některá rizika upozorní, vytváří novou poptávku. Ekonomové měli v minulosti strach, že lidské potřeby jsou nasytitelné a hrozí ekonomická stagnace. Díky rizikům však tohle přestalo hrozit, protože s každým novým produktem zároveň vznikají i nová rizika, která se dají stupňovat a lze na ně tržně reagovat. Trh si tu vlastně vytváří poptávku sám. Dají se tedy prodávat technologie a současně ochrana před technologiemi.
Pak je dvojí možná strategie: buď se zaměřit na bezpečnou a čistou výrobu, nebo se zaměřit na špinavou výrobu a dodatečné čištění. Ta druhá strategie, vyrábět a čistit, je možná z ekonomického hlediska výhodnější, protože má dva zdroje poptávky a celková poptávka je vyšší.
Může tomu čelit politické rozhodnutí, které se pak promítá do předpisů a aktivit regulačních orgánů a preferuje bezpečnou výrobu. V Evropské unii tomu tak je, ať už je to v jiných částech světa jakkoli. Zdůrazňují se takové přístupy k výrobě, jako je životní cyklus, \"od kolébky po hrob\", kde se už při konstrukci uvažuje, jak bude probíhat likvidace spotřebovaného produktu nebo obalů, aby zbytečně nezatěžovaly prostředí. Zároveň je všechno evidováno, aby to bylo zpětně kontrolovatelné.
Na druhou stranu existují seznamy firem, které dávají polovinu svých investic na nějakou formu špinavé výroby a druhou polovinu na likvidaci jejích důsledků, takže firma si může zvyšovat poptávku po svých výrobcích sama.
Existují také vědci, kteří jsou placeni svým průmyslovým odvětvím a snaží se mu vycházet vstříc.
Ano, je velký počet vědců a celých laboratoří, kteří se zabývají třeba klimatickými změnami, a jejich činnost je sponzorována firmami, často energetickými.
Lidi to zajímá, mají rádi spor, a tak když je jeden takový vědec proti 99, dostane v médiích nepoměrně větší prostor.
To je motiv u německého sociologa Ulricha Becka, který vévodí mému sloupci knih na letní měsíce, že věda čistotou své vědecké práce podporuje znečišťování životního prostředí. Jestliže je nějaká hrozba z 99 procent jasná, ale je tady jedno procento, že ta hrozba tak velkou hrozbou není, pak věda, která se chce držet přísných vědeckých standardů, se musí zabývat mnohem víc tím jedním procentem pochybností. Pochybnost by totiž mohla falzifikovat vědecká zjištění. Pak se ale dá těžko předpokládat situace, že sto procent vědců se shodne, že něco je opravdu velké riziko. Pokud se na tom shodne jen 95 procent vědců, pak těch zbylých pět procent je ideální terén z hlediska nejrůznějších lobbistických skupin. A s tím se nedá nic dělat, věda musí být kritická. Jenže její kritičnost se dá v praxi velmi jednoduše zneužít.
Je tam ještě jeden důvod, proč je těžké s riziky něco dělat i v případě, že by se těch sto procent vědců shodlo. Spočívá v tom, že technologická rizika jsou zabudována do našeho životního způsobu, to znamená, že společnost z hlediska každého významnějšího rizika je rozdělena na tři části. Jedna malá část je taková, která tím rizikem ohrožena není, protože se z něj může nějak vykoupit.
Odjede na Seychely.
Například. Potom je většina společnosti, která je tím rizikem ohrožována, třeba chemikáliemi, automobilismem, freony, ale zároveň je i nějakým způsobem využívá. Tito lidé jsou zároveň oběťmi i komplici tohoto systému. A potom jsou lidé, kteří na to jenom doplácejí. Ve vyspělé společnosti 40 procent lidí nevlastní auto, protože jsou buď příliš mladí, příliš staří, příliš nemocní, nebo příliš nemajetní. Ti už jsou jen oběťmi.
Zatímco v demokracii střední vrstva stabilizuje společnost, z hlediska rizikové společnosti je to jinak, silná střední vrstva vede k bezradnosti. Blokuje jakékoli řešení, protože každý ze střední vrstvy, která je zároveň komplicem i obětí toho systému, by na tom řešení mohl něco ztratit. A věda mu nedá informaci, jaký podíl v tom řešení bude mít jeho zisk a jaký podíl jeho poškození.
