Ve prospěch jádra hovoří dostupné zásoby paliva a emisní limity. Proti němu hrají bezpečnostní rizika, nákladná likvidace paliva a dekontaminace.
Jádro: Z nouze ctnost?
Jaderní optimisté zdůrazňují, že evropské státy postupně mění názor na jadernou energetiku, a že se již zase začínají stavět nové jaderné elektrárny. Oporou jim je důraz na snižování emisí skleníkových plynů, který potvrdilo i poslední zasedání vyspělých zemí G8 v Irsku.
Jaderní pesimisté ovšem oponují, že zahájená stavba jednoho jaderného bloku ve Finsku není tou vlaštovkou, která by dělala jaro, že rozhodnutí řady zemí opustit jadernou energetiku nadále trvá a problémy lze řešit i jinak.
Za několik desetiletí však mohou být k dispozici jiné technologie než dnes. Jaderné elektrárny mohou být mnohem efektivnější a bezpečnější. Ale možná se také dočkáme překvapení na straně obnovitelných zdrojů.
ENERGETIKA BEZ EMISÍ. Pouze jaderné elektrárny a obnovitelné zdroje prakticky neprodukují emise skleníkových plynů. Kdyby Evropa náhle zatratila jadernou energetiku, zrušila jaderné elektrárny a nahradila je klasickými, vzrostly by emise CO2 vznikající při výrobě elektřiny v EU téměř o polovinu. To vypočítala organizace FORATOM z údaje o výrobě elektrické energie z jaderných zdrojů v roce 2002 ve výši 964,25 TWh: při téže výrobě by v současném mixu energetických zdrojů v EU vzrostly emise CO2 z 1253,73 na 1954,77 mil. tun.
Jádro by tedy muselo být nahrazeno rovněž bezemisními zdroji, jako je voda, slunce, vítr apod. Jejich potenciální kapacita pro výrobu elektřiny, zejména v zemích, kde nejsou podmínky pro větší rozšíření vodních a větrných elektráren, nemůže postačit ani k náhradě tradičních elektráren, natož k pokrytí očekávané vyšší spotřeby elektřiny za dvacet, třicet let.
Pokud nedojde k razantnímu snížení této spotřeby, zřejmě státům nezbude, než se vrátit k zatracovanému jádru. Nebo najít v oboru obnovitelných zdrojů nějaké nové, víceméně revoluční řešení; zatím však není na obzoru. Evropská unie se hodně zabývá zajištěním bezpečných dodávek energetických zdrojů, protože jejich největší část pochází z dovozu. Obavy z politického zneužití jsou na místě, zejména pak v době, kdy se začne podle prognóz dostupnost fosilních zdrojů snižovat. Evropské země, které mají vlastní zásoby uhlí, jsou na tom z hlediska energetické bezpečnosti lépe, zato se však obtížně vyrovnají s tvrdšími emisními limity, a to již po roce 2012.
ČASOVÝ FAKTOR. Zabezpečit i pro budoucí generace dostatek energií za rozumných politických a ekonomických podmínek je úkol, který ve všech zemích přesahuje volební období politických garnitur. Důsledky špatných rozhodnutí se totiž mohou projevit až za desítky let. Řešit je až ve chvíli, kdy dojde k nějaké jaderné katastrofě nebo kdy region zasáhne opakovaný black-out (zhroucení energetického systému) a bude třeba spotřebu elektřiny regulovat, jak se stalo v některých zemích v dobách nedávno minulých, je příliš rizikové.
Napravit takovou situaci, až když k ní dojde, nelze rychle. Nikdo nepostaví rychle novou elektrárnu, ani stát, ani soukromá firma.
Rozhodovat o budoucí energetické strategii je proto obtížné, jak se ukazuje i v ČR. Její hrubé obrysy jsou známé a schválené vládou již před několika lety. Latentní spor mezi uhelnou a jadernou lobby však tato strategie neřeší. Dominantní elektrárenská společnost ČEZ nejspíš získá dominantní těžařskou společnost, budoucnost těžby uhlí však nemá vyřešený podstatný předpoklad, prolomení tzv. limitů těžby.
