Lidé proti dálnicím
Zrovna v těchto dnech bilancují účet po životní prohře, kterou s nimi nese celá
země. V souboji o čáru dálnice přes České středohoří neuspěli. Přesto si mladí
ekologové mohou připsat kladné body: ukázali, že se umí brát o svou vizi, chopit
se úkolu a dovést ho až do konce - byť nikoli vítězného - lépe než většina
našich současných politiků. A jejich příběh současně nabízí i možnou odpověď na
otázku, proč u nás stále ještě mocní prosadí svou, kdykoli si zamanou.
Zrovna v těchto dnech bilancují účet po životní prohře, kterou s nimi nese celá země. V souboji o čáru dálnice přes České středohoří neuspěli. Přesto si mladí ekologové mohou připsat kladné body: ukázali, že se umí brát o svou vizi, chopit se úkolu a dovést ho až do konce - byť nikoli vítězného - lépe než většina našich současných politiků. A jejich příběh současně nabízí i možnou odpověď na otázku, proč u nás stále ještě mocní prosadí svou, kdykoli si zamanou.
"Právě připravujeme udělení ceny Ropák roku," říká drobný muž v kostkované flanelové košili u stolu brněnské kanceláře Dětí Země. Nestor zdejších bojovníků proti rostoucím nárokům automobilismu, Miroslav Patrik (42), vypadá unaveně. Není divu, doktor přírodních věd má pověst člověka, který už patnáct let od rána do večera shání odborné argumenty, organizuje protestní akce a čelí silné mašinerii. Technokratům z Ředitelství silnic a dálnic, kteří chtějí investovat. Stavebním firmám, které chtějí zakázky. Politikům, pro které je dálnice volebním trhákem. A často i nevraživé veřejnosti, která chce rychle a pohodlně jezdit. A teď tohle - prohra v Českém středohoří.Přitom to zpočátku vypadalo, že uchránit mimořádně krásnou a státem chráněnou krajinu proti dálničnímu plánu ze 60. let bude v nové době celkem snadné. Stačilo, aby ministr životního prostředí nedal výjimku ze zákona o ochraně krajiny a přírody, a dálničáři by museli přemýšlet o jiné variantě. Ministr Miloš Kužvart ale výjimku v obavě z konfliktu s tehdejším premiérem Milošem Zemanem nakonec dal. "Nedokázali jsme ho přesvědčit, že Středohoří je cennější než křeslo ministra," říká Miroslav Patrik.Další šance se otevřela letos na jaře. Náměstek ministra dopravy Jiří Kubínek vyzval zastupitele Ústeckého kraje, ať se ještě jednou zamyslí nad tím, zda má kontroverzní varianta opravdu zůstat v jejich územním plánu. Brzy se totiž začne stavět, a proto chtěl slyšet, zda má jejich podporu. Ekologové přišli na jednání vybaveni posudkem, že tahle trasa znamená - podle zákona o ochraně přírody - nepřijatelný zásah do krajiny (viz rozhovor). A také s názorem ombudsmana, že stavět je proto nezákonné. Miroslav Patrik udělal víc, než musel. Místo varianty dvou krátkých tunelů a jednoho mostu nabídl variantu k přírodě vstřícnější - s dlouhým tunelem Kubačka. Hejtman Jiří Šulc (ODS) přišel zase vyzbrojen tím, že podle výsledků petic Dětí Země a oponentního Severočeského sdružení obcí je pro stavbu čtyřikrát víc lidí než proti ní. Zastupitelé pak potvrdili, že v jejich územním plánu zůstane méně šetrná varianta dvou tunelů a mostu.Proč se lidem z ředitelství silnic a dálnic nechce do varianty s tunelem Kubačka, je jasné. Nemají ji připravenou, museli by dělat nové projekty, znovu žádat o všechna povolení. Věc by se prostě dostala na samý začátek. Proč ale za stavbu zhruba o 2 miliardy korun dražší nelobbují stavební firmy? Důvody jsou dva. Jednak tradiční vazby mezi ředitelstvím dálnic a firmami, které umí stavět na povrchu, a ne dělat tunely. A pak obava stavařů z toho, že jít proti zájmu investora a chlebodárce se nikdy nevyplatí - dvě miliardy na Kubačce nejsou nic proti šedesáti miliardám, které letos ředitelství dálnic rozdělí. A co hejtman Jiří Šulc? "Jít na začátek je riskantní. Výjimku by znovu musel dát ministr životního prostředí - a kde je psáno, že to udělá?" říká hejtman. Navíc trase s tunelem Kubačka stojí v cestě protivník mocnější než ekologové. Liberecká firma Tramac, která těží desetinu zdejší produkce stavebního kamene - a dodává ho stavitelům dálnic. "Majitel lomu Dobkovičky nám už jasně řekl, že se stavbou souhlasit nebude," říká Jiří Šulc. "Má právo vytěžit svůj dobývací prostor." Emoce a odborníci"Proč jsme prohráli?" přemýšlí Miroslav Patrik. "Vždycky je spíš zázrak, když někdo vyhraje proti státu. Přesto snaha něco ovlivnit stojí za to." Desítky šanonů v polici za jeho zády, která se táhne od podlahy až ke stropu malé místnosti, dokazují, že se snažil, seč mohl. A staré plakáty na nástěnce připomínají začátky Dětí Země. Miroslav Patrik je spolu se svým spolužákem z brněnské přírodovědy Jindřichem Petrlíkem zakládal v září 1989. "Shodli jsme se, že ochranářské organizace jsou bezzubé a je třeba založit jinou organizaci," vzpomíná. "Vymýšleli jsme plakáty proti freonům. Pak přišel listopad, tak jsme dělali politiku." Na jaře Děti Země rozjely svou první kampaň za zastavení výroby a používání látek ničících ozonovou vrstvu. Brzy nato už ale bylo třeba síly rozdělit - to když vláda ohlásila zdražení cest vlakem a autobusem a vzápětí snížila poplatky za vjezd kamionů. Dopravu dostal na starost právě Miroslav Patrik. Děti Země začaly pořádat demonstrace, blokovat hranice, na Den bez aut také silnice a ulice měst. Jednoduchá a emotivní hesla jako "Kamiony na koleje" nebo "Lepší vlakem na výlet než autem na krchov" se v novinách hezky vyjímala. Miroslavu Patrikovi ale čím dál víc vadilo, že přímé akce nemají kromě rozzlobených řidičů a publicity žádné další výsledky. "Když se člověk článků v novinách nabaží a jiný dopad nevidí, začne přemýšlet, co dál," říká. "Den bez aut děláme stále, ale místo blokád ho provází osvěta, výstavy." Svou roli ve změně strategie hrála i nechuť ekologů být znovu a znovu terčem nevraživosti: "Když Prahu zablokuje maraton, řidiči to berou. Ale když jim cestu zkomplikuje skupina ekologů, jsou naštvaní."Dětská léta Dětí Země definitivně skončila v polovině 90. let. Od blokád přešli ekologové k osvětě, od působení na emoce k racionální argumentaci. Začali si najímat odborníky na zpracování posudků a stali se tak pečlivými úředníky, že je stát může neziskovému sektoru jen závidět. Svou roli v proměně ekologů hráli i samotní úředníci. "Když Američané učili začátkem devadesátých let lidi z neziskovek, jak na to, zdůrazňovali, že máme působit především na emoce," říká Jan Rovenský (29), další výrazná osobnost dálničního boje. "Úředníci ale pořád opakovali: ,Jak se s vámi máme bavit, když nemáte žádné rozumné argumenty.'"