Když se na to podíváme z pohledu demokracie rizika, je to možná bezvýchodné. Ale když se na to díváme z pohledu ekonomie rizika, je tu možnost obchodovat s obrannými opatřeními. Čeká nás víc bubáků, ale budou motorem prosperity.
Určitě. Ekonomie je jedním činitelem, který umožňuje v rizikové společnosti rizika dávkovat. Dalším činitelem je zmíněná věda. A pak je tam ještě třetí činitel, úřad. Ten může některá rizika, jak říká opět Ulrich Beck, úředně odstranit. Vyjde třeba z faktu, že riziko dosahuje jen devadesát osm procent této normy, a prohlásí tedy, že hygienická norma není překročena. Jakmile tohle řekne, uvedené riziko úředně zlikvidoval. Jestliže je třeba v ulici norma hluku naplněna jen z devadesáti osmi procent, úředně můj organismus není poškozován. I když organismus sám nedokáže zas tak přesně rozlišit mezi devadesáti osmi procenty, kdy je to ještě v pořádku, a sto dvěma procenty, kdy už je to špatné.
Nehledě na to, že rizika se násobí. Když se kombinuje hlukové, chemické, elektromagnetické znečištění...
To je další problém vědy, protože věda je specializovaná a může každé z těch rizik zkoumat jen izolovaně. Spousta výrobků je z hlediska jednotlivých rizik v pořádku, ale je třeba vzít do úvahy fakt, že rizika se mohou kumulovat. Banální příklad: Každé auto nebo každý komín ve městě může splňovat hygienické normy, ale při vysoké hustotě aut a komínů, a na to žádná norma není, je výsledkem poškozování životního prostředí.
Jaká jsou pozitivní východiska?
U Becka jsou východiska jen ve velmi abstraktní rovině. Říká, že je třeba zmodernizovat modernitu. Moderní společnost byla velice silná v kritice tradiční společnosti, když ukazovala, jak ta tradiční společnost selhávala, podléhala pověrám, iracionalitám. V tom byla moderní společnost dobrá, už od osvícenství. Teď však musí modernita zamířit kritický pohled sama na sebe. Jak dokázala kritizovat tradici, měla by kritizovat svou polovičatou racionalitu. Protože polovičatá racionalita vede právě k oněm nezamýšleným důsledkům, k tvorbě rizik.
Modernizace modernity by neměla spočívat v tom, že odmítne rozum, ale že si naopak uvědomí, nakolik ta polovičatá racionalita vede ke špinavým technologiím. Racionalitu je třeba doplnit. Lidé nejsou ohroženi nějakým kolapsem společnosti, ale naopak jejím běžným chodem, fungujícími technologiemi, od DDT až po hormonální léky. Ztráta z nezamýšlených důsledků technologií může daleko překročit zisk z jejich použití.
Je však těžké tuto polovičatost odstranit. Výrobky jsou testovány, aby byly nezávadné, ale netestují se komplexně. Kdyby se to mělo komplexně a dlouhodoběji testovat, konkurence dá svůj méně testovaný výrobek na trh dříve.
Beckova myšlenka, že je třeba zmodernizovat modernitu, představuje strukturálně stejný typ myšlení, jaký je zakódován v teorii udržitelného rozvoje. V obou případech se říká, že moderní společnost je pokrokem oproti minulosti, ale vytváří něco, co ji samu z vnitřku ohrožuje. Věří přitom, že moderní společnost je schopna odvrhnout to, co ji poškozuje, a více rozvinout to, co vede k větší autonomii, větší svobodě, ale bez těch poškozujících a riskantních důsledků.
Jenže to je víra, která zatím není potvrzena.
Je za Ulrichem Beckem nějaká skupina?
Ulrich Beck sám je ředitelem Sociologického institutu v Mnichově a vyloženě spoléhá na týmovou práci. Jeho poslední publikace vypadají tak, že on třeba rozvine nějaký koncept a jednotliví sociologové ve své odbornosti zkoušejí, co ten koncept udělá. Jsou tak analyzována rizika v rodině, rizika v urbanismu, rizika sociálního zabezpečení a rizika nových technologií.
Není ve společnosti vnímán jako extremista?
