Pověry o byznysu a ekologii
Někteří vládní politici chtějí vést debatu o českých ekologických zákonech.
Popud k tomu přišel od Svazu průmyslu a dopravy, který už rok prosazuje rázné
seškrtání současných standardů. Několik neduhů však jakoukoli rozumnou diskusi
už v zárodcích utíná.
Především je část vládních špiček ochotna podléhat pověrám. Argument, že
ekologická legislativa dusí hospodářství, se snad ještě dá snést coby propaganda
šéfů obstarožnějších a špinavějších českých podniků. Politici sloužící
veřejnosti by však měli mít nadhled, nikoli opakovat ten nejsnadnější slogan
jedné zájmové skupiny.
Rovnítko mezi vyššími ekologickými standardy a nižší konkurenceschopností
průmyslu je pro svoji logickou jednoduchost bezesporu intelektuálně atraktivní.
Jenomže není pravdivé.
Někteří vládní politici chtějí vést debatu o českých ekologických zákonech. Popud k tomu přišel od Svazu průmyslu a dopravy, který už rok prosazuje rázné seškrtání současných standardů. Několik neduhů však jakoukoli rozumnou diskusi už v zárodcích utíná.
Především je část vládních špiček ochotna podléhat pověrám. Argument, že ekologická legislativa dusí hospodářství, se snad ještě dá snést coby propaganda šéfů obstarožnějších a špinavějších českých podniků. Politici sloužící veřejnosti by však měli mít nadhled, nikoli opakovat ten nejsnadnější slogan jedné zájmové skupiny.
Rovnítko mezi vyššími ekologickými standardy a nižší konkurenceschopností průmyslu je pro svoji logickou jednoduchost bezesporu intelektuálně atraktivní. Jenomže není pravdivé.
Čísla tvrdí opak
Už srovnání dvou žebříčků každoročně vydávaných Světovým ekonomickým fórem v Davosu varuje, že tady není něco v pořádku. Global Competitivness Report: v konkurenceschopnosti na prvním místě Finsko, třetí Švédsko, páté Dánsko, šesté Norsko, osmé Švýcarsko. Index ekologické udržitelnosti: první opět Finsko, druhé Norsko, třetí Švédsko, šesté Švýcarsko. Kde je ten fatální rozpor?
Přesnější výsledky z ekonomické literatury potvrzují, že se kapitáni průmyslu pletou. Před několika lety publikovaná souhrnná analýza řady studií, které statisticky zkoumaly dopady ekologických regulací na konkurenceschopnost amerických firem, nenašla významný měřitelný vliv.
V Německu, zemi s nadprůměrnými zelenými standardy, se podle výzkumu Světové banky podíl nejvíce regulovaných sektorů na exportních trzích v letech 1970 až 1990 paradoxně zvětšil, zatímco tamní zpracovatelský průmysl celkově vykazoval opačný trend. Totéž platí pro Finsko a Rakousko, které rovněž patří mezi nejzelenější evropské státy.
Ovšemže některé ekologické zákony nebo dílčí paragrafy mohou být špatné. Zejména v české zelené legislativě, která je notoricky nepřehledná a trpí neustálými změnami, se bezesporu chyby najdou. Ovšem a priori tvrdit, že vyšší standardy rovná se nižší ekonomický výkon, je nesmysl. Nejenže jde většinou o okrajové náklady. Přísnější pravidla často účinně motivují k inovacím a podporují efektivnější technologie, takže posilují konkurenceschopnost.
Politická rezignace
Navíc někteří politici šance na rozumnou a věcnou diskusi předem zahazují zjevně absurdními hyperbolami. "Jsme v obtížné situaci, protože ekologická legislativa je v mnoha oblastech nastavena tak, že brání jakémukoliv ekonomickému rozvoji," citoval tisk vicepremiéra Martina Jahna pár dní po oznámení statistického úřadu, že české hospodářství dosahuje nejvyššího růstu za posledních osm let (Euro 14. března).
Stanislav Gross na sněmu Svazu průmyslu a dopravy dokonce kritizoval, že prý Fond národního majetku požaduje vyčištění pozemků po zrušených továrnách tak, aby se zde mohla vyskytovat zvířata, která "nemohou žít třeba ani na Šumavě". Dokud diskurs budou určovat evidentní nesmysly, debata nemůže nikam vést.