Strašák jádra je občas propagandisticky používán právě proti strašáku uvolnění těchto limitů. Když se neuvolní limity, nebude dost uhlí a musíme vyrobit elektřinu z jádra. Lze to naopak formulovat i tak, že jedině uvolnění limitů zabrání další výstavbě jaderných zdrojů.
ČEZ si naplánoval postupnou obnovu tepelných elektráren. Ta začne po roce 2010 a prodlouží tak jejich životnost přibližně do roku 2052. To se kryje s termínem, dokdy má ČEZ smluvně zajištěny dodávky uhlí. Obnova však nebude stoprocentní, už v roce 2030 bude tzv. instalovaný výkon elektráren ČEZ v Česku menší než dnes, zatímco spotřeba elektřiny se zřejmě zvýší. Možná by se tak splnil sen ekologů nevyrábět víc elektřiny, než potřebujeme doma a "nevyvážet" tak životní prostředí do zemí, které se samy výrobou elektřiny nešpiní!
Nevěřme však tomu, že vlastník ČEZ, ať již to bude stát, nebo soukromá firma, dobrovolně nařídí své firmě, aby se vydala na cestu řízeného poklesu produkce a zisků. Vždyť na nich participuje především vlastník, ať již přímo na dividendách a v případě státu na balíku daní od DPH po daň z příjmu podniku i zaměstnanců, nebo nepřímo na růstu hodnoty akcií.
JADERNÁ LOBBY čeká na svůj čas. Státní energetická koncepce jí vrátka nezavřela. Z koncepce vyplývá, že se uhlí musí vytěžit a zužitkovat, ale zároveň neodmítá stavbu dalších jaderných elektráren. V jedné z variant počítá Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) dokonce s výstavbou dvou jaderných bloků, které by měly o třetinu vyšší výkon než temelínské. S přípravou výstavby by se mělo začít do pěti let, a to nejspíš v lokalitě Temelína.
Tento projekt ovšem může narazit: Jihočeský kraj stavbu dalších bloků odmítá a stěží si lze představit, že by někde v ČR mohl takový projekt projít - možná s výjimkou nějakého prostoru, který už je i tak zdevastován a vlastně ekologicky odepsán (území po vytěženém uhlí) a navíc ve vlastnictví energetiků, kteří by se o to zasadili. Pokud by tu ovšem zase nehrozila seismická rizika...
Jaderná lobby může ovšem počítat také s podporou průmyslu, protože energetické strojírenství má u nás významné tradice a nové zakázky by mu daly potřebnou vzpruhu. Na překážku příliš nejsou ani postoje obyvatelstva. Odpor proti jádru je ve skutečnosti stále ještě relativně malý.
Z letošního jarního průzkumu společnosti STEM vyplynulo, že rozvoj jaderné energetiky v ČR podporuje 54 procent občanů. Je to sice o 9 % méně než v roce 2000, zato důvěra v konkrétní elektrárnu, Temelín, se u obyvatel v jejím okolí mírně zvyšuje. Neznamená to ovšem, že by lidé nezměnili názor, pokud by měla stát nová elektrárna u nich za humny.
NEJLEPŠÍ JE NEVYRÁBĚT? Podle mnoha ekologicky smýšlejících lidí by měla spotřeba elektřiny klesnout, a tím by zmizela většina problémů s její výrobou. Úspory, snižování energetické náročnosti, to je jejich cesta. Mohou se zaštítit i autoritami. Kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger se rozhodl postavit svůj stát do čela boje proti globálnímu oteplování. Do roku 2010 chce snížit produkci skleníkových plynů na úroveň roku 2000, do roku 2020 na úroveň roku 1990. "Prosazuji programy: snižovat emise z motorových vozidel, emise z elektráren snížit na základě obnovitelných zdrojů, stavět energeticky úsporné budovy a rodinné domy tak, jak to vyžaduje moje iniciativa Zelené budovy," vyhlásil nedávno. Bude zajímavé sledovat, jak se tyto plány uskuteční v praxi - vždyť právě Kalifornie před časem zažila, co to je nemít dostatek elektřiny.
