Prach jsi a v briliant se obrátíš
Když se objeví hodně bizarní novinka v podnikání, může to být jen přechodná křeč
obchodníků, kteří zavětřili zisk, a neuspějí-li, vrhnou se jinam. Pokud však
uspějí, je načase se zamyslet, zda nevyhmátli jakousi propast, přes kterou lidé
úzkostlivě hledali most. Jak je to v případě briliantů z lidského popela?
Když se objeví hodně bizarní novinka v podnikání, může to být jen přechodná křeč obchodníků, kteří zavětřili zisk, a neuspějí-li, vrhnou se jinam. Pokud však uspějí, je načase se zamyslet, zda nevyhmátli jakousi propast, přes kterou lidé úzkostlivě hledali most. Jak je to v případě briliantů z lidského popela?
Rok co rok je to stejné. "Tak kam to položíme?" zeptá se matka, když dojdeme na louku rozptylu. "Co třeba sem?" navrhnu místo, kde je nejvíc volné trávy. "Vlastně je to jedno," opraví se vzápětí. "Jsou s námi všude. Prostě všude." Podávám jí svíčky a ona je zapaluje jednu po druhé. Za tátu. Za babičku, za pratetu. V naší rodině už ve třetí generaci nemáme žádné hroby. "Řadoví vojáci zmizeli v poli a nic po nich kolikrát nezbylo. Hroby jsou pro měšťáky, pro důstojníka se to nesluší," říkával prý pradědeček a další generace ten zvyk jaksi převzaly po něm.
Co kdybychom měli své zesnulé na prstě, proměněné v briliant? Nebo zavřené v medailonu a zavěšené na krku? Zdržovali bychom se vůbec nějakými rituály? Neztratili by pro nás duchovní rozměr? To pomyšlení mě trochu pálí, nevím, co si s ním počít. I v relikviářích je cosi tak podivného, že se v kostelech raději dívám jinam než do těch trochu strašidelných schránek, v nichž prý spočívají kousky svatých těl. Jazyk Jana Nepomuckého. Patní kůstka abatyše. Cosi ze svatého Maura. Člověk se nemůže ubránit pocitu čehosi barbarského. Aspoň jsou však ponechány zubu času v původní podobě a uchovány s jistou pietou. Ale co třeba mýt nádobí s jednou šestinou manžela na prstě?
Žluté a modré kameny
V horizontu dní hodlá na náš trh s posledními věcmi člověka vstoupit švýcarská společnost Algordanza, založená v Churu v roce 2004. První evropskou firmu svého druhu řídí dva poměrně mladí lidé, osmatřicetiletý Veit Brimer a čtyřiadvacetiletý Rinaldo Willy. Používají technologii vyvinutou v Rusku v roce 2000. Popel z lidských ostatků vyčistí, zahřejí a po dobu tří týdnů podrobují tlaku v přístroji podobném obrovské lednici. Dokážou tak zpracovat ostatky šesti lidí najednou. Na rozdíl od konkurence, americké firmy LifeGem, jež produkuje z lidského popela "brilianty zářivé a nádherně žluté jako západ slunce," nabízejí ti z Churu kameny namodralé barvy, jež připomínají nejvzácněji se vyskytující přírodní diamanty.
Mýlka je prý vyloučena, není možné, aby zákazník omylem dostal kámen z popela někoho jiného. Algordanza ostatně dělá chemický rozbor popela a může na požádání provést i rozbor briliantu. LifeGem zase argumentuje tím, že po dobu celého procesu doprovází popel a později kámen šestnáctimístný kód, podle něhož se pozná jeho autenticita.
Ceny u Algordanzy začínají na 5690 švýcarských francích za půlkarátový briliant. Dalších šest stovek franků přidá ten, kdo chce mít kámen zasazený do jednoduchého zlatého kroužku. Podle českého zástupce firmy Jiřího Hrdličky se ceny na českém trhu budou pohybovat od necelých sto tisíc do tří set tisíc korun, podle velikosti kamene. "Není to zase tak drahé," oponuje. "Když prohlížíte katalogy luxusního zboží, zjistíte, že lidé kolikrát vydají vyšší sumy za věci mělčí a mnohem méně trvalé." U LifeGem sahají ceny od sedmapadesáti tisíc za čtvrtkarát do tří set devatenácti tisíc za celý karát.
