Pojištění proti povodním

Nedávné jarní tání sněhu nám opět připomnělo, jak hrozivé může být nebezpečí povodní. Dva a půl roku poté, co naši zemi postihla tisíciletá voda, jako bychom na povodeň ze srpna 2002 již začali zapomínat. Stačila ale jen nadprůměrná sněhová nadílka a pár teplých jarních dní spojených s rychlejším táním a zvedající se hladiny řek ihned "zaplavily" hlavní zpravodajské relace a první stránky novin. Je štěstí, že k jiným záplavám protentokrát nedošlo. Voda vystoupila jen natolik, abychom si uvědomili, že pohroma se může kdykoliv vrátit. A abychom se mohli alespoň sami sebe zeptat, zda jsme na ni lépe připraveni.

Mezi těmi, kdo se takto (a nepřetržitě) ptají, stojí na předním místě domácí pojistitelé majetku, tedy české pojišťovny. Rok 2002 pro ně byl bez nadsázky rokem zlomovým. Povodeň je nekompromisně postavila hned před několik nových zjištění:

s opakováním živelní události tohoto rozsahu je nutno neustále počítat;

cena pojistného krytí byla nedostatečná a musí být navýšena na reálnou úroveň;

ke kvalifikovanému posouzení a ocenění pojistného nebezpečí je zapotřebí zmapování záplavových území;

majetek pojištěný proti povodni byl z velké části podhodnocen (podpojištěn);

je možné, že poskytování pojistné ochrany proti povodním bude přesahovat možnosti individuálních pojistitelů a bude si žádat svého druhu celospolečenské řešení.

DOPAD POVODNĚ Z ROKU 2002 NA POJISTITELE

Jednotliví pojistitelé se individuálně i spojenými silami prostřednictvím svého zájmového sdružení, České asociace pojišťoven (ČAP), snaží se všemi těmito faktory co nejlépe vyrovnat. Vždyť břemeno poslední katastrofy nesli ve značné míře právě oni. Sdělovací prostředky tehdy ani příliš nezaznamenaly skutečnost, že rovná polovina ze škod napáchaných povodní v roce 2002 u nás byla kryta pojištěním. Pojišťovny k jejich úhradě vyplatily těžko představitelných 37 miliard korun. A vyplatily je rychle, převážně během několika měsíců po pojistné události a vesměs bez jakýchkoliv pokusů vyvléci se ze svých závazků. A že to nebyl závazek ledajaký, to lze vyvodit i ze srovnání se situací v sousedním Německu a Rakousku. Tamní pojišťovny se na náhradách škod, které v těchto zemích způsobila táž povodeň, podílely pouze z 22 procent, respektive z třinácti procent oproti padesátiprocentnímu podílu tuzemských ústavů. Poměr pojištěného majetku vůči veškerým škodám napáchaným povodněmi u nás jen podtrhl odborníkům již dříve známou skutečnost, že v západoevropských zemích není na rozdíl od Česka pojištění proti povodni zdaleka tak běžné a snadno (především cenově) dostupné. Ostatně, až do padesátých let tomu u nás bylo podobně. Pak ale tehdejší státní pojišťovna přišla s unifikovaným sdruženým živelním pojištěním, které za symbolické pojistné zpřístupnilo poměrně širokou pojistnou ochranu proti povodni bez ohledu na skutečnou míru pojistného nebezpečí. Noví pojistitelé, kteří nastoupili na liberalizovaný trh u nás, se již v devadesátých letech minulého století snažili o obezřetnější přístup k tomuto pojistnému nebezpečí. Ale byla to teprve poslední přírodní katastrofa, která si bezpodmínečně vynutila zásadní změny v pojišťování majetku proti povodni v našich zemích.

Zdražení pojistného

Bezprostřední reakcí pojistitelů na povodeň z léta 2002 bylo razantní a nezbytně nutné zvýšení pojistného. A nebyli k tomu vedeni jen prostou snahou kompenzovat si tak co nejrychleji utrpěné finanční ztráty. Zdražení ceny pojistné ochrany bylo nutnou reflexí skutečnosti, kterou pro nás velká voda znamenala. Jestliže jsme totiž po celou druhou polovinu dvacátého století na naši zemi pohlíželi jako na oblast, kde se katastrofické živelní události nemohou vyskytnout, a záplavy na Moravě roku 1997 považovali jen za výjimku potvrzující pravidlo, pak poslední povodeň nás zcela vyvedla z omylu. Nemilosrdně nám předvedla, že nikde, ani v české kotlině, ani v moravských úvalech, nejsme před přírodními živly bezpečni. A že zabezpečení před nimi má svou cenu, jež rovněž nemůže být podhodnocena. I kdyby totiž pojistitelé byli ochotni riziko povodně nadále podceňovat, neumožnili by jim to jejich zajistitelé. Ještě na podzim roku 2002 několikanásobně zdražili cenu zajištění pro případ přírodních katastrof. Bez spolupráce s těmito "pojišťovnami pojišťoven" velkých mezinárodních institucí, které rizika rozkládají, a tím vyrovnávají po světových trzích, se přitom žádný lokální pojistitel nemůže obejít. I o tom nás názorně poučila nedávná minulost. Neslavný konec pojišťovny Morava je toho dobrým důkazem a varováním pro ty, kdo by ji snad chtěli v podbízivé cenové politice (a bez zajištění) následovat.