Evropská komise již připravila návrh směrnice o efektivním využívání energie a o energetických službách. Odhaduje se, že spotřeba energie v Evropské unii je přibližně o 20 % vyšší, než je ekonomicky opodstatněné. Existuje proto velký potenciál úspor, který je dosud nevyužitý. EK jej odhaduje na ekvivalent více než 200 milionů tun ropy ročně. Hlavní mechanismus obsažený v navrhované direktivě je veden snahou odstranit bariéry znemožňující plný rozvoj funkčního a konkurenceschopného trhu s energeticky úspornými opatřeními. Na počátku se předpokládá využívání jisté formy dotací a vládních programů, časem by však jejich funkčnost měla být čistě komerční službou.
Členské státy EU mají ve srovnání s množstvím průměrné roční spotřeby energie za období posledních pěti let každým rokem ušetřit alespoň 1 % energie. Do roku 2012 by se tak ve srovnání s rokem 2006 měla spotřeba energie snížit přibližně o 6 %. Veřejný sektor by měl jít navíc zvláštním příkladem, zde se předpokládají roční úspory alespoň ve výši 1,5 %. Směrnice rovněž vyžaduje, aby dodavatelé energie aktivně poskytovali také služby vedoucí k úsporám energie, respektive nabízeli energetické audity. Na jednotlivých členských státech bude záležet, na který sektor spotřeby energie zaměří největší pozornost. Ale vždy by měla existovat možnost využít alespoň některou podobu energetických služeb nebo programů na úsporu energie.
Státy by musely zavést systém kvantifikace a certifikace poskytovatelů energetických služeb. Národní energetické regulační úřady by pak vyhlásily nové cenové tarify a možnosti pokrytí investic, které podpoří širší využití energetických služeb, opatření a programů.
Máme tak před sebou zcela novou možnost postupného, ale trvalého a efektivního snižování spotřeby energie, nebo jde jen o další zvyšování administrativní náročnosti podnikání v energetice a zavádění nových obchodních překážek? Na to se názory samozřejmě různí a směrnice ještě přijata nebyla.
MÉNĚ, ALE DRÁŽ. Energetická náročnost v ČR sice klesá, ale proti ostatním státům je pořád velmi vysoká. ČSÚ uvádí, že poklesla od roku 1990 zhruba o třetinu, při přepočtu na kupní sílu je však v mezinárodním srovnání stále zhruba o pětinu až polovinu vyšší.
Vysvětluje se to vysokým podílem průmyslu na vytvořené přidané hodnotě v porovnání s jinými státy. V rámci EU je tento podíl druhý nejvyšší po Irsku, náš průmysl je nadprůměrně orientován na energeticky náročná odvětví, např. těžební a zpracovatelský průmysl.
Podle Pavla Mertlíka z Raiffeisenbank jsou v ČR v mezinárodním srovnání relativně nízké ceny energií a práce a vysoké ceny kapitálu. Chybí proto ekonomická motivace investovat do nových, energeticky méně náročných, ale z hlediska pořizovacích nákladů dražších technologií. Podle Mertlíka se sníží vysoká energetická i pracovní náročnost v Česku až po zvýšení ceny energií a práce. To se ovšem děje, a slušným tempem.
Energie podle ČSÚ zdražily za posledních pět let o 37 procent. Zemní plyn je proti prosinci 1999 o 66 procent dražší, elektřina o 39,6 procenta, topný propan-butan o 35,5 procenta a centralizované dodávky tepla o 19,9 procenta.
Ekonomové potvrzují odhady náměstka ministra průmyslu a obchodu Martina Peciny, podle něhož by měla v příštích letech vzrůst cena velkoobchodní elektřiny o 20-30 % (do roku 2010). Ta se podílí na konečné ceně z třetiny až poloviny.
