Ekologové straší lidi, tvrdí spisovatel
Žádná sci-fi knížka nevzbudila v posledním desetiletí takový rozruch jako Stav
strachu od Michaela Crichtona. Vědci se ovšem obávají, že bude mít i nepříjemné
politické a společenské souvislosti.
Josef Tuček
AUTOR-WEB: www.ihned.cz [http://www.ihned.cz/tucek]
Žádná sci-fi knížka nevzbudila v posledním desetiletí takový rozruch jako Stav strachu od Michaela Crichtona. Vědci se ovšem obávají, že bude mít i nepříjemné politické a společenské souvislosti.
Josef Tuček
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Když autor bestsellerů Crichton napsal v roce 1990 knížku a pak podle ní i scénář k filmu Jurský park, vědci říkali - je to hodně bujná fantazie. Spisovatel v ní probudil k životu dinosaury, kteří vyhynuli před 65 milióny let. Biochemici namítali, že DNA veleještěrů se zachovala jen v nepatrných úlomcích a nedá se - sebevíce krkolomně - rekonstruovat.
Ale paleontologové připustili, že vlastně měli radost. Jurský park i jeho následovníci vzbudili ve veřejnosti zájem o pradávnou minulost, a tedy vlastně i o jejich práci. Muzea otevírala nové expozice o dinosaurech, které do nich lákaly návštěvníky. I televizní stanice BBC vyrobila počítačovou animací seriózní "přírodovědný" seriál o dávných veleještěrech.
Ostatně, když režisér Steven Spielberg s Crichtonem připravovali pokračování Jurského parku, nazvané Ztracený svět, vědci jim pomáhali jako odborní konzultanti. Radili, jak by se prehistorické obludy asi chovaly. A jeden z poradců, John Horner z Univerzity v Montaně, dokonce přiznal, že se přitom bavili i jinak. Jednu z postav navrhli tak, aby připomínala neoblíbeného kolegu. "A pak jsme ho nechali těmi potvorami sežrat," smál se Horner.
Umělá bouře i vyvolané tsunami
Nedávno se na pultech zahraničních knihkupectví objevila další Crichtonova knížka Stav strachu (State of Fear); její zfilmování se chystá. Tentokrát se autor inspiroval podstatně aktuálnějším tématem, jímž je globální oteplování. A vědci se už nesmějí.
Michael Crichton vše pojal jako kriminální trhák. Ústřední myšlenkou je, že teorie o oteplování zeměkoule není ničím jiným než zločinným spiknutím bezcharakterních ochránců životního prostředí a zkorumpovaných vědců. Ti straší lidi, aby získali peníze na svoji další činnost.
A nezastaví se před ničím. Příprava vraždy je tím nejmenším; do jejich arzenálu patří také například střelba raketami do mraků, aby vznikla divoká bouře, a dokonce i umělé vytvoření ničivé vlny tsunami...
"Ta knížka je strašná pitomost," hodnotí profesor Bedřich Moldan, ředitel Centra Univerzity Karlovy pro otázky životního prostředí. Dodává, že rozsáhlé ukázky z ní mu hned po vydání poslali kolegové z Evropské ekologické agentury v Kodani, která patří mezi instituce Evropské unie a kde je Moldan předsedou vědecké rady.
Už fakt, že si odborníci mezi sebou posílají upozornění na beletrii, je výmluvný. Vždyť různých strašidelných knížek vychází habaděj. Crichton však má výjimečné postavení.
"Četl jsem od něho pár dřívějších knížek a byly bezvadné. Píše pěkně, sugestivně," zamýšlí se Bedřich Moldan. "Takže, když si teď lidé přečtou tuhle knížku, mohou uvěřit, že žádná změna klimatu nehrozí a není proti ní nutné nic dělat. A to je nebezpečná iluze!" říká otráveně.