Napsal společné práce také s Anthony Giddensem, který systematizoval Clintonovi a Blairovi filozofii třetí cesty. Beck se politicky neangažuje jako Giddens, ale rozhodně není vnímán jako extremista. Je to takový středový sociolog. Spolupracoval se stranou zelených i se Schröderem.
Základem celé jeho koncepce rizik je to, že rozlišuje rizika a ohrožení. Lidé byli vždycky ohroženi - epidemiemi, hladomorem, nájezdy nepřátelských kmenů. Ale ohrožení bylo něco, co přicházelo na společnost z vnějšku. Zatímco rizika jsou produktem fungování moderní společnosti. To nejsou hrozby, které by přišly odněkud jako morová rána a zase pominuly. Rizika přímo vyplývají ze struktur fungování společnosti, takže ona ohrožuje sebe samu. V náboženství a ve filozofii je toto téma rozvíjeno už stovky let pod názvem odcizení. Ve filozofické rovině to znamená, že člověk svou činností oživí něco, co pak žije svým vlastním životem, vymkne se z kontroly a začne ohrožovat svého tvůrce. To je to riziko.
Téma Faust, například.
Třeba. Je to stará křesťanská myšlenka odcizení v novém technologickém hávu.
Jak se mění vnímavost společnosti? Jedná panicky?
Velká četnost informací o rizicích vede spíše k otupění veřejnosti, zvykne si na život v riziku. Může to vést k efektu po nás potopa. Když jsme pořád ohroženi tolika riziky, ještě si užijme, protože to stejně nemůže dobře skončit.
Beck rozvíjí ještě další myšlenku. Poprvé se objevila ve stati Antropologický šok, která vyšla měsíc po výbuchu v Černobylu. Havárie Černobylu podle Becka ukazuje, že proběhla nová forma vyvlastnění. To souvisí s neviditelností rizik. Politika moderní doby se intenzivně zabývá problémem majetku - vyvlastnění, znárodnění a privatizace majetku. Ale mezitím bylo člověku v důsledku technologických rizik vyvlastněno jeho pět smyslů. Majetek je pojistka vůči určitým sociálním rizikům. Pět smyslů nám zase dala příroda jako pojistku vůči rizikům, které nás obklopují.
Malé děti ještě neumí s tou pojistkou zacházet, proto lezou tam, kam by neměly, sahají na věci, na které by neměly. Dospělý už s nimi umí zacházet, ale nejsou mu nic platné, a tak se chová jako malé dítě, když se pohybuje ve znečištěném prostředí, jež ho poškozuje, jí věci, které ho poškozují, používá nábytek lepený formaldehydem, který škodí jeho zdraví. Proto potřebuje poručníka v podobě vědce, který mu řekne, kam může, a kam by rozhodně neměl chodit.
Jak se to projevuje v přirozeném výběru? Někdo holt vydrží víc...
K nejčastěji šířeným heslům patří, že být moderní znamená být maximálně adaptabilní. V ekonomice to funguje. Pokud někdo reaguje co nejrychleji, ať jako firma, nebo jako jednotlivec, dokáže využít výhod v nabídce i poptávce. Jestliže se však adaptabilita nekriticky zdůrazňuje jako nejvyšší možná ctnost v moderním věku, pak si lidé řeknou - nebudeme s riziky nic dělat, musíme na ně být adaptabilní. Uvidíme, za jak dlouho a jak úspěšně se přizpůsobíme.
Někdy se proti riziku postaví, zvlášť když mají mít něco nového za humny.
V tomhle se lidé chovají docela racionálně. Vědí, že nemohou bojovat proti riziku sami, na to jsou slabí, ale když se spojí, mohou ho společnými silami přešoupnout k sousedovi. Není možné zachraňovat příměstskou krajinu tím, že se nebudou budovat obchvaty, ale je možné dosáhnout toho, aby ten obchvat vedl sousední čtvrtí. Tipoval bych si, že to je 90 procent občanské aktivity veřejnosti. Jakmile se to podaří, občanská aktivita v zachráněné čtvrti je zase na nule.
Existuje řada občanských aktivit, které mají charakter spotřebitelského hnutí. Nekupujeme od výrobce, který má pověst poškozovatele prostředí. Korporace si to riziko uvědomují a snaží se mu předcházet chováním v rámci pravidel společenské odpovědnosti firem (corporate social responsibility). Veřejně to deklarují ve svých výročních zprávách a podstupují dobrovolně návštěvy inspektora, který kontroluje, zda dodržují pravidla, ke kterým se zavázaly.
