Zelené perly ve State of Fear od Michaela Crichtona

Stejně tak, jako by neměl Komunistický manifest chybět v knihovně žádného pravého demokrata, tak by ani State of Fear neměl chybět v knihovně žádného ekologického aktivisty.

Cenu Ropák roku pravidelně uděluje sdružení ekologických aktivistů Děti Země tomu, kdo podle nich v uplynulém roce nejvíce ublížil českému životnímu prostředí. Tato cena je široké veřejnosti docela známá díky svému dosti silnému mediálnímu ohlasu. O něco hůř je na tom ale podle mého názoru související anketa o nejlepší antiekologický výrok nazvaná Zelená perla roku. Její pořadatelé na svých webových stránkách uvádějí, že cílem této ankety je: Upozornit na autory výroků, kteří bagatelizují ochranu přírody a životního prostředí a činnost na jejich ochranu (sic). Škoda, že tato cena nemá i svou mezinárodní kategorii. Věděl bych totiž o jedné zaručeně úspěšné nominaci. Těžko by se hledal soupeř, který by v množství, síle a neomalenosti antiekologických výroků překonal knihu známého amerického autora Michaela Crichtona nazvanou State of Fear.

Prohlásit, že Michal Crichton tímto dílem jasně deklaruje svou nelásku k ekologickému aktivismu všeho druhu, je jako říct, že trhání osmiček bez narkózy tak trochu bolí. Tolik protiekologického jedu, kolik ho autor nashromáždil na stránkách svého románu, se stěží najde v celé Spolaně Neratovice a jejím kontaminovaném okolí dohromady. Uvedený jed je trpělivému čtenáři postupně dávkován v několika různě nebezpečných formách. Akutní otrava hlavní dějovou linií příběhu může sice v první chvíli ledaskomu způsobit těžkou žaludeční nevolnost, nebezpečí trvalých následků je však mizivé. No řekněte, kdo by považoval za reálné, že by jedna z největších ekologických organizací v Americe (v knize nazvaná NERF - National Environmental Resource Found) pořádající konferenci o globálním oteplení, byla schopná v honbě za mediálním ohlasem oné konference a s tím spojeným nemalým finančním profitem využít pro své PR i svépomocně zorganizované teroristické akce. A to ne jen tak nějaké akce. Nejedná se o nic menšího než je odtržení obrovské kry z antarktického ledovce provedené pomocí časově synchronizovaných výbušnin, bleskurychlé zatopení jednoho arizonského údolí plného hrajících si školních dětí pomocí usměrněné a dramaticky zesílené tropické bouře a nebo vlna tsunami atakující pobřeží Kalifornie vyvolaná podmořskou explozí a zesílená hypersonickou kavitací. Uvedené akce mají vyděsit lhostejnou konzumní společnost a přesvědčit ji o nezbytnosti organizací jako je NERF, tedy organizací, které brání lidi před tím, aby pokračovali v globální devastaci životního prostředí a ohrožovali tak dokonce i samotnou možnost existence života na Zemi. Osa příběhu je zjevně silně antiekologická, ale protože je až naivně přímá, nezdá se být zas až tak nebezpečná. Kdyby tedy zůstalo jen u prohřešku politicky nekorektní polarizace příběhu, bylo by možné Crichtonovo dílo považovat za poměrně zábavné a čtivé akční počtení a ve světle autorova vpravdě brilantního vypravěčského umění by nebylo obtížné mu jeho nešťastný přehmat odpustit.

Bohužel, jedovatých nástrah nalezne pozorný ekologický aktivista v knize mnohem, ale opravdu mnohem více. A některé z nich jsou o to nebezpečnější, že se v první chvíli tváří jako léky na čtenářovu naivitu, či malou informovanost v oblastech souvisejících s ochranou přírody a životního prostředí. Kniha se kromě antiekologičnosti celého příběhu vyznačuje i silnou tendencí k očerňování jednotlivých postav ekologických aktivistů. Ti jsou tu bez výjimek prezentováni jako čistí záporňáci. Jedná se buď o užitečné idioty bez patřičného vzdělání (hollywoodský herec Ted Bradley, který naivně věří ve vědou překonané pojmy jako je prvotní prales, přírodní rovnováha a návrat k přírodě, či producentka dokumentárních filmů Ann ohřívající vodu ve svém bazénu pomocí solárních panelů a pravidelně čtoucí vědeckou přílohu The New York Times) nebo naopak o vzdělané všeho schopné bezskrupulózní kreatury (Nicolas Drake - právník, ředitel NERF a všichni jeho ekoterorističtí poskokové). Naproti nim stojí uvážliví a precizně uvažující bývalí profesoři z MIT John Kenner (Centrum pro rizikovou analýzu) a Sanjong Thapa (Katedra geoenvironmentálního inženýrství). Jedinými barevnějšími postavami v románu tak zůstávají George Morton - bohatý mecenáš NERF, který tragicky zahyne vzápětí poté, co veřejně odmítne poskytnout této organizaci slíbenou dotaci, protože ji na základě Kennerova upozornění začne podezřívat z nekalých praktik a Mortonův mladý právní zástupce Peter Evans, jehož lze bez nadsázky považovat za hlavní postavu této knihy. Na začátku má Evans stejné vědomosti i nadšení pro ekologickou problematiku jako Ted Bradley, ale pod vlivem Kennerových přednášek a na základě vlastních zkušeností z boje proti ekoteroristům se nakonec přikloní na jedinou správnou stranu, tedy na stranu prezentovanou zde jako strana zdravého rozumu.

