Zelený kulturkampf

Na první pohled to vypadá, jako by se zdejší média proměnila v nudné filozofické sborníky. Zkuste si představit, že by se v českých novinách zcela vážně přeli komentátoři o to, zda nedostatek míst na univerzitách či osnovy nutící žáky k bezduchému biflování jsou spíše průvodním znakem školské katastrofy, školské krize nebo špatného školství. Směšné a nudné slovíčkaření? V jednom oboru je něco podobného docela běžné: v ekologických tématech.

Tím hůře pro fakta
Česká média je (ne)zvládají přinejmenším o řád hůře než jiné společenské problémy. Přitom důvodem není, že by jim věnovala malou pozornost - nebo to alespoň není příčina hlavní. Mnoho lze jistě připsat známým neduhům domácí žurnalistiky: nedostatku času a prostoru na důkladný sběr informací či pečlivější analýzu, ideologické přepjatosti a zavádějící povrchnosti. Ovšem to nevysvětluje, proč zdejší noviny, rádia či televize hrají kteroukoli ze svých tří rolí (služba zákazníkům, hlídací pes demokracie, moderátor veřejné diskuse) právě v této oblasti daleko hůře než jinde. Spíše na okraj se nelze vyhnout poukazu na neuvěřitelnou četnost chyb, včetně základních neznalostí, kterou ještě umocňuje značná tolerance k omylům. Články o zelených tématech ve zdejších novinách je většinou třeba číst s velkou rezervou. V redakcích se očividně nepovažuje za větší problém, zaměňují-li se globální změny podnebí se smogem, pokud se z rozšíření jednoho stávajícího dolu stane otevírání dolů nových nebo se dvacáté století promění v "posledních dvacet let" (tři reálné a nikterak výjimečné příklady z poslední doby, první dokonce opakovaný). Běžné jsou přitom i zcela evidentní nesmysly. Články o zprávě OSN, která propočetla zvýšení hladiny moří v důsledku globálních změn podnebí do roku 2100 na 0,1 až 0,9 metru, hned dva přední tuzemské deníky ilustrovaly mapou Evropy dokumentující, jak bude kontinent vypadat, kdyby oceány narostly o 200 metrů. V debatě o vlivu znečištění na světové klima pak české noviny neváhají na komentářových stránkách celkem pravidelně tisknout články obsahující tvrzení, kterých by se neměl dopustit ani pozorný absolvent hodin přírodopisu na základní škole. Možná nejhorším případem jsou autoři, kteří věci očividně vůbec nerozumějí, ale někde si vyhledali pár zajímavých údajů k tématu, takže na běžného čtenáře působí velmi zasvěceným dojmem.

Ani čárka
Hlavní mezery v referování o ekologických tématech však leží hlouběji než v rovině faktických chyb. Klíčová potíž tkví především v tom, jak je česká žurnalistika vnímá: coby svého druhu politickou korektnost. Čistý vzduch, toxické látky v potravinách, recyklace odpadků nebo automobilový provoz ve městech jsou otázky kvality každodenního života a zdraví. Ale média k nim - na rozdíl třeba od zdravotnictví, škol nebo ekonomiky - nepřistupují jako k věcnému společenskému problému. Řeší je coby ideový koncept či morální imperativ. Vypadá to pak, že znečištění nemá klesnout kvůli tomu, aby se lidem žilo lépe a zdravěji, ale protože je principiálně správné být méně špinavý (nebo protože bychom jinak měli ve světě ostudu).Má to dva důsledky. Především na komentářových stránkách českých médií úplně chybí věcná reflexe ekologických rozhodnutí, která dělají politici, úřady nebo třeba velké společnosti. Ministři či poslanci pravidelně schvalují významné zákony nebo záměry, které mají řešit zelené problémy - ale v novinách se nedočtete, zda svoji práci dělají dobře. Během loňské nekolikaměsíční debaty o národním plánu pro obchodování s emisemi oxidu uhličitého u nás nevyšel ani jediný redakční komentář, který by konkrétně, na sporných číslech, posuzoval dilemata, před nimiž kabinet stojí. Opravdu pomohou schválená domácí pravidla rozdělování evropských zemědělských dotací ozelenit krajinu a zastavit rostoucí spotřebu pesticidů? Měla by vládní politika nakládání s odpady, kterou pocítí snad každá domácnost, investovat těch asi deset miliard korun do recyklačních služeb či do spaloven a proč? Je státní koncepce budování úložiště pro vyhořelé palivo z atomových elektráren správná, nebo se kraje a desítky dotčených obcí bouří oprávněně? Ani čárka. Stačí prolistovat západoevropské či americké noviny, abychom viděli, že by to klidně šlo. České komentáře se však omezují nanejvýš na obecné filozofické poznámky k tématu.