Děti dusí Plzeň
První velká dálniční bitva se strhla o obchvat Plzně na dálnici D5. Právě tady získal ostruhy Jan Rovenský. Student rokycanského gymnázia prožíval začátkem 90. let své vzpurné, protisystémové období dospívání. Lákalo ho hájit práva zvířat, od té doby je vegan, ale žádná taková organizace v jeho okolí nebyla. "Pak jednou přišla babička s letáčkem zvoucím na schůzku Dětí Země, že prý by to mohlo být zajímavé a mám se tam jít podívat," vzpomíná Jan Rovenský. Šel na schůzku jen proto, aby jí udělal radost. Jenže Děti Země zas nebyly tak konformní, jak se obával - zrovna rozjížděly kampaň proti plzeňské spalovně toxického odpadu. Rovenský se zapojil od píky - chodil vylepovat letáky - a na svou první environmentální bitvu vzpomíná dodnes. "Slavně jsme ji prohráli," říká s úsměvem. Pak přišla další výzva. Pithartova vláda schválila v roce 1991 obchvat Plzně. Děti Země obchvat několika demonstracemi na dálničním přivaděči podpořily. Jenže pak se vzepřeli obyvatelé dvou vilových čtvrtí, kolem kterých měl obchvat vést. Založili sdružení v čele s tehdejším ředitelem Západočeské energetiky. Díky jeho známostem na plzeňském magistrátu se nespokojencům podařilo prosadit jinou - podle ekologů horší, protože dopravně složitější, dražší, později hotovou a k přírodě míň šetrnou - variantu obchvatu. Děti Země začaly bojovat za návrat k variantě původní. To už bylo v době jejich odbornické strategie a podle toho také kampaň vypadala. "Měli jsme úplně skvělé odborné zázemí," říká Jan Rovenský. "Posudky pro nás dělaly špičky ve svém oboru - odborníci na dopravu, urbanistiku, posuzování vlivu na životní prostředí, právo." Děti Země měly v ruce obšírný a úctyhodný materiál vypovídající o tom, proč je původní varianta obchvatu lepší než ta nová: "Říkal jsem si: Pokud tím vším nepřesvědčím oponenty, tak veřejnost tím přesvědčím určitě. To byl můj největší omyl. Zjistil jsem, že mít pravdu a věcné argumenty nestačí. Pro úspěch je třeba, aby to člověk uměl prodat."Na rozdíl od Dětí Země si téhle pravdy už byli dobře vědomi plzeňští politici. "Podařilo se veřejnost přesvědčit, že rozdíl mezi variantami nehraje roli a že ekologové jsou ti, kdo zdržují stavbu obchvatu a dusí Plzeň," shrnuje recept na úspěch současný primátor Miroslav Kalous. Výsledek byl zdrcující. Během necelých dvou let ztratily Děti Země podporu veřejnosti (ze 37 % v jejich prospěch a 27 % proti se mínění překlopilo na 65?% versus pouhých 15 % pro ekology). Plzeňští poslanci v čele se současnou ministryní zdravotnictví Miladou Emmerovou na to reagovali promptně - prosadili ve sněmovně zvláštní zákon o obchvatu města. Žádný reálný dopad sice neměl, zato znovu utvrdil Plzeňany v názoru, že politici - ti městští i ti parlamentní - jsou na jejich straně proti ekologickým škůdcům. Lékařka Emmerová navíc zásobovala média články o zhoubnosti výfukových plynů pro lidské zdraví."K dovršení všeho mě Plzeňský deník vylíčil jako exhibicionistu, kterému už od dětství nejde o nic jiného, než aby se zviditelnil," zlobí se Jan Rovenský na článek spolužačky z gymnázia Terezy Maixnerové. Má za to, že během vrcholící protiekologické kampaně politiků města jí takový úkol uložil šéf proto, aby ho veřejnost přestala vnímat jako důvěryhodného odborníka. "Tohle si o mém článku myslel?" diví se autorka. "Rozhodně ho to nemělo poškodit. Naopak, psala jsem to s tím, že i takoví lidé, kteří na gymplu blbnou, se mohou později stát odborníky a lidmi veřejně činnými. Vyšlo to na sobotní stránce ze společnosti, která je tak trochu pro pobavení - taková drbárna, kde se objevují třeba přezdívky politiků. A vzpomínala jsem na to, jak jsem ho znala z gymplu. Byl proslulý tím, že chodil s odpadkovým košem - takovým, co stál v každé koupelně - přes rameno místo tašky. V uchu nosil spínací špendlík a na něm vyfouklé křepelčí vajíčko. Ale brala jsem ho - a vážit jsem si ho začala při revoluci, když jako jediný veřejně vystoupil v aule. Vedení školy nás tehdy nechtělo pustit do ulic a on se tomu vzepřel."