Politikové samozřejmě hledí na nálady svých voličů. Takže, když lidé získají pocit, že nějaký problém je uměle vytvořený, je i pro politiky těžké přesvědčivě vysvětlit, proč by se s ním mělo něco dělat. "Kdyby tahle knížka vyšla předtím, než byl podepsán Kjótský protokol, bylo by její přijetí určitě těžší," soudí profesor Moldan, který je rovněž senátorem za ODS.
Nevěřím počítačovým simulacím
Kjótský protokol, podepsaný v roce 1997, je závazkem vyspělých států světa, že sníží vypouštění takzvaných skleníkových plynů. Ty pod sebou jako pod pokličkou zadržují teplo, jež proto neuniká do vesmíru a rozehřívá planetu. Mezi hlavní skleníkové plyny patří oxid uhličitý, který vzniká při spalování ropy a uhlí.
Evropská unie bere Kjótský protokol vážně. Spojené státy, největší světový spalovač fosilních paliv, jej odmítly ratifikovat s tím, že hrozba globálního oteplování je příliš málo vědecky průkazná, než aby ospravedlnila zásahy do ekonomiky.
Michael Crichton, vzděláním lékař, v rozhovoru pro britskou stanici BBC připustil, že se se svým názorem dostal na pozici prezidenta Georga Bushe. "Ale je to čirá náhoda," zdůraznil. Odmítl ovšem, že by jeho knížka byla čirou fantazií. Jak řekl, o globálním oteplování začal sám pochybovat poté, co prostudoval klimatické tabulky a nepřišly mu nijak přesvědčivé.
Mezivládní skupina odborníků pracujících při Organizaci spojených národů, která pravidelně shrnuje poslední poznatky, má jiný názor. Uvádí, že průměrná teplota planety se v průběhu 20. století zvýšila o 0,6 stupně Celsia. Přibývající tepelná energie pak musí rozkývat klimatické poměry a vést k růstu extrémů, jako jsou velká sucha a prudké přívalové srážky.
Nicméně počítačové modely vývoje klimatu na celé zeměkouli jsou velmi složité. Proto dochází k rozdílným výsledkům - podle některých vzroste průměrná teplota na Zemi do roku 2100 o 1,4 stupně Celsia, podle jiných až o 5,8 stupně. Vědci se proto snaží získávat nová data a modely podle nich vylepšovat.
Ani Michaela Crichtona modelování vývoje klimatu neuspokojuje. Je ovšem dost radikální: "Problém je, že prostě nevěřím počítačovým simulacím," řekl pro BBC.
Jako spisovatel samozřejmě nemusí. Teď bude docela zajímavé pozorovat, čemu uvěří jeho věrní čtenáři. Možná to nakonec dopadne jako s dinosaury v Jurském parku - čtenáři si o veleještěrech početli, ale málokdo z nich čeká, že je někde za domem potká. Stejně pravděpodobné je, že na něj za rohem číhají spiklenečtí ekologové a vědci, aby jej utopili v umělé povodni.
Země ve skleníku
Globální oteplování vychází ze skleníkového efektu, který je sám o sobě významný pro udržení života na Zemi. Bez něj by totiž při povrchu planety panoval mráz asi minus 18 stupňů Celsia. Jeho podstatou je, že v atmosféře existuje vrstva plynů, která propouští sluneční paprsky, jež pak ohřívají Zemi, ale zachycuje teplo vyzářené zemským povrchem. Skleníkovými plyny jsou vodní pára, oxid uhličitý, ozón, metan, oxid dusný a chlorované uhlovodíky. Tím, že lidé spalují fosilní paliva, zvyšují množství oxidu uhličitého. Na to poprvé upozornil švédský vědec Svante Arrhenius už v roce 1896. Vrstva skleníkových plynů proto pod sebou zadrží více tepla. Otázkou je, co se pak stane. Vyšší teplota například znamená větší odpařování vody a zvyšování koncentrace vodní páry - rovněž skleníkového plynu. Z ní se ovšem také tvoří mraky, které odrážejí sluneční paprsky a Zemi naopak ochlazují. Je obtížné propočítat v celoplanetárním měřítku, který vliv vodní páry převládne. A podobných složitostí je mnoho. Stále více odborníků však dokazuje, že tepelné energie na Zemi přibývá a že se to už projevuje. Roztávání pevninských ledovců je jedním z nejznatelnějších důkazů.