Zmapování zátopových území

Nedávná povodeň nám mimo jiné rovněž předvedla, jak krátká a nespolehlivá je naše historická paměť. Ukázalo se, že k objektivnímu posouzení míry rizika velké vody potřebujeme spolehlivější podklady než jen obvyklý údaj, zda místo pojištění bylo zaplaveno jednou či vícekrát za posledních deset let. Proto také přední domácí pojistitelé prostřednictvím ČAP ihned po povodni napřeli své úsilí k vytvoření spolehlivého přehledu záplavových území. Práce na něm byla zahájena již po záplavách na Moravě v devadesátých letech, ale rok 2002 vedl k podstatnému zintenzivnění úsilí. ČAP se podařilo skloubit práci odborníků z pojišťoven s profesionálními službami firmy Multimedia Computer, jednoho z předních domácích specialistů na geografické informační systémy, a s know-how celosvětově proslulé zajišťovny Swiss Re. Jejich společným výsledkem je digitální zobrazení rizikového území záplav. Je tak kvalitní, že je mezi pojistiteli uznáváno za momentálně nejdokonalejší v celé Evropě.

Základem zmíněného zobrazení je velmi přesné elektronické zaměření terénu. Do něj jsou pak cestou trojrozměrného modelování (a po dalších korekcích) promítnuta záplavová území pro cca šestnáct tisíc kilometrů našich vodních toků, tj. pro všechny řeky, říčky i velké potoky. Záplavová území jsou rozdělena do několika rizikových zón, jež přibližně odpovídají tzv. dvaceti až pětisetleté povodni. Součástí systému je kvalitní mapový podklad pro všechna okresní a větší města v měřítku 1:10 000. Mimo to je systém propojen se soupisem všech evidovaných nemovitostí v ČR, tj. s více než s dvěma miliony existujících adres. Díky tomu je možno na digitální mapě vyhledat prakticky jakékoliv stávající nebo nové místo pojištění a posoudit jeho příslušnost k rizikové zóně povodňového nebezpečí.

Uvedený geografický informační systém je k dispozici všem členským pojišťovnám ČAP. Všemi z větších hráčů na našem pojistném trhu je také využíván. Míra a způsob jeho aplikace do pojistné praxe stejně jako stanovení výše sazeb pojistného pro různé povodňové zóny jsou však naprosto v pravomocích jednotlivých pojišťoven, a tudíž také značně odlišné. Hospodářská soutěž není tedy nijak omezena.

Podpojištění, metodika oceňování nemovitostí

Zcela jiným problémem, který se následkem povodně projevil, je velmi časté podpojišťování majetku, zejména nemovitostí. Při vyčíslování škod se v průměru u poloviny zaplavených domů ukázalo, že byly pojištěny na podstatně nižší částku, než by odpovídalo jejich hodnotě. Díky tomu mohly pojišťovny sice snižovat svá plnění, to však vedlo i k nižší spokojenosti jejich zákazníků, což pojistitelé nepovažují za žádoucí. Proto se také ČAP v minulém roce tímto problémem zvlášť zabývala.

Rozbory ČAP potvrdily, že příčinou podpojištění nebylo, že by snad pracovníci pojišťoven nedokázali při uzavírání pojistné smlouvy majetek řádně ohodnotit. Každá tuzemská pojišťovna má zpracovanou svou vlastní, poměrně kvalitní metodiku oceňování, podle níž lze dospět k celkem odpovídajícím hodnotám. Chyba je však v tom, že předepsané metodické postupy jsou často porušovány, mnohdy i na přání samotných zákazníků. Ti - ve snaze ušetřit co nejvíce na pojistném - totiž sami stlačují pojistnou hodnotu nemovitosti, a to i za cenu jejího podpojištění.