Jak ovlivnit soud
Novinářka Tereza Maixnerová zároveň vysvětluje posun ve veřejném mínění. "Když už se to stalo - a plzeňští politici prosadili jinou variantu obchvatu - stejně jako většina ostatních jsem chtěla jediné: Ať ten obchvat vede, kudy chce, ale hlavně ať je rychle hotový. Cokoli bude lepší než špinavé město, kde se nedá pořádně přejít ulice," říká. Jenže v té době Děti Země od strategie odborných posudků přešly ke strategii právní. Rozjeté správní řízení ani nic jiného, než napadnout ho před soudem, neumožňovalo. A dnes čerstvě vystudovaný právník Jan Rovenský s překvapením zjistil, jak veřejné mínění působí na soudce. "Je drsné to takhle říct - ale myslím si, že pokles naší obliby u občanů měl vliv na rozhodování Vrchního soudu," říká. V roce 1997 - když ještě občané Děti Země podporovali, jim totiž Vrchní soud dal za pravdu: nařídil stavbařům, aby šli trasou, kterou doporučuje ministerstvo životního prostředí. Magistrát rozhodnutí soudu nerespektoval a stavba běžela dál. A svévole doplněná o působení na emoce Plzeňanů se mu vyplatila. Když se ekologové obrátili na tentýž soud se stejnou věcí znovu - rozhodl jinak: stanovisko ministerstva životního prostředí nemá žádný význam. "Oba právní názory jsou v drastickém rozporu," říká Jan Rovenský. "Samozřejmě, že ten druhý rozsudek respektuji, i když s ním zásadně nesouhlasím." Úředníci a politici tak nakonec ekology porazili zbraní, kterou oni ve snaze se zavděčit, opustili - masáží emocí. "Kdyby Plzeňané řvali - chceme dálnici, ale vraťte nám její kratší variantu - tak bychom samozřejmě vyhráli," říká Jan Rovenský. Nelibost veřejnosti nakonec vedla i k tomu, že ekologové plzeňský obchvat nechali plavat. Nevyužili poslední trumf, vlastnictví pozemků, kterými mohli stavbu blokovat. "Osobně jsem s tím nesouhlasil, ale mezi Dětmi Země převážil názor, že plzeňská kauza je strašlivě poškozuje," říká. "Nebyly schopny vydýchat, že i když dělají třeba výstavu o sovách v Olomouci, lidé jim tam nadávají, že blokují obchvat Plzně."
Největší úspěch
Po prohrané bitvě o obchvat si Jan Rovenský ještě splnil své dětské přání - hájit práva zvířat. Postavil se proti plánu vybudovat nedaleko Domažlic obří drůbežárnu. Dnes sice stojí, ale je menší, než majitel původně chtěl. Jan Rovenský se ale nechtěně stal člověkem, který je za život ptáků v těsných klecích a jejich konec po roce velkovýrobního snášení vajec na jatkách spoluodpovědný. Protože ho majitel začal respektovat, stal se nakonec tím, kdo dnes nahrazuje činnost nekonajících, lhostejných úředníků, chodí místo nich jako kontrolor po drůbežárně a říká: "V téhle kleci máte víc slepic, než dovoluje evropská norma, napravte to, prosím." A hlavně - má s majitelem dohodu, že když se mu podaří slepice po roce zadarmo udat, nemusí ptáci skončit na jatkách, ale v klidu dožít. Jenže s oříškem, kde najít domov pro 250 tisíc slepic ročně, si ani zapálený aktivista neporadil.Svoji další životní dráhu však Jan Rovenský spojuje se státní správou. Donedávna pracoval na Chráněné krajinné oblasti Broumovsko. Na protest proti odvolání jejího šéfa odešel, úředníkem už ale chce zůstat: "Léta jsem je kritizoval. Teď chci dokázat, že se ta práce dá dělat líp. Navíc se mi líbí." Jaké poučení pro práci úředníka si odnesl z let půtek s nimi? "Zažil jsem, jak dokáží být neobjektivní," říká. "Proto budu důsledně dbát na procesní práva všech účastníků správního řízení - ať je to gauner, který vylil cisternu nafty do potoka, nebo sdružení, které ten potok chrání."Zatímco Jan Rovenský spojuje svou budoucnost s úřednickým stolem, zůstává jeho někdejší učitel Miroslav Patrik věrný brněnské kanceláři Dětí Země a dopravním kauzám. Po patnácti letech praxe může znalostmi konkurovat kdekterému dopravnímu inženýrovi. "Co považuji za největší úspěch?" zamýšlí se a stručně shrnuje historii zdejší dálniční sítě. Její náčrt vznikl v roce 1963, o třicet let později vzala Klausova vláda tuhle síť znovu za svou. "Od té doby jsme se to snažili změnit," říká Miroslav Patrik. "Dosáhnout toho, aby se některé dálnice nestavěly vůbec, místo jiných prosadit rychlostní komunikace, změnit některé trasy." Jím založený dopravní klub zpracoval alternativní koncepci. Ta navrhovala o 790?km méně dálnic, státní kase by ušetřila zhruba 200 miliard korun a vycházela z jiné filozofie: Budovat jen to, co je opravdu nutné, a ne to, co bude "možná v budoucnu" potřeba. A dřív než rovné úseky ve volné krajině stavět to, co ocení nikoli řidiči, ale pěší - obchvaty měst (porovnání obou koncepcí - viz mapy a vysvětlivky).Dostat svoji koncepci do hry se Dětem Země podařilo v roce 1998 - vláda totiž o pět let dříve přijala koncepci, aniž byl posouzen její vliv na životní prostředí. To kritizoval Nejvyšší kontrolní úřad stejně jako ombudsman. A světe, div se - Děti Země měly úspěch. Ministerstvo životního prostředí doporučilo vládě, ať vezme za svou koncepci ekologů, a nikoli tu ministerstva dopravy. Vláda na to nedbala. "Možná členům kabinetu chyběla odvaha podívat se na svět jinak než zažitou perspektivou - čím víc dálnic, tím větší prosperita," uvažuje Miroslav Patrik. "Navíc je dálnice první jednoduché řešení. Politik může snadno říct: ,Nemáte práci? Postavím vám dálnici. Ta přinese rozvoj.´ Velká stavba je dobře vidět, a že pak průmyslová zóna stejně zeje prázdnotou? To už není jeho věc. Čím větší stavba, tím víc politik ukáže, jak je silný a mocný. A když někdo namítne - dejte peníze raději do vzdělání - hned se objeví otázka: ,A co že to vlastně je? A kdy a jaké uvidíme výsledky?'" Přesto považuje Miroslav Patrik právě fakt, že ministerstvo životního prostředí vzalo jeho koncepci za svou, za největší úspěch. Zásluhu na tom má tehdejší náměstkyně ministra Eva Tylová. Ta si naopak cení faktu, že je na světě nějaká alternativa, a i když se podle ní nestaví, vždy se na ni dá aspoň odvolat. "Se stavbaři je to jako s manželem," říká. "Kdykoli se mu do něčeho nechce, řekne prostě, že to nejde."