To jsem u nás ještě nezaznamenal. Bude taky důležité, zda se to hnutí zaměří na redukci rizik, nebo jenom na to, jak je předat k sousedovi. Jestli náhodou to hnutí neřekne, nechceme v Anglii výrobu, která špiní - a Angličanům se skutečně podařilo v průběhu posledních dvou desetiletí oddělit křivku hrubého domácího produktu od křivky energetické spotřeby. Ale mám silné podezření, že to přesunuli do rozvojových zemí nebo blíže na východ.
Proti tomu je snaha hájit pracovní místa.
To je jiný problém. Pod tlakem vysoké nezaměstnanosti jsou podnikány pokusy o rozvoj průmyslu zábavy v relativně nejméně dotčených částech české a moravské přírody. Jsou zde například lidé, kteří tvrdí, že z Beskyd se udělá jeden velký Kitzbühel, a tím se sníží obrovská nezaměstnanost na Ostravsku. Myslím, že to není ekonomicky racionální projekt. Nezaměstnaní jsou ve velkých městech - Ostrava, Karviná, Havířov, a budeme tedy vozit každý den v pět hodin ráno nezaměstnané horníky, aby vařili turistům na hřebenu čaj? Pracovní příležitosti je třeba tvořit tam, kde lidé žijí.
Ve světě je přece běžné, že lidé jezdí za prací.
Jezdí z jedné aglomerace do druhé, ale nejezdí z velkoměsta na vrchol Lysé hory, aby tam obsluhovali vlek. Obecně se v turistickém průmyslu zaměstná jen málo lidí a jen sezonně. Všechny ty projekty jsou zároveň zaměřeny na budování nových moderních rekreačních komplexů a nepočítají s využitím tradičních staveb na horách. Osobně si to vysvětluji tak, že je tam vyhlídka pomoci z Bruselu. Tu nelze žádat pro opravy chátrajících objektů, ale může být získána na novou výstavbu.
Není užitečnější investovat spíš do komunikací?
U stavby dálnic se obvykle používají dva argumenty. První - zaměstná to lidi. To už dávno neplatí, stavba zaměstná jen asi pět procent pracovních sil z toho, co ve třicátých letech. Druhý argument, že infrastruktura přitáhne investory, se podle řady studií taky nemusí potvrdit. Spíše se může stát, že lidé, kteří jsou ekonomicky schopní, z té oblasti odjedou.
To se může stát. Ale pokud není v regionu infrastruktura, nelze uvažovat o ničem.
To byla filozofie šedesátých let, kdy ještě dominoval průmysl. Tak se o těchto úvahách píše ve studiích, které vycházejí v Anglii. V sektoru služeb, který se od té doby začal prosazovat, už dělá doprava jen čtyři procenta produktu. Není pro ně klíčová. V Anglii nebo Německu je největší nezaměstnanost v oblastech s nejlepší infrastrukturou, s nejhustší dopravní obslužností. Na druhé straně firmy, které podnikají v progresivních technologiích, dávají přednost zdravému životnímu prostředí před dálniční sítí. Řada oborů, jako je třeba mikroelektronika, z definice vyžaduje čisté prostředí a buduje závody obyčejně na úpatí hor. Současně se také přetahují o nejlepší talenty, a ty dokážou kvalitu okolní přírody ocenit.
AUTOR: Zbyněk Fiala
Jan Keller se narodil roku 1955 ve Frýdku-Místku. Vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě v Brně. Je profesorem na katedře sociální práce Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity a zejména autorem mnoha knih, ve kterých se věnuje souvislostem sociologie a ekologie.
Zneviditelněním technických rizik se normální člověk posouvá do minulosti. Je na tom stejně, jako když byli lidé ohrožováni duchy a iracionálními strachy, na které si nemohli sáhnout. Dříve je chránil šaman a dnes na sebe tu roli bere vědec, že dovede neviditelné vidět a může s ním komunikovat. Člověk laik je tak rukojmím vědce, protože musí věřit, že to s ním vědec myslí dobře. Je odkázán na to, že vědec dokáže svou aparaturou zviditelnit to, co je neviditelné. Že to umí správně diagnostikovat a bude o tom navíc i pravdivě informovat. Žádný z těchto předpokladů si přitom laik nemůže ověřit.