ČAP se proto podjala úkolu vytvořit vlastní vzorovou metodiku oceňování obytných budov. Jejím smyslem v žádném případě nebylo nějak omezovat volnost svých členů ve stanovování pojistných částek nebo sazeb. Cílem bylo pouze dát pojišťovnám (a tak i jejich klientům) odborné vodítko, podle nějž by mohly stanovovat reálné hodnoty pojišťovaných nemovitostí. Metodika ČAP vychází z obecně platných znaleckých standardů; pouze je pro potřeby pojišťoven poněkud zjednodušuje a usnadňuje jejich využití při sjednávání pojištění. Řádné dodržování této metodiky by však jakékoliv podstatné podpojištění nemovitostí běžnějšího typu mělo nadále vyloučit.

Budoucnost pojištění živelních událostí

České pojišťovny se tedy během uplynulých dvou let docela dobře vypořádaly s několika zásadními problémy, které před ně poslední povodeň postavila. Přesto si však nemůžeme být jisti, že je to pro možnost budoucího pojišťování povodní a jiných živelních událostí dostačující. Cena zajištění za přírodní rizika totiž zůstává vysoká. A každé nové zemětřesení, každý hurikán kdekoliv ve světě ji dále zvyšuje. Vysoké zajistné lze jen těžko vyrovnat zvýšeným pojistným, ač by bylo stanoveno pro příslušnou rizikovou zónu a aplikováno na správnou pojistnou částku. Cena, kterou dnes pojistitelé musí za zajištění platit, posouvá pojištění majetku proti povodním na samou hranici jeho ekonomické únosnosti. Ještě jedna velká povodeň a může se stát, že i u nás, stejně jako tomu je ve většině západoevropských zemí, přestanou pojistitelé pojištění proti živelním událostem poskytovat.

V Evropě jsou však země, které jsou povodněmi a dalšími přírodními riziky ohroženy podobně jako my, a přesto je v nich rozsáhlé pojištění proti přírodním živlům poměrně snadno dostupné. Jak je to možné? Díky národním systémům jednotného pojištění majetku. Nejstarší z nich byl založen již ve čtyřicátých letech dvacátého století ve Španělsku. Další postupně vznikly v Norsku, Francii a přibližně v polovině švýcarských kantonů. V současnosti ho zavádí Belgie a uvažuje o něm Rakousko.

Národní systémy pojištění živelních událostí

Všechny tyto systémy (kromě Švýcarska) spočívají na principu, že pojištění majetku je sice volitelné, ale jeho povinnou součástí je vždy pojistka proti živelním událostem. Majetkové pojištění pak mohou pojistitelé prodávat jen za podmínky, že zahrnuje i krytí katastrofických rizik. Pojišťovny si tedy v oblasti živelních událostí přestávají konkurovat a poskytují je za jednotných pojistných podmínek a sazeb. Ty bývají zpravidla určovány zvláštním, za tím účelem založeným pojistným fondem. Do něj také pojistitelé odvádějí tu část vybraného pojistného, která odpovídá živelnímu pojištění. Škody způsobené na pojištěném majetku přírodními živly pak nehradí pojistitelé, ale fond.

Popsané systémy jsou všestranně výhodné. Občanům a podnikatelům zpřístupňují pojištění majetku pro případ živelních událostí a za dostupnou cenu. Počet pojištěných subjektů se zvyšuje, riziko se mezi všechny z nich rovnoměrněji rozkládá, a cena za pojistnou ochranu se snižuje. Pojistitelé získávají nové zájemce o požární pojištění (apod.), ale zbavují se břemene přírodních katastrof. To se přesouvá na pojistný fond. Ten ale hospodaří s kumulovanými, tedy většími prostředky a snadněji si vytváří příslušné rezervy. A tím, že ho nakupuje ve velkém pro celý trh, stává se pro něj dostupnějším i zajištění. Bez užitku nezůstává ani stát. V případě přírodní katastrofy bude méně nepojištěných subjektů, tedy méně těch, kteří by se dožadovali pomoci z jeho strany. Systém pojištění pracuje většinou na státu nezávisle, jen se neobejde bez nutného legislativního rámce a bez určité, alespoň politické záruky solventnosti. Žádné nároky na čerpání ze státního rozpočtu tím však nevznikají.

ČAP se v poslední době intenzivně zabývá otázkou, zda by bylo vhodné a možné obdobný pojistný systém založit i u nás. Diskutuje se mezi vedoucími pracovníky předních pojišťoven, zkoumá se postoj světových zajistitelů i státních orgánů. Ukazuje se přitom, že ani takové řešení není bez vážných problémů a úskalí. Vytvoření národního systému pojištění pro případ přírodních katastrof proto prozatím zůstává v rovině teorií a analýz.

předseda Sekce pojištění majetku ČAP, ředitel Úseku pojištění majetku ve společnosti KOOPERATIVA pojišťovna, a.s.