Poslední bitva
Když se nepovedlo prosadit jinou koncepci, přišlo na řadu právo. Ekologové se účastnili územního plánování, správních řízení a snažili se prosadit aspoň změny, které by byly k lidem v blízkosti dálnic a životnímu prostředí vstřícnější. Vedle už zavedeného Ateliéru pro životní prostředí Petra Kužvarta vznikl Ekologický právní servis - založený skupinou mladých právníků, kteří se potkali na brněnské univerzitě. Spíš než argumenty o věcné podstatě se v soudních sporech osvědčila taktika napadání formálních nedostatků, kterých se úředníci dopustili. "Jinak to ani nejde," říká Jan Rovenský. "Soud posuzuje jen to, zda úředník porušil zákon. Nezabývá se věcnou podstatou, ta je věcí volného správního uvážení úředníka. Nedávno jsem zastupoval sdružení, které protestovalo proti stavbě lanovky a bobové dráhy na šumavském Špičáku, protože tam roste vzácný prstnatec májový. A na čem myslíte, že jsme to vyhráli? Odvolací orgán nám včas - ve lhůtě - neoznámil, že správní spis byl rozšířen o nové podklady." Poslední boj se dnes vede o cestu na jih republiky. Koncepce ekologů navrhovala, aby se využila stávající dálnice na Strakonice a žádná další dálnice jižním směrem se nestavěla. Silnici na České Budějovice chtěla jen rozšířit a hlavně - ze všeho nejdřív udělat obchvaty kolem měst a obcí. Právě na to se dnes odvolává někdejší náměstkyně Eva Tylová, která se v boji proti dálnici D3 angažuje. Zatímco vládní návrh počítá s úplně novou dálnicí přes Posázaví, která se od dnešní budějovické silnice odklání u Benešova, Eva Tylová prosazuje cestu po dnešní trase. Vše teď záleží na zastupitelích Středočeského kraje - ti budou teprve hlasovat o tom, kterou z variant vezmou za svou v územním plánu.Hejtman Petr Bendl (ODS) má také svou strategii - vyčkávací. Jako motorista tělem i duší se nechce smířit ani s jednou z variant, kterou prosazují jeho oponenti - s opravou dnešní silnice od Budějovic, kterou prosazuje Eva Tylová - ani s variantou ministerstva životního prostředí, která sice vede přes Posázaví, ale aspoň šetří krajinu před ním - tím, že se k dnešní budějovické těsněji přimyká. "Je to patová situace a je zbytečné o tom mluvit," říká středočeský hejtman na téma rozporu mezi ním a ministerstvem. "Na rozdíl od ministerstva a od paní Tylové si myslím: Je lepší vést dálnici přes Posázaví a přes krajinu před ním než stát při cestě autem na Prahu hodinu u Mirošovic."
Atomová lobbistka
Zatím poslední ze spektra strategií ekologů je zelený lobbing. Pro Zelený kruh - asociaci sdružující v podstatě všechny zdejší ekologické organizace - ho dělá právě Eva Tylová. "Jsem vystudovaná jaderná inženýrka. Dělala jsem to asi pět let, ale moc mě to nebavilo. Navíc mi začalo být jasné, že atomová energie nemá budoucnost," říká. Proto se začala ohlížet po jiné profesi. Zaujali ji lidé z neziskového světa a její specializace - vyhodnocování rizik - se dobře hodila stejně tak pro environmentální jako pro atomovou oblast. Po mateřské nastoupila do Ekologického ústavu a pak na ministerstvo životního prostředí. Za Kužvarta se tu stala náměstkyní a ve vládě prosazovala už zmíněnou alternativní dálniční koncepci. Pak z ministerstva odešla a brzy nato si ji Zelený kruh vybral v konkurzu jako svou lobbistku. "Předtím lobbovala každá z organizací zvlášť," říká. "Je efektivnější, když to dělá jeden člověk. Musí totiž stále sledovat chod parlamentu, kdy jsou výbory, který poslanec či senátor je pro co a proti čemu." Navíc může zúročit známosti ze své ministerské kariéry: "Mám řadu kontaktů a důvěru lidí. Když potřebuji, dají si se mnou schůzku. A když jim dám nějaké stanovisko, tak si ho opravdu přečtou." Teď se zabývá zákonem tří královéhradeckých poslanců, který má usnadnit vyvlastnění pozemků pod budoucími silnicemi. Přes poslance prošel, je však velká šance, že senátoři ho vrátí.Přestože ani v jedné dálniční kauze zatím ekologové nevyhráli - dokázali prosadit jen kosmetické změny typu protihlukových stěn - má Eva Tylová jejich činnost za smysluplnou a významnou: "Výsledek je sice stejný, ale je to dlouhodobý proces, ve kterém jde o víc než jen o dálnice." Stejně tak Jan Rovenský je rád, že dělal právě to, co dělal. "Byl to boj za správnou věc," říká. "A z toho má člověk dobrý pocit, i když prohraje." A Miroslav Patrik upřesňuje, o co víc vlastně šlo. "Stálo za to mobilizovat lidi. Ukázat investorům, úředníkům a politikům, že si nemohou dělat, co chtějí. Že tu je někdo, kdo kontroluje, jak nakládají s krajinou a jak utrácejí peníze," říká. "Tím, že ukazujeme investorům, že si nemohou dovolit všechno a po úřednících chceme, aby dodržovali zákon, zvyšujeme povědomí lidí o ceně životního prostředí a o právním státě."