Lobbista coby expert
Za třetí část vlády v debatě o zelených zákonech celkem nekriticky přistupuje k názorům svazu průmyslu. Lobbisté velkých podniků dělají svoji práci - v pořádku. Ale pro některé politiky nejsou jednou ze stran: přijímají je jako neutrální zdroj expertních informací. Argumentace průmyslu samozřejmě není nezávislou analýzou, ani neprezentuje suchá fakta. Vedle veskrze legitimního, nicméně zaujatého prosazování vlastních ekonomických zájmů se do ní promítá také přirozená míra iracionality: postoje velkých společností jsou samozřejmě postiženy jednostranným pohledem i normálním institucionálním konzervativismem. Minulost však ukazuje, že se ve své opozici proti ekologickým zákonům často prostě zmýlily.
Nedivme se průmyslníkům
Přitom argumenty bossů průmyslových svazů je potřeba brát trochu s rezervou. Očividně se snaží prosadit svou vyvoláváním paniky. Ředitel Unipetrolu Pavel Švarc alarmuje, že nová evropská pravidla používání chemikálií znamenají "pro českou chemii ... ohrožení" (HN 23. března). Podle studie připravené jeho vlastním odvětvovým sdružením zvýší podnikům náklady zhruba o 0,2 až 0,5 procenta. Přestože evropský chemický průmysl přijde tato legislativa na jedno promile obratu ročně, tvrdí, že "pro Němce by (...) znamenala snížení HDP zhruba o tři procenta".
Loňskou debatu o obchodování s emisemi zase oživovala rozličná, zásadně však hodně divoká varování energetických a důlních společností, o kolik se zdraží elektřina - jednou o dvacet procent, podruhé o třicet a nakonec prý až o sto procent.
Buďme realisté. Dokud průmyslovým svazům dominují postarší velké společnosti, těžko očekávat, že přestanou oponovat zelené legislativě. Snad jen by občas neuškodila poněkud rezervovanější a přesnější argumentace. Pokud však debatu o ekologických zákonech chtějí vést politici a očekávají-li od ní nějaké reálné výsledky, budou někteří z nich muset být o poznání věcnější a uměřenější.
Autor je programovým ředitelem Hnutí DUHA
V konkurenceschopnosti je na prvním místě Finsko, třetí Švédsko, páté Dánsko, šesté Norsko, osmé Švýcarsko. Index ekologické udržitelnosti: první opět Finsko, druhé Norsko, třetí Švédsko, šesté Švýcarsko. Kde je rozpor?
Především je část vládních špiček ochotna podléhat pověrám. Argument, že ekologická legislativa dusí hospodářství, se snad ještě dá snést coby propaganda šéfů obstarožnějších a špinavějších českých podniků. Politici sloužící veřejnosti by však měli mít nadhled, nikoli opakovat ten nejsnadnější slogan jedné zájmové skupiny.
Rovnítko mezi vyššími ekologickými standardy a nižší konkurenceschopností průmyslu je pro svoji logickou jednoduchost bezesporu intelektuálně atraktivní. Jenomže není pravdivé.
Čísla tvrdí opak
Už srovnání dvou žebříčků každoročně vydávaných Světovým ekonomickým fórem v Davosu varuje, že tady není něco v pořádku. Global Competitivness Report: v konkurenceschopnosti na prvním místě Finsko, třetí Švédsko, páté Dánsko, šesté Norsko, osmé Švýcarsko. Index ekologické udržitelnosti: první opět Finsko, druhé Norsko, třetí Švédsko, šesté Švýcarsko. Kde je ten fatální rozpor?
Přesnější výsledky z ekonomické literatury potvrzují, že se kapitáni průmyslu pletou. Před několika lety publikovaná souhrnná analýza řady studií, které statisticky zkoumaly dopady ekologických regulací na konkurenceschopnost amerických firem, nenašla významný měřitelný vliv.