Může se bránit. Pokud vědec upozorní na nějaké riziko, stává se veřejným statkem. Už víme, co nás zajímá, a můžeme nechat zapůsobit tržní síly. Vznikne poptávka po různých indikátorech, měřidlech, protože vystrašení lidé budou chtít sami kontrolovat, jak jsou na tom. Bubáci jsou pod kontrolou a monopoly rozežene konkurence. Vědec, který nebezpečí osloví, je zároveň paralyzuje - je v tom i voodoo.
Je velká otázka, nakolik může trh laikovi pomoci. Věda je schopna - na požádání sféry trhu a průmyslu - zviditelňovat ta rizika, jejichž zvládání je výnosnější než zvládání jiných rizik. Tím, že věda na některá rizika upozorní, vytváří novou poptávku. Ekonomové měli v minulosti strach, že lidské potřeby jsou nasytitelné a hrozí ekonomická stagnace. Díky rizikům však tohle přestalo hrozit, protože s každým novým produktem zároveň vznikají i nová rizika, která se dají stupňovat a lze na ně tržně reagovat. Trh si tu vlastně vytváří poptávku sám. Dají se tedy prodávat technologie a současně ochrana před technologiemi.
Pak je dvojí možná strategie: buď se zaměřit na bezpečnou a čistou výrobu, nebo se zaměřit na špinavou výrobu a dodatečné čištění. Ta druhá strategie, vyrábět a čistit, je možná z ekonomického hlediska výhodnější, protože má dva zdroje poptávky a celková poptávka je vyšší.
Může tomu čelit politické rozhodnutí, které se pak promítá do předpisů a aktivit regulačních orgánů a preferuje bezpečnou výrobu. V Evropské unii tomu tak je, ať už je to v jiných částech světa jakkoli. Zdůrazňují se takové přístupy k výrobě, jako je životní cyklus, \"od kolébky po hrob\", kde se už při konstrukci uvažuje, jak bude probíhat likvidace spotřebovaného produktu nebo obalů, aby zbytečně nezatěžovaly prostředí. Zároveň je všechno evidováno, aby to bylo zpětně kontrolovatelné.
Na druhou stranu existují seznamy firem, které dávají polovinu svých investic na nějakou formu špinavé výroby a druhou polovinu na likvidaci jejích důsledků, takže firma si může zvyšovat poptávku po svých výrobcích sama.
Existují také vědci, kteří jsou placeni svým průmyslovým odvětvím a snaží se mu vycházet vstříc.
Ano, je velký počet vědců a celých laboratoří, kteří se zabývají třeba klimatickými změnami, a jejich činnost je sponzorována firmami, často energetickými.
Lidi to zajímá, mají rádi spor, a tak když je jeden takový vědec proti 99, dostane v médiích nepoměrně větší prostor.
To je motiv u německého sociologa Ulricha Becka, který vévodí mému sloupci knih na letní měsíce, že věda čistotou své vědecké práce podporuje znečišťování životního prostředí. Jestliže je nějaká hrozba z 99 procent jasná, ale je tady jedno procento, že ta hrozba tak velkou hrozbou není, pak věda, která se chce držet přísných vědeckých standardů, se musí zabývat mnohem víc tím jedním procentem pochybností. Pochybnost by totiž mohla falzifikovat vědecká zjištění. Pak se ale dá těžko předpokládat situace, že sto procent vědců se shodne, že něco je opravdu velké riziko. Pokud se na tom shodne jen 95 procent vědců, pak těch zbylých pět procent je ideální terén z hlediska nejrůznějších lobbistických skupin. A s tím se nedá nic dělat, věda musí být kritická. Jenže její kritičnost se dá v praxi velmi jednoduše zneužít.
Je tam ještě jeden důvod, proč je těžké s riziky něco dělat i v případě, že by se těch sto procent vědců shodlo. Spočívá v tom, že technologická rizika jsou zabudována do našeho životního způsobu, to znamená, že společnost z hlediska každého významnějšího rizika je rozdělena na tři části. Jedna malá část je taková, která tím rizikem ohrožena není, protože se z něj může nějak vykoupit.
Odjede na Seychely.