Hana Čápová
"Právě připravujeme udělení ceny Ropák roku," říká drobný muž v kostkované flanelové košili u stolu brněnské kanceláře Dětí Země. Nestor zdejších bojovníků proti rostoucím nárokům automobilismu, Miroslav Patrik (42), vypadá unaveně. Není divu, doktor přírodních věd má pověst člověka, který už patnáct let od rána do večera shání odborné argumenty, organizuje protestní akce a čelí silné mašinerii. Technokratům z Ředitelství silnic a dálnic, kteří chtějí investovat. Stavebním firmám, které chtějí zakázky. Politikům, pro které je dálnice volebním trhákem. A často i nevraživé veřejnosti, která chce rychle a pohodlně jezdit. A teď tohle - prohra v Českém středohoří.Přitom to zpočátku vypadalo, že uchránit mimořádně krásnou a státem chráněnou krajinu proti dálničnímu plánu ze 60. let bude v nové době celkem snadné. Stačilo, aby ministr životního prostředí nedal výjimku ze zákona o ochraně krajiny a přírody, a dálničáři by museli přemýšlet o jiné variantě. Ministr Miloš Kužvart ale výjimku v obavě z konfliktu s tehdejším premiérem Milošem Zemanem nakonec dal. "Nedokázali jsme ho přesvědčit, že Středohoří je cennější než křeslo ministra," říká Miroslav Patrik.Další šance se otevřela letos na jaře. Náměstek ministra dopravy Jiří Kubínek vyzval zastupitele Ústeckého kraje, ať se ještě jednou zamyslí nad tím, zda má kontroverzní varianta opravdu zůstat v jejich územním plánu. Brzy se totiž začne stavět, a proto chtěl slyšet, zda má jejich podporu. Ekologové přišli na jednání vybaveni posudkem, že tahle trasa znamená - podle zákona o ochraně přírody - nepřijatelný zásah do krajiny (viz rozhovor). A také s názorem ombudsmana, že stavět je proto nezákonné. Miroslav Patrik udělal víc, než musel. Místo varianty dvou krátkých tunelů a jednoho mostu nabídl variantu k přírodě vstřícnější - s dlouhým tunelem Kubačka. Hejtman Jiří Šulc (ODS) přišel zase vyzbrojen tím, že podle výsledků petic Dětí Země a oponentního Severočeského sdružení obcí je pro stavbu čtyřikrát víc lidí než proti ní. Zastupitelé pak potvrdili, že v jejich územním plánu zůstane méně šetrná varianta dvou tunelů a mostu.Proč se lidem z ředitelství silnic a dálnic nechce do varianty s tunelem Kubačka, je jasné. Nemají ji připravenou, museli by dělat nové projekty, znovu žádat o všechna povolení. Věc by se prostě dostala na samý začátek. Proč ale za stavbu zhruba o 2 miliardy korun dražší nelobbují stavební firmy? Důvody jsou dva. Jednak tradiční vazby mezi ředitelstvím dálnic a firmami, které umí stavět na povrchu, a ne dělat tunely. A pak obava stavařů z toho, že jít proti zájmu investora a chlebodárce se nikdy nevyplatí - dvě miliardy na Kubačce nejsou nic proti šedesáti miliardám, které letos ředitelství dálnic rozdělí. A co hejtman Jiří Šulc? "Jít na začátek je riskantní. Výjimku by znovu musel dát ministr životního prostředí - a kde je psáno, že to udělá?" říká hejtman. Navíc trase s tunelem Kubačka stojí v cestě protivník mocnější než ekologové. Liberecká firma Tramac, která těží desetinu zdejší produkce stavebního kamene - a dodává ho stavitelům dálnic. "Majitel lomu Dobkovičky nám už jasně řekl, že se stavbou souhlasit nebude," říká Jiří Šulc. "Má právo vytěžit svůj dobývací prostor." Emoce a odborníci"Proč jsme prohráli?" přemýšlí Miroslav Patrik. "Vždycky je spíš zázrak, když někdo vyhraje proti státu. Přesto snaha něco ovlivnit stojí za to." Desítky šanonů v polici za jeho zády, která se táhne od podlahy až ke stropu malé místnosti, dokazují, že se snažil, seč mohl. A staré plakáty na nástěnce připomínají začátky Dětí Země. Miroslav Patrik je spolu se svým spolužákem z brněnské přírodovědy Jindřichem Petrlíkem zakládal v září 1989. "Shodli jsme se, že ochranářské organizace jsou bezzubé a je třeba založit jinou organizaci," vzpomíná. "Vymýšleli jsme plakáty proti freonům. Pak přišel listopad, tak jsme dělali politiku." Na jaře Děti Země rozjely svou první kampaň za zastavení výroby a používání látek ničících ozonovou vrstvu. Brzy nato už ale bylo třeba síly rozdělit - to když vláda ohlásila zdražení cest vlakem a autobusem a vzápětí snížila poplatky za vjezd kamionů. Dopravu dostal na starost právě Miroslav Patrik. Děti Země začaly pořádat demonstrace, blokovat hranice, na Den bez aut také silnice a ulice měst. Jednoduchá a emotivní hesla jako "Kamiony na koleje" nebo "Lepší vlakem na výlet než autem na krchov" se v novinách hezky vyjímala. Miroslavu Patrikovi ale čím dál víc vadilo, že přímé akce nemají kromě rozzlobených řidičů a publicity žádné další výsledky. "Když se člověk článků v novinách nabaží a jiný dopad nevidí, začne přemýšlet, co dál," říká. "Den bez aut děláme stále, ale místo blokád ho provází osvěta, výstavy." Svou roli ve změně strategie hrála i nechuť ekologů být znovu a znovu terčem nevraživosti: "Když Prahu zablokuje maraton, řidiči to berou. Ale když jim cestu zkomplikuje skupina ekologů, jsou naštvaní."Dětská léta Dětí Země definitivně skončila v polovině 90. let. Od blokád přešli ekologové k osvětě, od působení na emoce k racionální argumentaci. Začali si najímat odborníky na zpracování posudků a stali se tak pečlivými úředníky, že je stát může neziskovému sektoru jen závidět. Svou roli v proměně ekologů hráli i samotní úředníci. "Když Američané učili začátkem devadesátých let lidi z neziskovek, jak na to, zdůrazňovali, že máme působit především na emoce," říká Jan Rovenský (29), další výrazná osobnost dálničního boje. "Úředníci ale pořád opakovali: ,Jak se s vámi máme bavit, když nemáte žádné rozumné argumenty.'"