Drahá novinka
"U nás to nikdy nebude masovější záležitost. Nemá to tu tradici a je to drahé," soudí nicméně Stanislav Motyčka ze Společnosti přátel žehu. Pohřeb je v českých zemích podle něj otázkou finanční. Jen z finančních důvodů prý tak prudce přibývá pohřbů bez obřadu. "Ve světě je to jiné, tam je pohřeb společenskou záležitostí. Lidé si nemohou dovolit naložit se zesnulým jinak, než se v jejich kruzích sluší," říká Stanislav Motyčka. Není podle něj vyloučeno, že "jako špičková komerční záležitost a novinka v oboru" proměna popela v briliant někoho zámožného osloví. Nejspíš kohosi, kdo chová obdiv k zahraničním zvyklostem. "Ale vždycky to bude jedna z mnoha variant," uzavírá.
Jiří Hrdlička naopak věří, že zájem se rozjede. Chce to jen trochu seriózní propagace. "To víte, když si lidé přečtou v bulváru článek nazvaný Diamanty z mrtvol, jejich důvěru to moc neposílí," konstatuje s lehce pobavenou sebedůvěrou obchodníka-novátora.
Kde se tahle nová podivnost vlastně vzala? Jako první s ní v roce 2001 přišla americká společnost LifeGem z Chicaga. "Připadá mi to jako typický projev puritánské touhy po čistotě, jako snaha udělat z ošklivé mrtvoly něco čistého," uvažuje vědec a publicista Václav Cílek, který neskrývá, že se mu "novinka" vůbec nelíbí. "S mrtvými se takhle nezachází," říká s přesvědčením.
Americkým zákazníkům firmy LifeGem se ten nápad naopak líbí moc. Za tři roky si nechali udělat skoro tisíc briliantů a zájem stoupá. Představitelé firmy zdůrazňují, že kameny z ostatků nabízejí pozůstalým "pocit blízkosti a mobilitu", což tradiční formy vzpomínky na zemřelé, náhrobní kameny na hřbitovech nebo urny, nabídnout nemohou.
Docela rychle se kupodivu daří exportovat novou metodu do zahraničí. LifeGem už působí v Kanadě, Austrálii, Jižní Africe, Nizozemsku, Belgii, Maďarsku, Velké Británii a Japonsku. Také mladší Algordanza se snaží rychle uchvátit zahraniční trh. "Od kultury ke kultuře se reakce na naše aktivity liší," říká Jiří Hrdlička. "Ve Španělsku, kde rodiny hodně tíhnou k sobě, převažuje vsazování kamene do klenotů. Lidé chtějí mít památku na drahého člověka co nejblíž, přímo na těle. V Německu a Rakousku je větší zájem o briliant na žulovém podstavci, je to intimnější, pietnější. Předpokládám, že tato forma bude žádanější i v českých zemích."
Noví kočovníci
Je to nezdravý fetišismus, co vede lidi k ochotě vydat obrovské peníze za malinký syntetický kamínek? V tisku i na webových stránkách "briliantových" firem se objevují příběhy lidí, kteří se rozhodli touto cestou si léčit zármutek. Žena z Floridy, jež ztratila syna, se těší, že s briliantem "jako by se znovu vrátil domů". Muž, který si nechal maminku zasadit do snubního prstenu, už ví, že kámen zdědí jeho děti. Rodina z Illinois oceňuje, že prostřednictvím kamenů v pěti prstenech jako by jejich dcera a neteř byla pořád s nimi.
K výrobě jednoho kamene obvykle stačí 200 až 500 gramů popela, to je necelá desetina až šestina zpopelněných ostatků. Zbytek se pohřbívá. Co když se kameny z ostatků neobjevily náhodou? Co když v nich dnešní čím dál mobilnější společnost jen hledá cestu, jak být se svými hroby, i když je od nich tisíce kilometrů daleko?