Například. Potom je většina společnosti, která je tím rizikem ohrožována, třeba chemikáliemi, automobilismem, freony, ale zároveň je i nějakým způsobem využívá. Tito lidé jsou zároveň oběťmi i komplici tohoto systému. A potom jsou lidé, kteří na to jenom doplácejí. Ve vyspělé společnosti 40 procent lidí nevlastní auto, protože jsou buď příliš mladí, příliš staří, příliš nemocní, nebo příliš nemajetní. Ti už jsou jen oběťmi.
Zatímco v demokracii střední vrstva stabilizuje společnost, z hlediska rizikové společnosti je to jinak, silná střední vrstva vede k bezradnosti. Blokuje jakékoli řešení, protože každý ze střední vrstvy, která je zároveň komplicem i obětí toho systému, by na tom řešení mohl něco ztratit. A věda mu nedá informaci, jaký podíl v tom řešení bude mít jeho zisk a jaký podíl jeho poškození.
Když se na to podíváme z pohledu demokracie rizika, je to možná bezvýchodné. Ale když se na to díváme z pohledu ekonomie rizika, je tu možnost obchodovat s obrannými opatřeními. Čeká nás víc bubáků, ale budou motorem prosperity.
Určitě. Ekonomie je jedním činitelem, který umožňuje v rizikové společnosti rizika dávkovat. Dalším činitelem je zmíněná věda. A pak je tam ještě třetí činitel, úřad. Ten může některá rizika, jak říká opět Ulrich Beck, úředně odstranit. Vyjde třeba z faktu, že riziko dosahuje jen devadesát osm procent této normy, a prohlásí tedy, že hygienická norma není překročena. Jakmile tohle řekne, uvedené riziko úředně zlikvidoval. Jestliže je třeba v ulici norma hluku naplněna jen z devadesáti osmi procent, úředně můj organismus není poškozován. I když organismus sám nedokáže zas tak přesně rozlišit mezi devadesáti osmi procenty, kdy je to ještě v pořádku, a sto dvěma procenty, kdy už je to špatné.
Nehledě na to, že rizika se násobí. Když se kombinuje hlukové, chemické, elektromagnetické znečištění...
To je další problém vědy, protože věda je specializovaná a může každé z těch rizik zkoumat jen izolovaně. Spousta výrobků je z hlediska jednotlivých rizik v pořádku, ale je třeba vzít do úvahy fakt, že rizika se mohou kumulovat. Banální příklad: Každé auto nebo každý komín ve městě může splňovat hygienické normy, ale při vysoké hustotě aut a komínů, a na to žádná norma není, je výsledkem poškozování životního prostředí.
Jaká jsou pozitivní východiska?
U Becka jsou východiska jen ve velmi abstraktní rovině. Říká, že je třeba zmodernizovat modernitu. Moderní společnost byla velice silná v kritice tradiční společnosti, když ukazovala, jak ta tradiční společnost selhávala, podléhala pověrám, iracionalitám. V tom byla moderní společnost dobrá, už od osvícenství. Teď však musí modernita zamířit kritický pohled sama na sebe. Jak dokázala kritizovat tradici, měla by kritizovat svou polovičatou racionalitu. Protože polovičatá racionalita vede právě k oněm nezamýšleným důsledkům, k tvorbě rizik.
Modernizace modernity by neměla spočívat v tom, že odmítne rozum, ale že si naopak uvědomí, nakolik ta polovičatá racionalita vede ke špinavým technologiím. Racionalitu je třeba doplnit. Lidé nejsou ohroženi nějakým kolapsem společnosti, ale naopak jejím běžným chodem, fungujícími technologiemi, od DDT až po hormonální léky. Ztráta z nezamýšlených důsledků technologií může daleko překročit zisk z jejich použití.
Je však těžké tuto polovičatost odstranit. Výrobky jsou testovány, aby byly nezávadné, ale netestují se komplexně. Kdyby se to mělo komplexně a dlouhodoběji testovat, konkurence dá svůj méně testovaný výrobek na trh dříve.
Beckova myšlenka, že je třeba zmodernizovat modernitu, představuje strukturálně stejný typ myšlení, jaký je zakódován v teorii udržitelného rozvoje. V obou případech se říká, že moderní společnost je pokrokem oproti minulosti, ale vytváří něco, co ji samu z vnitřku ohrožuje. Věří přitom, že moderní společnost je schopna odvrhnout to, co ji poškozuje, a více rozvinout to, co vede k větší autonomii, větší svobodě, ale bez těch poškozujících a riskantních důsledků.