Děti dusí Plzeň
První velká dálniční bitva se strhla o obchvat Plzně na dálnici D5. Právě tady získal ostruhy Jan Rovenský. Student rokycanského gymnázia prožíval začátkem 90. let své vzpurné, protisystémové období dospívání. Lákalo ho hájit práva zvířat, od té doby je vegan, ale žádná taková organizace v jeho okolí nebyla. "Pak jednou přišla babička s letáčkem zvoucím na schůzku Dětí Země, že prý by to mohlo být zajímavé a mám se tam jít podívat," vzpomíná Jan Rovenský. Šel na schůzku jen proto, aby jí udělal radost. Jenže Děti Země zas nebyly tak konformní, jak se obával - zrovna rozjížděly kampaň proti plzeňské spalovně toxického odpadu. Rovenský se zapojil od píky - chodil vylepovat letáky - a na svou první environmentální bitvu vzpomíná dodnes. "Slavně jsme ji prohráli," říká s úsměvem. Pak přišla další výzva. Pithartova vláda schválila v roce 1991 obchvat Plzně. Děti Země obchvat několika demonstracemi na dálničním přivaděči podpořily. Jenže pak se vzepřeli obyvatelé dvou vilových čtvrtí, kolem kterých měl obchvat vést. Založili sdružení v čele s tehdejším ředitelem Západočeské energetiky. Díky jeho známostem na plzeňském magistrátu se nespokojencům podařilo prosadit jinou - podle ekologů horší, protože dopravně složitější, dražší, později hotovou a k přírodě míň šetrnou - variantu obchvatu. Děti Země začaly bojovat za návrat k variantě původní. To už bylo v době jejich odbornické strategie a podle toho také kampaň vypadala. "Měli jsme úplně skvělé odborné zázemí," říká Jan Rovenský. "Posudky pro nás dělaly špičky ve svém oboru - odborníci na dopravu, urbanistiku, posuzování vlivu na životní prostředí, právo." Děti Země měly v ruce obšírný a úctyhodný materiál vypovídající o tom, proč je původní varianta obchvatu lepší než ta nová: "Říkal jsem si: Pokud tím vším nepřesvědčím oponenty, tak veřejnost tím přesvědčím určitě. To byl můj největší omyl. Zjistil jsem, že mít pravdu a věcné argumenty nestačí. Pro úspěch je třeba, aby to člověk uměl prodat."Na rozdíl od Dětí Země si téhle pravdy už byli dobře vědomi plzeňští politici. "Podařilo se veřejnost přesvědčit, že rozdíl mezi variantami nehraje roli a že ekologové jsou ti, kdo zdržují stavbu obchvatu a dusí Plzeň," shrnuje recept na úspěch současný primátor Miroslav Kalous. Výsledek byl zdrcující. Během necelých dvou let ztratily Děti Země podporu veřejnosti (ze 37 % v jejich prospěch a 27 % proti se mínění překlopilo na 65?% versus pouhých 15 % pro ekology). Plzeňští poslanci v čele se současnou ministryní zdravotnictví Miladou Emmerovou na to reagovali promptně - prosadili ve sněmovně zvláštní zákon o obchvatu města. Žádný reálný dopad sice neměl, zato znovu utvrdil Plzeňany v názoru, že politici - ti městští i ti parlamentní - jsou na jejich straně proti ekologickým škůdcům. Lékařka Emmerová navíc zásobovala média články o zhoubnosti výfukových plynů pro lidské zdraví."K dovršení všeho mě Plzeňský deník vylíčil jako exhibicionistu, kterému už od dětství nejde o nic jiného, než aby se zviditelnil," zlobí se Jan Rovenský na článek spolužačky z gymnázia Terezy Maixnerové. Má za to, že během vrcholící protiekologické kampaně politiků města jí takový úkol uložil šéf proto, aby ho veřejnost přestala vnímat jako důvěryhodného odborníka. "Tohle si o mém článku myslel?" diví se autorka. "Rozhodně ho to nemělo poškodit. Naopak, psala jsem to s tím, že i takoví lidé, kteří na gymplu blbnou, se mohou později stát odborníky a lidmi veřejně činnými. Vyšlo to na sobotní stránce ze společnosti, která je tak trochu pro pobavení - taková drbárna, kde se objevují třeba přezdívky politiků. A vzpomínala jsem na to, jak jsem ho znala z gymplu. Byl proslulý tím, že chodil s odpadkovým košem - takovým, co stál v každé koupelně - přes rameno místo tašky. V uchu nosil spínací špendlík a na něm vyfouklé křepelčí vajíčko. Ale brala jsem ho - a vážit jsem si ho začala při revoluci, když jako jediný veřejně vystoupil v aule. Vedení školy nás tehdy nechtělo pustit do ulic a on se tomu vzepřel."
