Obřad

Nedokážu se smířit s myšlenkou, že bezhlavě nakupovat má vyšší smysl. Ale co když ano? 11. září 2001 mne zastihlo a zdrželo v Torontu. Pocit bezpečí se náhle jevil jako dočasný. Důvěrně známý svět se otřásal v základech, nákupní centra se vylidnila poté, co lidé vykoupili zásoby mouky a cukru. Zatímco se schylovalo k invazi do Afghánistánu, milióny Američanů a Kanaďanů volaly na úřady a do televize: "Co můžeme udělat my, občané?" Prezident Bush odpověděl jasně: "Běžte si něco koupit. Pokud přestanete nakupovat, je s bohatým světem konec." Moc peněz jsem tehdy neměla a navíc nebylo jasné, jak dlouho budu muset za oceánem zůstat, protože letecký provoz byl omezen. Jednoho dne jsem však překročila práh luxusního obchodu na Bloor Street a koupila si teplý svetr za dvě stě dolarů, přestože na obloze žhnulo letní slunce. Vedlo mě k tomu krátké spojení v mozku: za prvé se mi zdálo, že kdyby se mnou letadlo nuceně přistálo v Grónsku či spadlo do moře, nebyla by mi v tom svetr u taková zima. A za druhé jsem uvědoměle uposlechla výzvy vlády Spojených států: koupila jsem si předražený svetr a podílela se tak na spáse civilizace.
Svetr dnes žerou moli a mne s odstupem čtyř let zajímají dvě věci: Za prvé, jak mne mohla taková pitomost vůbec napadnout. A za druhé: Je skutečně pravda, že světové hospodářství stojí a padá se stále vyšší konzumací? A jsem "levicově úchylná", pokud mám doma jednu ledničku dvacet let a nechodím do hypermarketů?
V pondělí po Novém roce vypukly výprodeje, svátek slavený s divně pohanskou vehemencí. Zajímavě kontrastuje se sentimentálním kouzlem Vánoc. Sbohem, duchovní hodnoty, nadešel čas těla. Zašila jsem si díry na kanadském svetru, zvážila stav svého konta a rozhodla jsem se, že do obchodů se nepůjde. Když mne zatím nedostala žádná viditelná církev, tak přece teď nenaběhnu téhle skryté! Nedokážu se zbavit podezření, že kapitáni světového obchodu se začetli do dějin iniciačních obřadů a náboženského myšlení. Vytvořili zákazníkům rok plný obřadů, svátků a posvátných úkolů a zimní výprodeje jsou obřadem podobným masopustu.
Vše je dovoleno a lidé se řítí na čtyřech kolech do hal, které se stále více podobají chrámům. Jezdí se tam v podstatě za rozkoší. Výhodně nakoupené lyže a tepláky vzbuzují v každém z nás pocity lovce vracejícího se domů s tučnou kořistí. Pokud je ekonomická teorie konzumu nezvratná, pak jsou výprodejoví lovci řídící se heslem strýce Pepina "nekupte to za ty peníze" pro společnost důležitější než vědci nebo prezident. Protože oni táhnou nás, co jsme zůstali doma, vzhůru k prosperitě. Váš či můj dojem, že do obchodu se chodí jen pokud něco potřebujete, je naprosto špatně. Myslet na blaho světa znamená kupovat i to, co nechcete. Šetřit znamená býti sobcem.
Nedávno mnou otřásla jistá německá televizní debata: liberální ekonom tam vysvětloval, že největším problémem Německa je, že lidé málo nakupují. Nemá to prý co dělat s chudobou země, ale s nerozumnou šetrností. Němci údajně tak dlouho poslouchali všelijaké ekologické nesmysly, až skoro přestali topit, prát v prášcích, používat auta. Dokud si ale nebudou jako dřív kupovat jednou za dva roky nový vůz, německá ekonomika zůstane na lopatkách, uzavřel. Jeden ekolog mu odporoval, ale ekonom ho neposlouchal. Ekolog na oplátku přehlížel, že jeho protivník si ekonomické zákonitosti nevymyslel.
Zmocnil se mne mrazivý pocit, že toho o své vlastní budoucnosti víme velice málo a že v celé debatě ani jednou nepadlo slovo rovnováha či dohoda. Hádali se tu lidé, kteří přestali myslet. Stejně jako tehdy já v obchodě na Bloor Street.
Ten svetr si nejspíš nechám, dokud se nerozpadne. Ale pravděpodobně si do té doby koupím aspoň deset dalších.