Josef Tuček
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Když autor bestsellerů Crichton napsal v roce 1990 knížku a pak podle ní i scénář k filmu Jurský park, vědci říkali - je to hodně bujná fantazie. Spisovatel v ní probudil k životu dinosaury, kteří vyhynuli před 65 milióny let. Biochemici namítali, že DNA veleještěrů se zachovala jen v nepatrných úlomcích a nedá se - sebevíce krkolomně - rekonstruovat.
Ale paleontologové připustili, že vlastně měli radost. Jurský park i jeho následovníci vzbudili ve veřejnosti zájem o pradávnou minulost, a tedy vlastně i o jejich práci. Muzea otevírala nové expozice o dinosaurech, které do nich lákaly návštěvníky. I televizní stanice BBC vyrobila počítačovou animací seriózní "přírodovědný" seriál o dávných veleještěrech.
Ostatně, když režisér Steven Spielberg s Crichtonem připravovali pokračování Jurského parku, nazvané Ztracený svět, vědci jim pomáhali jako odborní konzultanti. Radili, jak by se prehistorické obludy asi chovaly. A jeden z poradců, John Horner z Univerzity v Montaně, dokonce přiznal, že se přitom bavili i jinak. Jednu z postav navrhli tak, aby připomínala neoblíbeného kolegu. "A pak jsme ho nechali těmi potvorami sežrat," smál se Horner.
Umělá bouře i vyvolané tsunami
Nedávno se na pultech zahraničních knihkupectví objevila další Crichtonova knížka Stav strachu (State of Fear); její zfilmování se chystá. Tentokrát se autor inspiroval podstatně aktuálnějším tématem, jímž je globální oteplování. A vědci se už nesmějí.
Michael Crichton vše pojal jako kriminální trhák. Ústřední myšlenkou je, že teorie o oteplování zeměkoule není ničím jiným než zločinným spiknutím bezcharakterních ochránců životního prostředí a zkorumpovaných vědců. Ti straší lidi, aby získali peníze na svoji další činnost.
A nezastaví se před ničím. Příprava vraždy je tím nejmenším; do jejich arzenálu patří také například střelba raketami do mraků, aby vznikla divoká bouře, a dokonce i umělé vytvoření ničivé vlny tsunami...
"Ta knížka je strašná pitomost," hodnotí profesor Bedřich Moldan, ředitel Centra Univerzity Karlovy pro otázky životního prostředí. Dodává, že rozsáhlé ukázky z ní mu hned po vydání poslali kolegové z Evropské ekologické agentury v Kodani, která patří mezi instituce Evropské unie a kde je Moldan předsedou vědecké rady.
Už fakt, že si odborníci mezi sebou posílají upozornění na beletrii, je výmluvný. Vždyť různých strašidelných knížek vychází habaděj. Crichton však má výjimečné postavení.
"Četl jsem od něho pár dřívějších knížek a byly bezvadné. Píše pěkně, sugestivně," zamýšlí se Bedřich Moldan. "Takže, když si teď lidé přečtou tuhle knížku, mohou uvěřit, že žádná změna klimatu nehrozí a není proti ní nutné nic dělat. A to je nebezpečná iluze!" říká otráveně.
Politikové samozřejmě hledí na nálady svých voličů. Takže, když lidé získají pocit, že nějaký problém je uměle vytvořený, je i pro politiky těžké přesvědčivě vysvětlit, proč by se s ním mělo něco dělat. "Kdyby tahle knížka vyšla předtím, než byl podepsán Kjótský protokol, bylo by její přijetí určitě těžší," soudí profesor Moldan, který je rovněž senátorem za ODS.