Jak ovlivnit soud
Novinářka Tereza Maixnerová zároveň vysvětluje posun ve veřejném mínění. "Když už se to stalo - a plzeňští politici prosadili jinou variantu obchvatu - stejně jako většina ostatních jsem chtěla jediné: Ať ten obchvat vede, kudy chce, ale hlavně ať je rychle hotový. Cokoli bude lepší než špinavé město, kde se nedá pořádně přejít ulice," říká. Jenže v té době Děti Země od strategie odborných posudků přešly ke strategii právní. Rozjeté správní řízení ani nic jiného, než napadnout ho před soudem, neumožňovalo. A dnes čerstvě vystudovaný právník Jan Rovenský s překvapením zjistil, jak veřejné mínění působí na soudce. "Je drsné to takhle říct - ale myslím si, že pokles naší obliby u občanů měl vliv na rozhodování Vrchního soudu," říká. V roce 1997 - když ještě občané Děti Země podporovali, jim totiž Vrchní soud dal za pravdu: nařídil stavbařům, aby šli trasou, kterou doporučuje ministerstvo životního prostředí. Magistrát rozhodnutí soudu nerespektoval a stavba běžela dál. A svévole doplněná o působení na emoce Plzeňanů se mu vyplatila. Když se ekologové obrátili na tentýž soud se stejnou věcí znovu - rozhodl jinak: stanovisko ministerstva životního prostředí nemá žádný význam. "Oba právní názory jsou v drastickém rozporu," říká Jan Rovenský. "Samozřejmě, že ten druhý rozsudek respektuji, i když s ním zásadně nesouhlasím." Úředníci a politici tak nakonec ekology porazili zbraní, kterou oni ve snaze se zavděčit, opustili - masáží emocí. "Kdyby Plzeňané řvali - chceme dálnici, ale vraťte nám její kratší variantu - tak bychom samozřejmě vyhráli," říká Jan Rovenský. Nelibost veřejnosti nakonec vedla i k tomu, že ekologové plzeňský obchvat nechali plavat. Nevyužili poslední trumf, vlastnictví pozemků, kterými mohli stavbu blokovat. "Osobně jsem s tím nesouhlasil, ale mezi Dětmi Země převážil názor, že plzeňská kauza je strašlivě poškozuje," říká. "Nebyly schopny vydýchat, že i když dělají třeba výstavu o sovách v Olomouci, lidé jim tam nadávají, že blokují obchvat Plzně."
Největší úspěch
Po prohrané bitvě o obchvat si Jan Rovenský ještě splnil své dětské přání - hájit práva zvířat. Postavil se proti plánu vybudovat nedaleko Domažlic obří drůbežárnu. Dnes sice stojí, ale je menší, než majitel původně chtěl. Jan Rovenský se ale nechtěně stal člověkem, který je za život ptáků v těsných klecích a jejich konec po roce velkovýrobního snášení vajec na jatkách spoluodpovědný. Protože ho majitel začal respektovat, stal se nakonec tím, kdo dnes nahrazuje činnost nekonajících, lhostejných úředníků, chodí místo nich jako kontrolor po drůbežárně a říká: "V téhle kleci máte víc slepic, než dovoluje evropská norma, napravte to, prosím." A hlavně - má s majitelem dohodu, že když se mu podaří slepice po roce zadarmo udat, nemusí ptáci skončit na jatkách, ale v klidu dožít. Jenže s oříškem, kde najít domov pro 250 tisíc slepic ročně, si ani zapálený aktivista neporadil.Svoji další životní dráhu však Jan Rovenský spojuje se státní správou. Donedávna pracoval na Chráněné krajinné oblasti Broumovsko. Na protest proti odvolání jejího šéfa odešel, úředníkem už ale chce zůstat: "Léta jsem je kritizoval. Teď chci dokázat, že se ta práce dá dělat líp. Navíc se mi líbí." Jaké poučení pro práci úředníka si odnesl z let půtek s nimi? "Zažil jsem, jak dokáží být neobjektivní," říká. "Proto budu důsledně dbát na procesní práva všech účastníků správního řízení - ať je to gauner, který vylil cisternu nafty do potoka, nebo sdružení, které ten potok chrání."Zatímco Jan Rovenský spojuje svou budoucnost s úřednickým stolem, zůstává jeho někdejší učitel Miroslav Patrik věrný brněnské kanceláři Dětí Země a dopravním kauzám. Po patnácti letech praxe může znalostmi konkurovat kdekterému dopravnímu inženýrovi. "Co považuji za největší úspěch?" zamýšlí se a stručně shrnuje historii zdejší dálniční sítě. Její náčrt vznikl v roce 1963, o třicet let později vzala Klausova vláda tuhle síť znovu za svou. "Od té doby jsme se to snažili změnit," říká Miroslav Patrik. "Dosáhnout toho, aby se některé dálnice nestavěly vůbec, místo jiných prosadit rychlostní komunikace, změnit některé trasy." Jím založený dopravní klub zpracoval alternativní koncepci. Ta navrhovala o 790?km méně dálnic, státní kase by ušetřila zhruba 200 miliard korun a vycházela z jiné filozofie: Budovat jen to, co je opravdu nutné, a ne to, co bude "možná v budoucnu" potřeba. A dřív než rovné úseky ve volné krajině stavět to, co ocení nikoli řidiči, ale pěší - obchvaty měst (porovnání obou koncepcí - viz mapy a vysvětlivky).Dostat svoji koncepci do hry se Dětem Země podařilo v roce 1998 - vláda totiž o pět let dříve přijala koncepci, aniž byl posouzen její vliv na životní prostředí. To kritizoval Nejvyšší kontrolní úřad stejně jako ombudsman. A světe, div se - Děti Země měly úspěch. Ministerstvo životního prostředí doporučilo vládě, ať vezme za svou koncepci ekologů, a nikoli tu ministerstva dopravy. Vláda na to nedbala. "Možná členům kabinetu chyběla odvaha podívat se na svět jinak než zažitou perspektivou - čím víc dálnic, tím větší prosperita," uvažuje Miroslav Patrik. "Navíc je dálnice první jednoduché řešení. Politik může snadno říct: ,Nemáte práci? Postavím vám dálnici. Ta přinese rozvoj.´ Velká stavba je dobře vidět, a že pak průmyslová zóna stejně zeje prázdnotou? To už není jeho věc. Čím větší stavba, tím víc politik ukáže, jak je silný a mocný. A když někdo namítne - dejte peníze raději do vzdělání - hned se objeví otázka: ,A co že to vlastně je? A kdy a jaké uvidíme výsledky?'" Přesto považuje Miroslav Patrik právě fakt, že ministerstvo životního prostředí vzalo jeho koncepci za svou, za největší úspěch. Zásluhu na tom má tehdejší náměstkyně ministra Eva Tylová. Ta si naopak cení faktu, že je na světě nějaká alternativa, a i když se podle ní nestaví, vždy se na ni dá aspoň odvolat. "Se stavbaři je to jako s manželem," říká. "Kdykoli se mu do něčeho nechce, řekne prostě, že to nejde."