V Německu, zemi s nadprůměrnými zelenými standardy, se podle výzkumu Světové banky podíl nejvíce regulovaných sektorů na exportních trzích v letech 1970 až 1990 paradoxně zvětšil, zatímco tamní zpracovatelský průmysl celkově vykazoval opačný trend. Totéž platí pro Finsko a Rakousko, které rovněž patří mezi nejzelenější evropské státy.
Ovšemže některé ekologické zákony nebo dílčí paragrafy mohou být špatné. Zejména v české zelené legislativě, která je notoricky nepřehledná a trpí neustálými změnami, se bezesporu chyby najdou. Ovšem a priori tvrdit, že vyšší standardy rovná se nižší ekonomický výkon, je nesmysl. Nejenže jde většinou o okrajové náklady. Přísnější pravidla často účinně motivují k inovacím a podporují efektivnější technologie, takže posilují konkurenceschopnost.
Politická rezignace
Navíc někteří politici šance na rozumnou a věcnou diskusi předem zahazují zjevně absurdními hyperbolami. "Jsme v obtížné situaci, protože ekologická legislativa je v mnoha oblastech nastavena tak, že brání jakémukoliv ekonomickému rozvoji," citoval tisk vicepremiéra Martina Jahna pár dní po oznámení statistického úřadu, že české hospodářství dosahuje nejvyššího růstu za posledních osm let (Euro 14. března).
Stanislav Gross na sněmu Svazu průmyslu a dopravy dokonce kritizoval, že prý Fond národního majetku požaduje vyčištění pozemků po zrušených továrnách tak, aby se zde mohla vyskytovat zvířata, která "nemohou žít třeba ani na Šumavě". Dokud diskurs budou určovat evidentní nesmysly, debata nemůže nikam vést.
Lobbista coby expert
Za třetí část vlády v debatě o zelených zákonech celkem nekriticky přistupuje k názorům svazu průmyslu. Lobbisté velkých podniků dělají svoji práci - v pořádku. Ale pro některé politiky nejsou jednou ze stran: přijímají je jako neutrální zdroj expertních informací. Argumentace průmyslu samozřejmě není nezávislou analýzou, ani neprezentuje suchá fakta. Vedle veskrze legitimního, nicméně zaujatého prosazování vlastních ekonomických zájmů se do ní promítá také přirozená míra iracionality: postoje velkých společností jsou samozřejmě postiženy jednostranným pohledem i normálním institucionálním konzervativismem. Minulost však ukazuje, že se ve své opozici proti ekologickým zákonům často prostě zmýlily.
Nedivme se průmyslníkům
Přitom argumenty bossů průmyslových svazů je potřeba brát trochu s rezervou. Očividně se snaží prosadit svou vyvoláváním paniky. Ředitel Unipetrolu Pavel Švarc alarmuje, že nová evropská pravidla používání chemikálií znamenají "pro českou chemii ... ohrožení" (HN 23. března). Podle studie připravené jeho vlastním odvětvovým sdružením zvýší podnikům náklady zhruba o 0,2 až 0,5 procenta. Přestože evropský chemický průmysl přijde tato legislativa na jedno promile obratu ročně, tvrdí, že "pro Němce by (...) znamenala snížení HDP zhruba o tři procenta".
Loňskou debatu o obchodování s emisemi zase oživovala rozličná, zásadně však hodně divoká varování energetických a důlních společností, o kolik se zdraží elektřina - jednou o dvacet procent, podruhé o třicet a nakonec prý až o sto procent.
Buďme realisté. Dokud průmyslovým svazům dominují postarší velké společnosti, těžko očekávat, že přestanou oponovat zelené legislativě. Snad jen by občas neuškodila poněkud rezervovanější a přesnější argumentace. Pokud však debatu o ekologických zákonech chtějí vést politici a očekávají-li od ní nějaké reálné výsledky, budou někteří z nich muset být o poznání věcnější a uměřenější.
Autor je programovým ředitelem Hnutí DUHA
V konkurenceschopnosti je na prvním místě Finsko, třetí Švédsko, páté Dánsko, šesté Norsko, osmé Švýcarsko. Index ekologické udržitelnosti: první opět Finsko, druhé Norsko, třetí Švédsko, šesté Švýcarsko. Kde je rozpor?
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