Důvodem je vyrovnávání cen s okolními regiony a plánované investice do obnovy elektráren. A co teprve, budou-li se přece jen stavět nové jaderné elektrárny (a začnou se likvidovat ty, které dosloužily)! Koneckonců, často nezbývá, než vybrat si z kontroverzních řešení to, které se jeví jako menší zlo.
AUTOR: Milena Geussová
Jaderní pesimisté ovšem oponují, že zahájená stavba jednoho jaderného bloku ve Finsku není tou vlaštovkou, která by dělala jaro, že rozhodnutí řady zemí opustit jadernou energetiku nadále trvá a problémy lze řešit i jinak.
Za několik desetiletí však mohou být k dispozici jiné technologie než dnes. Jaderné elektrárny mohou být mnohem efektivnější a bezpečnější. Ale možná se také dočkáme překvapení na straně obnovitelných zdrojů.
ENERGETIKA BEZ EMISÍ. Pouze jaderné elektrárny a obnovitelné zdroje prakticky neprodukují emise skleníkových plynů. Kdyby Evropa náhle zatratila jadernou energetiku, zrušila jaderné elektrárny a nahradila je klasickými, vzrostly by emise CO2 vznikající při výrobě elektřiny v EU téměř o polovinu. To vypočítala organizace FORATOM z údaje o výrobě elektrické energie z jaderných zdrojů v roce 2002 ve výši 964,25 TWh: při téže výrobě by v současném mixu energetických zdrojů v EU vzrostly emise CO2 z 1253,73 na 1954,77 mil. tun.
Jádro by tedy muselo být nahrazeno rovněž bezemisními zdroji, jako je voda, slunce, vítr apod. Jejich potenciální kapacita pro výrobu elektřiny, zejména v zemích, kde nejsou podmínky pro větší rozšíření vodních a větrných elektráren, nemůže postačit ani k náhradě tradičních elektráren, natož k pokrytí očekávané vyšší spotřeby elektřiny za dvacet, třicet let.
Pokud nedojde k razantnímu snížení této spotřeby, zřejmě státům nezbude, než se vrátit k zatracovanému jádru. Nebo najít v oboru obnovitelných zdrojů nějaké nové, víceméně revoluční řešení; zatím však není na obzoru. Evropská unie se hodně zabývá zajištěním bezpečných dodávek energetických zdrojů, protože jejich největší část pochází z dovozu. Obavy z politického zneužití jsou na místě, zejména pak v době, kdy se začne podle prognóz dostupnost fosilních zdrojů snižovat. Evropské země, které mají vlastní zásoby uhlí, jsou na tom z hlediska energetické bezpečnosti lépe, zato se však obtížně vyrovnají s tvrdšími emisními limity, a to již po roce 2012.
ČASOVÝ FAKTOR. Zabezpečit i pro budoucí generace dostatek energií za rozumných politických a ekonomických podmínek je úkol, který ve všech zemích přesahuje volební období politických garnitur. Důsledky špatných rozhodnutí se totiž mohou projevit až za desítky let. Řešit je až ve chvíli, kdy dojde k nějaké jaderné katastrofě nebo kdy region zasáhne opakovaný black-out (zhroucení energetického systému) a bude třeba spotřebu elektřiny regulovat, jak se stalo v některých zemích v dobách nedávno minulých, je příliš rizikové.
Napravit takovou situaci, až když k ní dojde, nelze rychle. Nikdo nepostaví rychle novou elektrárnu, ani stát, ani soukromá firma.
Rozhodovat o budoucí energetické strategii je proto obtížné, jak se ukazuje i v ČR. Její hrubé obrysy jsou známé a schválené vládou již před několika lety. Latentní spor mezi uhelnou a jadernou lobby však tato strategie neřeší. Dominantní elektrárenská společnost ČEZ nejspíš získá dominantní těžařskou společnost, budoucnost těžby uhlí však nemá vyřešený podstatný předpoklad, prolomení tzv. limitů těžby.
Strašák jádra je občas propagandisticky používán právě proti strašáku uvolnění těchto limitů. Když se neuvolní limity, nebude dost uhlí a musíme vyrobit elektřinu z jádra. Lze to naopak formulovat i tak, že jedině uvolnění limitů zabrání další výstavbě jaderných zdrojů.