Jenže to je víra, která zatím není potvrzena.
Je za Ulrichem Beckem nějaká skupina?
Ulrich Beck sám je ředitelem Sociologického institutu v Mnichově a vyloženě spoléhá na týmovou práci. Jeho poslední publikace vypadají tak, že on třeba rozvine nějaký koncept a jednotliví sociologové ve své odbornosti zkoušejí, co ten koncept udělá. Jsou tak analyzována rizika v rodině, rizika v urbanismu, rizika sociálního zabezpečení a rizika nových technologií.
Není ve společnosti vnímán jako extremista?
Napsal společné práce také s Anthony Giddensem, který systematizoval Clintonovi a Blairovi filozofii třetí cesty. Beck se politicky neangažuje jako Giddens, ale rozhodně není vnímán jako extremista. Je to takový středový sociolog. Spolupracoval se stranou zelených i se Schröderem.
Základem celé jeho koncepce rizik je to, že rozlišuje rizika a ohrožení. Lidé byli vždycky ohroženi - epidemiemi, hladomorem, nájezdy nepřátelských kmenů. Ale ohrožení bylo něco, co přicházelo na společnost z vnějšku. Zatímco rizika jsou produktem fungování moderní společnosti. To nejsou hrozby, které by přišly odněkud jako morová rána a zase pominuly. Rizika přímo vyplývají ze struktur fungování společnosti, takže ona ohrožuje sebe samu. V náboženství a ve filozofii je toto téma rozvíjeno už stovky let pod názvem odcizení. Ve filozofické rovině to znamená, že člověk svou činností oživí něco, co pak žije svým vlastním životem, vymkne se z kontroly a začne ohrožovat svého tvůrce. To je to riziko.
Téma Faust, například.
Třeba. Je to stará křesťanská myšlenka odcizení v novém technologickém hávu.
Jak se mění vnímavost společnosti? Jedná panicky?
Velká četnost informací o rizicích vede spíše k otupění veřejnosti, zvykne si na život v riziku. Může to vést k efektu po nás potopa. Když jsme pořád ohroženi tolika riziky, ještě si užijme, protože to stejně nemůže dobře skončit.
Beck rozvíjí ještě další myšlenku. Poprvé se objevila ve stati Antropologický šok, která vyšla měsíc po výbuchu v Černobylu. Havárie Černobylu podle Becka ukazuje, že proběhla nová forma vyvlastnění. To souvisí s neviditelností rizik. Politika moderní doby se intenzivně zabývá problémem majetku - vyvlastnění, znárodnění a privatizace majetku. Ale mezitím bylo člověku v důsledku technologických rizik vyvlastněno jeho pět smyslů. Majetek je pojistka vůči určitým sociálním rizikům. Pět smyslů nám zase dala příroda jako pojistku vůči rizikům, které nás obklopují.
Malé děti ještě neumí s tou pojistkou zacházet, proto lezou tam, kam by neměly, sahají na věci, na které by neměly. Dospělý už s nimi umí zacházet, ale nejsou mu nic platné, a tak se chová jako malé dítě, když se pohybuje ve znečištěném prostředí, jež ho poškozuje, jí věci, které ho poškozují, používá nábytek lepený formaldehydem, který škodí jeho zdraví. Proto potřebuje poručníka v podobě vědce, který mu řekne, kam může, a kam by rozhodně neměl chodit.
Jak se to projevuje v přirozeném výběru? Někdo holt vydrží víc...
K nejčastěji šířeným heslům patří, že být moderní znamená být maximálně adaptabilní. V ekonomice to funguje. Pokud někdo reaguje co nejrychleji, ať jako firma, nebo jako jednotlivec, dokáže využít výhod v nabídce i poptávce. Jestliže se však adaptabilita nekriticky zdůrazňuje jako nejvyšší možná ctnost v moderním věku, pak si lidé řeknou - nebudeme s riziky nic dělat, musíme na ně být adaptabilní. Uvidíme, za jak dlouho a jak úspěšně se přizpůsobíme.
Někdy se proti riziku postaví, zvlášť když mají mít něco nového za humny.
V tomhle se lidé chovají docela racionálně. Vědí, že nemohou bojovat proti riziku sami, na to jsou slabí, ale když se spojí, mohou ho společnými silami přešoupnout k sousedovi. Není možné zachraňovat příměstskou krajinu tím, že se nebudou budovat obchvaty, ale je možné dosáhnout toho, aby ten obchvat vedl sousední čtvrtí. Tipoval bych si, že to je 90 procent občanské aktivity veřejnosti. Jakmile se to podaří, občanská aktivita v zachráněné čtvrti je zase na nule.