"Na tom něco může být," připouští Václav Cílek. "Génius loci, to je vlastně kult mrtvých. Jinými slovy, doma jsme tam, kde máme své mrtvé. Je pravda, že novodobí nomádi to asi budou muset dělat jinak než jejich předkové."
Žena - rhododendron
Nové trendy se objevují i v tradičnějších formách piety. A jako vždycky, když přichází něco nového, je kolem toho dost rozruchu. Funerální firmy vytušily nový trh mezi ekologicky založenými lidmi. Pro ně jsou tu teď "zelené" pohřby. Například švédská společnost Promessa Organic oslovuje lidi, kteří chtějí mít jistotu, že po smrti svým tělem neznečistí půdu. Nabízí jim ošetření tekutým dusíkem. Zvukové vibrace poté rozdrtí ostatky na prach, který se může "vrátit do ekologického koloběhu". Ve škrobové schránce se prášek umístí do mělkého hrobu, kde se za šest měsíců promění v kompost. Do něj pak pozůstalí sázejí strom, který je symbolem zemřelého. "Já osobně bych si přála stát se bílým rhododendronem," prohlašuje ředitelka firmy Susanne Wiigh-Maesaková. Promessa Organic patentovala svoji metodu v pětatřiceti zemích. Mladí se prý o ni hodně zajímají a "zelené" pohřby jsou ve Švédsku čím dál populárnější. Proč být stromem? "Chci se raději stát součástí něčeho živého než nějaké zahrady mrtvých," vysvětluje jedna ze zákaznic švédské firmy.
Ve Velké Británii se od poloviny devadesátých let prudce rozmáhají alternativní "přírodní" pohřby v kartonových rakvích uprostřed lesů a luk. Vycházejí z jihoamerického ekologického modelu. "Odezva je veliká, nejen od lidí typu hippies, od kterých byste to očekávali. Obracejí se na nás lidé ze všech společenských vrstev," prozrazuje John Craufaud, majitel prvního ekologického pohřebiště ve Skotsku. V celé Británii už je takových míst rovná stovka. Svou roli hraje samozřejmě cena. Zatímco klasický pohřeb znamená vydání ve výši několika tisíc liber, alternativa stojí jen zlomek této ceny.
Podnikatelé a squatteři
Ne každý je zastáncem alternativních rituálů.V anglickém městě Ludlow se například strhl boj o to, zda se má rozšířit hřbitov, aby bylo dost místa pro "zelené" pohřby. Místní občané povstali s tvrzením, že to je jen komerční aktivita majitele pozemku. Úřad nakonec rozhodl, že tam "zeleně" smějí spočinout jen obyvatelé dvou nejbližších obcí.
Pohřeb princezny Diany na ostrůvku u zámku Althorp vyvolal vlnu zájmu o pohřby na soukromých pozemcích. Realitní kanceláře ale varují, že hrob na zahradě snižuje cenu domu o pětadvacet procent. Není přece možné provádět exhumaci při každém stěhování.
Jen ve Velké Británii už je na sto přírodních pohřebišť v lesních nebo přírodních rezervacích. Ani těm se nevyhnuly skandály. Jistá Barbara Butlerová z hrabství Somerset dva roky profitovala ze zelených pohřbů na cizím pozemku. Docela obyčejná funerální squatterka. Původní majitelé prý netušili, co dáma na jejich pozemcích páše - až jednoho dne náhodou objevili těla. Její squatterské nároky soud neuznal.
Vynikající obchody má americká firma Eternal Reefs, neboli Věčné útesy. Ta nabízí "poctu životu" v podobě umělých útesů, do nichž přimíchala popel vašeho drahého zesnulého. Kulovité útvary mají řadu otvorů, kterými budou na dně moře proplouvat ryby. Útvary jsou opatřeny štítky se jménem a životními údaji nebožtíka. Po pietním aktu na břehu nastoupí pozůstalí do doprovodné lodi a v závěsu za lodí s několika "útesy" vyplují na předem dohodnuté a zaplacené místo, kde se zbytky jejich nejbližších spustí pod hladinu. Nakonec, proč ne?