ČEZ si naplánoval postupnou obnovu tepelných elektráren. Ta začne po roce 2010 a prodlouží tak jejich životnost přibližně do roku 2052. To se kryje s termínem, dokdy má ČEZ smluvně zajištěny dodávky uhlí. Obnova však nebude stoprocentní, už v roce 2030 bude tzv. instalovaný výkon elektráren ČEZ v Česku menší než dnes, zatímco spotřeba elektřiny se zřejmě zvýší. Možná by se tak splnil sen ekologů nevyrábět víc elektřiny, než potřebujeme doma a "nevyvážet" tak životní prostředí do zemí, které se samy výrobou elektřiny nešpiní!
Nevěřme však tomu, že vlastník ČEZ, ať již to bude stát, nebo soukromá firma, dobrovolně nařídí své firmě, aby se vydala na cestu řízeného poklesu produkce a zisků. Vždyť na nich participuje především vlastník, ať již přímo na dividendách a v případě státu na balíku daní od DPH po daň z příjmu podniku i zaměstnanců, nebo nepřímo na růstu hodnoty akcií.
JADERNÁ LOBBY čeká na svůj čas. Státní energetická koncepce jí vrátka nezavřela. Z koncepce vyplývá, že se uhlí musí vytěžit a zužitkovat, ale zároveň neodmítá stavbu dalších jaderných elektráren. V jedné z variant počítá Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) dokonce s výstavbou dvou jaderných bloků, které by měly o třetinu vyšší výkon než temelínské. S přípravou výstavby by se mělo začít do pěti let, a to nejspíš v lokalitě Temelína.
Tento projekt ovšem může narazit: Jihočeský kraj stavbu dalších bloků odmítá a stěží si lze představit, že by někde v ČR mohl takový projekt projít - možná s výjimkou nějakého prostoru, který už je i tak zdevastován a vlastně ekologicky odepsán (území po vytěženém uhlí) a navíc ve vlastnictví energetiků, kteří by se o to zasadili. Pokud by tu ovšem zase nehrozila seismická rizika...
Jaderná lobby může ovšem počítat také s podporou průmyslu, protože energetické strojírenství má u nás významné tradice a nové zakázky by mu daly potřebnou vzpruhu. Na překážku příliš nejsou ani postoje obyvatelstva. Odpor proti jádru je ve skutečnosti stále ještě relativně malý.
Z letošního jarního průzkumu společnosti STEM vyplynulo, že rozvoj jaderné energetiky v ČR podporuje 54 procent občanů. Je to sice o 9 % méně než v roce 2000, zato důvěra v konkrétní elektrárnu, Temelín, se u obyvatel v jejím okolí mírně zvyšuje. Neznamená to ovšem, že by lidé nezměnili názor, pokud by měla stát nová elektrárna u nich za humny.
NEJLEPŠÍ JE NEVYRÁBĚT? Podle mnoha ekologicky smýšlejících lidí by měla spotřeba elektřiny klesnout, a tím by zmizela většina problémů s její výrobou. Úspory, snižování energetické náročnosti, to je jejich cesta. Mohou se zaštítit i autoritami. Kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger se rozhodl postavit svůj stát do čela boje proti globálnímu oteplování. Do roku 2010 chce snížit produkci skleníkových plynů na úroveň roku 2000, do roku 2020 na úroveň roku 1990. "Prosazuji programy: snižovat emise z motorových vozidel, emise z elektráren snížit na základě obnovitelných zdrojů, stavět energeticky úsporné budovy a rodinné domy tak, jak to vyžaduje moje iniciativa Zelené budovy," vyhlásil nedávno. Bude zajímavé sledovat, jak se tyto plány uskuteční v praxi - vždyť právě Kalifornie před časem zažila, co to je nemít dostatek elektřiny.
