Podpora ekopaliv je vizitkou státu

Vstupem České republiky do Evropské unie došlo také ve výrobě biopaliv k výrazným změnám. Tou nejdiskutovanější je otázka dotační politiky. Má stát přispívat na výrobu ekologicky odbouratelných pohonných hmot? A jestliže ano, tak jakou formou a kolik?
Nabízím pohled firmy Setuza, která je se svou kapacitou na tuzemském trhu předním výrobcem metylesteru řepkového oleje, biologického komponentu určeného k výrobě bionafty.

Start už před jedenácti lety
Státní podpora výroby bionafty byla nastartována v roce 1993. Do výstavby zpracovatelských technologií pro výrobu metylesteru investoval stát zhruba tři čtvrtě miliardy korun. Řepka se tak stala i komoditou pro nepotravinářské účely, především jako alternativně obnovitelný zdroj energií. Iniciátorem byl tehdejší ministr zemědělství Josef Lux a celá akce měla hlavně podpořit zemědělský sektor. Fakt podpory sami zemědělci ani dnes nezpochybňují. Pokud se jedná o průběžnou pomoc státu, byla v minulosti vždy stanovena s krátkodobým ročním termínem jako součást státního rozpočtu. V roce 2001 byl nově nastaven režim do roku 2005, což ovšem přerušil vstup země do unie.
Setuze se vyčítá, že dotace směřují hlavně k její podpoře. Ale ve skutečnosti program začal už tehdy, kdy, řečeno s nadsázkou, Setuza ještě neměla o metylesteru ani ponětí. Veškeré dotační aktivity byly namířeny na tehdejší akciovou společnosti Milo Olomouc, jejíž bývalá dceřiná společnost se až v samém závěru roku 2000 stála součástí Setuzy. Ta pak spolu s dotační politikou přebírá i povinnost splácení investičních půjček. Anonymní i podepsaná udání o údajném zneužívaní dotací, která spustila lavinu šetření, však započala až v roce 2002, kdy jsem v květnu nastoupil do funkce šéfa firmy.
Tady musím uvést na pravou míru má údajná spojení s Janem Höckem, ředitelem Státního zemědělského intervenčního fondu, který dotace rozděloval. Zasedal jsem sice v představenstvu firmy ZZN Chrudim, kde působil i on, ale jen proto, že jsem tam zastupoval společnost AGFTrading ze skupiny Agrofert Andreje Babiše. Nic víc. Jsou tedy zarážející útoky na mou osobu, ve smyslu jakéhosi ovlivnění dotační politiky, když o novém systému státní podpory bylo rozhodnuto již rok předem.
Avšak zpět k dotačnímu systému. Pravidla byla nastavena na hospodářský rok. Roční potřeba Setuzy se přitom pohybovala ve výši zhruba 150 tisíc tun řepky. Klíčové pro to, aby výsledná bionafta měla na trhu odbyt, je přitom pochopitelně otázka ceny.

Kdo koupí drahé palivo?
Poptávka v tuzemsku je samozřejmě po produktu, který má nižší cenovou relaci. Tedy po bionaftě s metylesterem, jehož ztrátová výroba byla v případě prodeje českým zákazníkům dotována státem.
Důkazem toho je absence bionafty na tuzemském trhu, když se od května nedotuje. Její cena by u prodejců pohonných hmot totiž přesahovala bez finanční podpory státu třicet korun za litr.
Jiná situace je za hranicemi. Například Německo se již v minulosti stalo příjemcem nedotovaného metylesteru. V letošním roce tam putuje veškerá nedotovaná produkce z České republiky, která splňuje potřebné kvalitativní parametry, tedy i výroba Setuzy.
Nikdy jsme se přitom netajili souhlasem s tím, aby místo podpory speciální směsi - bionafty, bylo zavedeno plošné přimíchávání metylesteru do veškeré prodávané nafty. Odpadly by tolik diskutované dotace a cena nafty by se zvýšila pouze řádově o desetihaléře. Je ale nutné, aby na tyto změny byly připraveny české rafinérie.
Podporu biopaliv zdůrazňuje i skutečnost, že jejich podíl na trhu pohonných hmot by v rámci unie měl v roce 2010 dosáhnout deseti procent. Naše země se zavázala do daného termínu zajistit podíl biosložek v pohonných hmotách na úrovni 5,75 procenta, a v minulosti byla vždy hodnocena jako "vzorová". To byl jistě jeden z faktorů, díky kterému Evropská komise schválila České republice téměř dvouleté přechodné období s možností další podpory produkce bionafty. Jak s uvedeným rozhodnutím naši státní činitelé naloží, to ukáže budoucnost.
Věřím, že podstata věci je jasná: rozhodl-li v minulosti stát o podpoře tak dlouhodobého programu, měl by svůj záměr dovést až do konce. Vždyť zůstat v půli cesty znamená krok zpět nejen pro tuzemské motoristy a zemědělce, ale i pro ochranu životního prostředí.
Autor je ředitelem a předsedou představenstva firmy Setuza