Podnikání se zřejmě meze nekladou. Firma Creative Cremains ze San Franciska například zhotoví na zakázku jakoukoli urnu nebo vtělí část (!) popela do jakéhokoli předmětu. V nabídce jsou například sportovní nářadí, šperky, knihy, sochy, hudební nástroje, špacírky, rybářské pruty, rámy obrazů. Kousek tatínka do prutu, aby mi přinášel rybářské štěstí?
"Doba je taková, že spousta lidí je vnitřně prázdných," konstatuje Václav Cílek. "Potom stačí přijít s nějakou hloupostí, a lidé se jí chytí."
Nejspíš bychom měli mít právo ještě za života napsat: Dejte pokoj mému popelu, a očekávat, že budeme respektováni. Když už dnes můžeme prohlásit, že si nepřejeme, aby naše orgány posloužily někomu jinému, a naše přání se bere vážně. Mondénní malířka meziválečné éry Tamara de Lempicka si naopak v závěti výslovně přála, aby její popel vysypali do kráteru sopky Popocatépetl, a dcera jí to doopravdy splnila.
Poslední věci
V básni Poslední věci veršuje František Gellner s přímočarostí sobě vlastní: "Přikvačí naše hodina/a zaniknem jak bublina." A přece i tenhle bouřlivák a anarchista připouští, že bychom občas přivítali, kdyby na nebi nějaký ten Bůh pobýval.
Co tedy dělat? Milovat, protože "náš život hoří jako svíce a mrtví milovat nemohou," jak napsal český beatnik Václav Hrabě, který žil, jako by tušil mnohem víc, než napsal do básní. A v prach se obrátil v pětadvaceti letech. Co dělat? "Mírnit bolest žití. Všechno ostatní je opilá němohra," jak napsal Allen Ginsberg. Psal to cestou do Lowellu ve státě Massachusetts, cestou na pohřeb kamaráda, beatnika Jacka Kerouaka.
Mít své mrtvé pořád s sebou... Je zvláštní, že nám nestačí nést si je v paměti. V srdci, jak se tak pěkně říká. "Smrti se nebojím. Až přijde, já už tu nebudu," napsal starořímský stoik Seneca, který na příkaz šíleného císaře Nerona spáchal sebevraždu. Měl pravdu. Tak o co se ti lidé, objednávající brilianty, snaží? Jejich člověk už tam stejně není. Mají ho v sobě. Je s nimi všude, prostě všude. Ale oni to kupodivu necítí.
Rok co rok je to stejné. "Tak kam to položíme?" zeptá se matka, když dojdeme na louku rozptylu. "Co třeba sem?" navrhnu místo, kde je nejvíc volné trávy. "Vlastně je to jedno," opraví se vzápětí. "Jsou s námi všude. Prostě všude." Podávám jí svíčky a ona je zapaluje jednu po druhé. Za tátu. Za babičku, za pratetu. V naší rodině už ve třetí generaci nemáme žádné hroby. "Řadoví vojáci zmizeli v poli a nic po nich kolikrát nezbylo. Hroby jsou pro měšťáky, pro důstojníka se to nesluší," říkával prý pradědeček a další generace ten zvyk jaksi převzaly po něm.
Co kdybychom měli své zesnulé na prstě, proměněné v briliant? Nebo zavřené v medailonu a zavěšené na krku? Zdržovali bychom se vůbec nějakými rituály? Neztratili by pro nás duchovní rozměr? To pomyšlení mě trochu pálí, nevím, co si s ním počít. I v relikviářích je cosi tak podivného, že se v kostelech raději dívám jinam než do těch trochu strašidelných schránek, v nichž prý spočívají kousky svatých těl. Jazyk Jana Nepomuckého. Patní kůstka abatyše. Cosi ze svatého Maura. Člověk se nemůže ubránit pocitu čehosi barbarského. Aspoň jsou však ponechány zubu času v původní podobě a uchovány s jistou pietou. Ale co třeba mýt nádobí s jednou šestinou manžela na prstě?