Evropská komise již připravila návrh směrnice o efektivním využívání energie a o energetických službách. Odhaduje se, že spotřeba energie v Evropské unii je přibližně o 20 % vyšší, než je ekonomicky opodstatněné. Existuje proto velký potenciál úspor, který je dosud nevyužitý. EK jej odhaduje na ekvivalent více než 200 milionů tun ropy ročně. Hlavní mechanismus obsažený v navrhované direktivě je veden snahou odstranit bariéry znemožňující plný rozvoj funkčního a konkurenceschopného trhu s energeticky úspornými opatřeními. Na počátku se předpokládá využívání jisté formy dotací a vládních programů, časem by však jejich funkčnost měla být čistě komerční službou.
Členské státy EU mají ve srovnání s množstvím průměrné roční spotřeby energie za období posledních pěti let každým rokem ušetřit alespoň 1 % energie. Do roku 2012 by se tak ve srovnání s rokem 2006 měla spotřeba energie snížit přibližně o 6 %. Veřejný sektor by měl jít navíc zvláštním příkladem, zde se předpokládají roční úspory alespoň ve výši 1,5 %. Směrnice rovněž vyžaduje, aby dodavatelé energie aktivně poskytovali také služby vedoucí k úsporám energie, respektive nabízeli energetické audity. Na jednotlivých členských státech bude záležet, na který sektor spotřeby energie zaměří největší pozornost. Ale vždy by měla existovat možnost využít alespoň některou podobu energetických služeb nebo programů na úsporu energie.
Státy by musely zavést systém kvantifikace a certifikace poskytovatelů energetických služeb. Národní energetické regulační úřady by pak vyhlásily nové cenové tarify a možnosti pokrytí investic, které podpoří širší využití energetických služeb, opatření a programů.
Máme tak před sebou zcela novou možnost postupného, ale trvalého a efektivního snižování spotřeby energie, nebo jde jen o další zvyšování administrativní náročnosti podnikání v energetice a zavádění nových obchodních překážek? Na to se názory samozřejmě různí a směrnice ještě přijata nebyla.
MÉNĚ, ALE DRÁŽ. Energetická náročnost v ČR sice klesá, ale proti ostatním státům je pořád velmi vysoká. ČSÚ uvádí, že poklesla od roku 1990 zhruba o třetinu, při přepočtu na kupní sílu je však v mezinárodním srovnání stále zhruba o pětinu až polovinu vyšší.
Vysvětluje se to vysokým podílem průmyslu na vytvořené přidané hodnotě v porovnání s jinými státy. V rámci EU je tento podíl druhý nejvyšší po Irsku, náš průmysl je nadprůměrně orientován na energeticky náročná odvětví, např. těžební a zpracovatelský průmysl.
Podle Pavla Mertlíka z Raiffeisenbank jsou v ČR v mezinárodním srovnání relativně nízké ceny energií a práce a vysoké ceny kapitálu. Chybí proto ekonomická motivace investovat do nových, energeticky méně náročných, ale z hlediska pořizovacích nákladů dražších technologií. Podle Mertlíka se sníží vysoká energetická i pracovní náročnost v Česku až po zvýšení ceny energií a práce. To se ovšem děje, a slušným tempem.
Energie podle ČSÚ zdražily za posledních pět let o 37 procent. Zemní plyn je proti prosinci 1999 o 66 procent dražší, elektřina o 39,6 procenta, topný propan-butan o 35,5 procenta a centralizované dodávky tepla o 19,9 procenta.
Ekonomové potvrzují odhady náměstka ministra průmyslu a obchodu Martina Peciny, podle něhož by měla v příštích letech vzrůst cena velkoobchodní elektřiny o 20-30 % (do roku 2010). Ta se podílí na konečné ceně z třetiny až poloviny.
Důvodem je vyrovnávání cen s okolními regiony a plánované investice do obnovy elektráren. A co teprve, budou-li se přece jen stavět nové jaderné elektrárny (a začnou se likvidovat ty, které dosloužily)! Koneckonců, často nezbývá, než vybrat si z kontroverzních řešení to, které se jeví jako menší zlo.
AUTOR: Milena Geussová
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