Existuje řada občanských aktivit, které mají charakter spotřebitelského hnutí. Nekupujeme od výrobce, který má pověst poškozovatele prostředí. Korporace si to riziko uvědomují a snaží se mu předcházet chováním v rámci pravidel společenské odpovědnosti firem (corporate social responsibility). Veřejně to deklarují ve svých výročních zprávách a podstupují dobrovolně návštěvy inspektora, který kontroluje, zda dodržují pravidla, ke kterým se zavázaly.
To jsem u nás ještě nezaznamenal. Bude taky důležité, zda se to hnutí zaměří na redukci rizik, nebo jenom na to, jak je předat k sousedovi. Jestli náhodou to hnutí neřekne, nechceme v Anglii výrobu, která špiní - a Angličanům se skutečně podařilo v průběhu posledních dvou desetiletí oddělit křivku hrubého domácího produktu od křivky energetické spotřeby. Ale mám silné podezření, že to přesunuli do rozvojových zemí nebo blíže na východ.
Proti tomu je snaha hájit pracovní místa.
To je jiný problém. Pod tlakem vysoké nezaměstnanosti jsou podnikány pokusy o rozvoj průmyslu zábavy v relativně nejméně dotčených částech české a moravské přírody. Jsou zde například lidé, kteří tvrdí, že z Beskyd se udělá jeden velký Kitzbühel, a tím se sníží obrovská nezaměstnanost na Ostravsku. Myslím, že to není ekonomicky racionální projekt. Nezaměstnaní jsou ve velkých městech - Ostrava, Karviná, Havířov, a budeme tedy vozit každý den v pět hodin ráno nezaměstnané horníky, aby vařili turistům na hřebenu čaj? Pracovní příležitosti je třeba tvořit tam, kde lidé žijí.
Ve světě je přece běžné, že lidé jezdí za prací.
Jezdí z jedné aglomerace do druhé, ale nejezdí z velkoměsta na vrchol Lysé hory, aby tam obsluhovali vlek. Obecně se v turistickém průmyslu zaměstná jen málo lidí a jen sezonně. Všechny ty projekty jsou zároveň zaměřeny na budování nových moderních rekreačních komplexů a nepočítají s využitím tradičních staveb na horách. Osobně si to vysvětluji tak, že je tam vyhlídka pomoci z Bruselu. Tu nelze žádat pro opravy chátrajících objektů, ale může být získána na novou výstavbu.
Není užitečnější investovat spíš do komunikací?
U stavby dálnic se obvykle používají dva argumenty. První - zaměstná to lidi. To už dávno neplatí, stavba zaměstná jen asi pět procent pracovních sil z toho, co ve třicátých letech. Druhý argument, že infrastruktura přitáhne investory, se podle řady studií taky nemusí potvrdit. Spíše se může stát, že lidé, kteří jsou ekonomicky schopní, z té oblasti odjedou.
To se může stát. Ale pokud není v regionu infrastruktura, nelze uvažovat o ničem.
To byla filozofie šedesátých let, kdy ještě dominoval průmysl. Tak se o těchto úvahách píše ve studiích, které vycházejí v Anglii. V sektoru služeb, který se od té doby začal prosazovat, už dělá doprava jen čtyři procenta produktu. Není pro ně klíčová. V Anglii nebo Německu je největší nezaměstnanost v oblastech s nejlepší infrastrukturou, s nejhustší dopravní obslužností. Na druhé straně firmy, které podnikají v progresivních technologiích, dávají přednost zdravému životnímu prostředí před dálniční sítí. Řada oborů, jako je třeba mikroelektronika, z definice vyžaduje čisté prostředí a buduje závody obyčejně na úpatí hor. Současně se také přetahují o nejlepší talenty, a ty dokážou kvalitu okolní přírody ocenit.
AUTOR: Zbyněk Fiala
Jan Keller se narodil roku 1955 ve Frýdku-Místku. Vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě v Brně. Je profesorem na katedře sociální práce Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity a zejména autorem mnoha knih, ve kterých se věnuje souvislostem sociologie a ekologie.
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