Poslední bitva
Když se nepovedlo prosadit jinou koncepci, přišlo na řadu právo. Ekologové se účastnili územního plánování, správních řízení a snažili se prosadit aspoň změny, které by byly k lidem v blízkosti dálnic a životnímu prostředí vstřícnější. Vedle už zavedeného Ateliéru pro životní prostředí Petra Kužvarta vznikl Ekologický právní servis - založený skupinou mladých právníků, kteří se potkali na brněnské univerzitě. Spíš než argumenty o věcné podstatě se v soudních sporech osvědčila taktika napadání formálních nedostatků, kterých se úředníci dopustili. "Jinak to ani nejde," říká Jan Rovenský. "Soud posuzuje jen to, zda úředník porušil zákon. Nezabývá se věcnou podstatou, ta je věcí volného správního uvážení úředníka. Nedávno jsem zastupoval sdružení, které protestovalo proti stavbě lanovky a bobové dráhy na šumavském Špičáku, protože tam roste vzácný prstnatec májový. A na čem myslíte, že jsme to vyhráli? Odvolací orgán nám včas - ve lhůtě - neoznámil, že správní spis byl rozšířen o nové podklady." Poslední boj se dnes vede o cestu na jih republiky. Koncepce ekologů navrhovala, aby se využila stávající dálnice na Strakonice a žádná další dálnice jižním směrem se nestavěla. Silnici na České Budějovice chtěla jen rozšířit a hlavně - ze všeho nejdřív udělat obchvaty kolem měst a obcí. Právě na to se dnes odvolává někdejší náměstkyně Eva Tylová, která se v boji proti dálnici D3 angažuje. Zatímco vládní návrh počítá s úplně novou dálnicí přes Posázaví, která se od dnešní budějovické silnice odklání u Benešova, Eva Tylová prosazuje cestu po dnešní trase. Vše teď záleží na zastupitelích Středočeského kraje - ti budou teprve hlasovat o tom, kterou z variant vezmou za svou v územním plánu.Hejtman Petr Bendl (ODS) má také svou strategii - vyčkávací. Jako motorista tělem i duší se nechce smířit ani s jednou z variant, kterou prosazují jeho oponenti - s opravou dnešní silnice od Budějovic, kterou prosazuje Eva Tylová - ani s variantou ministerstva životního prostředí, která sice vede přes Posázaví, ale aspoň šetří krajinu před ním - tím, že se k dnešní budějovické těsněji přimyká. "Je to patová situace a je zbytečné o tom mluvit," říká středočeský hejtman na téma rozporu mezi ním a ministerstvem. "Na rozdíl od ministerstva a od paní Tylové si myslím: Je lepší vést dálnici přes Posázaví a přes krajinu před ním než stát při cestě autem na Prahu hodinu u Mirošovic."
Atomová lobbistka
Zatím poslední ze spektra strategií ekologů je zelený lobbing. Pro Zelený kruh - asociaci sdružující v podstatě všechny zdejší ekologické organizace - ho dělá právě Eva Tylová. "Jsem vystudovaná jaderná inženýrka. Dělala jsem to asi pět let, ale moc mě to nebavilo. Navíc mi začalo být jasné, že atomová energie nemá budoucnost," říká. Proto se začala ohlížet po jiné profesi. Zaujali ji lidé z neziskového světa a její specializace - vyhodnocování rizik - se dobře hodila stejně tak pro environmentální jako pro atomovou oblast. Po mateřské nastoupila do Ekologického ústavu a pak na ministerstvo životního prostředí. Za Kužvarta se tu stala náměstkyní a ve vládě prosazovala už zmíněnou alternativní dálniční koncepci. Pak z ministerstva odešla a brzy nato si ji Zelený kruh vybral v konkurzu jako svou lobbistku. "Předtím lobbovala každá z organizací zvlášť," říká. "Je efektivnější, když to dělá jeden člověk. Musí totiž stále sledovat chod parlamentu, kdy jsou výbory, který poslanec či senátor je pro co a proti čemu." Navíc může zúročit známosti ze své ministerské kariéry: "Mám řadu kontaktů a důvěru lidí. Když potřebuji, dají si se mnou schůzku. A když jim dám nějaké stanovisko, tak si ho opravdu přečtou." Teď se zabývá zákonem tří královéhradeckých poslanců, který má usnadnit vyvlastnění pozemků pod budoucími silnicemi. Přes poslance prošel, je však velká šance, že senátoři ho vrátí.Přestože ani v jedné dálniční kauze zatím ekologové nevyhráli - dokázali prosadit jen kosmetické změny typu protihlukových stěn - má Eva Tylová jejich činnost za smysluplnou a významnou: "Výsledek je sice stejný, ale je to dlouhodobý proces, ve kterém jde o víc než jen o dálnice." Stejně tak Jan Rovenský je rád, že dělal právě to, co dělal. "Byl to boj za správnou věc," říká. "A z toho má člověk dobrý pocit, i když prohraje." A Miroslav Patrik upřesňuje, o co víc vlastně šlo. "Stálo za to mobilizovat lidi. Ukázat investorům, úředníkům a politikům, že si nemohou dělat, co chtějí. Že tu je někdo, kdo kontroluje, jak nakládají s krajinou a jak utrácejí peníze," říká. "Tím, že ukazujeme investorům, že si nemohou dovolit všechno a po úřednících chceme, aby dodržovali zákon, zvyšujeme povědomí lidí o ceně životního prostředí a o právním státě."
Hana Čápová
Zdroj:Respekt
Sdílet článek na sociálních sítích