Principy, principy, principy
Extrémní příklad představuje současná novinová debata o globálních změnách podnebí, jež má bizarní diskurz. Komentátoři běžně s vážnou tváří řeší coby víceméně parareligiózní otázky takové problémy, které současná věda často normálně exaktně měří. Není třeba tolik filozofovat, zda je člověk schopen ovlivnit světové klima, zda oteplování během předcházejících desetiletí způsobily přírodní faktory, nebo i znečištění, či nakolik se vývoj předpovídaný pro příští desetiletí vymyká přirozeným výkyvům v minulosti. Ledacos z toho si lze přece přečíst mezi empirickými výsledky, o kterých se běžně referuje třeba ve vědeckých přílohách těch stejných novin. V důsledku potom diskuse o ekologických tématech ve zdejším tisku vyvolává dojem nějakého víceméně kulturního boje mezi stranami řekněme třeba Čistých a Špinavých. Problém je filozofický, stanoviska principiální a řešení se neliší věcně, nýbrž ideově. Komentátoři pak přirozeně svá stanoviska neformulují na základě analýzy konkrétního problému, nýbrž podle svých (domnělých) sympatií k jednomu z obou přístupů.

Jedni z řady
S tímto přístupem souvisí také další častý nešvar českých médií: ztotožnění ekologických témat a ekologických organizací. Jako by menší znečištění, recyklace odpadků či ochrana krajiny nebyly tématem veřejné politiky samy o sobě, nýbrž představovaly nějaký filozofický nebo politický cíl zelených sdružení coby hlavních reprezentantů oné strany Čistých. Neposuzuje se tedy, o kolik by bylo potřeba exhalace snížit a jak to efektivně zařídit, nýbrž nakolik vyhovět zeleným.Nezávislé ekologické organizace nesporně patří mezi důležité strany diskuse. Mají roli odborného aktéra, který ve společnosti prosazuje veřejný zájem na čistém a zdravém prostředí. Představují tak protihráče přirozeným bariérám řešení: ekonomickým zájmům, politickým dohodám, byrokratické mašinerii. Jsou však jedním z debatérů, nikoli příčinou nebo objektem disputace samotné. A konečně třetí problém: to, čemu se říká ochrana životního prostředí, se nerovná ochraně přírody, jak si řada českých novinářů evidentně myslí. Péče o bohatství divokých druhů a přirozených biotopů je důležitým, ale jen dílčím ekologickým oborem. Ovšem většinu zelené legislativy a dalších opatření motivuje hlavně zájem o zdraví a kvalitu života lidí. Vrabcům v ulicích asi výfukové plyny třikrát neprospívají, nicméně nejsou zrovna příčinou, proč se snažíme znečištění snížit. Podobně důvodem ke snižování exhalací oxidu uhličitého přece není zachování nějakého přirozeného podnebí, na které jsme tak nějak zvyklí, nýbrž miliony lidí, jejichž životy by prudké výkyvy klimatu postihly.

My nic, to směrnice
Abychom byli úplně korektní - problém s uchopením ekologických témat zde nemají jen média, ale většina veřejného prostoru. Třeba politici neumí lidem srozumitelně vysvětlit svá rozhodnutí. Rozumná zelená opatření schovávají za fráze o uplatňování bruselských směrnic, místo aby prezentovali, jak konkrétně pomohou v každodenním životě. Avšak prapříčinou tohoto alibismu je diskurz, který nastoluje domácí žurnalistika. Dokud poslance a ministry nikdo nenutí věcně argumentovat, dělat to sami ze své vůle nebudou.

Vojtěch Kotecký
Autor je programový ředitel Hnutí DUHA