A právě proslovy, jimiž se Kenner snaží přesvědčit Evanse o pokrytectví, hlouposti a nebezpečnosti ekologického aktivismu jsou tím nejšťavnatějším otráveným jablkem celého díla. Dokonalá forma těchto seriózně se tvářících přednášek, které se navíc opírají o velké množství citací impaktované vědecké literatury, nemůže zastřít jejich hlavní smysl. A tím je bez nejmenší pochyby snaha bagatelizovat ochranu přírody a životního prostředí. Kenner útočí ze všech možných i nemožných směrů. Obviňuje například aktivisty a s nimi spojené vědce z vědomé i nevědomé manipulace z daty (teplotní trendy), snižuje ekonomický i ekologický význam zákazu nebezpečných chemikálií (benzen, DDT) nebo zesměšňuje způsob ochrany divoké přírody (Yellowstonský park). K naposled zmíněné problematice například poznamenává: "Je přirozené, že měníme svět. Když chceš uchovat kus země v určitém stavu, musíš se nejdřív rozhodnout, jak ten stav bude vypadat a poté aktivně a někdy dokonce i agresivně tento stav nastolit." Kenner též pochybuje o oprávněnosti se aktivně angažovat bez dostatečného stupně odborného vzdělání, např. když na adresu Ann říká: "Mít péči je irelevantní. Touha dělat dobro je k ničemu. Všechno, co se počítá, jsou znalosti a výsledky." A jako by Kennerových antiekologických názorů nebylo dost, musí se tu na několika stránkách objevit ještě i excentrický sociolog profesor Norman Hoffman se svou spikleneckou teorií o spojení politiků a médií v tzv. PLM (politico-legal-media complex). Tato agresívní mocenská struktura má podle Hoffmana za úkol šířit strach z imaginárních globálních katastrof. Vzniklá panika má všem zúčastněným přinášet nemalý zisk. Ekologičtí aktivisté, kteří mají v procesu strašení nezastupitelnou úlohu, tu pak hrají roli jakési užitečné a ne zrovna moc inteligentní roznětky

Snad by bylo možné hned po přečetní Crichtonovou knihou zatopit v kamnech a shovívavě zapomenout, kdyby se ovšem jeho oponentura ekologickému aktivismu nedostala až za hranice hrubého nevkusu. Jenže kde má čtenář hledat sílu k tak tolerantnímu přístupu poté, co si přečte, jak se Kener obrací k Bradleymu se slovy: "Ty si myslíš, že civilizace je nějakej odpornej kontaminovanej lidskej výmysl, kterej vytváří hráz mezi člověkem a přírodou. Jenže civilizace nás přírodě neodcizuje, Tede. Civilizace nás před přírodou chrání. Protože, všechno to co teď vidíš kolem sebe Tede, to je opravdová příroda." Tato slova Kenner vypustí z úst těsně předtím, než je Bradley cynicky se šklebícím autorem ponechán v rukou lidojedů ze Šalamounových ostrovů. Ti chudáka Teda před nevěřícími zraky čtenáře nejdříve surově zbijí, poté z něho za živa odřezávají kousky a nakonec ho úplně sežerou.

Nezbývá nic jiného, než si bezmocně povzdechnout a navrhnout Dětem

Země, aby začaly uvažovat i o mezinárodní Zelené perle. Autor by se sice o svém ocenění těžko dozvěděl, a i kdyby, těžko by si z negativní publicity ve vzdálené zemičce něco dělal. Ovšem pro všechny české ekologické aktivisty by byla Crichtonovi udělená Zelená perla jistě dobrou zprávou. Už proto, že si ji ten chlap mizerná prostě zaslouží.

V Pardubicích 20.11.2005

Autor pracuje v Ústavu ochrany životního prostředí University Pardubice