Žluté a modré kameny
V horizontu dní hodlá na náš trh s posledními věcmi člověka vstoupit švýcarská společnost Algordanza, založená v Churu v roce 2004. První evropskou firmu svého druhu řídí dva poměrně mladí lidé, osmatřicetiletý Veit Brimer a čtyřiadvacetiletý Rinaldo Willy. Používají technologii vyvinutou v Rusku v roce 2000. Popel z lidských ostatků vyčistí, zahřejí a po dobu tří týdnů podrobují tlaku v přístroji podobném obrovské lednici. Dokážou tak zpracovat ostatky šesti lidí najednou. Na rozdíl od konkurence, americké firmy LifeGem, jež produkuje z lidského popela "brilianty zářivé a nádherně žluté jako západ slunce," nabízejí ti z Churu kameny namodralé barvy, jež připomínají nejvzácněji se vyskytující přírodní diamanty.
Mýlka je prý vyloučena, není možné, aby zákazník omylem dostal kámen z popela někoho jiného. Algordanza ostatně dělá chemický rozbor popela a může na požádání provést i rozbor briliantu. LifeGem zase argumentuje tím, že po dobu celého procesu doprovází popel a později kámen šestnáctimístný kód, podle něhož se pozná jeho autenticita.
Ceny u Algordanzy začínají na 5690 švýcarských francích za půlkarátový briliant. Dalších šest stovek franků přidá ten, kdo chce mít kámen zasazený do jednoduchého zlatého kroužku. Podle českého zástupce firmy Jiřího Hrdličky se ceny na českém trhu budou pohybovat od necelých sto tisíc do tří set tisíc korun, podle velikosti kamene. "Není to zase tak drahé," oponuje. "Když prohlížíte katalogy luxusního zboží, zjistíte, že lidé kolikrát vydají vyšší sumy za věci mělčí a mnohem méně trvalé." U LifeGem sahají ceny od sedmapadesáti tisíc za čtvrtkarát do tří set devatenácti tisíc za celý karát.
Drahá novinka
"U nás to nikdy nebude masovější záležitost. Nemá to tu tradici a je to drahé," soudí nicméně Stanislav Motyčka ze Společnosti přátel žehu. Pohřeb je v českých zemích podle něj otázkou finanční. Jen z finančních důvodů prý tak prudce přibývá pohřbů bez obřadu. "Ve světě je to jiné, tam je pohřeb společenskou záležitostí. Lidé si nemohou dovolit naložit se zesnulým jinak, než se v jejich kruzích sluší," říká Stanislav Motyčka. Není podle něj vyloučeno, že "jako špičková komerční záležitost a novinka v oboru" proměna popela v briliant někoho zámožného osloví. Nejspíš kohosi, kdo chová obdiv k zahraničním zvyklostem. "Ale vždycky to bude jedna z mnoha variant," uzavírá.
Jiří Hrdlička naopak věří, že zájem se rozjede. Chce to jen trochu seriózní propagace. "To víte, když si lidé přečtou v bulváru článek nazvaný Diamanty z mrtvol, jejich důvěru to moc neposílí," konstatuje s lehce pobavenou sebedůvěrou obchodníka-novátora.
Kde se tahle nová podivnost vlastně vzala? Jako první s ní v roce 2001 přišla americká společnost LifeGem z Chicaga. "Připadá mi to jako typický projev puritánské touhy po čistotě, jako snaha udělat z ošklivé mrtvoly něco čistého," uvažuje vědec a publicista Václav Cílek, který neskrývá, že se mu "novinka" vůbec nelíbí. "S mrtvými se takhle nezachází," říká s přesvědčením.
Americkým zákazníkům firmy LifeGem se ten nápad naopak líbí moc. Za tři roky si nechali udělat skoro tisíc briliantů a zájem stoupá. Představitelé firmy zdůrazňují, že kameny z ostatků nabízejí pozůstalým "pocit blízkosti a mobilitu", což tradiční formy vzpomínky na zemřelé, náhrobní kameny na hřbitovech nebo urny, nabídnout nemohou.