Nevěřím počítačovým simulacím
Kjótský protokol, podepsaný v roce 1997, je závazkem vyspělých států světa, že sníží vypouštění takzvaných skleníkových plynů. Ty pod sebou jako pod pokličkou zadržují teplo, jež proto neuniká do vesmíru a rozehřívá planetu. Mezi hlavní skleníkové plyny patří oxid uhličitý, který vzniká při spalování ropy a uhlí.
Evropská unie bere Kjótský protokol vážně. Spojené státy, největší světový spalovač fosilních paliv, jej odmítly ratifikovat s tím, že hrozba globálního oteplování je příliš málo vědecky průkazná, než aby ospravedlnila zásahy do ekonomiky.
Michael Crichton, vzděláním lékař, v rozhovoru pro britskou stanici BBC připustil, že se se svým názorem dostal na pozici prezidenta Georga Bushe. "Ale je to čirá náhoda," zdůraznil. Odmítl ovšem, že by jeho knížka byla čirou fantazií. Jak řekl, o globálním oteplování začal sám pochybovat poté, co prostudoval klimatické tabulky a nepřišly mu nijak přesvědčivé.
Mezivládní skupina odborníků pracujících při Organizaci spojených národů, která pravidelně shrnuje poslední poznatky, má jiný názor. Uvádí, že průměrná teplota planety se v průběhu 20. století zvýšila o 0,6 stupně Celsia. Přibývající tepelná energie pak musí rozkývat klimatické poměry a vést k růstu extrémů, jako jsou velká sucha a prudké přívalové srážky.
Nicméně počítačové modely vývoje klimatu na celé zeměkouli jsou velmi složité. Proto dochází k rozdílným výsledkům - podle některých vzroste průměrná teplota na Zemi do roku 2100 o 1,4 stupně Celsia, podle jiných až o 5,8 stupně. Vědci se proto snaží získávat nová data a modely podle nich vylepšovat.
Ani Michaela Crichtona modelování vývoje klimatu neuspokojuje. Je ovšem dost radikální: "Problém je, že prostě nevěřím počítačovým simulacím," řekl pro BBC.
Jako spisovatel samozřejmě nemusí. Teď bude docela zajímavé pozorovat, čemu uvěří jeho věrní čtenáři. Možná to nakonec dopadne jako s dinosaury v Jurském parku - čtenáři si o veleještěrech početli, ale málokdo z nich čeká, že je někde za domem potká. Stejně pravděpodobné je, že na něj za rohem číhají spiklenečtí ekologové a vědci, aby jej utopili v umělé povodni.
Země ve skleníku
Globální oteplování vychází ze skleníkového efektu, který je sám o sobě významný pro udržení života na Zemi. Bez něj by totiž při povrchu planety panoval mráz asi minus 18 stupňů Celsia. Jeho podstatou je, že v atmosféře existuje vrstva plynů, která propouští sluneční paprsky, jež pak ohřívají Zemi, ale zachycuje teplo vyzářené zemským povrchem. Skleníkovými plyny jsou vodní pára, oxid uhličitý, ozón, metan, oxid dusný a chlorované uhlovodíky. Tím, že lidé spalují fosilní paliva, zvyšují množství oxidu uhličitého. Na to poprvé upozornil švédský vědec Svante Arrhenius už v roce 1896. Vrstva skleníkových plynů proto pod sebou zadrží více tepla. Otázkou je, co se pak stane. Vyšší teplota například znamená větší odpařování vody a zvyšování koncentrace vodní páry - rovněž skleníkového plynu. Z ní se ovšem také tvoří mraky, které odrážejí sluneční paprsky a Zemi naopak ochlazují. Je obtížné propočítat v celoplanetárním měřítku, který vliv vodní páry převládne. A podobných složitostí je mnoho. Stále více odborníků však dokazuje, že tepelné energie na Zemi přibývá a že se to už projevuje. Roztávání pevninských ledovců je jedním z nejznatelnějších důkazů.
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