Docela rychle se kupodivu daří exportovat novou metodu do zahraničí. LifeGem už působí v Kanadě, Austrálii, Jižní Africe, Nizozemsku, Belgii, Maďarsku, Velké Británii a Japonsku. Také mladší Algordanza se snaží rychle uchvátit zahraniční trh. "Od kultury ke kultuře se reakce na naše aktivity liší," říká Jiří Hrdlička. "Ve Španělsku, kde rodiny hodně tíhnou k sobě, převažuje vsazování kamene do klenotů. Lidé chtějí mít památku na drahého člověka co nejblíž, přímo na těle. V Německu a Rakousku je větší zájem o briliant na žulovém podstavci, je to intimnější, pietnější. Předpokládám, že tato forma bude žádanější i v českých zemích."
Noví kočovníci
Je to nezdravý fetišismus, co vede lidi k ochotě vydat obrovské peníze za malinký syntetický kamínek? V tisku i na webových stránkách "briliantových" firem se objevují příběhy lidí, kteří se rozhodli touto cestou si léčit zármutek. Žena z Floridy, jež ztratila syna, se těší, že s briliantem "jako by se znovu vrátil domů". Muž, který si nechal maminku zasadit do snubního prstenu, už ví, že kámen zdědí jeho děti. Rodina z Illinois oceňuje, že prostřednictvím kamenů v pěti prstenech jako by jejich dcera a neteř byla pořád s nimi.
K výrobě jednoho kamene obvykle stačí 200 až 500 gramů popela, to je necelá desetina až šestina zpopelněných ostatků. Zbytek se pohřbívá. Co když se kameny z ostatků neobjevily náhodou? Co když v nich dnešní čím dál mobilnější společnost jen hledá cestu, jak být se svými hroby, i když je od nich tisíce kilometrů daleko?
"Na tom něco může být," připouští Václav Cílek. "Génius loci, to je vlastně kult mrtvých. Jinými slovy, doma jsme tam, kde máme své mrtvé. Je pravda, že novodobí nomádi to asi budou muset dělat jinak než jejich předkové."
Žena - rhododendron
Nové trendy se objevují i v tradičnějších formách piety. A jako vždycky, když přichází něco nového, je kolem toho dost rozruchu. Funerální firmy vytušily nový trh mezi ekologicky založenými lidmi. Pro ně jsou tu teď "zelené" pohřby. Například švédská společnost Promessa Organic oslovuje lidi, kteří chtějí mít jistotu, že po smrti svým tělem neznečistí půdu. Nabízí jim ošetření tekutým dusíkem. Zvukové vibrace poté rozdrtí ostatky na prach, který se může "vrátit do ekologického koloběhu". Ve škrobové schránce se prášek umístí do mělkého hrobu, kde se za šest měsíců promění v kompost. Do něj pak pozůstalí sázejí strom, který je symbolem zemřelého. "Já osobně bych si přála stát se bílým rhododendronem," prohlašuje ředitelka firmy Susanne Wiigh-Maesaková. Promessa Organic patentovala svoji metodu v pětatřiceti zemích. Mladí se prý o ni hodně zajímají a "zelené" pohřby jsou ve Švédsku čím dál populárnější. Proč být stromem? "Chci se raději stát součástí něčeho živého než nějaké zahrady mrtvých," vysvětluje jedna ze zákaznic švédské firmy.
Ve Velké Británii se od poloviny devadesátých let prudce rozmáhají alternativní "přírodní" pohřby v kartonových rakvích uprostřed lesů a luk. Vycházejí z jihoamerického ekologického modelu. "Odezva je veliká, nejen od lidí typu hippies, od kterých byste to očekávali. Obracejí se na nás lidé ze všech společenských vrstev," prozrazuje John Craufaud, majitel prvního ekologického pohřebiště ve Skotsku. V celé Británii už je takových míst rovná stovka. Svou roli hraje samozřejmě cena. Zatímco klasický pohřeb znamená vydání ve výši několika tisíc liber, alternativa stojí jen zlomek této ceny.
Podnikatelé a squatteři
Ne každý je zastáncem alternativních rituálů.V anglickém městě Ludlow se například strhl boj o to, zda se má rozšířit hřbitov, aby bylo dost místa pro "zelené" pohřby. Místní občané povstali s tvrzením, že to je jen komerční aktivita majitele pozemku. Úřad nakonec rozhodl, že tam "zeleně" smějí spočinout jen obyvatelé dvou nejbližších obcí.
Pohřeb princezny Diany na ostrůvku u zámku Althorp vyvolal vlnu zájmu o pohřby na soukromých pozemcích. Realitní kanceláře ale varují, že hrob na zahradě snižuje cenu domu o pětadvacet procent. Není přece možné provádět exhumaci při každém stěhování.
Jen ve Velké Británii už je na sto přírodních pohřebišť v lesních nebo přírodních rezervacích. Ani těm se nevyhnuly skandály. Jistá Barbara Butlerová z hrabství Somerset dva roky profitovala ze zelených pohřbů na cizím pozemku. Docela obyčejná funerální squatterka. Původní majitelé prý netušili, co dáma na jejich pozemcích páše - až jednoho dne náhodou objevili těla. Její squatterské nároky soud neuznal.
Vynikající obchody má americká firma Eternal Reefs, neboli Věčné útesy. Ta nabízí "poctu životu" v podobě umělých útesů, do nichž přimíchala popel vašeho drahého zesnulého. Kulovité útvary mají řadu otvorů, kterými budou na dně moře proplouvat ryby. Útvary jsou opatřeny štítky se jménem a životními údaji nebožtíka. Po pietním aktu na břehu nastoupí pozůstalí do doprovodné lodi a v závěsu za lodí s několika "útesy" vyplují na předem dohodnuté a zaplacené místo, kde se zbytky jejich nejbližších spustí pod hladinu. Nakonec, proč ne?
Podnikání se zřejmě meze nekladou. Firma Creative Cremains ze San Franciska například zhotoví na zakázku jakoukoli urnu nebo vtělí část (!) popela do jakéhokoli předmětu. V nabídce jsou například sportovní nářadí, šperky, knihy, sochy, hudební nástroje, špacírky, rybářské pruty, rámy obrazů. Kousek tatínka do prutu, aby mi přinášel rybářské štěstí?
"Doba je taková, že spousta lidí je vnitřně prázdných," konstatuje Václav Cílek. "Potom stačí přijít s nějakou hloupostí, a lidé se jí chytí."
Nejspíš bychom měli mít právo ještě za života napsat: Dejte pokoj mému popelu, a očekávat, že budeme respektováni. Když už dnes můžeme prohlásit, že si nepřejeme, aby naše orgány posloužily někomu jinému, a naše přání se bere vážně. Mondénní malířka meziválečné éry Tamara de Lempicka si naopak v závěti výslovně přála, aby její popel vysypali do kráteru sopky Popocatépetl, a dcera jí to doopravdy splnila.
Poslední věci
V básni Poslední věci veršuje František Gellner s přímočarostí sobě vlastní: "Přikvačí naše hodina/a zaniknem jak bublina." A přece i tenhle bouřlivák a anarchista připouští, že bychom občas přivítali, kdyby na nebi nějaký ten Bůh pobýval.
Co tedy dělat? Milovat, protože "náš život hoří jako svíce a mrtví milovat nemohou," jak napsal český beatnik Václav Hrabě, který žil, jako by tušil mnohem víc, než napsal do básní. A v prach se obrátil v pětadvaceti letech. Co dělat? "Mírnit bolest žití. Všechno ostatní je opilá němohra," jak napsal Allen Ginsberg. Psal to cestou do Lowellu ve státě Massachusetts, cestou na pohřeb kamaráda, beatnika Jacka Kerouaka.
Mít své mrtvé pořád s sebou... Je zvláštní, že nám nestačí nést si je v paměti. V srdci, jak se tak pěkně říká. "Smrti se nebojím. Až přijde, já už tu nebudu," napsal starořímský stoik Seneca, který na příkaz šíleného císaře Nerona spáchal sebevraždu. Měl pravdu. Tak o co se ti lidé, objednávající brilianty, snaží? Jejich člověk už tam stejně není. Mají ho v sobě. Je s nimi všude, prostě všude. Ale oni to kupodivu necítí.
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
